PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

MUDR. LADISLAV HAAS: LÉKAŘI A PSYCHOSOMATIKA
Haas, L. (1948). Lékaři a psychoanalýza. Sborník psychoanalytických prací 1948. Ročenka společnosti pro studium psychoanalysy v Praze. Praha: Máj: 149–152

V lékařských kruzích se pohlíží na psychotherapii ještě stále s blahovolnou a jen málo tajenou povýšeností přes všechny pokroky, které lékařská psychologie v minulých desetiletích vykazuje, v první řadě díky psychoanalyse. Psychotherapii se upírá samostatnost, tvrdí se, že každý lékař má být psychologem ve svém vztahu k nemocnému.

Každý dobrý lékař je vlastně psychologem, psychologický faktor vstupuje do každého léčebného postupu, a to má každý lékař ovládat. Nikdo nebude popírat pravdivé jádro obsažené v těchto názorech, že psychologický, přesněji afektivní faktor, kladný nebo záporný, ovlivňuje celý vztah mezi pacientem a lékařem a je mohutnou zbraní. Pozitivní vztah pomáhá, uspišuje, negativní vztah zpomaluje a překáží v dosažení therapeutických úspěchů. Nebezpečí ve zdůrazňování ve zdůrazňování těchto všedních pravd vězí však v tom, že se správné uplatnění těchto psychologických prvků srovnává nebo ztotožňuje s psychotherapií. Často jsme svědky, že se lékař pouze z tohoto titulu, tj. jakožto lékař, považuje za povolaného podávat „expertní“ posudek o problémech psychologie a psychotherapie a vyjadřovat souhlas anebo nesouhlas s různými směry v tomto oboru. Tím už je vlastně dáno najevo malé jínění a povýšenost vůči vědecké opodstatněnosti psychotherapeutické práce vůbec.
Pádně to vyjádřil Freud: „Nadhodíte-li nějakou otázku z oboru fysiky anebo chemie, jistě nenapadne nikoho, kdo nemá „odborné znalosti“, aby se přihlásil o slovo. Jestliže však vyjadřujete nějaký názor psychologický, musíte být připraven na posudek a odporování leckoho. Na tomto poli zřejmě není „odborných znalostí“. Každý má svůj duševní život, a proto se považuje každý za psychologa. To však není dostatečným oprávněním. Vypravuje se o jedné ženě, která se nabízela za vychovatelku pro děti a byla dotázána, zdali umí zacházet s malými dětmi. „Zajisté“, zněla její odpověď, vždyť jsem byla sama jednou dítětem. “ – Toto přirovnání platí i na poli medicíny. Žádnému praktikovi nebo odbornému lékaři na jiném poli by nenapadlo kritizovat chirurga, protože provádí gastrektomii podle Billrotha, a ne podle jiné techniky. Jenom odborníci diskutují o přednostech a nevýhodách chirurgie neb o roentgenotherapie gliomů. Neodborník přizná, že problému nerozumí a uctivě naslouchá výkladům svého kolegy. Na poli psychologie se však cítí ihned doma a schopen samostatného úsudku. A což teprve psychoanalysa! Na ni se může zaútočit jménem morálky, ethiky, ta hází všechno do pytle sexuálnosti, pro ni nic neexistuje než sexuálnost. A v otázce sexuální se teprve cítí každý expertem, vždyť každý má svůj sexuální život a mluví ze zkušenosti. Takový vševědoucí postoj vůči psychotherapeutické problematice, jak jsme jej právě charakterisovali, měl ovšem velice nepříznivý vliv na vývoj nejen vlastní psychotherapie, nýbrž brzdil také plné pochopení pathogenesy celé řady somatických onemocnění, jako je bronchiální astma, žaludeční vřed, různé dyspeptické potíže, hyperthyreosa a řada jiných. I když se připustí psychologický faktor při vzniku těchto nemocí, odbyl se a odbývá se sumárně jako funkcionální složka, psychická nadstavba pod. K vlastnímu obsahu této psychologické složky se nepřihlíží, a proto se také nezíská skutečné pochopení pro vztahy a souvislosti mezi psychologickým obsahem a somatickými jevy. Teprve v poslední době se věnuje těmto otázkám v Americe soustavná pozornost a ta vedla ke vzniku zvláštního pracovního směru psychosomatické medicíny, která se rozvíjí plánovitou spoluprací zejména internistů s lékařskými psychology. Nepřekvapuje, že tento směr je psychoanalyticky orientován a vedl k obohacení interní medicíny jak s theoretického, tak i praktického hlediska a byl ovšem také pln podnětů pro psychoanalýzu samotnou. Psychosomatická medicína se však nemůže rozvinout a uplatnit při postoji „dobrý lékař-dobrý psycholog“, nýbrž jen při uznání, že klinická psychologie a psychoanalysa jsou obory, které vyžadují zvláštní průpravy, odpovídající složité struktuře psychického dění.
Titul doktora medicinae universae jest sice zvučný, ale erudice a kvalifikace, která se za tímto titulem skrývá, má daleko do universálnosti a na poli psychologické medicíny zůstává jeho držitel vědomostmi nezatížen, zato obrněn předsudky. Zejména nezaručuje kvalifikace doktora veškerého lékařství jakékoliv znalosti o tom, co psychoanalysa objevila, její dynamické pojetí duševních pochodů, její topickou theorii duševní struktury, výklad snů, hlubší chápání mythologie, antropologie, sociologie, literatury, kromě ovšem, také nového základu, který dala celé sexuologii. Marně bychom za těchto okolností dokazovali, že moderní psychiatrii a psychologii nelze si představiti bez objevů psychoanalysy. Běžná lékařská výchova se však prostě přenáší přes celé epochální životní dílo geniálního zakladatele Zikmunda Freuda a jeho školy.
Tak se mohlo státi, že se nedávno zase jednou vytáhla stará zbraň (značně již zrezivělá) proti psychoanalyse a byla pozoruhodná jedině tím, že se nazývala „ethikotherapií“. Ta je povolána potírat kohabitotherapii, kterou prý psychoanalysa doporučuje! A tak jsme byli svědky, jak reagovala laická lékařská veřejnost na článek dr. B. Dosužkova „O úzkostné neurose“, uveřejněný v Praktickém lékaři ve dvou prosincových číslech r. 1946. Dr. B Dosužkov projednává ve svém článku otázku aktuálních neuros, u kterých psychoanalysa není indikována, proto psychoneurosám, doméně to psychoanalysy. Dr. Dosužkov poukazoval ve svém článku na ethiologický faktor úzkostné neurosy – pohlavní dráždění bez ukojení – vylíčil osud 5 pacientů, z nichž 4, kteří změnili tyto špatné sexuální praktiky v normální coitus, se uzdravili, jeden však, který ve svém manželství setrvával při koitu interruptu, zůstal nadále nemocen.
Praktický lékař z Mirotic dr. F. Brunclík vystoupil v Praktickém lékaři s diskusí o nemravnosti „kohabitotherapie“ a ve svých mravokárných článcích nešetřil ani psychoanalysy. Dospěl dokonce k tomu, že prohlásil „freudovskou psychoanalysu“ za nemravnou, a žádal v psychologické praxi uplatnění jakési náboženské ethikoterapie.
Zůstává záhadou, oč se dr. Brunclík při svých výtkách proti dr. Dosužkovovi opírá. Psychoanalyse vytýkati, že je zastánkyní „kohabitotherapie“, svědčí o neznalosti její podstaty a jejího obsahu. V psychoanalyse je takový nesmyslný pojem jako je kohabitotherapie úplně neznámý a jejími zásadami neslučitelný. Pro psychoanalysu kohabitace není therapeutickým prostředkem. Psychoanalysa pohlíží na uspokojivou sexuální činnosti jako na důležitý znak duševního zdraví a tam, kde schází, pokládá její dosažení za cíl therapie. Jestliže se však může někomu vytýkat právem, že uplatňuje „kohabitotherapii“, je to právě ta stará „osvědčená“ školní psychotherapie. Kdo jiný, než známý rodinný lékař- psycholog doporučuje matce, která si stěžuje na nervositu dcery, aby si z toho nic nedělala, až se provdá, že to ztratí?
Jak často slyšíme od inteligentních neurotiků, jejichž hlavní symptomy jsou nutkavé stavy, úzkost ze společnosti a neschopnost navázat vztahy k ženě, že jim nervový lékař radil, aby chodili do společnosti a aby se oženil. Není právě to kohabitotherapie nejčistšího zrna? Jak hluboce je ve školní medicíně zakotven takový postoj k hysterii, je nejlépe znázorněno anekdotickým sdělením Freudovým v jeho stati „K dějinám psychanalytického hnutí“. Vypravuje v něm, jak známý vídeňský gynekolog profesor Chrobak mu svěřil k léčení hysterickou pacientku, o které řekl, že její nemoc se zakládá na impotenci manžela a pro kterou podle jeho názoru by byl nejlepší léčbou předpis:
Rp: Penis normalis
Dosim
Repetatur!

Tuto příhodu vypravuje Freud vlastně jako důkaz pro to, že dobří pozorovatelé klasické školní medicíny již dávno vystihli význam sexuálního faktoru pro ethiologii neuros. Tato anekdota je však také příkladem pro jadernou resolutnost, se kterou právě tito představitelé školní medicíny se přenášejí přes složité duševní mechanismy neuros a typickým způsobem radí právě k tomu, co chybí, a co teprve plné duševní zdraví může zajistit, totiž k pohlavnímu styku a k manželovi.
V praxi jsou tedy zastánci „kohabitotherapie“ nejčastěji právě ti, kteří to psychoanalyse neprávem a s morálním rozhořčením vytýkají. Je to výraz nepromyšlených názorů autisticky nedisciplinovaného myšlení, jak na to Bleuler v medicíně v četných případech poukazoval, a příspěvky pana dr. Brunclíka jsou jen dalším a neposledním příkladem.
Pojem a představa nějaké ethikotherapie je také produktem nedisciplinovaného myšlení. Uvažme: ethikotherapie má pomoci neurotikovi, který trpí konfliktem mezi požadavky své pudovosti a vlastními morálními zábranami a to tím, že mu zdůrazňuje ethické požadavky. Je to však právě vlastní ethika nemocného, která mu znemožňuje řešiti svůj konflikt. Tento konflikt chce ethikotherapie rozřešit tím, že zvětšuje morální nároky pacienta, zostřuje napětí mezi jeho pudovostí a svědomím a tím zvětšuje pocity viny. Nelogičnost a beznadějnost takového počínání je na bíle dni.
Psychoanalysa není ovšem ethikotherapií v tomto smyslu, její léčebnou methodou je právě analysa, rozbor a rozpoznávání dynamiky duševních pochodů v každém individuálním případě. Uvědomování a vyřešení vytěsněných pathogenních duševních komplexů (zážitků a afektů) umožňuje vytváření harmonie mezi požadavky pudovosti a požadavky reality, tj. také požadavky sociálními a ethickými.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0