Vydání 3-4/ 2023
EDITORIAL
VLADISLAV CHVÁLA: POMŮŽE NÁM UŽ JEN MODLITBA?
Shodou okolností se v právě vycházejícím dvojčísle Psychosomu sešlo více prací, které se dotýkají vlivu modlitby na naše zdraví, popřípadě na samotný proces léčby. Jako první přišla zajímavá studie o modlitbách židovských lékařů Jana Poláka. Zkoumal tuto praxi z hlediska lékařské etiky, a to nás zajímá.
Uveřejnili jsme, přestože je velmi dlouhá. Nezávisle na tom přišla úvaha Magdalény Ježkové, která mimořádně statečně nabídla našim čtenářům své osobní zkušenosti lékařky s modlitbou. Radkin Honzák se pak v rámci recenzního řízení zajímal o toto téma podrobněji, a nalezl v odborné literatuře velmi mnoho odkazů. Bylo by škoda o jeho ediční poznámky přijít, proto jsme některé z nich zařadili za text Magdalény Ježkové. Tato souhra okolností mi vyvolala vzpomínku na konferenci v Brně určenou věřícím zdravotníkům, kam nás pozvali přednášet o bio-psycho-sociální psychosomatice. Druhou polovinu programu přednášel Michael Marsch (nar. 1932), německý teolog a psychoterapeut. Ten tvrdil, k našemu velkému překvapení, že psychosomatická medicína v Německu nesplnila to, co slibovala, a že cesta víry k uzdravení je bezpečnější a účinnější. V té době jsme psychosomatické medicíně u nás teprve vytvářeli podmínky, a k německému „psychosomatickému ráji“ jsme vzhlíželi. Proto mě to poněkud zaskočilo. Možná že po prostudování dnes předkládaných textů i naši čtenáři budou mít příležitost poodhalit, o jaké fenomény zde jde. Ze studie Jana Poláka vidíme, že v dobách, kdy měli lékaři málo prostředků, byli mnohem pokornější. Byli si vědomi svého omezení a spoléhali se více na Přírodu. Lékař v současné přezbrojené medicíně se mnohem víc spoléhá na laboratoř, přístroje a na sebe, i když všichni víme, že i při nejvyšším nasazení nemůžeme každého zachránit a vyléčit. Možná je to mnohem významnější faktor zvýšené sebevražednosti, alkoholové závislosti a častého vyhoření lékařů než momentálně bouřlivě přežvykované téma přesčasové práce. Protože pokud pacienta nezachrání lékař, tak kdo jiný? Osobní svědectví lékařky Magdalény Ježkové odpovídá tomu, co říkají výzkumná data: modlitba je dobrá péče především o lékaře samotného. Díky ní může být soustředěnější, klidnější, a tím i pro pacienta více k dispozici. A protože víme, že vztah je významným léčebným faktorem, může mít modlitba dobrý vliv. Psychosomatickou medicínu to ale nejspíš nenahradí. Té prospívá vzdělávání, rozšiřování bio-psycho-sociálního přístupu v celé medicínské praxi. Svědčí o tom paní doktorka Natálie Šebková, rehabilitační lékařka. Ve své kazuistice ukazuje, jaký význam pro léčbu tzv. komplexního regionálního bolestivého syndromu (KRBS, dříve Sudeckův syndrom, reflexní sympatická dystrofie, algoneurodystrofie), jehož příčiny stále nejsou zcela jasné, může mít rozšíření pohledu o psychosociální rozměr. Ano, psychosomatický přístup v lékařské praxi vůbec není snadný, ale jsem si jist, že se vyplatí. Kdyby si s tímhle pacientem nedala tu práci, jeho stav by se zhoršoval a lékařku by jen dál zatěžoval. Toto jsou pacienti, kteří nakonec lékaře vedou k vyhoření. Proto tvrdím, že psychosomatika pomáhá především lékařům. A teprve díky tomu také pacientům.
Do tohoto čísla výjimečně přebíráme výzkumnou práci australského týmu Kasii Kozlowské z oddělení psychologické medicíny dětské nemocnice ve Westmeadu, a to ze dvou důvodů. Jednak je skvělým příkladem bio-psycho-sociálně pojatého výzkumu, který u nás tolik chybí, a za druhé je téma genderové dysforie stále naléhavější problematikou i v našich praxích. Otázka, kde se bere ten masivní nárůst nespokojenosti dospívajících s tělem, které jim určila příroda, nemá snadnou odpověď. Podívat se na první rok života těchto dětí a tedy na tzv. attachment, jejich strategii citové vazby, je výborný nápad. Ukázalo se, že mají stejně problematickou citovou vazbu jako ostatní psychiatrická populace. A protože výsledek této studie míří víc k rodině a její stabilitě, tedy ke zralosti rodičů než ke genetické „chybě“, asi nás nepřekvapí, že reakce některých laických kruhů byla bouřlivá. O tom více píše Kasia v naší korespondenci, když jsme žádali o povolení k uveřejnění celé studie. („Po zveřejnění všech tří našich článků o genderové dysforii, aktivisté kritizovali a napadli naši práci. Posledních šest měsíců bylo obzvlášť stresujících. Říkám Vám to jen proto, abyste si byli vědomi těchto politických dimenzí, které vyvstávají pro každého, kdo se snaží nahlížet na data z neutrálního neideologického postoje.“) Otázka tedy je, jaké místo mají ještě vědecké argumenty při řešení problémů současného světa. Máme k tomu ještě co říci? A je tady ještě někdo, kdo by nás slyšel? Nebo nás deprivovaní adolescenti „utlučou čepicema“?
Pokud je pro čtenáře práce Kozlowské a kol. dlouhá, může se podívat na témata v rubrice Věda krátce. Vybrali jsme několik pozoruhodných zpráv o výzkumech, které se našich pacientů týkají: funkce mozku při vzpomínce na prožité trauma, vlivu silných vazeb dětí s rodiči na jejich zdraví a celkové prospívání, vlivu nadměrného používání chytrých telefonů na zdraví dětí, které všichni tušíme, ale už máme také zdokumentováno. Nejen u nás se ukazuje, že je třeba znovu formulovat pojem duševního zdraví. Zdá se, že bio-psycho-sociální model nestačí. Je ale otázka, jak mu kdo rozumí. Možná bychom se mohli pokusit znovu pochopit, co tím starý pan Engel vlastně myslel, než se pustíme do tvorby nových modelů. Moje zkušenost je taková, že požadavek na bio-psycho-sociální chápání nemoci je požadavkem na porozumění tří zcela odlišných skupin vědců, jejichž domluva je značně obtížná. Model dobrý, domluva těžká, proto malé porozumění celku. Při přípravě tohoto dvojčísla, které se rodilo tak těžce, že vychází doslova na konci roku 2023, přišla tragická zpráva o střelbě na filosofické fakultě. Šokujícím způsobem zarezonovala s tématy tohoto vydání. Ano, stav naší populace se dramaticky horší, o tom není pochyb při sledování údajů o sebevražednosti a psychických potížích dospívajících. A znovu nás napadá naléhavá otázka-můžeme k tomu ještě něco říci, my, kdo se věnujeme, dětem, dospívajícím a jejich rodinám? Nebo už nám zbývá jen modlitba, abychom zabránili výbuchům hněvu dospívajících, kteří nenacházejí žádný smysl svého života? Více o tom v eseji Jana Šikla.
Ostatně nejen odpor nemocných k procesu psychoterapie, jak o něm píše ve své výborné přednášce Jan Poněšický, je překážkou v jejím použití. Psychologické obrany hrají jistě roli i při zavádění a výuce psychosomatické medicíny podobně jako u psychoterapie. Pro psychoterapeuty bude nejspíš text Jana Poněšického samozřejmostí. Ale v našich řadách (psychosomatiky) je mnoho lékařů, pro které to může být docela nový pohled.
Recenze Jakuba Medala o knize, kterou by si podle názvu nekoupil (Stručná historie všeho) mě dokonce donutila si knihu opatřit (prý to jde těžko, ale na tomto serveru jsem ji ještě našel), abych se přesvědčil, že nebudeme propagovat nějakou pitomost. A nebudeme. Je to mimořádná kniha, která dává velmi dobrý přehled o nejrůznějších pokusech o holistické myšlení. Autor, původem chemik, Ken Wilber, nabízí pochopení nejen historie vývoje vesmíru a vědomí v něm, ale i možnosti dalšího vývoje. Moc doporučuji ke čtení a k diskusi.
V Literárním koutku se může čtenář přesvědčit, jaká byla pozice psychosomatické medicíny a psychoterapie hned po 2. světové válce. Díky bádání MUDr. Eduarda Rysa a s jeho svolením otiskujeme text MUDr. L. Haase, z r. 1948 „Lékaři a psychoanalýza“ ze Sborníku psychoanalytických prací. Je smutné, jak je to podobné dnešku. Ale nepropadejme skepsi, posun jen za dobu mého života je patrný. Za posledních 10 let se toho odehrálo v psychosomatice hodně. Máme důvod k optimismu. Ale co bude s psychosomatikou dál, na tom je třeba se domlouvat. Tak přijeďte na konferenci do Liberce. Pozvánku máte uvnitř tohoto dvojčísla.
V Liberci 22. 12. 2023
Web7master s.r.o.