EDITORIAL

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

VLADISLAV CHVÁLA: ADMINISTRATIVNÍ MEDICÍNA

Že nás to nenapadlo dřív! Administrativní medicína je ten nejvýstižnější název pro současnou zdravotní péči! Léta se zabýváme prosazováním psychosomatické medicíny v rámci… ale vlastně čeho? Nějaké jiné medicíny? Zkoušeli jsme to různě: biologické medicíny (ale ona přeci není jen biologická),

EBM medicíny (ale i psychosomatická může přeci být založena na důkazech), školské medicíny (ale proč by se na školách nemohla vyučovat také psychosomatická medicína?), další přívlastky jako dominantní, hlavní, převažující atp. už jen zdůrazňují, na jak vedlejší koleji se u nás zastánci psychosomatické perspektivy cítí.

chvala new3sk Teprve když jsem se sám dostal do nemocnice začátkem tohoto roku, protože nějaký kmen bakterie legionella se rozhodl usadit se nikoli v potrubí, ale v mých plicích, prohlédl jsem. Prohlédl jsem si především provoz velké nemocnice, kde jsem před 30 lety sám pracoval. Zjistil jsem, a jsem tomu opravdu rád, že celý ten kolos krajské nemocnice pracuje jako dobře namazaný stroj. Klap, klap, klap… A to byl zrovna jeden z vrcholů pandemie. Plicní oddělení zaplněné do posledního místa covidovými pacienty. Nedivil jsem se, že čekáme na výsledky vyšetření na ambulantním příjmu, kde to vypadalo jako v call centru. Jeden lékař vedle druhého u počítačů a se sluchátky na uších řešili akutní případy, rozhodovali o tom, kam s pacientem podle prezentovaných symptomů, výsledků laboratoří a stavu lůžek na odděleních. Sestřičky odebíraly materiál, zřízenci posunovali všechno tam, kde to bylo potřeba, lékaři z rychlé pomoci přiváželi další a další dusící se pacienty. Každý přesně věděl, co má dělat. Všechno bez zadrhnutí, klap, klap, klap. Drobný zádrhel přišel, až když nebyla volná postel. Varianta poslat mě domů ale neprošla přes laboratoř, která vypadala opravdu vážně. Naštěstí se postel našla. A naštěstí si mladá paní doktorka vzpomněla na legionellu, i když případy takové pneumonie jsou vzácné, a zavolala přes celý sál na sestřičku odnášející materiál do laboratoře klíčovou větu: „Nechte udělat ještě moč na legionellu!“ Jak ji to napadlo, nevím. Asi byla před atestací nebo čerstvě po ní. Byla to trefa do černého, a tak mi třetí den zatím marné léčby primář oznámil, že tenhle zápal plic způsobila legionella. Změnili antibiotika a díky tomu jsem se uzdravil a mohl jsem se dnes pustit do přípravy dvojitého čísla Psychosomu. Ještě že tabulky v hlavě paní doktorky obsahovaly také položku legionella.
Lékaře jsem viděl nejvýš 1 minutu denně. Nebylo proč se vyptávat, rozhodující bylo porovnávání výsledků s různými tabulkami doporučených postupů a sledovat parametry laboratoře. Nemíním to vůbec pejorativně, když to nazvu administrativní medicínou. Všechno je předem dáno, každý musí vědět, co přesně má v které situaci dělat, a taky to dělá. Vždyť se to bifloval celých 6 let studia a k tomu slouží i celoživotní vzdělávání. A ještě je to nejspíš v mnoha případech úspěšné. Na pacientovi a jeho osobním životě moc nezáleží, stačí, že jeho stav odpovídá předpokládanému popisu v tabulkách a přiměřeně správně reaguje. K čemu rozhovor, než jen ke zjištění projevů choroby?
Snad jen drobná vada administrativní medicíny v tomto českém pojetí je vlastně v tom, že je tak úspěšná, že se celý ten aparát domnívá, že nic jiného než to, co je v tabulkách, neexistuje. A protože složité bio-psycho-sociální vylaďování člověka v jeho světě se do tabulek nevejde, psychosomatická medicína neexistuje. Ano, jsou jedinci, kteří „jsou na hlavu“, jak se personál nemocnice ujišťuje, a s těmi je vždycky problém. Ale není to problém zdravotnický. Tabulky jsou v pořádku, ale tu a tam někdo ne. A na to je přece psychiatrie, která trpí dlouhodobě mindrákem, že není tak úspěšná, jako třeba chirurgie. No to přece proto, že se její pacienti jen těžko vejdou do excelových tabulek. Lékař, který dělá solidnější obor, třeba kardiologii nebo neurologii, má se držet tabulek, a ne mluvit s pacienty, kteří jsou na hlavu. To dá přeci rozum!
Jak složité to může být, ukazuje Veronika Šípová ve své práci, kterou psala v přípravě na nástavbovou atestaci z psychosomatické medicíny. Chápu lékaře, kteří to takhle složitě vidět nechtějí. Jenže co pak s těmi pacienty? A když jeden už je praktický lékař, hodí se, když si umí poradit i s takovými pacienty. Ano, je to docela dlouhé čtení. Ale řekněte mi, kde by otiskli takhle dlouhou úvahu o jednom pacientovi, která navíc je poučná a dává smysl?
Stresu není nikdy dost. Je proto dobré podívat se na to, co všechno umí kortizol, který je jeho součástí. Radkin Honzák zde podává přehled účinků kortizolu v organismu a vztahu kortizolu a psychiky. Jeho text obsahuje také výčet psychiatrických komplikací po léčbě kortikoidy.
V uplynulém roce jsme si připomněli trojnásobné výročí velké osobnosti v oblasti bioetiky a onkologie Van Rensselaera Pottera: jeho narození (1911), vydání přelomové knihy Bioethics – Bridge to the Future (1971) a jeho úmrtí (2001). Jan Polák ve svém příspěvku v rubrice Etika chce čtenářům přiblížit život a dílo tohoto významného amerického biochemika a myslitele, který vstoupil do dějin lékařství jako jeden z prvních, kdo začal používat pojem „bioetika“, jemuž dal originální obsah. S autorem nesouhlasí Jiří Šimek, protože vidí pořadí událostí jinak. Říká: „První moderní institut rozvíjející ‘bioethics‘ je The Hastings Center, který vznikl dva roky před Washingtonským centrem, tedy 1969, to znamená dříve, než Van Rensselaer Potter vydal svou knihu. Tedy spíš Van Rensselaer Potter přebral tento pojem lékařům než naopak.“ V plodné diskusi autora s recenzentem došlo k rozšíření původní práce k užitku čtenáře.
Tématu letošní 19. konference se chopil Jan Poněšický a ve své úvaze porovnává psychoterapeutický a psychosomatický přístup k léčbě v teorii a praxi. Budiž to příprava pro diskusi během konference.
Jsem zvědav, zda si čtenář v tomto čísle povšimne pozoruhodného slova „metametla“. Zajisté jde o novotvar. Ve své úvaze „Tři metly Západu“ ho užil věrný autor Psychosomu, prof. Stanislav Komárek. Jeho text se od svého „předválečného“ vzniku (vyšel 3. 2. t. r. v revue Prostor) stal vpravdě historickým. Předvídání mimořádně velkých obtíží našeho civilizačního okruhu jistě není v posledních letech nic vzácného. Ale zatímco autor umisťuje hlavní zdroj nebezpečí do tří skupin fanatických šiřitelů dobra uvnitř naší západní kultury , vydala se do svaté války Horda z Východu, vedena fanatikem zdaleka největším, rozhodnutá doručit dobro do ukrajinských domácností, i kdyby je všechny pozabíjet měla. A všechna ta zvěrstva si zdůvodňuje, tak jako všichni diktátoři v dějinách: tentokrát hlavně zachránit svět před „zdegenerovaným Západem“. Tak se šíření dobra za každou cenu, o kterém Komárek píše, stává autentickou skutečností až hrůza! Ano, všechny dnes zde vycházející texty jsou vlastně předválečné.
Předválečná je i recenze na knihu Jeftovy děti, která ovšem velmi dobře navazuje na Komárkův text. Reflektuje totiž jednu ze zmiňovaných metel. O tom, že se Komárek nemýlí, svědčí mimo jiné aktuální reakce extrémních genderistů na válečné šílenství: jakmile se někdo zastává přirozené rodiny muže a ženy, je to určitě zastánce Putina a jeho hordy. Jak jinak, když na sebe narazí fanatici? Vždyť to dobře známe: Kdo nejde s námi, stojí proti nám, hlásali komunisté v nedávné době.
Podle toho všeho by se mohlo zdát, že se Psychosom politizuje a není věrný své oblasti zájmu. Není tomu tak, doba se politizuje, přitvrzuje. A jestli platí, že kouření škodí zdraví, jak tvrdí ve své kampani ministerstvo zdravotnictví, tak my tvrdíme, že mnohem víc zdraví škodí válka. Proto nemůžeme mlčet k tomu, co se děje. Bio-psycho-sociální pohled nabízí dostatečně široký pohled na život, a nic, co škodí zdraví a životu, by nemělo zůstat nepovšimnuto.
V literárním koutku dnes zkoušíme uveřejnit něco jako „zvláštní případy“. Je to výzva pro čtenáře: „Dejte k dispozici své pozoruhodné zážitky z ordinací.“ Jdu příkladem, abyste se nemuseli obávat. S mnohými se uvidíme v Liberci na 19. konferenci psychosomatické medicíny.
V Liberci 8. 5. 2022