EDITORIAL

03 05

: Zobrazení: 0

CHVÁLA V.: NADĚJNÉ VYHLÍDKY

Jak se tak na sebe lepí zlomky událostí, rozhovorů, zpráv, myšlenek, úryvky rozhovorů, náhodná setkání a sny bez ladu a skladu v jedné hlavě, název dnešnímu editorialu dal Charles Dickens, u jehož filmové adaptace románu Nadějné vyhlídky (režie M. Newell) jsem včera usnul. Shodou okolností se aktuálně hodí i pro psychosomatiku, která díky připravované novele vyhlášky o nástavbových oborech má znovu u nás dobré vyhlídky. Snad si nepovede tak lehkovážně jako Pip ze slavného románu. Ten, podle všeho, svou šanci propásl.
Víkend jsme měli pracovní. Seminář o časové ose, který v téměř nezměněné podobě nabízíme zdravotníkům a některým dalším pomáhajícím profesím už více než 20 let, mě znovu přesvědčil, že zápas za prosazení psychosomatické medicíny má stále smysl. Původně jsme chtěli jen „kazit medicínu“ bio-psycho-sociálním přístupem k anamnéze pacienta. Dilema, zda účastníkům ukazovat práci přímo s pacienty, jsme už dávno vyřešili tím, že práci s časovou osou ukazujeme přímo na účastnících, a ti pak snímají anamnézu navzájem. Nestane se, že by nám chyběly psychosomatické symptomy významně navázané na prožívání osobních vztahů během života. Takto nalezený materiál je autentický, pro účastníky, lékaře, psychology, speciální pedagogy, fyzioterapeuty nebo adiktology velmi přesvědčivý. Nejde už jen o informace, ale o zkušenost, kterou si odnesou. Jak jinak přesvědčit lékaře, že psychosomatická problematika je běžná, samozřejmá, každodenní zkušenost každého z nás? V tomto čísle může čtenář podobnou zkušenost udělat při čtení textu Ivana Verného o procesově orientovaném přístupu k terapii, pokud si vyzkouší některá malá cvičení.

Zvláštní osud měl text paní archivářky Šubrtové „Bájná lhavost a Münchhausenův syndrom“. Do redakce přišel už před dvěma lety. Prošel standardním recenzním řízením a s četnými poznámkami byl autorce vrácen. Naštěstí to nevzdala a přehledovou studii na toto téma přepracovala. Jenže zařazení studie do tisku vázlo, a definitivně vychází až dnes. Možná je to tím, že téma důvěry je v psychosomatice a v psychoterapii zásadní. Podstatný je svět pacienta, jeho verze, i kdyby byla sebepodivnější. Jen pomalu můžeme proměňovat dominantní příběh ve prospěch alternativních verzí. Jenže co když se setkáme s někým, kdo odpovídá popisu bájivého lháře, nebo může být dokonce označen nálepkou Münchhausenova syndromu? Nepochybně tento fenomén existuje a takové pacienty lze potkat. Při práci s dětmi jsme několikrát měli podezření na Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení), což je skutečně dramatická a tragická situace ve vztahu matky a dítěte. Naštěstí jsme to potkali jen vzácně. Nedůvěra vztah ničí. Bylo by opravdu nešťastné, kdybychom spojovali psychosomatické pacienty s nemocnými, kteří žijí ve vylhaném světě a své symptomy jen předstírají. Věřme jim.
Potíže máme, a nezastíráme to, s výzkumnými pracemi. Stále není dost pracovišť, kde by se věnovali solidnímu výzkumu, i když právě bio-psycho-sociální model představuje bohaté výzkumné pole. Tolik témat, která leží ladem! Proč stonají děti v určitém věku víc než v jiném? Jak jinak stonají děti žijící jen s jedním rodičem? Objevují se závažné nemoci dětí, včetně diabetu, zrovna v době, kdy se rodiče rozvádějí? Jakým mechanismem toho organismus dosahuje? Jaké jsou aktuální hormonální hladiny účastníků rodinného konfliktu? Jaká je aktivita imunokompetentních buněk u dětí depresivních matek? Atd atd. Lze se jen těšit, že až toto pole objeví akademická obec, práce na tato témata se jen pohrnou. Příliš jednostranné zaměření výzkumného aparátu přináší sice nepochybné výsledky, ale má také svůj stín. Některé zmatky, které možnosti nových lékařských technologií přinášejí v sociální a psychické oblasti, nelze ani medicínskými prostředky řešit. Mimořádný příklad, kdy jasno do neuvěřitelných zmatků vnáší až právo, přinášíme v textu prof. Ivo Telce „Kritický pohled na nález ústavního soudu“. Je to text právnický a někteří kolegové se sboru recenzentů se obávají, že příliš vybočuje z tématu psychosomatiky. Pkud příliš biologizující medicína neumí přinést argumenty ve prospěch dětí, měli bychom dát prostor každému rozumnému argument, třebas odjinud. Tak jasná stanoviska k prosazovanému náhradnímu rodičovství stejnopohlavních párů dnes nepřinášejí ani lékaři umožňující díky fertilizaci in vitro bizarní kombinace náhradních rodin, ani psychologové, ani sociologové. Jen právník si zachoval chladnou hlavu a zdravý rozum.

V Liberci 1.9.2017 chvala small