EDITORIAL

VLADISLAV CHVÁLA: PROČ VŽDYCKY NAKONEC JE SPÍŠ VÁLKA?

Jak blažená jsou léta prožitá v míru! Už jsme dávno zapomněli, že vždycky nakonec je válka. A tak se zase divíme. Stejně jako se divili členové mezinárodních mírových hnutí před 1. světovou válkou, nebo Karel Čapek v r. 1938, jak neodvratně se svět propadá do válečného pokřiku a řítí do válečné pohromy, divíme se dnes i my.

Karel Čapek ve svém článku „Bože, vrať světu pravdu“ píše doslova: „Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připra-vuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají.“

editorial ad Na první pohled to vypadá, že lidé už ani do hospody na kus řeči nejdou. Ale nejspíš v každém městě najdete tu jednu nebo dvě nejzaplivanější, kde to večer hučí jako v úle. Někteří chlapi ještě v montérkách, zanedbaní, neholení, očima propichují příchozího. Je náš? Není náš? A hned zase pokračují ve svých vášnivých diskusích. Nadávají na vládu, na zkorumpovaný režim, servítky si neberou. A ve svých chlapecky trucovitých řečech se obracejí znovu k Východu, odkud čekají zaručenou spásu. „Jó to za komunistů…“, odsekne vám i hospodský, který nestačí čepovat pivo pro tu rozzlobenou bandu chlapů. Podobně to zaznívá v sauně, kde sice šeptem, ale stále troufaleji probublává ta nenávist. I v ordinaci, stárnoucí muž, kdysi majitel heren, které zaplavily každé město. Svými kumpány okradený a opuštěný, bezradně se rozhlíží po smyslu života. Ví, že mě tím naštve, ale stejně si neodpustí vyslovit to jméno diktátora, který už aby nás taky zachránil, jak sám sobě ve svých beznadějných snech namlouvá. Kdo se má za něj postavit, když tato vláda to nedělá? Už nemá ani ty právníky, kteří chránili kdysi i jeho malé herní impérium.
Jak to, že jsme znovu na prahu války? Jak to, že se jí vzájemně znovu můžeme strašit, a stačí to k tomu, aby se znovu ti nejprolhanější dostali k moci? Zatím ještě ne u nás, ale na Slovensku. Matky, které ještě nedávno, před pěti lety lomily rukama nad vraždou dvou mladých lidí, dnes na mikrofon beze studu prohlásí, že „nevěří, že je na Ukrajině válka, je to určitě jen nahrané“. A jdou, babky hodné a naivní, a hodí svůj hlásek tomu, kdo tehdy byl u moci, a jen o vlásek unikl odpovědnosti a nejspíš i spravedlnosti. Ovce samy si zvolí za pastýře vlka. Ano, Karle Čapku. „Bože, vrať nám pravdu“. Ale proč zase?
Ještě před koncem dvacátého století napsal francouzský sociolog Gilles Lipovetsky tehdy možná nepochopitelnou větu: „Jednadvacáté století buď bude etické, nebo nebude vůbec“. Už mu rozumíte? Každá malá lež, každý drobný podvod na druhém, každé malé nepoctivé vítězství nad naším bližním nás všechny vždy znovu přiblíží k válce. Možná jen o malý krok, který nestojí za řeč. Velký podvod a velká lež, o velký krok. Spravedlnost, která tvrdě stíhá malý podvod, ale vůbec si neporadí se zmizelými miliardami z účtů kampeliček, s odkloněnými miliony ze státního na soukromé účty, s podvodně získanými dotacemi. Vítězný úsměv známého lobbisty, když mu jeho „opravdu velmi drazí právníci“ vyhrají bitvu se státem, který se marně pokouší prosadit spravedlnost. A aby toho nebylo dost, ještě nakonec mu na státu (vlastně na nás všech) vysoudí milionové odškodné. My všichni, s každým svým malým nebo velkým vylhaným vítězstvím posunujeme každý den náš svět blíž válce. „Bude buď etické, nebo nebude vůbec…“
A konečně novináři, ti „hlídací psi demokracie“, kteří se snaží ze všech sil alespoň nakonec zveřejnit všechny ty skandální špinavosti a nespravedlnosti v naději, že to pomůže (a někdy fakt pomůže). Jenže všechny ty zprávy o špinavostech více než k prosazení sprave-dlnosti plní hlavy těch upracovaných, zanedbaných, svými ženami opuštěných chlapů, co se tak naparují v hospodě. Stejně jako před první, před druhou, tak i před tou další válkou.
V. Chvála 9. 4. 2024