PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

ONDŘEJ MASNER: PSYCHOSOMATICKÁ MEDICÍNA VE VZTAHU K BIOLOGICKÉ MEDICÍNĚ

Nedávno jsem si na blogu Radkina Honzáka (aktuálně.cz) se zájmem přečetl příspěvek Vladislava Chvály o tom, kdo je psychosomatikem a kdo jím není („Ne každý, kdo si říká PSYCHOSOMATIK, jím skutečně je. Pozor!!“ z 15. 12. 2020). Zaujalo mě jeho pozorování, že řada psychosomatických lékařů se časem začne ostře vyhraňovat vůči svému původnímu lékařskému vzdělání, vůči biologicky orientované medicíně.

Tím vzniká dojem, že psychosomatika není slučitelná s medicínou, že je k ní jakousi alternativou. Kam pak psychosomatickou medicínu zařadit, jak s ní nakládat, jak se k ní vztahovat? Zmatení mohou být lékaři i pacienti či představitelé zdravotních pojišťoven, kteří s naší společností jednají o vykazování kódů za naši práci. Chvála končí svou úvahu tím, že tito kolegové svým vystupováním škodí naší snaze ukotvit bio-psycho-sociální přístup uvnitř zdravotnického systému.
Je pravdou, že z prohlášení některých psychosomatických kolegyň a kolegů získávám dojem, že pacienty z té medicínské strany nečeká dobrého vůbec nic – zbytečná vyšetření, hned se „práškuje“, nikdo se s nimi nebaví. Čiší z toho svým způsobem podobně zjednodušující přístup, jaký ho známe od biologické medicíny, pouze „naruby“. Ale jaké k tomu máme vysvětlení? Jak se stane, že kolegové lékaři, kteří právem kritizují redukcionistický pohled biologické medicíny na stonání pacienta, mají po čase podobné tendence z opačné strany? Zdá se to být paradoxní. A přitom není pochyb o tom, že i tito kolegové úspěšně léčí nemocné a svojí prací pomáhají velkému množství pacientů. Uvažoval jsem nad tím, jakým způsobem k tomu může dojít. Koneckonců jsem prošel podobným vývojem, můj vztah k biologické medicíně je však přes spoustu výhrad nadále pozitivní.
Jsem praktický lékař a psychosomatický lékař zároveň. Považuji za přirozené, že se oba přístupy prolínají a doplňují. Nedokážu si představit, že bych pracoval s pacientem psychosomaticky bez současného zohlednění biologické složky tělesného příznaku. Jádro psychosomatické medicíny pro mě tvoří fakt, že pacienti mohou vykazovat somatické příznaky, i když je jejich tělo organicky v pořádku. To však neznamená, že můžeme biologickou část stonání odložit ad acta a starat se jen o duševní stránku věci. Právě naopak, vždyť tělesné příznaky jsou zpravidla to, co psychosomatického pacienta do ordinace lékaře přivádí. Logicky tedy začínám svou práci od pólu biologického a postupně ji doplňuji o psychické a vztahové skutečnosti. Přitom vnímám, jak mezi těmito dvěma póly pravidelně vzniká určité napětí. Bio-psycho-sociální provázanost a dynamika jsou jistě základem psychosomatického přístupu. Nicméně se mi zdá, že nám chybí nástroj, nebo spíše cosi jako senzorický orgán k tomu, abychom mohli toto propojení postihnout a vnímat současně. Tato skutečnost zcela zásadně ovlivňuje způsob naší psychosomatické práce. Nezbývá totiž než střídavě zapojovat racionální uvažování a duševní vnímání k tomu, abychom komplexní bio-psycho-sociální stav pacienta složili postupně. S tímto postupem spojené napětí může být nepříjemné a vnímá ho jak lékař, tak pacient. Toto napětí nepramení jen z toho, že je potřeba stále „přepínat“ z jednoho „modu“ do druhého, ale zejména z toho, že nám tento postup neposkytuje žádné zaručené jistoty. Svou komplexností zkrátka znemožňuje vytváření jednoduše uchopitelných a jasně definovatelných diagnóz. Spíše jde o více či méně pravděpodobné hypotézy, které se až za určitý čas potvrdí, či nikoliv. V případě, že přistoupíme na lákavou redukci celého procesu tím, že vynecháme jeden z těchto dvou pólů, je všechno mnohem jednodušší. Místo hypotéz máme jasné diagnózy a z nich plynoucí terapeutické postupy. Tento postup známe velmi dobře ze strany biologické medicíny a není potřeba ho zde blíže popisovat. Ale zdá se mi, že to, co píše Vladislav Chvála, popisuje něco podobného „v bleděmodrém“ z druhé strany. Tím, že biologickou medicínu takto diskvalifikujeme, totiž docílíme stejné redukce komplexnosti. Nemusíme brát v potaz výsledky biologické medicíny, a tím nám složitý postup a s ním spojené napětí odpadají zrovna tak. Výsledně máme před sebou uchopitelné a srozumitelné „psychosomatické“ diagnózy, které uklidňují jak pacienta, tak lékaře. Akorát už nejde o psychosomatickou medicínu. A také se zdá, že čím méně je metoda ukotvená v biologické složce, tím spíše může dojít k její degradaci směrem k esoterice, jako jsme toho byli nedávno svědky v kauze Aktip.
Byla by škoda psychosomatické lékaře štěpit na různé skupiny. Nepochybuji o tom, že předmětem našeho společného zájmu je psychosomaticky trpící pacient, který je v našem zdravotnictví opomíjen. Zároveň by bylo iluzí, že ho můžeme od zdravotnictví a biologické medicíny odpoutat, protože právě pro jeho somatické příznaky ji potřebuje. Proto nelze jít jinou cestou, než dále lopotně pracovat na integraci psycho-sociálních aspektů do biologické medicíny. Je to náročný proces, ovšem mnohé kroky se již podařilo uskutečnit. Hlavním nástrojem k integraci je výměna názorů a konstruktivní dialog, a to jak se somatickými lékaři, tak s psychosomatickými lékaři alternativního typu.

MUDr. Ondřej Masner
Do redakce přišlo 21. 1. 2021.
Konflikt zájmů není znám.
Zařazeno k tisku bez recenze 30. 1. 2021.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0