PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

RADKIN HONZÁK: ÚVAHA O AGRESI A VÁLKÁCH A TAKÉ O NEPŘÍTELI. s. 138-140

Přirozený stav je válka všech proti všem. (Thomas Hobbes) Osudem a možno říci pracovní náplní mýtů je padat.

Padl mýtus o hodných opičkách, když Jane Godallová zjistila, že kmeny šimpanzů mezi sebou krvelačně válčí, přičemž nejčastějším důvodem je teritorium nebo únos samic. Nejsou to jenom bezprostřední reakce, ale „takticky“ vymyšlené válečné výpravy.
Tyto bitky přerostly pak v sedmdesátých letech minulého století ve skutečnou, čtyři roky trvající válku, označovanou jako „válka v Gombe“ (Tanzanie). Zní to trochu jako počátky české státnosti. Původní klan šimpanzů se po smrti vůdce rozpadl do dvou skupin, Kaskela (ta původní) a Gahama (odštěpená), které se záhy rozrostly a začaly mezi sebou soupeřit. Nejprve šlo o klasické potyčky na hranicích teritoria. Záhy to přerostlo v dlouhotrvající konflikt, který začal tím, že parta útočníků ze skupiny Kaskela napadla spokojeně se krmícího samce ze sousední skupiny v jeho teritoriu a ubila ho k smrti.
Nájezdy z Kaskely pokračovaly, skupiny útočily ze zálohy a v přesile (když útočníci nebyli v přesile, neútočili, což byla také strategie bratra Žižky). Když byl zabit bojovníky Kaskely samec, který v původní nerozdělené skupině stál dost vysoko, ale pak přešel ke konkurenci, šimpanzi z Kaskely to oslavovali bubnováním, házením předmětů do vzduchu a radostnými pokřiky. Válka skončila po čtyřech letech, kdy byl zabit poslední samec ze skupiny Gahama a skupina Kaskela obsadila celé území. V Čechách takhle skončili Slavníkovci a Přemyslovci ovládli trůn na dlouhou dobu.
Stanislav Mihulka (https://www.osel.cz/9876-brutalni-valku-simpanzu-v-gombe-pohanela-touha-po-moci-ambice-a-zarlivost.html) je toho názoru, že brutální válku šimpanzů v Gombe poháněla touha po moci, ambice a žárlivost. Touha po moci je přirozená snaha vyšplhat se na sociálním žebříčku co nejvýš, protože agrese ve skupině se řídí zákonitostmi padajícího výkalu. Sedět na vrcholu je pochopitelně nejvýhodnější. Nicméně Mihulka zjistil, že vědecký tým, který vedl Joseph Feldblum z Dukeho univerzity, ve snaze zmapovat příčiny šimpanzí války zpracoval dlouhodobé poznatky Godallové a dospěl k závěru, že počátky války doutnaly již jedno desetiletí před jejím vypuknutím. Vedoucí samci rivalizovali již před rozpadem skupiny. Výsledkem války bylo, že ze skupiny Gahama zbyly všehovšudy tři samice. Jak se sluší na lidské poměry, „odpadlíci“ byli také – sice ne tak primitivně – zlikvidováni; například Trockij skončil s cepínem v hlavě. Takový nástroj šimpanzi neměli.
V národním parku Loango u Gabonů byl zaznamenán také útok šimpanzů na gorily. Strategie byla podobná. Když byli v přesile, vrhli se na skupinu goril, která se marně bránila a nakonec se dala na útěk. Dvě gorilí mláďata, která nestačila utéct, šimpanzi zabili.
Zatímco na šimpanze to prasklo, o gorilách se ještě dlouho věřilo, že si při útoku vystačí se symbolickým předváděním bez tělesného ublížení. Ale ve střední Africe, když se setkají agresivnější gorily z hor s mírumilovnějšími gorilami z nížin, dojde k projevům nepřátelství a nezřídka k boji.
Agresi máme reflexní, spuštěnou nebrzděnými impulzy z amygdaly: Když nám někdo šlápne na nohu nebo do nás strčí, oženeme se. Hájíme nejen tělo, ale i svůj osobní prostor. Dokonce – stejně jako naši příbuzní – teritorium. Zde fungují jenom emoce. Jedna z teorií rozvoje našeho druhu říká, že před třemi miliony let něco v naší galaxii vybuchlo tak, že radiace zasáhla celou galaxii. Jejím následkem mohla být mutace, která u člověka snížila tuhle reflexní agresi (i reflexní agresivitu), takže mohl začít vytvářet větší společenství než jednu tlupu, což mělo za následek lepší výkonnost.
Pak máme agresi predátorskou – to je tygr na lovu, kdy s emocemi významně kooperuje také kognitivní čili rozumová složka určující strategii, i když řada prvků jednání je instinktivních. Nicméně lovící tygr se musí orientovat a udělat řadu „výpočtů“, aby jeho jednání bylo úspěšné. U tygra se tato agrese uspokojí zabitím antilopy, u člověka se zaměřuje na jedince, majetek, území, ideologii, moc. Co se týče agresivity jakožto pohotovosti k agresi, je člověk snad na nejvyšším stupni pomyslného žebříčku, ačkoliv brutalita šimpanzů také není zanedbatelná.
Přesto jsou odborníci, kteří jsou toho názoru, že „agresivita“ jako taková není vlastností (trait) na rozdíl například od úzkostnosti. Na druhé straně je tu asi jedno procento populace s absencí strachu, pro které by odborníci rádi zavedli znovu pojem „psychopat“. Neznajíce strachu a jemu přiměřených pocitů, nemají v tomto směru žádnou empatii a mnoho prvků jejich jednání je vůči okolí agresivních, i když oni sami to za agresi nepovažují.
Typická je v tomto ohledu výpověď pachatelky, která se pokusila získat peníze v bance: „Já nechápu, proč ta ženská brečela a proč se třásla. Já jsem tedy měla revolver, ale chtěla jsem jen peníze a ona kolem toho spustila takovou scénu“. Takoví lidé zcela postrádají pocity lítosti nad čímkoliv, co udělali, chybí pocity viny, jakkoliv důsledky jejich činů mohou být tragické a z hlediska nezúčastněného hodnoceny jako hrůzné. Takový člověk naprosto klidně a chladně prohlašuje, že se necítí vinen, necítí ani potřebu se událostmi nějak zabývat. „Podívejte se na to reálně,“ řekl muž, který svou oběť ztloukl do bezvědomí. „On stráví pár měsíců v nemocnici a já budu pro tři stovky tvrdnout v kriminále celé roky. Kdybych ho chtěl zabít, byl bych ho podříznul. Já jsem jen potřeboval prachy, no chápete to?“ Takhle racionalizují všechno své antisociální chování, eventuálně je zcela popírají a obviňují kdekoho jiného. Litovat dokážou jedině sebe a vinu nacházet pouze na okolí.
Psychopat má neobyčejně vyvinuté manipulativní schopnosti. Přesvědčivě předestírá své plány, do nichž vplétá ostatní osoby, je-li konfrontován se zcela odlišnou pravdou, dovede se z toho bleskově vylhat. Nic ho nevyvádí z míry, naopak, výsledkem řady navzájem si odporujících prohlášení je nakonec zcela zmatené okolí. Umí perfektně využít pravidla sociální psychologie, že při prvním setkání, ale později také, je vřelost hodnocena nejvýše ze sledovaných charakteristik a její předstírání mu vynáší. Působí důvěryhodně a ví, jak to maximálně zneužít.
Soudní znalec, který byl přítomen jednání, mi vylíčil, jak evidentní pachatel přesvědčil soudce, že jeho žena si obličej o zeď rozmlátila sama, aby ho poškodila a zničila mu pověst.
Agrese je jednání; ne jenom úvahy, ale činy. Přímá agrese je řev, zastrašování a činy, nepřímá agrese se může projevit jako odmítnutí spolupráce. Agresivní afekt může být často vyvolán pocitem ohrožení. Agresivní pacienti bývají často frustrovaní, někdy si chtějí něco vynutit. Na místě jsou v takovém případě komunikační dovednosti a existuje i manuál, jak se chovat při napadení pacientem. Agrese pod vlivem psychotropní látky patří už do oblasti psychiatrie. Mně se nechtěně opěradlem křesla podařilo spustit poplachové zařízení a moc se mi líbilo, že ochranka napřed zdvořile zaklepala na dveře.
Významná je reakce napadeného. Klasický je příběh vlka číslo 13 z Yelowstonského parku. Ve smečce, kterou badatelé sledovali, bylo jedno nejslabší mládě s označením vlče číslo 13. Jednou smečku napadl medvěd a vlci se dali na útěk. Vlče číslo 13 bylo poslední, a když už je medvěd doháněl, zastavilo, otočilo se a zaujalo agresivní postoj. Medvěd se snad lekl, protože se obrátil a odešel. Vlk s číslem 13 se později stal dlouholetým úspěšným vůdcem vlčí smečky.
Agrese válečná se odehrává pod nejrůznějšími ideologiemi, hesly a prapory, jednou s křížem, jednou se lvem, jednou s hvězdou. Jak řekl mistr tohoto umění, pruský generál Carl von Calauzewitz, válka je pokračováním politiky. (V tom se s ním shoduje i Eric Berne, který řadí válku do kategorie svých „her“.) A jak řekl jiný klasik: Po celé moderní dějiny Rusko buď ve válce je, nebo se na ni chystá. I pro nás ale platí: Si vis pacem, para bellum. V roce 1938 byly za podivuhodný dvacet let trvající rozhádaný slepenec zvaný ČSR ochotno položit životy statisíce mužů. Jsem si jist, že pokud by byla vyhlášena dnes mobilizace, chovali by se naši muži jinak, ač se mají v současné vlasti x-násobně lépe, než tomu bylo za první republiky. Stačí se podívat, kolik kompetencí přenechali občané státu a nakolik stát intenzivně řídí naše životy od narození do smrti.
Agrese je intencionální s cílem ublížit nebo zničit, zaměřená na věci, na život, na hodnoty. Nacisté v Lidicích zničili i hřbitov, aby po vesnici nezůstalo ani památky. Při válce mezi státy nebo jinými velkými útvary je nejprve cíl své agrese upřesnit a zdůraznit rozdíl mezi „my“ a „oni“. My jsme dobří, oni jsou jiní a špatní (othering). Z vlastní populace je třeba udělat masu a provést „deindividuaci“ člověka. Splynutím s masou nastává u lidí i dehumanizace a v anonymitě jsou schopni brutálních činů, které by sami nikdy neudělali. S aktivitou vůdců a chytlavých myšlenkových konceptů nakvétají jako přesvědčení agresivní ideologie.
Z nepřítele je třeba udělat stvůru, jejíž likvidace bude požehnáním nejen pro nás, ale pro celou Zemi. Exemplárním příkladem je konečné řešení židovské otázky. Nicméně i v současné době je napadený národ označen jako méněcenný a řekněme si upřímně, že cílem Putina je dnes dobytí Ukrajiny a její rusifikace. Ukrajinci mají být podle Stalinova vzoru rozstrkáni do různých oblastí a tam splynout s ruskou většinou nebo poruštěni doma.
Evropská unie, ani NATO, nejsou ideálními organizacemi. Buďme však rádi, že jsme v tomto klubu. Ti, kteří zažili srpen 1968, to ocení dvojnásobně.

Praha – 24. září 2022

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0