EDITORIAL

VLADISLAV CHVÁLA: MLUVIT SPOLU A VZÁJEMNĚ SE SLYŠET

Mohlo by to vypadat, že Psychosom už vychází jen 2× ročně jako dvojčíslo. Ano, i tentokrát jsme čekali na naplnění obsahu, ale hlavní potíž je v nedostatku času. Ten jsme v psychosomatice pociťovali vždy: více času na pacienta, více času na studium, více času na supervizi, intervizi a semináře! Samozřejmě stojíme o to, aby sami pacienti byli ochotní aktivně spolupracovat na své úzdravě. Jenže čím více pacientů se dožaduje komplexnější léčby, která by více odpovídala jejich jedinečné bio-psycho-sociální realitě a životní situaci, tím méně máme času. A čím jsou pacienti složitější, tím více času potřebujeme na interdisciplinární komunikaci. Není ani tak problém, aby se domluvil lékař s lékařem, protože zastávají stejné paradigma, vidí zhruba totéž, jen se liší podle specializace.

Mnohem obtížnější to může být napříč tak odlišnými obory, jako je medicína a psychoterapie na psychologickém základě. Pokud jsme totiž zvyklí se pohybovat především ve světě biologických systémů a máme v rukou nástroje na jejich zkoumání a verifikaci, můžeme být naprosto slepí k odlišnému světu psychických a sociálních systémů, kde jsou nejen naše nástroje slepé.
Výborným příkladem může být i v minulém čísle probíraný problém transsexuality, který z nepochopitelných důvodů tolik zajímá média. Na to, jak je skutečných transsexuálů, lidí, kteří se necítí ve svém těle doma, málo, dostává toto téma v médiích příliš velký prostor. LGBT aktivisté prosazují na nejvyšších místech většiny západních zemí podmínky pro snadnou a rychlou změnu genderu, takže radikálně mění podmínky pro 99 % občanů, kterým se v jejich těle daří jakž takž dobře. A když ne, přemýšlí o tom. Co nevidět bude možné zajít na matriku a prohlásit se za ženu nebo muže, podle momentální nálady. Zákon na to je už připraven. Sexuologická společnost se odmítla pod taková unáhlená rozhodnutí nejistých a třeba jen momentálně zmatených jedinců podepsat. Je tedy možné, že to půjde i bez lékařského dobrozdání. Jaké to bude mít důsledky pro drtivou většinu obyvatel, která se bude chtít i nadále chodit koupat do ženských sprch, zajít na ženské záchody, do ženské sauny, a potkají tam muže, kteří se prohlásili bez dalšího za ženu, to připravovaný zákon neřeší. A co teprve až budou ženy sdílet ženský pokoj v nemocnici s ženou, které každou chvíli vykoukne zpod košile penis, nebo ještě hůř sdílet vězeňskou celu, kde bude umístěn i muž, který se prohlásil za ženu? To LGBT aktivisté, a bohužel už ani zákonodárce neřeší. Ale taková už je společnost. Horší je, že ani my odborníci se na takovém tématu nemůžeme shodnout, pokud spolu nebudeme mluvit. Pokud si neuděláme čas a nebudeme mít dost důvěry, abychom věřili těm, kdo v dané oblasti nejsou slepí a mohou nám proto napovědět. Věřit, že sexuologové nejsou aktivisté LGBT komunity jen proto, že prosazují lepší podmínky pro pacienty, kteří jsou rozhodnuti změnit své tělesné sexuální znaky a zařadit se k druhé polovině lidstva. Důvěřovat kolegům, že jim jde jen o těch několik pacientů, které provázejí nelehkou proměnou. A z druhé strany uvěřit, že kolegové, kteří nic jiného nedělají, než že se pohybují se svými pacienty v jejich intrapsychické realitě, že vidí (a někdy i rozumějí), jak složitě se utváří sexuální identita v raném vývoji dítěte a později ve složité komunikaci s rodiči a vrstevníky na základě svých vrozených předpokladů. Doufáme, že nad příběhy pacientů bude možné se setkávat s lidmi z obou táborů a hledat společnou řeč.

V tomto čísle je zase kazuistika, která byla u atestace z nástavbového oboru psychosomatika. Napsala ji kolegyně neuroložka a je to dobrý příklad, k čemu může být psychosomatické vzdělání dobré třeba v neurologii. A neříkejte, že to tak přece všichni děláme. Není to pravda. Paní doktorka o své proměně skrze vzdělání v psychosomatice svědčí v doslovu ke své práci.
Velké zdržení (a tím se vracím k faktu, že vychází zase dvojčíslo) nám způsobilo to, že jsme se původně rozhodli otisknout jinou, také velmi zajímavou kazuistiku, pocházející z ordinace praktického lékaře. Jenže případ je to dosud živý, a tak jsme se nakonec po velkém váhání a konzultacích rozhodli jeho uveřejnění odložit.
Pro ty z vás, na které tu bylo moc medicíny, zařazujeme krásnou stať z muzikoterapeutické praxe Zuzany Vlčínské, abychom vyvážili příliš rácia, které samo o sobě jistě neškodí, ale škodí, je-li ho moc.

V oblasti výzkumu se většina projektů teprve připravuje, ale některé práce můžeme uveřejnit dnes. Už proto, abychom si zvykali na štábní kulturu výzkumných prací. Přestože jsme nezávislí na farmaceutických firmách, uvědomujeme si, že i léky jsou někdy pro psychosomatické pacienty dobré. K tomu se vrací Radkin Honzák. I jeho úvaha o spiritualitě v naší medicíně a v našem českém světě stojí za čtení.
Přejeme za celou redakci krásné a klidné Vánoce a dobrý rok 2020.

MUDr. Vladislav Chvála

chvala small