DISKUSE

30 11

: Zobrazení: 0

TOMÁŠ JIRAN: DO VLASTNÍCH ŘAD. s. 148-150

V rámci informací, které byly rozesílány před letošní psychosomatickou konferencí, jsem zachytil i zmínku pana doktora Chvály o dalším neúspěšném kole jednání s pojišťovnami o „našich“ kódech. Tedy o možnosti financování psychosomatické péče v Česku z prostředků veřejného zdravotního pojištění. V rámci mých příprav na konferenci jsem pak zkusil sepsat myšlenku, jejíž rozvedení vám teď nabízím.

diskuse 4 2022 Záměrně volím zkratku a zjednodušení situace, abych rychleji došel k tomu, čím chci přispět. A podotýkám, že vycházím ze své zkušenosti. Předkládám ji vcelku v surové podobě a každý nechť si předložené přebere, jak uzná za vhodné. Přál bych vám i české medicíně, aby vaše zkušenosti byly jiné. A prosím o vnímavost a cit, až budete vstřebávat další řádky. Jsou to slova trochu i do vlastních řad.
Zdravotnictví, jak jsem ho zažíval po valnou část svého studia a předatestační přípravy v oboru praktické lékařství, je prostředí plné frustrace. Není divu. Stará se o nemocné, kteří dobrou náladou zpravidla nepřekypují. Setkávají se často s mechanickým a redukujícím postupem profesionálů.
Když se pak ukáže, že problém je spíše chronický a často v podmínkách obvodních, okresních a oblastních zdravotnických zařízení neřešitelný, frustrace narůstá. Nyní už na obou stranách.
Nemocnému se nedostalo sluchu a profesionál si odnáší pocit selhání nebo alespoň odraz oné pacientovy nespokojenosti ve vlastní neuronové síti. A že takových odrazů za den bývá dost.
Naslouchat není čas, čekárna je příliš plná a vyčerpaná empatie má zrovna výpadek u výrobce. Slovo supervize je buď neznámé, nebo okamžitě vzbuzuje vcelku mocný odpor a strach.
A tak se to všechno dokáže točit v bludném kruhu roky.
Obávám se, že v těchto případech je jedinou odměnou profesionála nějaký ten kód, který se vykáže na poskytnutou péči. Často ani to, protože s duševní prací se v medicíně moc nepočítá. S rostoucí frustrací roste i potřeba satisfakce. Přijde mi, že se tak roztáčí další bludný kruh. Tentokrát v nás samých. Touha po uznání, po schopnosti pomoci, po odměně za onu někdy dosti nevděčnou práci. Ano, občas se něco povede, ale ten hlavní proud bezmoci a utrpení jako by byl mnohem silnější. Připadá mi, že tohle všechno souvisí s tím, jak se nakonec kóduje pojišťovně. Jako by se pod tlakem vší té frustrace všestranně ztrácela ochota k férovosti a spravedlivému nastavení systému odměn. Každý ať si zkusí říct, co v něm onen tlak probouzí. Za sebe můžu říct, že to často nejsou pocity, se kterými bych se chtěl svěřit veřejně.
Blaze těm, kdo si zavčasu své hranice uvědomí a mají možnost si nastavit režim, ve kterém dokážou pracovat dle svého. Často to nejde.
Nastavení ohodnocení naší práce ze strany pojišťoven teď záměrně nechávám stranou. Aneb začněme pohledem do sebe.
Pokud se nepletu a nějaký takovýhle psychologický mechanismus opravdu existuje a funguje u většího procenta zdravotníků, nedivím se, že je zdravotnictví taková černá díra na finance i lidskou energii.
Když si pak představím zástupce pojišťovny, na kterého se valí všechny ty požadavky na odměnění nás profesionálů, nedivím se, že tahá za brzdu, kde může.
Navíc psychosomatické nástroje nejsou vidět. Nikdo po nás neumývá použitý endoskop, dispenzarizace lidí s neurotickými problémy v oboru všeobecné praktické lékařství stanovena není, co nejde vyrobit a změřit, jako by stále neexistovalo.
A aby toho nebylo málo, dovedu si živě představit prostředí, kde se kód pro psychosomatickou péči stane vítaným navýšením obratu. Stačí dobře napsaný předdefinovaný text. A za x hodin práce se jich rázem dá stihnout xy. Nikdo to přeci nekontroluje.
Co s tím?
Je možné, že brzy budeme vývojem světa a naší planety donuceni začít dělat vcelku razantní, ale ne nereálné kroky směřující k úsporám a šetrnosti. Šetrnosti jak materiální, tak finanční, tak mezilidské.
Opakovaně jsem v našich kruzích zachytil, že na dlouhodobou úspornost celostního přístupu máme i data. Díky!
Dovolme si teď chvíli snít.
Za humanisticky orientovaným profesionálem – Člověkem – přichází nemocný, pacient, klient – ale hlavně Člověk.
Proběhne setkání, porozumění, kontakt. Něco se stane a první krůček k důvěře, přijetí a možná i k organické pomalé změně je na světě.
Dohodnou se na pokračování takové práce.
Profesionál vysvětlí klientovi možnosti financování takové práce včetně té „na pojišťovnu.“ A tahle možnost bude vyžadovat klientovu aktivní roli. Třeba pravidelnou komunikaci s pojišťovnou, kde bude jednou za měsíc potvrzovat množství odvedené práce.
V aplikaci, telefonicky, papírově na pobočce.
To samé samozřejmě udělá profesionál.
Odměna přijde v případě shody. Oběma stranám, jedné finanční, druhé možnost v pokračování procesu a ve vlastní postupné aktivizaci. Oběma stranám to bude známkou fungujícího vztahu. Idealismus? … Patrně ano, ale co když by to bylo realizovatelné? Slyšeli by na to zástupci pojišťoven? Zamezilo by to zneužívání nových kódů?
Nebojme se svěřit lidem do rukou otěže. Alespoň v rámci našeho nového oboru psychosomatiky. Leckteří to už zvládnou a mnoho dalších se to dokáže naučit.
Profesionál si ohlídá míru rizika ze strany klienta, pojišťovna pravděpodobně zastropuje množství vykazovatelné péče. Standard kvality péče bude hlídat odborná společnost.
Je mnoho míst, kde se to může zadrhnout. Ale třeba by to byl začátek budování mezilidské a mezi-institucionální důvěry.
Pokud vás k tomu něco napadá, budu rád za reakce. A abych to trochu odlehčil, dovolte mi jedno lidové heslo: „Více hlav, více smyslů, více děr, více syslů.“ Nebo z mého pohledu trochu zprofanované: „Spolu to zvládneme?“
Každopádně vám přeji vše dobré do dalších dní.
19, 7. 22 MUDr. Tomáš Jiran

Do redakce přišlo 18. 7. 2022.
Konflikt zájmů není znám.
Zařazeno k tisku 24. 10. 2022.