PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

ONDŘEJ MASNER: NAŠE DĚTI SE PROPADAJÍ DO DEPRESE A ÚZKOSTÍ

Hypotéza o souvislosti s digitální revolucí. Z aktuální literatury je patrno, že v našich západních společnostech zažíváme velký nárůst psychických potíží. Nejde jen o dospělé, ale zejména o děti a adolescenty.

Z čerstvých dat lze třeba zmínit veřejně dostupné informace Ministerstva zdravotnictví ČR, podle kterých vzrostla v naší zemi spotřeba antidepresiv a anxiolytik od roku 2000 šestinásobně (1) a dle čerstvého šetření NUDZ (Národní Ústav Duševního Zdraví) 40 % všech žákyň a žáků 9. tříd vykazuje známky středně těžké nebo těžké deprese (2). Data, která jsou k dispozici ze zahraničí, potvrzují tento trend, ať už v Německu (3), Švýcarsku (4) nebo USA (5). Když si uvědomíme, že dnešní děti jsou budoucností naší společnosti, tak nelze pochybovat o tom, že tento vývoj je velmi vážný. A představuje zátěž nejen psychiatrického segmentu naše zdravotního systému, nýbrž zdravotnictví jako celku, protože naše psychické zdraví má přes psychosomatické souvislosti přímý vliv na zdraví somatické.
Významné přitom je, že pozorovaný trend netrvá jen poslední dva nebo tři roky a nelze ho vysvětlit covidovou pandemií či probíhající válkou na Ukrajině, jakkoliv tyto dvě události celou situaci jistě zhoršily. Třeba v Německu se již od roku 2000 masivně zvedá počet hospitalizací dětí méně než 15 let s depresemi-mezi roky 2000 a 2017 více než deseti násobně (3). Ve Švýcarsku zaznamenali u adolescentů ve věku 11–17 let již mezi lety 2007 a 2015 zdvojnásobení psychiatrických konzultací kvůli úzkostným či afektivním poruchám (4). A od roku 2016 nabrala křivka růstu ještě strmější směr takovým způsobem, že další zdvojnásobení konzultací proběhlo už jen za 4 roky, tedy mezi roky 2016 a 2020. V USA se u mladistvých zvedla prevalence depresí a úzkostí o 63 % mezi roky 2005 a 2017 (4). Z těchto dat tedy vyplývá, že nárůst psychických potíží mezi dětmi má svoje kořeny daleko před nástupem pandemie Covid-19.
Je proto namístě mluvit o epidemickém šíření psychických poruch v dětském a adolescentním věku, který započal někdy před 15–20 lety. Kde se ale bere tento trend? Co se změnilo v naší společnosti, co je jinak než před 15 lety?
Na tomto místě si dovolím malou odbočku, která reflektuje reakci našeho zdravotnictví na výše zmíněna čísla. Že je situace opravdu vážná, neuniklo totiž ani českým zdravotníkům a politikům, a proto vytvořili již v roce 2018 Národní radu pro duševní zdraví. Ta vytváří strategie, jak připravit lepší podmínky pro mentální zdraví celé populace. Skupina našich předních odborníků pracuje intenzivně a soustavně na klíčovém dokumentu-Národní akční plán pro duševní zdraví 2020–2030 (6) - který je dostupný na Ministerstvu zdravotnictví ČR. Tento plán obsahuje zásadní strategii, jak se naše země chce vyrovnat s výše popsaným fenoménem. V úvodu materiálu se velmi sympaticky odkazuje na změnu v chápání vzniku a udržování duševních nemocí ve smyslu bio-psycho-sociálního modelu. Odpovídá to modernímu a komplexnímu vnímání problematiky, jak se uplatňuje mimo jiné v psychosomatické medicíně. Dále se v prvních řádkách sdělení uvádí, že „začíná být doceňován význam prostředí, které může být zdrojem rizik duševní zdraví ohrožujících, či přímo příčinou duševního onemocnění…“. Což znamená, že vypracovaná strategie hodlá brát v potaz i vliv celospolečenských změn. Podobný přístup vskutku smysluplně odráží zkušenost z psychosomatické medicíny, totiž že stav zdraví jednotlivce je silně provázaný s jeho vztahovým a sociálním prostředím. O to více to platí pro duševní zdraví dětí, které se rodí do předem připravené sítě vztahů a vazeb uvnitř rodiny a jejich duševní vývoj je s touto sítí bez nejmenších pochyb úzce spjat.
Bohužel značným zklamáním pak ale je, že v dalším sledu dokumentu se nenajde konkrétní návaznost na tyto úvodní myšlenky. Naopak, základních 5 strategických cílů akčního plánu obsahují výhradně strategie ke zkvalitnění odborné péče v oblasti duševního zdraví, což zahrnuje její dostupnost, koordinaci a mezioborovou spolupráci. Když to zjednoduším, je to snaha zlepšit péči o nemocné tak, aby byli ošetřeni rychleji, kvalitněji a ve vyšším počtu. Co tam ale chybí, a to považuji za velkou škodu, je analýza toho, kde se tento vývoj bere, kde leží jeho kořeny. Tím pádem nelze v dokumentu ani nalézt konkrétní plán kauzálního či preventivního řešení. Přitom je jasné, že prevence je v medicíně vždy daleko efektivnější a v neposlední řadě i výrazně levnější. Hasíme tedy požár, ale zatím se nezajímáme o jeho zdroj.
Když se vrátíme k výše položeným otázkám a využijeme k tomu bio-psycho-sociální chápání souvislostí celého fenoménu, tak se nemůžeme vyhnout klíčové otázce: jaké změny v posledních 15 letech v našem životě, v naší společnosti přispěly k tomu, že dnes zažíváme takový nárůst duševních poruch? Pochopení těchto souvislostí považuji za klíčové, jestli tento vývoj chceme ovlivnit pozitivně.
Faktorů je zajisté více. Náš život se zrychluje, prožíváme globalizaci, mění se pracovní trh, roste mobilita populace, mění se i hodnotový systém ve společnosti a tak dále. Není možné uchopit všechny změny najednou, ale chci se zaměřit na jednu z hlavních: jako zásadní celospolečenská změna a hlavním hybatelem se na prvním místě nabízí digitální revoluce, též označovaná jako třetí průmyslová revoluce. Sice započala pozvolna již ke konci 20. století, ale masivní dopad má až od rozšíření mobilní technologie, kdy máme výkonné počítače neustále k dispozici, totiž ve vlastní kapse či kabelce. Tento vývoj započal před zhruba 15 lety. V roce 2008 se celosvětově prodalo 139 milionů chytrých mobilů, za 7 let, tedy v roce 2015 byl prodej již na čísle 1.4 miliardy ročně (7). Paralelně k tomu běží nám všem dobře známý vývoj a rozšíření sociálních sítí a aplikací nejrůznějšího zaměření. Mobilní technologie nevyužíváme jen k shánění informací, nýbrž hlavně ke komunikaci mezi sebou. A jako rodinný terapeut si nemůžu nevšímat právě hlubokého dopadu na tradiční způsob komunikace, která se tím začala zásadně proměňovat.
Komunikace neznamená jen výměnu suchých informací, jako v kolik hodin, kdo bude doma, jestli nebude pršet nebo kde se dá koupit určité zboží. Komunikace pro nás lidi znamená daleko víc. Slouží k výměně pocitů, zážitků a předávání zkušeností z generace na generaci. Když fenomén komunikace vztáhnu na zde diskutované téma duševního zdraví dětí, tak lze bez přehánění konstatovat, že komunikace obecně našim dětem zprostředkovává jejich duševní potravu. Komunikace je nosičem emocí, pocitů, nebo jinak řečeno, bez komunikace není vztah. A bez zdravého vztahu není zdravý vývoj duševního zdraví. (8.)
Dopady digitalizace na mezilidskou komunikaci jsou různorodé a probíhají ve vice vrstvách. Je přitom jasné, že moderní technologie nám mohou komunikaci i zefektivnit a usnadnit. Pro jednotlivce nabízejí velké množství výhod, které zde není nutné jednotlivě jmenovat. A to je zároveň jedna z hlavních příčin, proč těmto změnám věnujeme málo pozornosti, protože jsou stále ještě vnímány převážně pozitivně. Klíčovým bodem je uvědomit si, že to, co přináší prospěch jednotlivci, může být velmi problematické pro celou společnost. Jsem přesvědčený, že pochytit vliv moderních komunikačních technologií opravdu komplexně je v současnosti nemožné. Většina dostupných studií se věnuje jednotlivým aspektům a hodnotí pozitivně lepší propojenost jednotlivců či vyšší dostupnost informací. Abychom pochopili dopad na celou společnost lépe, se mi ovšem zdá být lepší cestou zaměřit se na to, jak tyto změny jsou zásadní a dalekosáhlé. Nebo jinými slovy: samotný rozsah, a hlavně i rychlost změn v naší komunikaci je významný. Hlavně když si uvědomíme jak dlouho se naše mezilidská, dejme tomu „nedigitální“ či „přirozená“, komunikace vyvíjela.
Na základě výše zmíněných souvislostí bych si dovolil vyslovit hypotézu, že digitální revoluce má skrz rychlost a hloubku změn ve způsobu naší mezilidské komunikaci velmi pravděpodobně významný podíl na pozorovaném fenoménu rychlého růstu psychických poruch dětí a adolescentů.
Když se zaměříme na konkrétní negativní dopady digitální revoluce na naší komunikaci, tak bych je z praktických důvodů rozdělil na dvě skupiny: na ty evidentní, či známé a na ty skryté. V té první skupině lze jmenovat:
• Zahlcení jednotlivce velkým množstvím informací
• Zvyšování hladiny úzkosti jednotlivce skrz vyšší expozici negativním informacím (zde je klíčová role medií a tlak na ziskovost)
• Předčasná expozice dětí a mladistvých neadekvátním tématům vzhledem k jejich věku, narušení časování jejich psychosociálního vývoje (násilí, sexualita, vážné společenské hrozby)
• Vytváření možné závislosti na digitálních mediích či sociálních sítích
• Usnadnění šíření dezinformací, ať už cílených nebo nevědomých
• Zneužívání sociálních medií k šikaně, tzv. „cyberbullying“
• Snížený pocit vlastní hodnoty skrz porovnávání s idealizovaným vzorem
• Posilování polarizace společnosti a vytváření sociálních bublin (v souvislosti s používanými algoritmy sociálních medií)
• Virtuální pronásledování, zastrašování a obtěžování vybraných uživatelů využívajíce anonymitu, tzv. „cyberstalking“
• FOMO – „fear of missing out“, tedy zvýšený strach z toho, že by jednotlivec mohl něco na síti propásnout
Jde o nové fenomény, se kterými jsme se před digitální revolucí jako společnost vůbec nesetkávali. Každý bod sám o sobě může vést při zvýšené vulnerabilitě či odpovídající intenzitě k narušení psychiky jednotlivce. A v posledních letech se čím dál větší počet vědců začíná věnovat i těmto negativním dopadům, které lze jednotlivě vědecky zachytit a kvantifikovat (9), (10). Jaký dopad ale tyto vlivy mají na jednotlivce v jejich součtu, to již je velmi složité hodnotit. A to samé platí samozřejmě i pro celkový dopad na naší komunikaci a mentální zdraví, když si uvědomíme, že globálně využíváme miliardy digitálních přístrojů denně.
Dle mého názoru je tady ještě druhá skupina faktorů, méně viditelná, ale možná zrovna tak významná. Jde o úvahy zákládajících se převážně na mém pozorování a zkušenostech z rodinné terapie, kde se klíčové události vážou na způsob komunikace uvnitř rodiny.

• Zahlcení či přesycení komunikací tím, že komunikace je non-stop k dispozici a s tím související nedostatek odpočinku a mentální regenerace
• Přesycení jednotlivce on-line komunikací s výsledným nedostatkem kvalitní komunikace tváří v tvář, která probíhá třeba převážně zrovna v rodině
• Prolamování chráněného rodinného prostoru komunikací on-line neboli, moderní technologie umožňují dětem mít svou partu k dispozici všude, třeba i v dětském pokoji
• Častější přerušování a tím znehodnocování komunikace tváří v tvář sociálními kanály či informacemi
• Sociální sítě jako náhradní komunikace místo obtížné komunikaci v rodině v období puberty či sociální separace
• Paradoxní jev sociální isolace jednotlivce navzdory přehlcení komunikace tím, že on-line komunikace je často povrchnější a nezbývá prostor na vztahy hlubší
• Poskytnutí možnosti vyhýbání se konfrontaci s jinými názory skrz snadné vypínání on-line komunikace
Hypotézy mají v souvislosti s bio-psycho-sociálním chápáním a obecně v psychosomatické medicíně své nezastupitelné místo. Jsou formulovány tak, aby se daly v praxi buď potvrdit, nebo vyvrátit a jsou součástí vědeckých postupů. Jsem přesvědčený, že naléhavost pozorovaného jevu je tak vysoká, že klinické zkušeností a empirický postup by měly mít při jeho řešení své místo. Jestli tyto hypotézy dokážeme přijmout, tak se nám otevřou různé možnosti, jak na danou nepříznivou situaci reagovat – hned a především kauzálně. To by zahrnovalo edukaci učitelů i rodičů, nastavení věkových limitů, doporučení k vytváření pravidelných časoprostorů bez digitálního zapojení a tak dále.
Na závěr bych chtěl ještě připojit jednu myšlenku. Výstupy či doporučení, které by mohly z hypotéz plynout, nemusí vůbec znamenat omezování moderních technologií. Není pochyb o tom, že nám přináší spousta pozitivních jevů a nikdo se jich nechce zbavit. Daleko spíše jdr o to využívat tyto technologie cíleně a chytře. Jako společnost se musíme naučit s nimi zacházet tak, aby nám v součtu byly skutečně ku prospěchu. K tomu je potřeba se naučit dávat jim vědomě hranice, abychom si v našem životě uchovali dostatečně velké časoprostory pro plnohodnotnou a přirozenou komunikaci a mezilidské sdílení. Jestli tak neučiníme rychle a systémově, hrozí nám další prohloubení již nastalé krize duševního zdraví dětí a mladistvých.
Autor:
MUDr. Ondřej Masner
PSYMED, klinika psychosomatické medicíny
Praha 6

Literatura:
1. Svaz zdravotních pojišťoven, MUDr. Ludmila Plšková, expertka pro zdravotní politiku, 1.3.2023
2. data NUDZ – Národní monitoring duševního zdraví dětí, tisková zpráva 10.10. 2023
3. Statistisches Bundesamt Deutschland. Immer mehr Kinder und Jugendliche leiden an Depression, 2017. https://www.destatis.de/DE/Themen/Gesellschaft-Umwelt/Gesundheit/depression-kinder-jugendliche-imfokus.html
4. Kinder und Jugendliche leben seit 10 Jahren in einer Dauerkrise, Universität Zürich, Dr.med. Susanna Wallitza, ředitelka Dětské Psychiatrie, Univerzita Zürich, 18.7.2023
5. Osorio, Emma Kauana and Emily Hyde. “The Rise of Anxiety and Depression Among Young Adults in the United States.” Ballard Brief. March 2021.
6. Národní akční plán pro duševní zdraví 2020 – 2030, ministerstvo zdravotnictví ČR.
7. https://www.statista.com/statistics/263437/global-smartphone-sales-to-end-users-since-2007/
8. Curr Opin Pediatr,. 2019 Feb;31(1): New age technology and social media: adolescent psychosocial implications and the need for protective measures, Shah J, Das P, Muthiah N, Milanaik R.
9. American Journal of Preventive Medicine, 2022, Associations between social media use, personality structure, and development of depression, A. Merrill a, Chunhua Cao b, Brian A. Primack c
10. American Journal or Preventive Medicine, 2021, Temporal Associations Between Social Media Use and Depression, Brian A. Primack MD, PhD 1, Ariel Shensa PhD 2, Jaime E. Sidani PhD 2, César G. Escobar-Viera MD, PhD 3, Michael J. Fine MD, MSc 4

Do redakce přijat text 20. 4. 2024
Zařazen k publikaci 15. 10. 2024
Konflikt zájmů není znám

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0