PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

PAVEL ČEPICKÝ: NĚKOLIK POZNÁMEK K ČLÁNKU K. DOLÁKOVÉ JSME NA PRAHU NOVÉHO PARADIGMATU?

Čtu-li článek K. Dolákové, nemohu se zbavit dojmu, že jejím cílem (či přáním) není „nové paradigma“, že její skutečný cíl je daleko přízemnější, nové paradigma má být jen cesta k tomuto cíli. Skutečný cíl je dostat to, čemu říká „energetické terapie“ do klinické praxe „oficiální medicíny“. Co to jsou energetické terapie (autorka používá plurál) nikde nedefinuje, omezuje se jen na – nepříliš homogenní – příklady.

Příčinu, proč tyto postupy nejsou „oficiální medicínou“ přijaty, vidí autorka v tom, že není známý mechanismus jejich účinku. Změna paradigmatu by pak zřejmě měla zajistit, aby to nevadilo.

Autorka se mýlí. K tomu, aby se některé (nebo všechny, postupně ovšem) energetické terapie staly běžnou součástí „oficiální“ medicíny, nové paradigma nepotřebuje. A nepotřebuje ani znát mechanismus účinku. Pro začátek zcela postačí, když prokáže, že účinek skutečně existuje. Nechť si tedy z popsaných studií jednu vybere a zopakuje ji. Sám bych si vybral studii na obyvatelích kanadského domova pro seniory, kde to není až tak složité. Studii autorka popisuje velmi stručně a neurčitě, nelze si z jejího popisu udělat představu ani o tom, co je to terapeutický dotyk, ani, co bylo zvoleno jako placebo. Tak či onak 57 osob rozdělených do 3 skupin, to je 19 osob v každé skupině, není mnoho. O podrobnostech výsledku statistického zhodnocení taky nic neuvádí. Ale nevadí. Vědecké poznání vychází z „opakovaného“ experimentu v kontrolovaných podmínkách. Zde chybí přinejmenším to opakování. Nechť to tedy zopakuje autorka na větším souboru, a pokud možno po konzultaci svého projektu s metodologem.
Chápu, že to naráží na dva problémy: čas a peníze. Nu, ano. Takové věci se musí dělat z nadšení, ve volném čase a na vlastní náklady. (Sám jsem podobné věci v minulosti dělal ve volném čase a na vlastní náklady – a v jiné oblasti, které se věnuji teď, to tak vlastně činím pořád.) Když to pak vyjde na souboru třeba 3x100 osob, dá už se na základě tohoto výsledku požádat někde o grant nebo to zadat jako téma doktorské dizertace. A tam to pak udělat ještě lépe na ještě větším souboru. A když to pak vyjde v nějakém slušném impaktovaném časopisu, je na místě napsat doporučený dostup a prosadit ho v odborné veřejnosti. Mezitím si lze vymýšlet hypotézy o mechanismu účinku a přemýšlet, jak je ověřit. A třeba se pak – po mnoha létech – dojde až k zobecnění a úpravě paradigmatu. V té době už autorka bude zvána na mezinárodní kongresy.
Že je to pracné, nudné, zatěžující a s nejistým výsledkem a že je to práce na roky? Ovšem, je to pracné, nudné, zatěžující a s nejistým výsledkem a je to práce na roky. Ale kdo jiný to má udělat než někdo, kdo věří, že to funguje? Skeptici to dělat nebudou a na základě jedné studie na 19 osobách grant nejspíš nikdo nedostane.

NĚKOLIK DALŠÍCH NESOUVISLÝCH POZNÁMEK (NEDÁ MI TO)
Semmelweissovy zásluhy v zjištění etiologie a v prevenci puerperální sepse jsou veliké a nikdo je nezpochybňuje, ale základy antisepse formuloval J. Lister. Je pravda, že Semmelweissova práce je starší, ale i ona má předchůdce (O. M. Holmes a další, mluví se dokonce už o Hippokratovi). Není však pravda, že antisepse se stala „zcela samozřejmou“. V chirurgii byla brzy víceméně vytlačena asepsí, což je něco jiného.
EBM není „klíčové paradigma nynější medicíny“. Není to vůbec paradigma, je to jen technická pomůcka k aplikaci paradigmatu. Nynější (moderní) medicína je medicína vědecká, jakož celá moderní doba je (či byla) vědecká. Již neplatný zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu to definoval v § 11: „Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“. Dnes jsme v době postmoderní a nový zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách má formulaci oslabenou (je to § 28, odst. 2: „Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni.“). Před 100 roky stačilo, aby lékař sledoval jeden, dva časopisy a jednou za rok si přečetl novou monografii. Někdy od 80. let začal počet publikací prudce stoupat, jejich kvalita je většinou stěží prostřední. EBM vznikla ve snaze, umožnit „normálnímu lékaři“, aby se v tom vyznal. Bohužel často degeneruje v zaklínadlo, kterým se diskutující vzájemně mlátí po hlavě, aniž by věděli, o čem mluví („Je to EB!“ „Není to EB!“ dokonce: „Mají to EB!“).
Profesor Heřt byl anatom a jako mnozí morfologové měl sklon k vulgárnímu materialismu. (Vzpomínám na svůj dialog s jiným anatomem. On: Mozek vylučuje myšlení jako játra žluč. Já: Jako ledviny moč, pane profesore.) Byl nepochybně znalec metod alternativní medicíny, ale chápat ho jako experta v duchovnu, byť „negativního experta“, skutečně nelze.
Citovaná studie o vlivu vzdáleného vysílání myšlenek na pacienta, splňuje, domnívám se, podmínky pro získání ceny Sisyfa. Pokud by ji autorka zopakovala za kontrolovaného uspořádání, a vyšlo to, je za to, tuším, milion korun + postup do mezinárodního kola, kde je cena desetinásobná, pamatuji-li se správně. Je to sice studie náročnější, ale za ten milion by to možná stálo.
Zamítnutí energetických terapií je, domnívám se, zcela etické, pokud není jasně prokázán jejich pozitivní efekt a pokud nejsou v rozumném rozsahu vyloučena nebo popsána rizika a komplikace – nelze tedy ani zcela přibližně seriózně odhadnout poměr přínos: riziko. Je samozřejmě zcela etické energetické terapie zkoumat – ovšem, jak píšu nahoře, nepřesvědčí-li autorka nějakou grantovou agenturu nebo sponzora, nezbyde jí, než to udělat ve volném čase na vlastní náklady. Jsem přesvědčen, že etická komise jí v tom bránit nebude.

ZÁVĚREM
Co dělat. Nezbývá než vstát od stolu, od šálku kávy nebo sklenky vína nebo cigarety (podle osobní preference), kde se tak dobře vymýšlejí nové koncepce a nová paradigmata, a vyrazit to blátivého, deštivého a nepřátelského terénu a své koncepce a paradigmata se tam pokusit ověřit, ať to stojí, co stojí (míněno doslovně a v korunách).
Tak či onak v tom autorce přeji (zcela upřímně a zcela bez ironie) mnoho štěstí a hodně sil.

MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc.
Městská poliklinika Praha

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0