PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

JAN POLÁK: MODLITBA ŽIDOVSKÉHO LÉKAŘE JAKO ZDROJ ZDRAVOTNICKÉ ETIKY (PSYCHOSOM 2023; 21 (3-4). PP.: 143-160)

Tato studie si klade za cíl uvést čtenáře do problematiky židovsky orientované lékařské etiky. V první části seznamuje s jejími základními principy, snaží se objasnit postavení lékaře v židovské společnosti a krátce poukázat na specifika jeho služby.

Dále se soustřeďuje na téma lékařské modlitby a představuje čtyři texty, které v dějinách lékařství sehrály velmi důležitou roli. Jejich autory jsou: Jehuda ha-Levi, Jacob Zahalon, Simon Frankfurter a Marcus Herz. Článek se snaží odpovědět na otázky: Co mají tyto texty společného, v čem jsou originální a v jakém směru mohou být inspirativní pro současného zdravotníka.
KLÍČOVÁ SLOVA: etika, lékař, rabín, židovství, modlitba

SUMMARY: THE JEWISH PHYSICIAN’S PRAYER AS A SOURCE OF MEDICAL ETHICS. PSYCHOSOM 2023; 21 (3-4). PP.: 143-160
This study aims to introduce the reader to the issue of Jewish-oriented medical ethics. The first part introduces its fundamental principles, attempts to clarify the position of the physician in Jewish society, and briefly highlights the specifics of his ministry. It then focuses on medical prayer and presents four texts that have played a significant role in the history of medicine. Their authors are Yehuda ha-Levi, Jacob Zahalon, Simon Frankfurter and Marcus Herz. The article tries to answer the questions: What do these texts have in common, how are they original, and in what ways can they be inspirational for the contemporary medical practitioner.
Keywords ethics, physician, rabbi, Judaism, prayer

ÚVOD

V současné době se setkáváme s různě zabarvenou bioetikou. Např. v Itálii se běžně rozlišují dva její hlavní směry: katolický a laický. Existuje též několik proudů čistě nábožensky orientované bioetiky. Každé velké světové náboženství zaujímá vlastní postoj k otázkám života, smrti, lidského zdraví, významu těla, sexuality apod. Rovněž lékař a každý, kdo pracuje ve zdravotnictví, musí k těmto otázkám zaujmout vlastní závazné stanovisko. Aby se zabránilo excesům nejrůznějšího druhu, vznikaly v průběhu staletí etické kodexy, lékařské přísahy či slavnostní formule, v nichž lidé pracující ve zdravotnictví veřejně deklarovali, že budou jednat pouze podle toho, co je považováno v jejich společnosti za eticky přijatelné. V židovském národě funkci takového etického kodexu hrála modlitba, kterou můžeme chápat jako verbalizované vyjádření touhy být dobrým lékařem a jako popis toho, co pro tento ušlechtilý cíl konkrétně dělat.
Následující příspěvek si klade za cíl poskytnout základní vhled do židovské bioetiky, v hrubých rysech představit význam židovské modlitby v kontextu lékařství, seznámit čtenáře se čtyřmi nejznámějšími židovskými autory a jejich modlitbami a zamyslet se nad tím, čím může být jejich přínos aktuální pro současného zdravotníka.

SPECIFIKA ŽIDOVSKÉ LÉKAŘSKÉ ETIKY

Počátky židovsky orientované zdravotnické etiky jako odborné disciplíny se pojí s rokem 1959, v němž vrchní irský rabín Immanuel Jakobovits publikoval svou doktorskou práci Jewish Medical Ethics. A Comparative and Historical Study of the Jewish Religious Attitude to Medicine and Its Practice (Brill, 2015, s. 328–329). Kořeny této disciplíny jsou však o několik tisíc let starší. Opírají se o dvě normativní autority: Písmo (psanou Tóru) a tradici (ústní Tóru). Vedle Pentateuchu se ještě jedná o souhrn zvyků, tradic, právních výroků rabínů, obsažených především v talmudu, a dalších závazných vyjádření pozdějších autorit (halacha) (Novak, 2014, s. 1766). Kdybychom se podívali na židovské Písmo sv., objevili bychom v něm základ pro následující etické principy:
První princip: Stvořitelem celého univerza je Bůh. Člověk, muž a žena, byl stvořen k jeho obrazu (Gn 1,26–27). Umělý potrat, eutanazie či asistovaná sebevražda tudíž nepřichází v úvahu, poněvadž tento princip popírají (Novak, 2014, s. 1767). Boží obraz je přítomen i v těle zemřelého člověka, z čehož vyplývá úcta k mrtvým, nutnost je pohřbít a zákaz mrtvolu jakýmkoliv způsobem znetvořit, i kdyby šlo o zločince (Dt 21,23). Toleruje se pouze pitva pro vědecké účely (Zohar, 2018, s. 266; Jakobovits, 1958, s. 77–103).
Druhý princip: Bůh uzavřel se svým lidem smlouvu. On je ten, kdo se stará nejen o svůj lid, ale i o celé stvoření. On je také ten, kdo léčí (Ex 15,26). Odsud se odvozuje enormní význam modlitby nemocného i za nemocné (Novak, 2014, s. 1768). Modlitba se v judaismu obecně považuje za velmi důležitý a účinný léčivý prostředek (Ben Ben et al., 2008).
Třetí princip: Lidský život je posvátný. V talmudu (Mišna Sanhedrin IV,5b) čteme: „Kdokoliv zničí jedinou [lidskou] duši, je to, jako by zničil celý svět, a kdokoliv zachrání jedinou [lidskou] duši, je to, jako by zachránil celý svět.“ (Tractate Sanhedrin, 1919, s. 79, překlad vlastní). Z jediného člověka totiž vzešlo celé lidstvo. Jestliže se tedy pacient na konci svého života nachází v extrémní agónii, klade se – kromě tišení jeho bolestí – důraz na modlitbu s prosbou, aby ho Bůh sám svým zásahem zbavil utrpení. V situaci, kdy je jakákoliv léčba neúčinná či postrádá smysl, není nikdy možné odepřít umírající osobě základní péči (především výživu a hydrataci) nebo ji nechat osamocenou (Novak, 2014, s. 1768–1769).
Čtvrtý princip: Chtít dobro pro druhého. Tato zásada vychází zejména z knihy Leviticus: „Nestůj [nečinně] u krve bližního svého.“ (Lv 19,16, PEN) a „Milovati budeš bližního svého jako sebe sama.“ (Lv 19,18, PEN). Dále se pak opírá o talmud, v němž je péče o nemocné považována za něco vznešeného: „Ten, kdo navštěvuje nemocného, si nesmí sednout na postel nebo na stoličku či na židli, ale musí se [svátečně] obléct a posadit se na zem, protože nad postelí nemocného dlí Boží přítomnost, jak je psáno, sám Pán si sedá na postel strádajících.“ (Nedarim 40a, překlad vlastní). V pozadí tohoto výroku je Gn 18,1, v němž samotný Hospodin navštěvuje Abraháma v situaci, kdy se zotavuje z obřízky (Novak, 2014, s. 1769).
Ačkoliv se v dnešní době zdůrazňuje pacientova autonomie s možností odmítnout určitý druh terapie, v židovské tradici se vedle pacientovy povinnosti usilovat o vlastní uzdravení klade důraz na lékaře, jenž má z povahy svého povolání přikázáno se o tento cíl zasadit (Tulsky, 2000, s. 143). Rabín Abraham Joshua Heschel dokonce hovoří o tom, že lékařství je modlitba ve formě skutku. Tělo pacienta je svatyní a lékař je knězem (Heschel, 1972, s. 33). Rabínská literatura se na uzdravení dívá jako na výsledek partnerství člověka a Boha. Lékař sám není schopen vyléčit. I to, co sám dělá (příprava léků, provádění určitých procedur, používání moderních lékařských přístrojů apod.), je nahlíženo jako Boží dílo na zemi. O lékařích, kteří popírají svou základní odkázanost na Hospodina a ve své aroganci jsou přesvědčeni, že uzdravují oni sami a že jsou ze všech nejlepší, platí výrok talmudu: „Nejlepší z lékařů jsou určeni pro gehennu.“ (Kiddushin 82a; Abramson, 2019, s. 84).
Pátý princip: Úcta k lékaři. Lékař je v židovské tradici považován za odborníka ve svém oboru a každý zbožný Žid ho považuje za nástroj Boží Prozřetelnosti. Vztah k němu vyjadřuje Sir 38,1–15. Tato kniha se sice již nachází mimo židovský kánon, nicméně Židé si jí vždy vážili a dodnes si jí velmi cení. Nemocný je povinen se plně řídit instrukcemi svého lékaře. Pouze v případě, kdy se účinnost konkrétní terapie ukáže nejistá, má pacient možnost se rozhodnout i jinak, což zahrnuje případné odmítnutí léčby (Goldsand et al., 426).

LÉKAŘSKÁ PROFESE MEZI DVĚMA PÓLY

Z toho, co bylo řečeno o lékaři, vyplývá, že jeho úlohou, podobně jako je tomu u rabína, je být Božím zástupcem na Zemi. Jen Bůh sám posvěcuje a uzdravuje. Úkolem rabína i lékaře je být pouze jeho „prodlouženou rukou“. Židovský lékař se tak nachází mezi dvěma póly.
Prvním z nich je Boží prozřetelnost vyjádřená slovy Písma: „Já dávám smrt a život daruji, já mohu zranit i uzdravit – z mé ruky vás nikdo nevyrve!“ (Dt 32,39, B21). Židovství vychází z přesvědčení, že všechny nemoci i uzdravení pocházejí z Boží ruky. To dále dokládá kniha Exodus: „A pravil: budeš-li poslouchati hlasu Hospodina, Boha svého, a budeš-li činiti, co jest správné v očích jeho, a nakloníš-li ucho své přikázáním jeho a budeš-li dbáti jeho zákonů, pak nesešlu na tebe žádnou nemoc, kterou jsem seslal na Egypt, neboť já jsem Hospodin, lékař tvůj.“ (Ex 15,26, PEN). Nemocný člověk má hledat především uzdravení u svého Boha a nespoléhat se na lékaře, jak vyplývá z následujících veršů: „V devětatřicátém roce své vlády Asa onemocněl na nohy. Byl vážně nemocný, ve své nemoci však nehledal Hospodina, ale lékaře. V jednačtyřicátém roce svého kralování pak Asa zemřel a ulehl ke svým otcům.“ (2 Kron 16,12–13, B21). Správný postoj tváří v tvář smrtelné nemoci zaujímá Mojžíš, když se obrací k Hospodinu a modlí se za uzdravení malomocné Miriam: „Mojžíš tedy volal k Hospodinu: „Snažně prosím, Bože, uzdrav ji!“ (Nm 12,13, B21; Haas, 1990, s. 215).
Druhý pól představuje fakt, že všichni nemocní nutně potřebují lékařskou pomoc a péči. Písmo sv. i rabínská literatura jasně poukazují na nutnost podstoupit v případě nemoci léčbu: „Když při potyčce jeden muž udeří druhého kamenem nebo pěstí a ten nezemře, ale klesne na lůžko, a potom vstane a bude moci chodit venku o holi, bude ten, kdo ho udeřil, zproštěn trestu. Uhradí mu jen ušlý zisk a náklady na léčení.“ (Ex 21,18–19, B21). Ačkoliv Bůh připustil existenci nemocí a chorob, dává lékaři potřebné schopnosti je léčit – podobně jako rolník má mandát obdělávat půdu, aby zvýšil její výnos, a zajistil tak sobě i druhým obživu. Lékařství i rolnictví tak přináší dobrodiní, která by se sama od sebe neobjevila. Na medicínu se tak lze dívat jako na doplnění Boží činnosti (Haas, 1990, s. 215–216), k níž lékař dostal mandát od Hospodina. Pacient je povinen toto pověření ctít a napomáhat lékaři tím, že s ním bude v procesu léčení spolupracovat. Ve hře je totiž jeho život, který je posvátný.

MODLITBA V ŽIVOTĚ LÉKAŘE

V judaismu je medicína považována za posvátnou službu. Nepřekvapuje tedy, že mnozí vynikající židovští lékaři byli zároveň i rabíny. Řada z nich vstoupila do dějin lékařství jako autoři nádherných modliteb. Podívejme se nyní v chronologickém sledu na ty nejznámější z nich.

Modlitba Jehudy ha-Leviho (1075–1144)
Španělsko na přelomu 11. a 12. století bylo zemí intenzivních náboženských konfliktů. Křesťané i muslimové se na Židy dívali podezřívavě. Někteří je považovali za nábožensky netolerantní až zaslepené, jiní za příliš liberální, až nevěřící. Vedle náboženské nestability si země navíc procházela obdobím krvavých bojů. Jehuda ha-Levi se narodil r. 1075 v severovýchodním Španělsku ve městě Tudela, které se v oné době nacházelo pod muslimskou nadvládou. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, jež zahrnovalo křesťanské Písmo sv., rabínskou literaturu, arabskou a židovskou poezii, filozofii, teologii a medicínu. Mladý Jehuda si jako své zaměstnání zvolil lékařství. Záhy se však u něj projevil básnický talent, díky němuž vyhrál básnickou soutěž v Cordobě. Zde poznal slavného židovského básníka Mosese ibn Ezra, který ho přivedl do Granady na královský dvůr a po dlouhou dobu byl jeho mecenášem. Poté, co v r. 1090 Granadu ovládla fanatická islámská sekta Almoravidů, což pro Židy znamenalo celkové zhoršení životních podmínek, se Jehuda ve snaze najít bezpečnější místo k životu rozhodl odejít. Usadil se v Toledu, kde rovněž pracoval jako lékař. Když byl v r. 1108 zavražděn jeho další mecenáš Solomon ibn Ezra, začal cestovat od města k městu a navazovat přátelství s Židy ze severní Afriky a Egypta. V této době se oženil a napsal své nejznámější dílo- knihu Kuzari (Ha-Levi, 2013), v níž se snaží dokázat smysluplnost židovského náboženství. Jeho básně z této doby vyjadřují silnou touhu spatřit Jeruzalém a zakusit zde Boží přítomnost. R. 1140 se sem skutečně vypravil a podařilo se mu dostat se do Egypta. Zde však jeho korespondence i básnická činnost končí (Kogan, Winter 2021). Podle pozdější legendy přišel až k Jeruzalému. Pohnut krásou svatého města zazpíval svou nejkrásnější elegii Zion ha-lo Tish’ali. V tom okamžiku se na něj z brány města vyřítil Arab a okamžitě ho usmrtil (Schloessinger, s. 347).
Mezi téměř osmi sty Jehudovými básněmi nacházíme i následující lékařskou modlitbu:
„Můj Bože, uzdrav mě a budu uzdraven;
Ať vůči mně nevzplane Tvůj hněv, abych jím nebyl stráven.
Moje léky jsou Tvoje, ať dobré či zlé, ať silné nebo slabé.
Jsi to Ty, kdo musí zvolit, ne já;
Ty znáš zlé i dobré.
Nespoléhám na svou sílu uzdravovat;
Toužím pouze po Tvém uzdravení.“ (Halevi, 1946, s. 113, překlad vlastní).

Tento krátký text velmi dobře vystihuje základní postoj židovského lékaře k vlastní praxi: Jsem nástroj v rukách svého Boha; on je ten, který uzdravuje a oživuje. Svou činnost proto neberu jako řemeslo, ale jako vznešené poslání. Dále je zajímavé, že sám autor se stylizuje do pozice pacienta a prosí o uzdravení. Je si vědom toho, že i lékař může velmi snadno onemocnět a zařadit se mezi ty, o něž se aktuálně stará. Mezi sebou a svými nemocnými nevidí zásadní rozdíl.

Modlitba Jacoba Zahalona (1630–1693)
Židovská komunita v Římě 17. století zažívala krušná léta: tvrdá opatření různého druhu, nespravedlivé daně, které nebylo možné platit, tlak k násilné konverzi ke křesťanství, nařízení nosit zvláštní oděv a vysoká pokuta pro toho, kdo tento příkaz nedodržel, k tomu rozvodněná Tibera, hlad a mor. Do této situace se ve starobylé římské rodině narodil Jacob Zahalon, autor nejdelší dochované židovské lékařské modlitby. Po dosažení akademického titulu atrium ac medicinae doctor na Univerzitě v Římě začal obětavě pracovat v tamější židovské čtvrti nejen jako lékař, ale také jako učitel a kazatel. Roku 1680 opustil Řím a usadil se ve Ferraře, kde se stal rabínem. Tuto službu vykonával až do své smrti v r. 1693 (Friedenwald, 1918, s. 1–2).
Zahalon byl velmi literárně činný. Jeho nejznámější dílo je lékařský manuál Ozar ha-Hayyim („Pokladnice života“), v němž vedle ryze medicínských informací hovoří rovněž o etické stránce tohoto povolání a vřele doporučuje všem lékařům, aby alespoň jednou za týden pronášeli modlitbu, kterou sám složil a vydal ve svém dřívějším díle Margaliyot Tovot („Vzácné perly“) (Klein & Horowitz, 2007, s. 444–445). Protože se tato modlitba v českém překladu nikde nenachází, uvádíme vlastní překlad z angličtiny:
„[1] Pane celého světa! Ty sám jsi utvořil nebesa a nebesa nebes a všechny ty, kdo je obývají, Zemi a vše, co je na ní, moře a vše, co je v nich. Všemu dáváš život a vše udržuješ v bytí. Obyvatelé nebe se před tebou sklánějí a ani mezi těmi na výsostech, ani mezi těmi v podsvětí není nikdo, kdo by ti říkal, co máš dělat. Utvořil jsi člověka z prachu země. Do jeho chřípí jsi vdechl dech života. Pověřil jsi ho, aby panoval nad dílem tvé ruky. Všechno jsi položil pod jeho nohy. Kvůli němu jsi stvořil všechno. Když záslužně vykoná vůli svého Mistra, jeho ruka bude panovat nade všemi věcmi; když ne, ruka všech bude na něm.
[2] Trestáš ho různým trápením a neduhy. Napravuješ ho i bolestí na lůžku a všechny jeho kosti tuhnou. Jeho tělo je stravováno, že je sotva vidět, a jeho kosti jsou rozežírány, že je téměř není vidět. Jeho duše se přibližuje k jámě a jeho život k ničitelům (Job 33,19.21.22). Jestliže se však před tebou zcela obrátí, najdeš v něm zalíbení a vyléčíš ho, jak je psáno: „Poslal své slovo a uzdravil je a vyvedl je z jejich hrobů. (Žl 107,20). Jsi totiž milosrdný a věrný uzdravitel, jak je psáno: „Zranil jsem a uzdravuji“ (Dt 32,39), abys dal všem obyvatelům světa na vědomí, že Ty jsi uzdravitel a Tobě náleží moc a sláva. Ze svého pevného příbytku shlížíš na všechny obyvatele země. K jejich zvláštnímu užitku jsi ve svém světě stvořil mnoho léků, jimiž léčíš syny člověka a ve své moudrosti jsi jim přikázal, aby pomocí těchto léků léčili jeden druhého, jak je psáno: „Způsobí, že bude plně uzdraven.“ (Ex 21,19)
[3] Protože jsi na mě ve své přízni laskavě shlédl, korunoval mě ctí a slávou a dopřál mi znát něco z lékařské vědy, proto si přeji splnit Tvé přání, ó Pane… Mám v úmyslu věnovat se lékařské činnosti ve Tvém svatém jménu a s Tvou pomocí; „abys byl ospravedlněn, když mluvíš, a byl v právu, když soudíš“ (Žl 51,6), protože Ty jsi lékař, ne já. Nejsem nic než hlína v hrnčířově ruce, v ruce Stvořitele všech věcí a nástroj, jímž léčíš své tvory. Nespoléhám na svou moudrost, ani nevkládám svou důvěru v léky, byliny a medikamenty, které jsi stvořil, poněvadž nejsou nic jiného než prostředky jak naplnit Tvou vůli a jak hlásat Tvou velikost a Tvou prozřetelnost. Protože lékařská činnost je plná nebezpečí a protože jsem člověk pošetilý a bez rozumu, bojím se, abych netápal v poledne tak, jako tápou slepí ve tmě. Proto se držím střapců Tvé laskavosti a následuji Tě; budu kráčet ve světle Tvé tváře a v Tvém světle uvidím světlo, „neboť Ty rozsvěcuješ mou lampu; Pán, můj Bůh, prozařuje mou temnotu.“ (Žl 18,29). Kéž je tedy Tvou vůlí, ó Pane, můj Bože a Bože mých otců, obdařit mě dobrým porozuměním… a udělit mi poznání a vhled a způsobit, aby oči mého rozumu tak svítily, že budu schopen rozlišit a diagnostikovat tělesné neduhy důkladně a správně, a to ve všech případech, s nimiž se setkám; pouč mě, jaké léky jsou vhodné pro každého člověka podle jeho potřeb a ve správné době, kdy jsou vyhovující, abych se ve svém jednání a ve své práci nezmýlil, „aby to neviděli moji nepřátelé a neradovali se“ (Př 24,17). Podepři mě, abych neklopýtl a aby mou rukou nedošlo k žádnému neštěstí. Ať je mi odměnou Tvá velká dobročinnost, protože do lékařské profese jsem vstoupil proto, abych i já konal skutky lásky, abych chránil životy tvého izraelského lidu. Pomáhej mi a chraň mě před urážkami a hanbou… Přijde-li ke mně pacient, jehož vyměřený čas se chýlí ke konci a jehož trápení je těžké, kéž je Tvou vůlí, abych neuspíšil jeho smrt (Bůh uchovej) ani o vteřinu. Nauč mě podávat léky tak, aby v něm zůstala jeho duše, dokud nepřijde jeho osudová hodina.
[4] A jestli zemře, kéž je Tvou vůlí, ať mě jeho přátelé, jeho kamarádi a členové jeho rodiny neobviňují a nepodezřívají z toho, že jsem byl příčinou jeho smrti, ale ať ji přijmou jako spravedlivé rozhodnutí Boha… Krále, v jehož rukou je život všeho živého a duch všeho těla. Pokud však jeho určený čas ještě nenastal a ty ho ve svém milosrdenství deptáš bolestmi, aby se před Tebou plně obrátil, protože nemáš „zalíbení ve smrti ničemy, ale aby se ničema odvrátil od své cesty a žil.“ (Ez 33,11). Ať je mi tedy podle Tvé vůle dopřáno, že se tato výsada stane součástí mého životního údělu a že mě poučíš o tom, co mám říct, abych ho přiměl k lítosti a k tomu, aby přijal své trápení s láskou kvůli Tobě, aby se z něho stalo odčinění všech jeho provinění; a abys skrze mě poslal svůj příkaz a lék a abych byl díky tomu nahoře milován a dole ctěn.
[5] Uchraň mě před nenávistí a svárem. Nedopusť, abych druhým záviděl a aby druzí záviděli mně. Vybuduj mezi mnou a ostatními lékaři lásku, bratrství, mír a dobré společenství. Ať nejsem před nimi zahanben nebo znemožněn, ale dej, aby mě respektovali. Učiň mě moudřejším než moji nepřátelé. Kéž je moje hlava vyvýšena nad mými nepřáteli, kteří jsou kolem mě – kvůli mé moudrosti a znalostem, které ať moje rty pronáší jasně, abych byl pro ně příkladem a vzorem a ať není nikdo, kdo by proti mně nebo mým činům pronesl zlé slovo. A když snad někdo takové zlé slovo pronese, ať mu nikdo nevěří. Ať se nestane, že by se moji kolegové mýlili a já se z toho radoval. Jestliže se však ve své práci dopustí zla, vlož mi podle své vůle do úst náhubek a dej, ať neprozrazuji jejich špatné jednání, nýbrž ať mám výsadu napravit to, co poškodili. Kéž naleznu milost, přízeň a vlídnost v Tvých očích a v očích všech, kdo mě vidí a slyší, aby udělali to, co pro pacienta nařídím, jestliže léčba bude správná. Pokud však léčba správná nebude, pak zatvrď jejich srdce, aby to nevykonali. Nedopusť však, aby to veřejně šířili, abych (chraň Bůh) nebyl zostuzen. Ó, Pane, Bože ducha všech těl!
[6] Prosím Tě o jednu laskavost, abys dal sílu mé paměti, abys, až půjdu navštívit pacienta, mi dal ihned poznat, jaká léčba mu prospěje, ať už jsem to studoval, nebo ne. Snažně Tě prosím, Příčino všech Příčin, abys řetězec okolností, podle nichž budu moci jednat určitým způsobem, vytvořil tak, že mi do rukou vložíš lékařskou knihu, v níž si budu moci jeho léčbu nastudovat nebo že vyslechnu diskusi lékařů, kteří mě poučí o tom, jak ho léčit; neboť Ty jsi ten, kdo na celém světě vytváří posloupnost příčin, jak je psáno: „A ta [mračna] se otáčejí pod jeho vedením, aby vykonala, cokoliv jim přikáže na povrchu obydleného světa“ (Job 37,12). Prosím tě, ó Pane, abys mi v tomto světě zjednal uznání, ne výtky (Bůh uchovej!). Nedopusť, aby se v mých rukách našla nějaká špatná věc. Ať ode mě nevzejde zkaženost, abych způsobil smrt nějakého člověka nebo ztrátu jeho končetin: ani dobrovolně a úmyslně, ani nedobrovolně a neúmyslně. Ať nepatřím do kategorie „nejlepších lékařů, kteří jsou určeni pro Gehennu.“ (Mišna Kiddušim IV,14). „Nezahrnuj mou duši mezi hříšníky ani můj život mezi muže, kteří prolévají krev.“ (Žl 26,9).
[7] Ale pro výsadu – kéž mi ji dopřeješ – uchovat životy Izraele, tvého lidu, který chceš skrze mě zachránit před smrtí, dej, ať si zasloužím chodit po tomto světě, těšit se z toho, že se mohu dívat na dobro Tvých vyvolených, radovat se radostí Tvého lidu a chlubit se Tvým dědictvím. Kéž mé oči uvidí Jeruzalém, pokojný příbytek. Ať kráčím před Hospodinem v zemi živých. Ať satan nepřilne k dílu mých rukou, protože jsem přišel, abych zbavoval špíny i mravní nečistoty!
[8] Můj Bože, vysvoboď mě z rukou ničemy, z dlaně zvrhlíka a utlačovatele a nevydávej mě do jeho rukou ani na okamžik, aby mě nesvedl k prostopášnému jednání (Bože chraň!), abych nepodal jed nebo drogu a neublížil nějakému člověku nebo těhotné ženě (Bože chraň!).
[9] Kdyby se mě pokusil zlákat, utkej se s ním, pokoř ho, vysvoboď od něj mou duši. „Ó, Pane, jsem v tísni, zastaň se mě“ (Iz 38,14), neboť ty jsi má naděje, ó Pane a Bože, má důvěra od mého mládí. Očisti mou mysl a mé myšlenky, abych u žádné ženy nemyslel na nic zlého, ať už u panny nebo u ženy vdané, když ji navštěvuji, abych „nešel za žádostmi svého vlastního srdce a svých vlastních očí.“ (Nm 15,39). Zachraň mě před jakýmkoliv zraněním, nemocí a slabostí… „Ať mě ve dne nezasáhne slunce ani měsíc v noci“ (Žl 121,6).
[10] Prosím tě, ó Mistře dobroty a milosrdenství, otevři mé oči, abych odhalil tajemství Tvých podivuhodných činů a abych poznal zvláštní léčivé síly, které jsi vložil do bylin a minerálů, do semen a květin, do kořenů a listů, do dřev a plodů, do vín a olejů, do vod a jiných tekutin, do živých organismů, které jsou nahoře na nebi i ve vodách pod zemí, v jednoduchých i složených strukturách, skrze něž mám vyprávět o Tvé moci všem generacím, k nimž má přijít Tvá velikost. Kéž je Tvou vůlí dát požehnání všem dílům mých rukou a odměnit to, co je mi dáno proti mé vůli, abych se na to mohl dívat jako na znamení dobra, abych to použil na dobrý a spravedlivý účel před Tebou a abych velebil a oslavoval Tvůj zákon. Kéž je mé i živobytí mých dětí i dětí jejich dětí z Tvých rukou a ne z rukou lidí z masa a kostí. A kéž je ho v hojnosti, abych nebyl nucen nic vybírat od chudých a nemocných, nýbrž naopak, abych jim mohl dát to, čím jsi mě obdaroval Ty, protože od Tebe pochází všechno a z Tvých rukou se vrátím k Tobě. Poskytni mi dobré finanční prostředky, abych měl úspěch a dařilo se mi ve všem, co dělám a zvláště v práci uzdravování vyvyš svou laskavost, aby mě volali takoví pacienti, jež je možné vyléčit a kteří se mým prostřednictvím mohou plně uzdravit. Ať mě nevolají ti, kteří jsou nevyléčitelní a jejichž nemoc je smrtelná, protože Ty jsi rozhodl, že se uzdravit nemají. „Ať má duše nevstupuje do jejich poradního kruhu; s jejich shromážděním ať není spojena moje sláva.“ (Gn 49,6). Když ke mně lidé přijdou kvůli mým znalostem pro radu, ať se mě nezmocní pýcha, ale ať je má duše „jako právě nakojené dítě u své matky“ (Žl 131,2). Ať mě neovládne zlá touha ani zlý pohled. Ať se nedostanu do pokušení nebo do hanby. Chraň mě před leskem hříchu, přestupku a nepravosti nyní i navěky a oděj mou duši slavným rouchem, korunou slávy dobrých mravů, jak se sluší na toho, kdo v Tvých očích nalézá milost. Propůjč sílu všem mým smyslům, aby oznamovaly pravdu ve všem, co se před ně dostane, abych se v žádném z nich nespletl: ani v chuti, v čichu, ve zraku, v sluchu či v hmatu. Ať mi o tom, co je pozitivní, řeknou, že je pozitivní, co je negativní, že je negativní, co je hořké, že je hořké, co je sladké, že je sladké, aby tak žádný z mých pacientů nedošel újmy kvůli slabosti mého vnímání. Podobným způsobem posilni sílu pacientovy řeči, sílu jeho rozumu a paměti, aby mi sdělil pravdu o příčinách svého onemocnění a ne lež, abych snad ani já nebyl uveden v omyl a neselhal v pochopení příčin jeho nemoci: z jeho slov i ze symptomů jeho nemoci. Ať jsem kvalifikovaný a naučím se správně stanovovat pacientovu prognózu, aby se má slova a varování potvrdila a mé příkazy byly dodrženy. „Podpírej mě podle svého slova, abych žil; a nezahanbuj mě v mé naději“ (Žl 119,116). Nenič v mém srdci naději; nenakláněj mě ke zlému; neskrývej se před mými snažnými prosbami; buď ke mně milostivý a odpověz mi; vyslyš mou modlitbu. Opravdu, Ty slyšíš mou modlitbu. Musím Ti za všechno poděkovat, zazpívat aleluja a velebit Tvé jméno, protože Tvá dobrota je připravena pro Tvé svaté! Kéž rostu ve velikosti a kéž mi poskytneš útěchu! Ať se tato slova, o něž jsem Pána prosil, naplní atd.“ (Etziony, 1973, s. 46–51; Friedenwald, 1918, s. 6–10, překlad vlastní).
Z tohoto dlouhého textu, plného citátů z židovského Písma sv., vyplývá několik důležitých sdělení. První odstavec bychom mohli nazvat: obdiv ke stvoření. Zahalon jej zahajuje citací z Neh 9,6, v němž levité vyzývají izraelský lid, aby se s nimi modlil k Bohu a prosil ho, aby jej očistil od hříchů jejich předků. Levité přitom vyjmenovávají velké činy, jimiž Bůh dával svému národu opakovaně najevo svou svrchovanost a věrnost.
Druhý odstavec vychází z Elihúovy řeči v knize Job a na nemoc se dívá jako na důsledek morálně špatného jednání. Člověk se má v této situaci nad sebou zamyslet a změnit svůj životní styl. Uzdravení však záleží jedině na Bohu, jediném skutečném Lékaři, který za tímto účelem stvořil mnoho léků a dal je lidem k dispozici.
Ve třetím odstavci nabývá text osobnějšího charakteru. Lékař své povolání chápe jako privilegium, jehož se mu dostalo, a zároveň si uvědomuje svou odpovědnost a nedostatečnost. V jeho přístupu lze vnímat profesionální skromnost spojenou s náboženskou pokorou. Prosba o správné poznání a umění rozlišovat a diagnostikovat tělesné neduhy v mnohém připomíná modlitbu mladičkého Šalomouna z 1 Král 3,1–15. Je na místě také zmínit, že hebrejské „modlit se“ je reflexivní forma (hitpael) od slovesného kmene p-l-l, které v základním významu znamená „zasáhnout (ve prospěch někoho)“, „soudit“, či „doufat“. Modlitba má tedy v židovském kontextu charakter přímluvné prosby spojené se zkoumáním sebe sama v naději na lepší zítřek (Abrahams, 2007, s. 457). Odpovědnost za druhé je v ní úzce spojena s hlubokou sebereflexí (Savitz, 1961, s. 35). Dále je v tomto odstavci podtrhnut altruistický charakter lékařské profese, je zmíněn význam vlastní dobré pověsti a zdůrazněn zákaz eutanazie.
Tento zákaz je ve čtvrtém odstavci ještě podtrhnut, když lékař prosí, aby ho příbuzní zemřelého ani nepodezřívali, že se snad přes veškerou dobrou vůli stal příčinou pacientovy smrti. Z textu dále vyplývá snaha vidět v bolesti či nemoci nějaký smysl. Bůh je dopouští proto, aby se dotyčný, jestliže žil špatně, nad sebou zamyslel, aby bral nemoc jako příležitost zastavit se a změnil svůj životní směr. Zahalon si zde jasně uvědomuje důležitost komunikace. Jak sdělit trpícímu, aby bral nemoc jako příležitost k vlastnímu růstu a rozvoji? To je výzva, s níž se potýkají lékaři i v dnešní době. Z modlitby dále jasně vyplývá specifický přístup k nemocnému, který bychom mohli nazvat psychosomatický. Lékař je představen nejen jako ten, kdo má léčit pacientovo tělo, nýbrž kdo má rovněž dbát o zdraví jeho duše a ducha. Jeho cílem je, aby nemocný dosáhl vyšší životní kvality také na morální rovině.
Na začátku pátého odstavce se klade důraz na profesionální kolegialitu mezi lékaři. Autor prosí Boha, aby mezi nimi vzniklo dobré společenství plné vzájemného respektu, v němž jeden druhému nezávidí. Důležitý je samozřejmě i důraz na význam proneseného slova a nezastupitelnost compliance nemocného, která je však na druhé straně vyvážena odkazem na jeho autonomii v případě, že se lékař mýlí.
Dalo by se říct, že šestý odstavec otvírá téma anamnézy. Lékař v něm prosí o to, aby si pamatoval, jak na tom kdo je, a aby na základě toho, co ví, dokázal stanovit vhodnou terapii. Oslovení Boha „Příčino všech příčin“ a prosba, aby vytvořil příznivý řetězec okolností, odkazují na Zahalonova filozofická studia v Římě. Z textu je patrná jeho velká úcta k lidskému životu a k integritě lidského těla. Žádnému člověku nechce způsobit ztrátu jeho tělesných končetin.
Sedmý až devátý odstavec toto téma dále rozvádí. Autor textu si je vědom toho, že jeho úkolem je dbát o vlastní morální profil. Nechce podat nikomu jed ani drogu, natož ublížit těhotné ženě, z čehož jasně vyplývá zákaz umělého potratu. Podobně prosí Boha, aby si uchoval mravní neporušenost zvláště tehdy, když musí léčit ženy.
V posledním odstavci je zajímavé, že lékař prosí nejen o zajištěné živobytí, ale také o vysoký životní standard, díky němuž by mohl léčit zcela zdarma ty, kdo nic nemají. Kdo studoval a vyučoval Tóru, měl tak činit pro svou vlastní spásu. Proto se nepovažovalo za vhodné, aby rabíni pobírali za tuto činnost peníze, lékaři však měli právo na adekvátní plat (Novak, 2014, s. 1770-1771; Rosner, 1977, s. 14). Zahalon dále prosí, aby se nezmýlil ve svém smyslovém vnímání, aby mu jeho pacient vždy sdělil objektivní informace, a aby mu tak podle nich mohl stanovit správnou diagnózu a následně vhodnou terapii. Prosbu „ať jsem kvalifikovaný“ můžeme chápat jako touhu se dále rozvíjet a vzdělávat.
Srovnáme-li text modlitby s mnohem starší Hippokratovou přísahou, všimneme si několika společných bodů. Na první pohled je patrný zákaz eutanazie a umělého potratu. Oba texty však vykazují i řadu odlišností. V modlitbě se např. lékař nezavazuje k tomu, že své umění předá bez nároku na odměnu synům svého mistra, projeví-li o ně zájem. Důvod snad spočíval v tom, že u Židů nebylo běžné, aby své poznatky předávali svým nežidovským žákům. V modlitbě rovněž chybí zmínka o zachování mlčenlivosti (Lepicard, 1994, s. 209).
Modlitba je nakonec nápadná tím, že není ukončená. Poslední věta je převzata z 1 Král 8,59. Podle židovské tradice si měl čtenář doplnit modlitbu sám. Lze ji číst v návaznosti na její první věty (Neh 9,6) a objevit v ní následující paralelu: Jako se měl Izrael svým jednáním oddělit od pohanských národů a žít plně pro svého Boha, tak by se měli lékaři oddělit od zbytku lidu a žít jako jeho vzor (Lepicard, 1994, s. 209).

Modlitba Simona Frankfurtera (†1712)
Simon Frankfurter pocházel ze Schwerinu, později se však usadil v Holandsku, kde se stal rabínským učencem. Je autorem sbírky rituálů a modliteb určených pro nemocné a truchlící. Jeho syn Moses, majitel tiskárny v Amsterodamu, ji v r. 1716 souhrnně vydal pod názvem Sefer ha-Hayiim („Kniha života“). V tomto díle se nachází modlitba, kterou by měli na doporučení autora pronášet všichni chirurgové a lékaři každé ráno, než opustí dveře svého domu (Etziony, 1973, s. 52; Seligsohn, s. 493 a 494). Modlitba se dochovala v několika verzích. Jen v angličtině existují nejméně tři překlady hebrejského textu. Uvádíme vlastní překlad anglické verze, kterou pořídil Mordecai B. Etziony ze čtvrtého vydání Sefer ha-Hayiim z roku 1716:
„Kéž je tvou vůlí, Pane, můj Bože, poslat mi anděla Rafaela, aby mi pomohl uzdravit všechny nemocné ve tvém lidu. A nasměruj do mých rukou dobré léky, které jsou potřebné pro každou nemoc, ránu a bolavé místo. A dej úspěch mému dílu. A střež slova mých úst, abych se v žádném z nich nezmýlil, protože Tvá je moc oživovat mrtvé, dokonce i uzdravovat každou nemoc, ránu a bolavé místo, neboť Ty jsi věrný a milosrdný Bůh, Král a Uzdravitel, jak jsi řekl: „Já jsem Hospodin, který tě uzdravuje,“ a je psáno: „Zranil jsem a uzdravuji,“ „Zraňuje, ale jeho ruce uzdravují,“ protože neexistuje jiné uzdravení než tvé uzdravení a já, tvůj služebník, jsem se při plnění tvého poslání vždy spoléhal na tvá svatá slova, jak je psáno: „a (On) způsobí, že bude zcela uzdraven,“ proto jsi dal svolení lékaři, aby léčil nemocné mezi tvým lidem. A stvořil jsi různé byliny, specifické látky a léčiva ve formě nejrůznějších léků, abys jimi léčil každou nemoc a každou ránu a bolavé místo. Proto se tvůj služebník odvážil před tebe přednést svou modlitbu, abys mi umožnil najít správný a skutečný lék, neboť ty jsi ten, kdo zná vše, avšak mně a mému vědění nebylo dáno, abych poznal a pochopil základní vlastnosti léků, neboť jsi to pouze Ty, kdo umožňuje mému srdci a mému rozumu dojít k poznání a pochopit, v čem spočívá pravá podstata léků, abych každého léčil bezchybně, beze škody, rychle, s radostí a ne se zármutkem, jako když voda uhasí plamen a „jako když někdo zvedne vlas z mléka“ a všechny, kteří onemocněli nešťastnou náhodou, změnou své povahy nebo jen vosím či štířím bodnutím. Jako jsi uzdravil Miriam z jejího malomocenství a Námana z jeho malomocenství a Ezechiáše z jeho nemoci, tak pošli skrze mě plné uzdravení všem, kteří doufají a čekají na tvou záchranu a tvé uzdravení. A očisti mé myšlenky, mou mysl i mé uvažování, abych nemyslel na nic zlého ve spojitosti s léky pro ženy, panny či zasnoubené, protože jsem jednal podle tvých slov, které když člověk uskuteční, „bude z nich žít“. Je totiž psáno: „Je čas, aby Pán jednal; zrušili tvůj zákon.“ Není totiž nic, co by mělo přednost před záchranou života. A ty, Pane, který zkoumáš srdce a myšlenky, víš, že všechna má vůle i všechny mé úmysly jsou oddány tvému velkému a svatému jménu, abych dělal vše podle tvé vůle. Proto mě chraň a očišťuj mé smýšlení, abych před Tebou nezhřešil, nýbrž abych s Tvou pomocí a s Tvým přispěním každého člověka plně uzdravil. A až se přiblíží čas jeho navštívení, odvrať ode mě neukázněná ústa, aby (lidé) za mými zády nemluvili špatně, že jsem zavinil jeho smrt, nýbrž aby se podřídili tvému božskému rozsudku a dali pozor na to, abych neklopýtl a nedostal se do nebezpečí spolu s jedním z nich, jak je psáno. „Kdo zachovává přikázání, nepozná nic zlého.“ A ty sám mi dopřej, abych nalezl milost, laskavost a milosrdenství v Tvých očích i v očích všech, kdo mě vidí. A neodvracej ode mě svou laskavost a svou pravdu na věky věků. Amen“ (Etziony, 1973, s. 53–54).
Z textu je patrné, že se jeho autor v mnohém inspiroval svým předchůdcem Jacobem Zahalonem. I v této modlitbě je hned na začátku zdůrazněno, že skutečným Uzdravovatelem a Lékařem je jedině Bůh. Veškeré lidské umění samo o sobě nic nezmůže. To vede lékaře k pokornému postoji, v němž Boha prosí o to, aby poznal, jaké látky, byliny či léčiva budou jeho pacientu skutečně ku prospěchu. Chce léčit bezchybně, nezpůsobit škodu, přivést k plnému uzdravení. V kontaktu s ženami prosí o morální bezúhonnost. Stejně tak je pro něj důležitá správná komunikace s pozůstalými zesnulého pacienta a dobrá pověst. Frankfurter si je plně vědom velikosti svého povolání, které bere jako opravdové poslání.

Modlitba Maimonidova
Následující modlitba nemá zcela jasný původ. Obvykle je spojována se slavným židovským lékařem Maimonidem (1135–1204), i když v ní jeho jméno nikde nenajdeme. Text se poprvé objevil v tisku v roce 1783, v německém periodiku Deutsches Museum, s názvem: „Denní modlitba lékaře před tím, než navštíví své nemocné. Z hebrejského rukopisu slavného židovského lékaře v Egyptě z dvanáctého století“ (Tägliches Gebet, 1783, s. 43–45). Slavným lékařem v Egyptě v tomto období mohl být jedině Maimonides. Tehdejší vydavatel Deutsches Museum Heinrich Christian Boie ani jeho spolupracovník Christian Wilhelm Dohm však k vydávanému textu neuvedli žádnou poznámku ani se později nikde nevyjádřili o tom, kdo tento text z hebrejského rukopisu do němčiny přeložil ani kde se zmíněný rukopis nachází. V roce 1790 vyšla v židovském časopisu Ha-Meassef první hebrejská verze této modlitby. V jejím názvu je uvedeno, že autorem modlitby je dr. Marcus Herz a že byla přeložena z němčiny do hebrejštiny na jeho žádost. R. 1841 pak v londýnských novinách The Voice of Jacob vyšel anglický překlad hebrejské verze a záhy se rozproudila živá debata o tom, jestli tento text složil opravdu Maimonides, nebo to byl Herz či někdo jiný (Rosner, 1967, s. 440).
Objevily se studie snažící se prokázat, že text pochází ze středověku a že jeho autorem je skutečně Maimonides. Jeden ze zastánců tohoto názoru, americký židovský lékař a historik ukrajinského původu Solomon Robert Kagan, vyjmenovává šest důvodů, které jsou podle něj jasným důkazem Maimonidova autorství. Jedná se především o stylistickou formu a ducha modlitby, jež plně odpovídají tomuto židovskému učenci. Kdyby byl dále Herz skutečným autorem původní německé verze, pak by to v Deutsches Museum uvedl. Němčinu ovládal mistrovsky, proč by německou verzi nepublikoval jako první a se svým jménem. Kdyby Deutsches Museum neuvedlo jeho jméno na jeho žádost, proč by o to žádal v Ha-Measef? Je pravděpodobné, že znal původní německou verzi, poslal ji do Ha-Measef s prosbou o překlad do hebrejštiny a překladatel ho omylem uvedl jako autora textu. Lékařská etika obsažená v modlitbě plně koresponduje s etickým postojem vyjádřeným v knihách a dopisech středověkého Maimonida (Kagan, 1938, s. 431).
Hebrejský rukopis, na nějž se odvolává německá verze v Deutsches Museum, se prý nachází v Národní knihovně v Paříži. Ve svém díle The Deutero Prayer of Moses na to upozornil expert na Moše ben Majmona Süssman Muntner. Nicméně ani on není přesvědčen o tom, že pravým autorem tohoto rukopisu je slavný středověký myslitel a lékař. Příliš mnoho odkazů na astrologii, které se v rukopisu nachází, jsou prý jasným důkazem toho, že jde o podvrh. Moše ben Majmon totiž astrologii považoval za pseudovědu. Podle Muntnera je autorem německé verze Marcus Herz, který ji vytvořil pod vlivem Zahalonovy modlitby. Nekvalitní překlad do hebrejštiny pak vytvořil Herzův přítel, vydavatel Meassef, Isaac Euchel (Rosner, 1967, s. 446–447, 449).
Pro další autoritu v oblasti židovské lékařské etiky Joshuu O. Leibowitze je zásadní jazyk modlitby. Způsob vyjadřování ani tok myšlenek německé verze podle něj neodpovídají středověkým lékařským dílům. Velké množství slovních obratů, které se v textu nachází, odkazuje spíše na 18. století. Např. „krásný celek“ je typický pro estetiku německé literatury tohoto období. Na dobu osvícenství také odkazuje obrat: „lidský rozum se dere dál a dál“. „Deset tisíc krát deset tisíc nástrojů“ zase předpokládá anatomické a mikroskopické znalosti medicíny téže doby. V hebrejském textu je navíc explicitně uvedeno, že jeho autorem je Marcus Herz (Rosner, 1967, s. 449).
Na Leibowitze navázal současný židovský lékař a bioetik Fred Rosner, který zvážil všechny důvody pro a proti Maimonidovu autorství a dospěl k závěru, že nejde o středověké dílo, ale o podvrh pocházející z 18. století, jehož autorem je s největší pravděpodobností Marcus Herz. Absolutně dokázat to však nelze (Rosner, 1967, s. 450).
Ať tak či onak, modlitba má hluboký etický obsah, záhy po zveřejnění se v různých variantách a jazykových verzích rychle rozšířila a získala si značnou oblibu nejen u lékařské veřejnosti. Ať je jejím autorem kdokoliv, asi už navždy zůstane spojena s Maimonidovým jménem. Její text je v českém jazyce sice již k dispozici (Munzarová, 1993, s. 514; Fialová et al., 2008, s. 240–241), rozhodli jsme se však, že vytvoříme nový překlad, který by více odpovídal původní německé verzi z r. 1783:
„Denní modlitba lékaře před tím, než navštíví své nemocné Z hebrejského rukopisu slavného židovského lékaře v Egyptě z dvanáctého století
Nejvýš Dobrotivý! Ty jsi vytvořil lidské tělo s velkou moudrostí. Spojil jsi v něm deset tisíc krát deset tisíc nástrojů, které jsou v nepřetržité činnosti, aby uchovaly při životě a živily tento krásný celek, schránku nesmrtelných. Neustále tiše pracují, v dokonalém řádu, souladu a harmonii. Když však křehkost hmoty nebo bezuzdnost vášní tento řád, tento soulad naruší, tak se tyto síly dostávají do rozporu a tělo se rozpadá na původní prach. Ty pak posíláš člověku dobročinné posly, nemoci, které mu oznamují blížící se nebezpečí a vedou ho k tomu, aby je zavčas (od sebe) odvrátil.
Ty jsi svou Zemi, své proudy, své hory uvedl do jiného stavu tím, že jsi je opatřil léčivými látkami, jež mají schopnost zmírnit bolesti tvých tvorů a zabránit jejich zániku.
Člověku jsi daroval moudrost, aby řešil záhady lidského těla a aby rozpoznal, kdy je jeho funkčnost v pořádku a kdy v nepořádku; aby tyto látky vyzískal z jejich schránek, vybádal jejich přednosti a připravil je a použil na každou nemoc.
I mě tvá věčná prozřetelnost vyvolila k tomu, abych bděl nad životem a zdravím tvých tvorů. Nyní se pouštím do svého povolání. Nejvýš dobrotivý, stůj při mně v tomto velkém úkolu, aby se podařil: neboť bez tvé pomoci nemá člověk zdar ani v té nejmenší věci!
Ať mou duši naplní láska k (lékařskému) umění a tvým tvorům. Nedopusť, aby se do mé činnosti přimísila touha po zisku, slávě či váženosti! Protože to jsou nepřátelé pravdy a lásky k člověku a mohly by mě přivést na scestí ve velkém úkolu starat se o blaho tvých tvorů!
Uchovej mé tělo a mou duši při síle, aby byly stále a bez únavy připraveny (sloužit) bohatému i chudému, dobrému i zlému, příteli i nepříteli. Dej, ať v trpícím vidím vždy jen člověka. Je to lidská bytost! Vždyť i ty jsi stvořil a udržuješ v bytí každého člověka, bohatého i chudého, dobrého i zlého, přítele i nepřítele!
Uchovej můj rozum ve zdraví a střízlivosti, aby pochopil, s čím má co do činění v přítomném okamžiku a správně odhadl, co je nepřítomné či skryté. Nedopusť, aby klesl (na mysli), když nenahlédne, co je možné nahlédnout; ať se ani neholedbá, že nahlíží, co nelze nahlédnout. Hranice v tomto velkém umění pečovat o život a zdraví tvých tvorů je totiž jemná a takřka neznatelná.
Dej, ať je můj duch vždy při tom, co dělám. Ať ho u postele trpícího nepřipraví o jeho pozornost nic cizího. Dej, ať všechno, co se do něj zapsalo zkušenostmi a přemýšlením, se mu v daném okamžiku vybaví a není nic, co by ho v jeho tichých pracovních procesech rušilo; neboť velké a posvátné jsou tyto tiché pracovní úkony. (Jejich cílem je) uchovat tvé tvory při životě a ve zdraví.
Propůjč mým nemocným důvěru ke mně a k mému umění. Ať poslouchají mé rady. Zažeň od jejich lůžka všechny felčary a celý houf radících příbuzných žen a přemoudřelých ošetřovatelek; protože je to hrozný lid, který ve své ješitnosti ničí nejlepší díla (lékařského) umění a často tvým tvorům vnucuje smrt.
Budou-li mě chtít moudřejší (lékařští) umělci opravit či pokárat, dej, ať je můj duch vděčný a poslušný; poněvadž rozsah tohoto umění je velký a jeden nenahlédne to, co všichni. Avšak když mě budou kárat nemoudří a domýšliví lidé, pak ať láska k lékařskému umění úplně zocelí (mého ducha), aby nedbal na slávu, věk či váženost a setrval u toho, co cítí jako pravdivé: ustoupit by zde totiž znamenalo smrt a nemoc tvých tvorů!
Propůjč mému duchu mírnost a trpělivost, až mě budou chtít starší kolegové v lékařském umění, pyšní na počet svých let, vyštvat, vysmát se mi nebo mě s úsměškem opravit. Dej, ať mám užitek z toho, co je v nich dobré, protože znají řadu věcí, (a moudří mohou znát mnoho), jež jsou mi ještě cizí; ať mě jejich domýšlivost neurazí, jsou totiž staří a stáří není mistrem nad vášněmi – i já totiž doufám, že na této Zemi před tebou zestárnu, Nejvýš Dobrotivý!
Dopřej mi, ať jsem ve všem skromný, jen ne ve velkém umění. Nedopusť, aby ve mně někdy vzklíčila myšlenka, že toho vím již dost: nýbrž uděl mi sílu, volný čas i vnitřní motivaci své znalosti stále korigovat a získávat nové. (Lékařské) umění je rozsáhlé, ale ani lidský rozum nemůže člověk pevně uchopit. Stále se dere dál a dál. V mých včerejších vědomostech dnes objevuje mnoho omylů a možná zítra v mém dnešním (vědění) najde mnoho chyb!
Nejvýš Dobrotivý! Vyvolil jsi mě, abych bděl nad životem a smrtí tvých tvorů. Pouštím se nyní do svého povolání. Stůj při mně v tomto velkém úkolu, aby se podařil! Protože bez tvé pomoci nemá člověk zdar ani v té nejmenší věci!" (Tägliches Gebet, 1783, s. 43–45).
Podíváme-li se na tento text z určitého odstupu, zjistíme, že se v něm nachází několik specifických prvků. Na některé již upozornili Muntner či Leibowitz. Souhlasíme s Muntnerem, že Herz se při tvorbě svého textu zřejmě inspiroval Zahalonem. Zatímco se však Zahalon na začátku své modlitby obrací k Pánu celého světa, adresát Herzových slov je „Nejvýš Dobrotivý“. Toto označení najdeme v textu třikrát. Obecně lze říci, že kvalita i celkový charakter lidské modlitby se odvíjí od pojetí a představy Boha. Zatímco Zahalon zdůrazňuje, že Bůh je svrchovaný vládce (1. odst.: „Ty sám jsi utvořil nebesa […] ty dáváš život všemu. Obyvatelé nebe se před tebou sklání“), pro Herze je Bůh především dobrotivý dárce. I když na člověka občas dopustí nemoc, dělá to proto, aby ho na něco zásadního upozornil.
Protože autor modlitby věří v existenci Dárce, má rovněž hluboký smysl pro obdarování („Člověku jsi daroval moudrost“). To, že je lékařem, vnímá jako nezasloužený dar či privilegium. Cítí se poctěn tím, že má možnost pečovat o blaho Božích tvorů. Kromě profesionální skromnosti, náboženské pokory a compliance nemocného, o nichž již byla řeč u Zahalona, je nápadné, že lékařství je představeno jako umění, které vyžaduje poctivě nabité znalosti a seriózní přístup. U lůžka nemocného proto nemají co dělat lidé nevzdělaní nebo polovzdělaní, ačkoliv to možná myslí dobře. Pravý umělec, který nese zodpovědnost za celý léčebný proces, je lékař. Jemu má jít na prvním místě o dobro věci. Z tohoto důvodu by měl být schopen se nechat poopravit zkušenějšími a vzdělanějším kolegy, na druhou stranu by však měl být rezistentní vůči rádoby radám všech domýšlivých nedovzdělanců. Důraz na lékařskou kolegialitu je vyjádřen touhou, aby si osvojil ducha mírnosti a trpělivosti pro chvíle, kdy se na něj budou dívat jeho starší kolegové spatra. Podobně jako Zahalon i Herz klade důraz na to, aby se lékař dále vzdělával a nikdy si nemyslel, že už ví všechno.

INSPIRATIVNÍ PRVKY PRO SOUČASNÉ ZDRAVOTNÍKY

Mohou být výše uvedené modlitby inspirativní pro současné zdravotníky v západní kulturní oblasti? Lze v nich najít něco, co by je dnes mohlo oslovit? Chtěli bychom poukázat na čtyři možné body.
První nazvěme úžas spojený s úctou. Židovský lékař se nebojí žasnout. Obdivuje nádheru a důmyslnost lidského těla, které ve své funkčnosti považuje za malý zázrak. Z tohoto obdivu pak vyplývá jeho postoj úcty ke každému člověku, na něhož se dívá ne jako na jednoho z mnohých, nýbrž jako na jedinečnou bytost.
Dále je pro něj charakteristické vědomí: byl jsem obdarován a chtěl bych se s vámi o tento dar rozdělit. Nemám vše plně ve svých rukou. Pouze léčím, plné uzdravení však závisí na někom jiném. Své znalosti, zkušenosti a schopnosti vám dávám plně k dispozici, jsem kompetentní, nemohu ale zaručit stoprocentně pozitivní výsledek.
Třetí prvek bychom mohli nazvat: profesionální skromnost s vědomím spirituálního přesahu. Na židovském přístupu k medicíně je krásné, že lékař je vnímán jako duchovní osobnost. Je si vědom toho, že pouze vykonává lékařské řemeslo, uzdravuje však jedině Bůh, dárce života. Na sebe se dívá jako na jeho „prodlouženou ruku“. Z toho pro něj vyplývá závazek vést morálně bezúhonný život. Frankfurter to vyjadřuje slovy: „Proto mě chraň a očišťuj mé smýšlení, abych před Tebou nehřešil, nýbrž abych s Tvou pomocí a s Tvým přispěním každého člověka plně uzdravil.“ Jestliže si je lékař plně vědom spirituálního přesahu své služby, tedy především toho, že slouží životu, nebere svou profesi jako běžnou práci, nýbrž jako skutečné poslání. Z tohoto postoje pak vyplývá kategorické odmítnutí všech činů, které samy o sobě ničí lidský život (např. umělý potrat nebo eutanázie). Stejně tak nepřipadá v úvahu žádná forma zneužití, zejména ve finanční a sexuální oblasti.
Posledním bodem je psychosomatický přístup. Herz hovoří o tom, že nefunkčnost těla může způsobit nejen křehkost hmoty, ale také bezuzdnost vášní. Nemoc je pak vnímána jako dobročinný posel, který má vyburcovat nemocného k radikální změně života. Lékař má usilovat nejen o vyléčení těla, ale má mít na mysli celkovou kvalitu pacientova života („blaho tvých tvorů“) s úctou k pravdě a s láskou k člověku. Z židovské perspektivy je tedy medicína vnímána jako opravdové umění, v němž je třeba mít cit pro to, co je konkrétnímu pacientu skutečně ku prospěchu a co mu škodí.

ZÁVĚR

Ponecháme-li stranou Marcuse Herze, autoři všech modliteb byli lékaři a zároveň rabíny, lékaři těla a duše. Z jejich modliteb vyplývá, jak důležité pro ně bylo stát se opravdově moudrými lidmi, tedy žít životem, za nějž by se nemuseli stydět a umět zasadit své praktické medicínské znalosti a dovednosti do šíře pojatého terapeutického přístupu ke svým nemocným. Snad právě v tomto ohledu mohou být všem současným lékařům a lidem pracujícím ve zdravotnictví následováníhodným vzorem.

LITERATURA
1. Abrahams, I. (2007). Prayer. In F. Skolnik & M. Berenbaum (Eds.), Encyclopedia Judaica (2nd ed.) (Vol. XVI: Pes–Qu) (pp. 456–461), Thomson-Gale
2. Abramson, S. (2019). The Best Physicians Are Destined to Hell. The Permanente Journal, 23, 84. https://doi.org/10.7812/TPP/18.315
3. Ben Ben, H. Y., Halevi, T. & Lavine, J. B. (2008, April 15). Thirteen Principles of Jewish Medical Ethics. Israel Science and Technology Directory. Staženo z: https://www.science.co.il/jewish-studies/articles/Medical-ethics.php [02.02.2023]
4. Bible: Překlad 21. století. (2009). Biblion (= B21)
5. Brill, A. (2015). Immanuel Jakobovits and the Birth of Jewish Medical Ethics. In Z. Farber (Ed.), Halakhic Realities: Collected Essays on Brain Death (pp. 327–348). Maggid Books
6. Etziony, M. B. (1973). The physician’s creed: An anthology of medical prayers, oaths and codes of ethics written and recited by medical practitioners through the ages. Charles C. Thomas
7. Fialová, L., Kouba, P. & Špaček, M. (Eds.) (2008). Medicína v kontextu západního myšlení, Galén – Karolinum
8. Friedenwald, H. (1918). Jacob Zahalon of Rome: Medieval Rabbi, Physician, Author and Moralist. Bulletin of the Medical Library Association, 8(1), 1–10
9. Goldsand, G. et al. (2008). Jewish bioethics. In P. A. Singer & A. M. Viens (Eds.), The Cambridge Textbook of Bioethics (pp. 424–429). Cambridge University Press
10. Haas, P. (1990). Physician-patient relations in Judaism. In W. von Raffler-Engel (Ed.), Doctor-patient interaction (pp. 213–225). John Benjamins Publishing Company
11. Halevi, J. (1946). The physician’s prayer. In H. Brody (Ed.), Selected Poems. (N. Salaman, Trans.) (nr. 58, p. 113), The Jewish Publication Society of America. Staženo z: https://opensiddur.org/prayers/life-cycle/living/well-being-health-and-caregiving/eli-refaeni-verafe-a-physicians-prayer-by-yehudah-halevi/ [13.02.2023]
12. Ha-Levi, J. (2013). Kniha argumentů a důkazů ve prospěch opovrhovaného náboženství (Kniha Chazarů), známá jako Kuzari. Academia
13. Heschel, A. J. (1972). The Insecurity of Freedom: Essays on Human Existence. Schocken Books
14. Jakobovits, I. (1958). The Dissection of the Dead in Jewish Law: a Comparative and Historical Study. Tradition: A Journal of Orthodox Jewish Thought, 1(1), 77–103
15. Kagan, S. R. (1938). Maimonides’ Prayer. Annals of Medical History, 10(5), 429–432
16. Kiddushin. In I. Epstein (Ed.), The Babylonian Talmud (H. Freedman, Trans.) (1936). Soncino Press. Staženo z: https://halakhah.com/pdf/nashim/Kiddushin.pdf [10.02.2023]
17. Klein, I. & Horowitz, Y. (2007). Zahalon. In F. Skolnik & M. Berenbaum (Eds.), Encyclopedia Judaica (2nd ed.) (Vol. XXI: Wel–Zy) (pp. 444–445), Thomson-Gale
18. Kogan, B. S. (Winter 2021). Judah Halevi. In E. N. Zalta (Ed.), The Stanford Encycolopedia of Philosophy. Staženo z: https://plato.stanford.edu/archives/win2021/entries/halevi/ [18.02.2023]
19. Lepicard, E. (1994). The Physician’s Prayer of Jacob Zahalon. Israel Journal of Medical Sciences, 30(2), 208–210
20. Munzarová, M. (1993). Modlitba Maimonidova. Praktický lékař, 73(11), 514
21. Nedarim. In I. Epstein (Ed.), The Babylonian Talmud (H. Freedman, Trans.) (1936). Soncino Press. Staženo z: https://halakhah.com/nedarim/index.html [10.02.2023]
22. Novak, D. (2014). Judaism, Bioethics in. In B. Jennings (Ed.). Bioethics (4th ed.) (Vol. IV: J-O) (pp. 1766–1773), Gale – Cengage Learning
23. Pentateuch: Překlad českých židovských obcí. (1932). Svaz Pražských náboženských obcí židovských péčí Nejvyšší rady Svazů náboženských obcí židovských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (= PEN)
24. Rosner, F. (1967). The Physician’s Prayer Attributed to Moses Maimonides. Bulletin of the History of Medicine, 41(5), 440–454
25. Rosner, F. (1977). Medicine in the Bible and the Talmud: Selections from Classical Jewish Sources. Ktav Publishing House – Yeshiva University Press
26. Savitz, H. A. (1961). The physician and the prayer. Journal of Pastoral Care, 15(1), 32–39
27. Seligsohn, M. (n.d.). Frankfurter, Moses ben Simon. In I. Singer & C. Adler (Eds.), The Jewish encyclopedia: A descriptive record of the history, religion, literature, and customs of the Jewish people from the earliest times to the present day (Vol. V: Dreyfus–Brisac–Goat) (p. 493) Ktav Publishing House
28. Seligsohn, M. (n.d.). Frankfurter, Simon ben Israel. In I. Singer & C. Adler (Eds.), The Jewish encyclopedia: A descriptive record of the history, religion, literature, and customs of the Jewish people from the earliest times to the present day (Vol. V: Dreyfus–Brisac–Goat) (p. 494) Ktav Publishing House
29. Schloessinger, M. (n.d.). Judah Ha-Levi. In I. Singer & C. Adler (Eds.), The Jewish encyclopedia: A descriptive record of the history, religion, literature, and customs of the Jewish people from the earliest times to the present day (Vol. VII: Italy–Leon) (pp. 346–353), Ktav Publishing House
30. Tägliches Gebet eines Arztes bevor er seine Kranke besucht. Aus der Hebräischen Handschrift eines berühmten jüdischen Arztes in Egypten aus dem zwölften Jahrhundert. (1783). Deutsches Museum 1, 43–45. Staženo z: https://www.europeana.eu/cs/item/92004/object_NKCR__38F0000211782111474 [13.02.2023]
31. Tractate Sanhedrin: Mishnah and Tosefta: The Judicial Procedure of the Jews as Codified Towards the End of the Second Century a.d. (1919). (H. Danby, Trans.). Society for Promoting Christian Knowledge – The MacMillan Company
32. Tulsky, J. A. (2000). Ancient Wisdom for Modern Medicine. North Carolina Medical Journal, 61(3), 141–144
33. Zohar, N. J. (2018). The Discourses of Jewish Medical Ethics. In The Cambridge World History of Medical Ethics (pp. 264–269). Cambridge University Press

Do redakce přišlo 1. 9. 2023
Zařazeno po recenzním řízení 12. 12. 2023
Konflikt zájmů není znám

 

Autor ThLic. Jan Polák, Ph.D.
ORCID https://orcid.org/0000-0003-4063-5695
Pracoviště Katedra systematické teologie, Cyrilometodějská teologická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Univerzitní 244/22, Olomouc, 779 00.
Ústav společenských a humanitních věd, Fakulta zdravotnických věd, Univerzita Palackého v Olomouci, Hněvotínská 976/3, Olomouc, 775 15.
E-mail jan.polak@upol.cz
Informace ThLic. Jan Polák, Ph.D. působí jako odborný asistent na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde přednáší obory Bioetika, Etika manželství a rodiny a Speciální morálka. Zároveň externě vyučuje lékařskou etiku na Fakultě zdravotnických věd téže univerzity. Je autorem několika odborných článků a dvou monografií.
Dedikace Studie vychází s podporou Interní grantové agentury Univerzity Palackého v Olomouci IGA_CMTF_2023_004 „Nové horizonty reality a budoucnost křesťanství: teologická a filosofická zkoumání“.
Poděkování Děkuji panu Leu Pavlátovi, Ivanu Kohoutovi a dalším milým kolegům z Židovského muzea v Praze za pomoc s rešerší odborné literatury k tématu.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0