PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

JAN PONĚŠICKÝ: MEDICÍNSKÉ MYŠLENÍ V PSYCHOTERAPII A PSYCHOSOMATICE

Mapa nemůže nahradit skutečnost, je jen, a ne vždy, spolehlivým vodítkem, jak se v ní vyznat. Jak by bylo krásné, kdyby se mapa s tím, co zobrazuje, perfektně shodla! V medicíně to tak dokonce bývá. Představa zpětné vazby a homeostázy se kryje např. s vlivem snížené koncentrace hormonů štítné žlázy na zvýšenou produkci thyreotropního hormonu v hypofýze, který ji aktivuje, a naopak jejich zvýšená koncentrace činnost hypofýzy tlumí. Tento materialisticko-kauzální mechanismus je blízký medicinskému myšlení a prosazuje se i v psychiatrii, psychosomatice a psychoterapii.

V Německu to byli hlavně lékaři, kteří to aplikovali např. na model vzniku a léčby posttraumatické poruchy osobnosti (U. Sachse). Arousal, trvající aktivace, která opakovaně navozuje situaci panické hrůzy (flash backs) spojují se stálou aktivací amygdaly v mozku a jeho neschopnost trauma zpracovat. Terapie, podobná lékařskému postupu, skoro jako evidence based medicine předpisuje kroky jak v terapii postupovat.
Podobná situace existuje ohledně psychoterapeutického modelu zvnitřnělých vzorců interpersonálního chování. Tato představa se má krýt se synaptickými neuronálními spojeními v mozku a s jejich korekcí novými interpersonálními zkušenostmi. To rezonuje s teorií učení, která je základním principem KBT, např. tzv. schematerapie.
Biologické pojetí člověka bylo v posledních letech vystřídáno neuronálním výkladem. Zjednodušeně řečeno je podstatou člověka mozek. Tak např. píše neuropsychoterapeut Roth, že náš limbický systém (místo aby napsal člověk) přijme v psychoterapii jen to, co je uspokojivější než to dosavadní (vedení života).
V psychosomatické medicíně se tradiční kauzální lékařský pohled hodí pro výklad vlivu stresu a distresu na vznik funkčních tělesných symptomů. Intenzivní či chronický stres má za následek zvýšenou produkci adrenalinu a kortizolu, aktivaci sympatického vegetativního mozkového systému s následkem narušení imunity, zvýšení krevního tlaku i tělesného napětí, vedoucí např. ke svalovým bolestem a vyčerpání. Poněkud těžší je vysvětlit, jak může zklamání v lásce způsobit bolesti srdce. I zde se snaží mnozí lékařští psychoterapeuti, např. prof. M. Ermann, hledat spojení mezi lokalizací reprezentace srdce v mozku s centrem pro bolest. A ještě těžší je si představit, že celé naše tělo je oduševnělé (Poněšický, 2021) a reaguje na různé situace např. dle naší tělesné paměti. Avšak jak porozumět např. 44letému pacientovi, který subjektivně žije v pohodě se svým mladším a též svobodným bratrem u maminky a trpí již několik let střídavě intenzivní nevolností s pocitem na zvracení? Zde je terapeut odkázán na svou intuici, zamyšlení, co pacient žije a co nežije, co mu chybí, aniž si to uvědomuje, z čeho mu může být nevolno. Snaží se motivovat jej, aby přemýšlel, zda svůj život žije opravdu a uspokojivě, s vysvětlením, že musí něco podstatného ve svém životě změnit a neusilovat o další vyšetření či nové medikamenty. Tady je medicína založená na důkazech v koncích, ovšem tak se může cítit i terapeut, který trvá na objektivní psychoterapii a nespokojí se s tím, že má k dispozici jen svoji subjektivní představu např. o tom, jak vypadá smysluplný život.
V této souvislosti lze navázat na „momenty setkání“ během psychoterapie, které mají dle D. Sterna mutativní efekt. Dle mého názoru jde o novou a naplněnou zkušenost otevřenosti a spojení ve vzájemném porozumění. To plně souhlasí s mou charakteristikou účinku psychoterapie, s tím, že psychoterapeut pracuje na obranách, které dosud neumožňují autentickou interakci, v níž může pacient zažít laskavý autentický vztah a odvážit se změny chování. Nejde jen o nevyřčené hostilní impulzy či sexualitu, nýbrž o připuštění touhy po láskyplném blízkém kontaktu, což vyžaduje velkou odvahu. To však znamená, že i psychoterapeut sám bude pracovat během tohoto psychoterapeutického procesu na svých obranách, které zamezují blízkost a autentické setkání. Tím může být například snaha vidět pacienta skrze určitou teorii, či vůbec jako více či méně zajímavý objekt jeho profesionálního zájmu. Jindy může mít i on sám strach z příliš úzkého a osobního kontaktu, či nevydrží klientovu zlobu nebo nevděčnost apod. Sebekriticky musím dodat, že i zde částečně jde o logické kauzální myšlení. To však odpovídá mému hybridnímu obrazu o člověku coby deterministické zvykové bytosti, jež je však obdařena i autopoetickou schopností a svobodnými kreativními možnostmi.
Ještě vzdálenější medicínskému biologicky či neuronálně materialistickému myšlení je spirituální přístup k pacientovi. V terapii jde o setkání myslí a jejich vzájemnou komunikaci. Na klienta působí nejen kvalita vztahu k němu, nýbrž i nevyřčené myšlenky o něm, které ovlivňují jeho zdraví. Působíme na něj dokonce i telepaticky, když (a jak) na něj myslíme či se za něj modlíme. Toto, nebo i terapii dotykem lze jen částečně zdůvodnit zvýšenou produkcí oxytocinu, serotoninu a endorfinů. A jak si lze vyložit energetické působení na pacienta? Sám jsem to blahodárně několikrát zažil po seminářích se Stanislavem Kratochvílem.
Za 50 let mého působení jsem zažil již několik obratů: pryč od bezduché medicíny, pak zase obrat k tělu, ke vztahovosti a intersubjektivitě, k systemickému myšlení a nyní obrat ke spiritualitě. Jak se tomu všemu otevřít a to propojit, je-li to vůbec možné? Vracíme se, nyní na současné vědecké úrovni, k představě, že existuje vedle materiálního světa i duchovní neviditelný svět, který sice s hmotou našeho těla komunikuje, ale uchovává si svoji nezávislost? Odpověď přenechám další generaci neurovědců, psychoterapeutů a psychosomatiků. Na ně se obracím citátem z talmudu, který hraje i v psychoterapii velmi důležitou roli:
• Dávej pozor na své myšlenky, neboť se vkradou do tvých slov.
• Dej si pozor na svá slova, neboť ta se uskutečňují v tvých činech.
• Dávej si pozor na své jednání, neboť se z něj stanou zvyklostí.
• Dej si pozor na své zvyky, neboť ony utvářejí tvůj charakter.
• Dej si pozor na svůj charakter, neboť ten se stane tvým osudem.

J. Poněšický, 30. 3. 2024

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0