PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

CHVÁLA V.: VÍTĚZSTVÍ NEVĚŘÍCÍHO TOMÁŠE. PSYCHOSOM 2014; 14(4), s.206-207

• Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.
• Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme pána.“
• Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech
• a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány na jeho boku, neuvěřím.“ (Jan, 20, 24).

Hlava je neukázněná, dělá si, co chce. Právě tenhle příběh o nevěřícím Tomášovi se mi vybavil při diskusi o výzkumu v psychoterapii a v psychosomatice. Není pochyb, že je třeba výzkum účinnosti naší léčby podstoupit, když chceme, aby nás oborné společnosti respektovaly a pojišťovny léčbu hradily.

CHVÁLA V.: ZKOUMAT, ČI NEZKOUMAT?

Touto téměř hamletovskou otázkou zachtělo se mi otevřít druhé číslo Psychosomu v tomto roce. Nejen proto, že výjimečně je tento na psychosomatiku zaměřený časopis plný výzkumných prací, ale také pro pozoruhodnou shodu diskuse na dvou (velikostí nesrovnatelných) odborných akcích. Kdo byl na vědecké schůzi Společnosti psychosomatické medicíny („purkyňce“) 7. dubna v Lékařském domě (a že tam bylo plno!), může se sám přesvědčit. Pokud si přečte podrobnou reportáž Davida Skorunky ze systemické konference v Heidelbergu (Systemický výzkum a psychosomatická medicína, jak to jde dohromady?), zjistí, že posluchači v nové budově heidelberské univerzity stejně jako účastníci „purkyňky“ v sále Lékařského domu se ptali v diskusi o výzkumu podobně: Jak to, že je třeba zkoumat něco, co je v praxi tak samozřejmé, jako vztah lékaře a pacienta, když stejně víme, že to pozitivistickou technologií zkoumat nejde?!

CHVÁLA V.: NADĚJNÉ VYHLÍDKY

Jak se tak na sebe lepí zlomky událostí, rozhovorů, zpráv, myšlenek, úryvky rozhovorů, náhodná setkání a sny bez ladu a skladu v jedné hlavě, název dnešnímu editorialu dal Charles Dickens, u jehož filmové adaptace románu Nadějné vyhlídky (režie M. Newell) jsem včera usnul. Shodou okolností se aktuálně hodí i pro psychosomatiku, která díky připravované novele vyhlášky o nástavbových oborech má znovu u nás dobré vyhlídky. Snad si nepovede tak lehkovážně jako Pip ze slavného románu. Ten, podle všeho, svou šanci propásl.
Víkend jsme měli pracovní. Seminář o časové ose, který v téměř nezměněné podobě nabízíme zdravotníkům a některým dalším pomáhajícím profesím už více než 20 let, mě znovu přesvědčil, že zápas za prosazení psychosomatické medicíny má stále smysl. Původně jsme chtěli jen „kazit medicínu“ bio-psycho-sociálním přístupem k anamnéze pacienta. Dilema, zda účastníkům ukazovat práci přímo s pacienty, jsme už dávno vyřešili tím, že práci s časovou osou ukazujeme přímo na účastnících, a ti pak snímají anamnézu navzájem. Nestane se, že by nám chyběly psychosomatické symptomy významně navázané na prožívání osobních vztahů během života. Takto nalezený materiál je autentický, pro účastníky, lékaře, psychology, speciální pedagogy, fyzioterapeuty nebo adiktology velmi přesvědčivý. Nejde už jen o informace, ale o zkušenost, kterou si odnesou. Jak jinak přesvědčit lékaře, že psychosomatická problematika je běžná, samozřejmá, každodenní zkušenost každého z nás? V tomto čísle může čtenář podobnou zkušenost udělat při čtení textu Ivana Verného o procesově orientovaném přístupu k terapii, pokud si vyzkouší některá malá cvičení.

CHVÁLA V.: KDO VŠECHNO NÁS NEMÁ RÁD…

Nedávno jsem se dověděl, že se od psychosomatiky, organizované Společností psychosomatické medicíny ČLS JEP, distancuje řada lidí:
1) Někteří lékaři, protože je příliš psychologická.
2) Někteří psychologové, protože je moc lékařská.
3) Někteří lékaři používající alternativní postupy, protože je moc vědecká.
4) Někteří vědci, protože je moc nevědecká.
5) Někteří psychiatři, protože přece psychosomatika patří psychiatrii.
6) Někteří nepsychiatři, protože psychosomatika nepatří psychiatrii.
7) Někteří z lékařské komory, protože se jim zdá zbytečná a málo organizovaná.
8) Ale i někteří „psychosomatici“, protože je moc organizovaná.