ÚVAHY, ESEJE 3

30 11

: Zobrazení: 0

JAN PONĚŠICKÝ: O ŘÁDU ŽIVOTA

Proč pojednání o řádu života? Poněvadž se zdá, že se v dnešní době rozpadá, jako bychom se už nemohli o něco stabilního a pravdivého opřít. Souvisí s tím v širokém slova smyslu i stále častější výskyt psychosomatických onemocnění?

Jsme odsouzeni ke svobodě, jak to formuloval Erich Fromm, vybaveni libovůlí, či existuje přirozený řád lidského života? Pakliže tomu tak je, máme se mu podřídit, jej respektovat, nebo jej dokonce vytvářet? Je tato otázka důležitá, související s kvalitou našeho života? Znamená život, jenž má v sobě lidský řád, cestu ke spokojenosti, či dokonce ke štěstí? A trpí člověk, či dokonce onemocní, pakliže se mu zpronevěří? To by znamenalo, že proti tomu protestuje jeho tělo, když ne on sám.
Ve fyzice, chemii, biologii, ale zejména v lidském organismu existuje řád; naše tělo, čím více ho poznáváme, se podobá zázraku s perfektním fungováním a reagováním na všechny možné situace. A na druhé straně se nachází kosmický řád, na který věřil i Albert Einstein, totiž že náš svět i celý kosmos se řídí nějakým (božským) principem, řádem, ideou.
Lidským řádem se zabývali z různých úhlů pohledu mnozí myslitelé; nejčastěji šlo o etiku, vědu o správném chování. Snad nejznámější filosof je v tomto ohledu Imanuel Kant, jenž doporučoval chovat se tak, jak si přejeme, aby se chovali ostatní (k nám). To ovšem neplatí všeobecně vzhledem ke spravedlnosti a správnosti: tak se může chovat člen mafie násilnicky a nespravedlivě, když to považuje za správnou normu chování, k němu samotnému, dle zásady „život je boj, který vyhraje ten nejsilnější, je to jeho svaté právo”.
V novější době se stala populární etika odpovědnosti (H. Jonas). Co to však znamená být v každé situaci odpovědný za svoje chování? Jak se podle toho může člověk řádně chovat, když si vše odůvodní a odpovědnosti (tak jak jí rozumí) se dokonce nevyhýbá? Jednala odpovědně církev, když posvěcovala zbraně vojáků, kteří šli do války? A pakliže atentátník zavraždí nějakého politika s plnou odpovědností za tento čin? Ale i v běžném životě se může člověk chovat při rozvodu egoisticky s plným vědomím, že si to jeho partner či partnerka zaslouží a má tím trpět.
Zajímavý je etický postoj francouzských filosofů počínaje J. P. Sartrem a konče Levinasem s jeho zkušeností, že je nutno klást „etický odpor“ tváří v tvář svému okolí. Sartre se bránil proti vlivu společenských norem, a dokonce odmítl přijmout Nobelovu cenu, totiž přizpůsobit se očekávání (diktátu) společnosti. Tak i žil se svou družkou Simone Bouvoir, tak šel protestovat se studenty v r. 1968, kde rozdával protistátní letáky, za což měl být zavřen. Avšak tehdejší ministerský předseda Pompidou, na kterého se obrátil policejní prefekt, odvětil: „On n´arete pas un Voltaire” (Voltairové se nezavírají). Tudíž chovat se svobodně, neohroženě – ale i zde to může někomu ubližovat. V jistém slova smyslu považují tito autoři zevní svět za nepřátelský, kterému je třeba se bránit. Filosofové Frankfurtské školy, ale poté i francouzský filosof Foucault se bránili všudypřítomnému vlivu „instrumentálního“ rozumu, pouhé racionality. To se uplatňuje v pojetí vědy, jako by existovala jen jediná, logicky platná a matematicky zdůvodnitelná. Co se do tohoto víceméně materialistického pojetí vědy nehodí, prostě neexistuje (duše, spiritualita, „zázračná“ uzdravení).
Velmi blízký je mi koncept „produktivní orientace života“ neo-psychoanalytika a filosofa Ericha Fromma. Zabýval se různými formami etického chování, zvláště podřízeností či autoritářstvím a v poslední době přizpůsobením se tržnímu hospodářskému principu: chovat se tak (nabízet se), jak to vyžaduje poptávka (móda, očekávání, hodnocení společností). Byl přesvědčen, že se člověk nemusí chovat dle zevních norem (heteronomního svědomí), nýbrž dle svého autonomního svědomí, které je v podstatě „humanistické a biofilní“. Chovat se dle své vlastní přirozenosti, ale neexistuje i „sociální přirozenost“, kterou je třeba respektovat? Či dokonce planetární dobro?
Člověk se sice narodí jako „dobrý“, jak to dokazují různá pozorování novorozenců, chce však dobro – jistý podpůrný vztah – dosáhnout za každou cenu, třeba nevhodným způsobem. Harmonickou situaci zažil jak již v lůně matky, tak po porodu v její přítomnosti coby podmínku přežití. Postupné frustrace této základní potřeby, resp. její ohrožení, vzbudí strach a snahu ji získat násilím: buď přímo manipulací, vyhrožováním a zastrašováním, nebo podřízením se a tím být pro druhého nepostradatelným, vyvolávaje vděčnost či zavázanost až špatné svědomí, čímž na sebe svůj protějšek připoutám. Je tato absence jistoty, např. ve formě situace bezmoci či bezvýchodnosti hlavním spouštěčem násilí, aktivátorem vice či méně výrazné agresivní dispozice? V dalším období života se stane důležitým narcistické potvrzování vlastní ceny, vlastního sebevědomí, a frustrace této potřeby může opět vest k násilnému způsobu, jak si obdiv vynutit (Putin).
Sigmund Freud se domníval, že člověk není ani „pánem ve svém vlastním domě“, neboť je jeho jednání převážně determinováno nevědomými motivacemi. Na druhé straně zdůrazňoval význam vědomí – vždyť celé jeho pojetí psychoterapie stojí na zvědomování dosud nevědomých tendencí, což umožňuje svobodnou volbu. Vyzdvihl tři charakteristiky, které jsou dostačující pro vedení řádného života: vědění, resp. náhled se schopností kompetentního úsudku, morální cítění s vědomím, co je správné a co nikoli, a empatickou schopnost vcítění, jež je podstatou prosociálního chování. Proti tomu lze namítnout, že takový úsudek a představa sociálního chování jsou navýsost subjektivní, stačí si představit, jak přísný otec vychovává autoritativně své děti, a to s čistým svědomím. Ovšem tam chyběla empatie, které takový otec nahradil přesvědčením, že mu jednou za to bude jeho syn vděčný.
Ve skutečnosti je odpověď na otázku po vedení řádného života jasná: chovat se láskyplně, vnímat svět svým srdcem. To znamená být srdečný i srdnatý, tak abych se mohl podívat druhému hrdě a bez bázně do očí. Vnímat své okolí srdcem není jen metafora patřící do spirituální sféry, nýbrž jde o to, že naše „oduševnělé tělo“, zde srdce (Poněšický 2021) vnímá své okolí (hlavně lidi) nezkresleně, jen je třeba těmto tělesným signálům naslouchat.
Svobodná uvážlivá volba, svoboda není poznaná nutnost, tak jak nám to marxisté vštěpovali do hlav. Je pravda, že neexistuje absolutní svoboda, neboť se nacházíme neustále pod vlivem svého okolí, dané kultury apod. V širším měřítku jsme se vším spojeni, s přírodou, lidmi, s universem. Podobně argumentoval filosof Maurice Merleau-Ponty na výše zmíněného zastánce svobody J. P. Sartra (který prohlašoval, že jen člověk sám je tvůrcem vlastního života), když svůj život přirovnal k vlně v moři, která se vzedme a posléze zmizí.
Za nacismu a komunismu převažoval přísný řád nad svobodou, dnes je tomu spíše naopak. I v postkomunistické době ještě stále cítíme pokulhávání právního řádu, libovůli a jistý úpadek týkající se všeobecného konsensu ohledně závaznosti obecných hodnot a norem vzájemného jednání.
Optimální by zřejmě byla rovnováha mezi svobodou a řádem.
Lze tento princip vysledovat v lidské psychice? Domnívám se, že ano: Od narození v nás působí jednak vazebný a jednak vývojový, explorační systém. Analogicky zde existují dvě základní motivace: po svobodě, svobodném růstu a vývoji, po dobrodružství (Mitschell) – ale i po jistotě a bezpečí (Hüther).
Jistotu ve vztahu zdůrazňuje psychoterapie: k růstu a získávání větší svobody je třeba spolehlivý terapeutický vztah, který dodá pacientovi odvahu ke svobodnějšímu chování, překonání restriktivních zábran a strachu z ohrožení (trvání) vztahu. Dramaticky to popisuje Donald Winnicott, když popisuje tento krok v terapii tak, že pacient zjistí, že jeho agresivní výbuch on i jeho terapeut to přežil.
Tím musím poopravit prvou tezi o rovnováze v tom smyslu, že řád je dokonce podmínkou svobody, kdežto chaotické "příliš svobodné" já znamená její konec. Ještě více to vynikne na pozadí klasického psychologického schématu chování, kdy po stimulu následuje reakce – to by znamenalo naprostou spontaneitu, nikoli svobodu, spíše naopak by byl člověk otrokem stimulů vycházejících z jeho prostředí a z jeho vlastního nitra. U zvířat je poměrně spolehlivým prostředníkem instinkt. U člověka jde o emoční odpověď, spojenou s kognicí, to vše podléhající učení. Mezi stimulem a reakcí vyvinul člověk schopnost řízení, sebekontroly a modulace vlastního chování, tedy řád, řád jeho osobnosti, který m poneick2 u zprostředkovali rodiče, společnost, kultura. Získává schopnost volby – jež charakterizuje lidskou svobodu. Tudíž lze opět korigovat i druhou tezi tak, že svoboda je obsažena v řádu v naší osobnosti, schopnosti se vědomě rozhodovat dle naší jasné hodnotové orientace.
A nyní k další paralele: i v psychopatologii rozlišujeme mezi patologií týkající se svobody nebo řádu.
Svoboda bývá narušena většinou již v dětství příliš přísnou či traumatizující výchovou vyvolávající úzkost, stud či vinu – obecně jde o vnucování subjektivity rodičů dítěti. Psychoterapie, jak již zmíněno, se snaží o to, aby pacient tyto úzkosti a zábrany překonal, osvobodil se – ač má ze vzniklé nejistoty strach, strach ze svobody, což zdůrazňovali jak Erich Fromm, tak i Martin Heidegger. (Jde zde o tzv. konfliktní psychopatologii.)
V dnešní době se stále častěji setkáváme s patologií řádů, jež řídí i vztahy modulujících jáských deficitů, týkajících se vcítění do druhých a tolerance k jejich jinakosti, sebeovládání a odpovědnosti, ale i smysluplnosti života (etický řád). Jde většinou o následky výchovného zanedbání, nedostatku času na výchovu, jindy o vyrůstání v chaotických poměrech rodičovských hádek a rozchodů anebo v asociálních poměrech. Hovoříme o strukturálních poruchách, jež se projevují chaotickým až antisociálním chováním, neschopností sebeovládání, drogovou či jinou závislostí apod. Zde klade psychoterapie důraz na opačnou stránku, na seberegulaci, jistou disciplinovanost a vzájemný respekt prostřednictvím cílených zpětných emocionálních reakcí, odpovědí terapeuta.
Nakonec sestoupím na ještě hlubší, totiž tělesnou úroveň. Zde pozorujeme jak spontaneitu biochemických procesů, tak i fyziologickou organizaci, kdy každá vyšší úroveň – orgán versus buňky, tělo versus orgány – reguluje nižší úrovně. Naše tělo se neustále obnovuje, aniž by se ztratil původní „plán“ našeho těla i jeho fungování.
A dále: Lze v tělesném vztahu či spojení tělesna se světem, v této nejpůvodnější interakci, vystopovat ony dvě tendence? Naše tělesnost je omezujícím faktorem – jsme omezeni našimi smysly i limity (možnostmi) vnímání, cítění, myšlení i motoriky. Tělesná perspektiva je tak samozřejmá a bez alternativy, že tvoří i pozadí vědomí a dává věcem i slovům původní význam, říká ve svých psychologicko-filosofických analýzách francouzský fenomenolog Merleau-Ponty, Zdůrazňuje takto řád. Tělo je „pohyblivý smyslový orgán“ (Husserl), skrze něj se nám otvírá svět a určuje naše myšlenkové vzorce i teoretické koncepce. Z toho plynou zajímavé závěry: Tělem, tělesněním, tělesným pohybem vnímáme a chápeme vše to, co se okolo nás děje (v psychoterapii hovoříme o tělesné paměti-embodyment), tělesně rozvrhujeme a uchopujeme náš svět, technika i věda jsou jeho jakýmsi prodloužením, dle tělesna se orientujeme ve světě – můžeme vůbec tento horizont překročit?
Ve vývojové psychologii to popsal J. Piaget tak, že vytváříme pojmy motorickou činností během tzv. psychomotorického stadia vývoje a nikoli jen jejich přejímáním od sociálního okolí, jak to zdůrazňoval jeho současník Vygotskyj.
Merleau-Ponty polemizoval se svým spolubojovníkem J. P. Sartrem proti apologizaci individuální svobody a nezávislé sebeaktualizace poukazem na onu hlubší vrstvu (původně tělesného) spojení se světem (communio), jež má v sobě cosi omezujícího a zavazujícího.
Zajímavé je, že je svoboda subjektivně vnímána jako proces z nesvobody do svobody, tak výše jmenovaný J. P. Sartre prožíval nejintenzivněji svobodu za německé okupace, kdy každé slovo, každý čin se staly osvobozujícím zážitkem.