DISKUSE

24 11

: Zobrazení: 0

DISKUSE: POTŘEBJE NAŠE MEDICÍNA NOVÉ PARADIGMA?

Text Ing. Kláry Dolákové prošel odbornou recenzí s bouřlivou diskusí. To byl důvod, proč jsme se zeptali některých autorit, co si myslí o potřebě nového paradigmatu a jeho prosazování. Je to něco, co naše medicína potřebuje, co očekává, nebo čemu se brání? Nebyl článek George L. Engela The Need for a New Medical Model: A Challenge for Biomedicine, který vyšel 8. dubna 1977 ve světově uznávaném médiu Science právě takovou výzvou pro biomedicínu?

A byla tato výzva na našich lékařských fakultách už vyslyšena? Je naše medicína v duchu nového bio-psycho-sociálního paradigmatu už proměněná? Nebo se stále ještě pere s náročností takového mentálního procesu, kde sloučit ohromující množství biologických, psychologických i sociologických dat do jediné konzistentní teorie o zdraví a nemoci člověka v jeho celistvosti se zdá zcela nemožné? Dříve než budeme požadovat integraci ještě dalších, dosud neznámých sil do našich znalostí, neměli bychom se nejprve pokusit přitakat G. L. Engelovi (a s tím i celé WHO)? (Red.)

STANISLAV KOMÁREK: NAPSAL BYCH K TOMU TOTO…

Komárek Změnu paradigmatu ve vědě nevnímám a nejsem přesvědčen, že během mého života ještě přijde. Jednalo by se o cosi jako změnu centrálního dogmatu v rámci Církve: málokdo by mohl reálně doufat, že by vatikánská administrativa připustila, že ti bozi jsou ve skutečnosti dva, řekněme Dobrý a Zlý. Též čím více pracovníků paradigma sdílí, tím pomaleji se mění (podobně u jazyků – čím více mluvčích, tím pomalejší změna pravopisu), proto v případě Semmelweise trvala změna „jen“ 20 let. Cestu vidím v paralelních aktivitách mimo struktury a v přimknutí se k medicíně jako k čemusi zkušenostnímu, co nepovstává primárně sofistikovanými esoterickými manipulacemi s čísly, ale elementární zkušeností u lůžka či křesla pacienta.
Prof. RnDr. Stanislav Komárek, PhD., 8. 11. 2021

RADKIN HONZÁK: NEPOTŘEBUJEME NOVÉ PARADIGMA, POTŘEBUJEME JEN DŮSLEDNĚ NAPLNIT TO DEKLAROVANÉ

honzk Evidence based medicine (EBM) nám přináší důkazy ze světa farmakoterapie a tím její dokazování vesměs také končí. Přestože už po válce vyhlásila Světová zdravotnická organizace, že o člověka je třeba pečovat systémem bio-psycho-sociálním, tak to neplní. To, na co věda nemá SVŮJ redukcionistický vercajk, prostě vyhlásí za nevědecké a tím se s tím vyrovná. Jak píše autorka, trvalo velice dlouho, než se vědě (jako „nositelce rozumu epochy“) podařilo prosadit heliocentrický systém, bude asi trvat vědě ještě nějakou chvíli, než se porovná kromě s biologickou také s emocionální oblastí a oblastí vztahů, na něž zatím kašlala.
Emoce lze chápat jako řídící alternativní modely založené na fyziologii a evoluční psychologii, jejichž smyslem je naplňování základních potřeb, jakými jsou zajišťování živin, rozmnožování, spolupráce, vyhnutí se predátorům a obrana před nimi. Později také další diferencovanější stavy.
Tohle by – podobně jako blahé paměti heliocentrický systém – měla jasně deklarovat a vést důkladnější osvětu v tomto duchu v široké populaci. Emoce nejsou nějací efemérní motýlci, emoce jsou mocné řídící systémy, jejichž význam zůstává nedoceněný. V celé pregraduální výchově o nich najdeme pár odstavců ve fyziologii a pak ty porouchané v psychiatrii. To, co se odehrává mezi tím, je naprosto přehlíženo. Jestliže pacientovi s tachykardií poctivě vysvětlím, že jde o projevy úzkosti, a on mi namítne, že bych byl taky úzkostný, kdyby mi srdce tlouklo 110 za minutu, je to důkaz hlubokého neporozumění, které vede pak k dalším problémům.
Již profesor Vondráček si toho byl vědom a v posledním díle svých pamětí, nazvaných KONEC VZPOMÍNÁNÍ (Avicenum, 1988, s. 210), zaznamenal: Poslouchali jsme přirozeně rozhlas a najednou z něj zaznělo: Pozor! Pozor! a už následovalo vyhlášení mobilizace. Učinil jsem tehdy zajímavé biologické pozorování. Naše trvalá anxiozita se pochopitelně stupňovala. U nohou nám ležel náš pes, irský teriér Michal, který se náhle začal třást na celém těle a tisknout se k nám, jako by hledal ochranu. Tento inteligentní pes ovšem nerozuměl hlášenému, ani telepaticky nevnímal anxiozitu přítomných, ale vnímal změnu jejich tělesného pachu.
Člověk je totiž také živočich a patří k sociálním druhům, u nichž šíření emocí jako pokynu k nějakému pohybu (e-motio) zvyšovalo naději na přežití. Neinfekční nákazy fungují, a jestliže na počátku pandemie se společností šířil doslova panický strach, k vyšší morbiditě a mortalitě to nesporně přispělo. Co se týká individuálního pacienta, platí to rovněž.
Ani ve farmakoterapii by si nemusela medicína lhát do kapsy. Jestliže je pozitivní odpověď na lék 60 % a pozitivní reakce na placebo v téže situaci 30 %, rozhodně nelze vyhlašovat účinnost léku za tak mocnou, za jakou se vydává. Ale nefarmakologické vlivy jsou natolik složité, že zjednodušení ve smyslu molekula = 60% účinnost je po ruce, a navíc vynáší zisky z prodeje!
Někdy mi počínání EBM připomíná obchod, na jehož vývěsní ceduli stojí psáno, že se zde prodávají prvotřídní uzeniny, a uvnitř dostanete pouze podřadný salám a přesolené párky. Jestliže cílem obchodu je skutečně prodávat prvotřídní uzeniny, jak vyhlašuje, tak jimi musí svůj krám také obohatit. Hlupáci přitom tvrdí, že medicína naplňuje požadovaný přístup; vždyť to přece má napsáno na reklamě!
Věda není císařovna, která poroučí, co se bude a nebude zkoumat, věda by si měla uvědomit, že je tady k tomu, aby sloužila. Svět je totiž mnohem komplikovanější, než si ho zredukovaly různé specializace, kterým při zkoumání detailů nezřídka uniká celek.
Etymologický pohled nás ujišťuje, že „doktor“ pochází od významu učený nebo učící, zatímco „lékař“ z keltského „liagh“, což bylo označení šamana. Odtud údajně je i řecké označení „iatros“. Magická stránka našeho povolání si zaslouží nemenší zkoumání, jako stránka čistě materialistická. Pokud medicína emoce přehlíží, ještě výraznější je neexistence slušného studia sociální oblasti.
Pak je tu ještě jeden významný pohled: vedle lidumilných aktivit a bádání o člověku ve zdraví a nemoci (lépe než bádání o nemocech v organismu) představuje medicína mocenskou instituci, která podobně jako Rusko neví, kde má hranice, a přivlastňuje si stále větší a větší oblast každodenního života od nitroděložního vývoje až po smrt. Kdyby dnes lékaři odmítli podepisovat úmrtní listy, bude situace horší, než když papež vyhlásil nad Prahou interdikt. Jednou z velkých chyb posledního období bylo zatažení problematiky drogové scény do medicíny, která na to absolutně nemá prostředky. Pokračující medicinalizace sociálních problémů přinese čím dál tím více komplikací.
Mocenská stránka – zejména pak její Achillova pata – se ukázala v posledních dvou letech, kdy představitelé medicíny byli na hlavu poraženi daleko schopnějším hráčem na tomto poli, ředitelem zeměkoule, slovenským estébákem. Ale i tohle vítězství bylo trochu vítězstvím mocného vládce Pyrrha Épeirského, protože v důsledku jeho zcela pomateného řízení vymřela část jeho voličů, do nichž předtím populisticky dost investoval. Ale může si připsat k dobru, že ne ze svého!
Mám za to, že dosavadní paradigma, že medicína je studium člověka ve zdraví a nemoci a optimální přístup je bio-psycho-sociální, je samo o sobě docela dostačující. Jen k jeho naplněné je třeba více vůle, úsilí a otevřenosti k novým poznatkům. Nemluvě o snížení stupně organizačních zmatků (viz blog: https://blog.aktualne.cz/blogy/martin-stepan.php?itemid=41199 ).
6. listopadu 2021 Radkin Honzák

JIŘÍ ŠIMEK: SOUČASNÁ SITUACE KE ZMĚNĚ TÉMĚŘ VYBÍZÍ. ALE KTERÝM SMĚREM?
Simek portret Předpovídat dnes změnu paradigmatu poté, co o této možnosti napsala řada autorů věrohodné texty, je v zásadě snadné. Současná situace vědecké medicíny k tomu téměř vybízí. Autor takových předpovědí by ale měl vysvětlit, kterým směrem se podle jeho názoru současné paradigma vědy v medicíně mění. Psát samozřejmá tvrzení bez dalších výkladů je sice snadné, ale čtenáři to nic to neřekne. A když čtenář čte něco, „co každý ví“, klade si obvykle otázku, proč autor takovou samozřejmost publikuje. Informaci o změně paradigmatu pak může porozumět tak, že již nazrála doba, aby se začal pohybovat v tom jiném paradigmatu, které přece také „všichni známe“. Text o změně paradigmatu se tak může stát „falešnou informací“.
Jenomže, jak názorně popisuje Thomas Kuhn, změna paradigmatu obvykle přichází naráz, a to tím, že většina ve věci kompetentních odborníků tuto změnu přijme. O něčem takovém zatím v současné medicíně není řeč. Tím víc by bylo potřeba lépe vysvětlit, kde a v čem autorka takovou změnu očekává.
Zkusme to provést za autorku textu. „Evidence based medicine“ (EBM) je sice vlivný koncept v současné medicíně, ale paradigma léčby celkem jasně obsahuje vedle vědecké evidence i zkušenost zdravotníků a vůli nemocného. Marně přemýšlím, jak by se v nejbližší době mohlo toto paradigma změnit. Samozřejmě se ve vědecké medicíně porozumění těmto třem základům paradigmatu léčby a jejich vzájemným vztahům vyvíjí, ale schéma zůstává stejné.
Přijetí práv pacientů vedlo k tomu, že lékař dnes již nesmí používat placebo. Pacient má právo vědět, co dostává, a když se dozví, že dostal fyziologický roztok nebo cukr, nejde již o placebo . Přesto je placebo efekt považován za neškodnou cestu, jak ulevit nemocnému. Zde můžeme vidět důvod, proč mnozí lékaři nebrání svým pacientům užívat metody alternativní medicíny a někdy je i sami užívají, například při podávání homeopatik. Zde se žádná změna paradigmatu neohlašuje.
Ve statistických metodách EBM také těžko hledat nějakou zásadnější změnu. Kde bychom mohli něco nového očekávat, je základ EBM, tedy výklad mechanismu vzniku a tím i způsob léčby nemocí. Ale pozor, nesmíme „vylít z vaničky s vodu i dítě“.
Věda devatenáctého století skutečně přinesla „zpředmětnění“ člověka, a tedy i pacienta. Nabídla možnost opravit tělo nemocného podobně jako auto v autoservisu. Proti tomuto zvěcnění pacienta zásadním způsobem vystoupili představitelé psychosomatické medicíny a od sedmdesátých let minulého století i hnutí práv pacientů. K zásadní proměně paradigmatu léčby přitom nedošlo, změnily se jen důrazy. Pacient měl vždycky možnost nějak prosadit svou vůli, a životní styl byl odedávna považován za jeden ze zdrojů nemocí. Fakta, na kterých paradigma léčby stojí, se neproměňují ani dnes. Očkování je nejúčinnější prevencí infekčních chorob, cytostatika nejlépe léčí zhoubné bujení, neuroleptika tlumí příznaky psychózy.
Kde tedy hledat možné proměny paradigmatu výkladu nemocí? Jedna již probíhá. V devatenáctém století byla diagnóza stavěna na hmotě. Patologická anatomie byla hlavním výkladovým rámcem. Během dvacátého století se stále více dostává do popředí funkční stránka zdravotních poruch. Patologická anatomie je stále více doplňována až nahrazována patologickou fyziologií a biochemií. Tím jsme ale stále v mezích hmotného těla. Psychosomatická medicína vnáší do medicínských konceptů vedle hmotných funkcí (biochemie a fyziologie) i nehmotné – postoje a vztahy. Když použijeme analogie z IT technologií, postoje a vztahy vidí jako software mozku. Není snadné vysvětlit, jak porucha softwaru může poškodit hardware. Určitá vysvětlení nacházíme ve funkcích limbického systému.
Autorka textu Jsme na prahu nového paradigmatu? nabízí dvě oblasti, kde by se paradigma mohlo změnit. Jednou je vztah části a celku, druhou je oblast energetických terapií.
Již pradávná teorie holismu říká, že celek je vždy víc než souhrn částí. Když chceme rozumět člověku, nevystačíme s dílčími poznatky jednotlivých věd. Fungování fotbalového mužstva nevysvětlíme z jeho jednotlivých hráčů. V současné medicíně není problém holismu moc aktuální, protože je postavena na léčbě jednotlivých orgánů. Když už se nemoc objeví, nejúčinnější cestou je léčit přímo ji. Když je problém s celým člověkem, je zde všeobecný nebo praktický lékař, který má v popisu práce respektovat jeho „celost“. Fakt, že celek je víc než souhrn jeho částí a že zdraví není jen věcí jednotlivých orgánů, již byl připuštěn, a to v preventivní nebo veřejné medicíně. Ta vedle „rizikových faktorů“ sleduje i „determinanty zdraví“. A jedním z determinantů zdraví je i spokojený život v dobrých mezilidských vztazích.
Energetické terapie představují problém zcela jiného charakteru. Součástí každého paradigmatu je i slovník (diskurs), ve kterém se odborníci pohybují při debatě o řešených otázkách a problémech. Není možné použít slovník z jiného paradigmatu. Klasickým příkladem je vztah vědecké a čínské medicíny. Vědci z našeho kulturního okruhu se marně snaží rozumět podstatě fungování akupunktury. Občas za mnou přijde pacientka, které její čínský lékař řekl, že má nemocné ledviny. Já žádnou chorobu ledvin nenajdu. Pacientce vysvětím, že slovo „nemocná ledvina“ znamená v čínské medicíně něco jiného než ve vědecké. To, že v čínské medicíně má nemocnou ledvinu, neznamená, že v naší medicíně jí má nemocnou také, a naopak. Energie je ve fyzice obvykle definována ještě nějak jinak – elektrická energie, magnetismus, sluneční záření. Je uznávána jakási energie jako základ vesmíru, ale přiznám se, že nevím, co si pod tím termínem představit. V kabale energii vyzařuje Bůh. Představitelé energetických terapií by nám asi měli vysvětlit, o čem je řeč. Pak by se ukázalo, zda je jejich pojem energie slučitelný s jazykem paradigmatu vědecké medicíny. Obávám se, že nebude, pak ale nevzniká odvětví, které změní paradigma vědy ve vědecké medicíně, ale nové porozumění nemocem mimo vědeckou medicínu. Jako je mimo vědeckou medicínu i medicína čínská.
Dnes není vhodné se přít, které paradigma a který jeho slovník je „pravdivý“. Spíš debatujeme, ve které situaci je nebo není použitelné. Vědecká medicína, pohybující se ve svých paradigmatech, když je používána jen ve svých kompetencích, nemá z hlediska léčby chorob vážného konkurenta. Fakta, že očkování je nejúčinnější prevencí infekčních chorob, cytostatika nejlépe léčí zhoubné bujení, neuroleptika tlumí příznaky psychózy, nelze popřít. Dnes se každý může pohybovat ve svých paradigmatech, bez ohledu na jejich charakter. Ještě mnoho let tomu, kdo bude chtít účinným způsobem léčit některou z chorob, kterou vědecká medicína léčit dokáže, budeme doporučovat paradigmata vědecké medicíny.
Doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc., 5. 11. 2021

JAN PONĚŠICKÝ: DIAGNÓZA NAŠÍ SPOLEČNOSTI
KONSEKVENCE PRO PSYCHOSOMATIKU, ZDRAVÍ A NEMOC.
ponešický S diagnózou bychom měli být opatrní. Vše je stále v pohybu, vše se mění, vyvíjí a interaguje. I během léčby přehodnocujeme neustále původní diagnózu. Navíc je náš pohled vždy jen subjektivní a spíše výjimečně se dotkne něčeho podstatného, neřkuli nového, zvláště toho, kam vše směřuje. V tom je však její význam, v tom, kterým směrem se ubírá vývoj a tím i odpověď na otázku „co dělat?“, či jak léčit nebo předcházet nemocem. Nejsem sice filozof, myslím si však, že je důležitý vzájemný dialog mezi příbuznými obory, tudíž i podívat se na společnost, zdraví a nemoc z úhlu psychoanalytické a psychodynamické vztahové psychoterapie.
Jaké je dnešní postavení člověka ve světě (Poněšický 2006), jehož horizont se nám prostřednictvím médií, svobodným cestováním i ekonomickou provázaností otevřel a rozrostl do nebývalých, téměř ne-lidských rozměrů ve srovnání s omezeným světem lovce, sedláka či obyvatele malého města, ve kterém žiji od narození až do smrti. V tom – subjektivně prožívaném – stále větším světě se člověk cítí tím více menší, bezvýznamný, a to podstatně jiným způsobem, nežli křesťan tváří v tvář Bohu a faktu smrti, či nežli vědec v úžasu nad nekonečnem a vesmírem, jinak než buddhisté usilující o nicotu ve spojení se všehomírem. Naše pozadí je totiž ateistické a materialistické, jde nám o blahobyt, o pokojné žití ve svobodě, a co se týče nastolování spravedlivé společnosti či záchrany životního prostředí, ba naší planety, to odsouváme raději do budoucna.
Nicméně ono zaplavení nejrůznějšími životními názory a postoji v dnešním globalizovaném světě způsobuje u mnoha, zejména mladých lidí jistou konfuzi, v historickém ohledu absenci jistot, jak se chovat a o co usilovat. Náš postmoderní svět je pluralitní, vzdal se „velkých vyprávění „(Lyotard) o pravdě, o pokroku, o historickém vývoji k humanismu či zduchovění (Hegel, Teilhard de Chardin), snahy po nalézání skrytého (jediného) smyslu všeho. Každý názor je obhajitelný i napadnutelný. Viditelným výsledkem je libovůle, tím neviditelným existencionální úzkost a nejistota.
Navíc chybí společenské vzory, vize našich politických představitelů. Ty jsou nahrazovány populismem, tudíž pouze přizpůsobením se momentálním náladám a očekáváním obyvatel. Tento postoj postrádá perspektivu budoucnosti, na což kriticky reaguje jen minimální část populace: jde např. o páteční protesty studentů, kteří se obávají klimatické katastrofy, na neradostnou přítomnost i budoucnost poukazuje hnutí green peace, ekonomové kritizují zatěžování mladé generace neustále rostoucím státním dluhem a na nebezpečí drancování přírodního bohatství.
Jak na tuto budoucnost (možné ekonomické krize, změnu klimatu, pandemie, uprchlické vlny) reaguje většinová společnost? Zdá se, že vnímá tuto situaci jako hrozbu katastrofy, a zároveň tuto možnost neguje, vytěsňuje. Mnohým z nás jde tudíž o to, abychom si rychle ještě všeho užili, ale zároveň se i zajistili do budoucna. Nejenom „carpe diem“, nýbrž i stavění plotů a zdí.
Samozřejmě, když se člověk cítí ohrožený a zároveň bezmocný (zde snad nemusím zdůrazňovat, že se jedná o více či méně vědomé prožívání), tak hledá východiska, např. znovu nalézt jistotu kontakty a souznění s co možno velkým počtem lidí. A na tuto poptávku reaguje společnost nabídkou mediální sítě, mobilů a internetu, facebooku, kde je možné i testovat svoji sebepůsobnost a „tržní cenu“ dle obdržených pozitivních reakcí. Rubem této situace je stále větší převaha komunikace zprostředkované technikou a tím menší osobní kontakt obohacený živými zpětnými vazbami, to jest např. i emocionální korekturou. To umožňuje, zvláště spojeno s anonymitou, překračovat hranice (např. mediální šikana). Opět další otevřené dveře k libovůli. To se projevuje i v libovolné odpovědi – či její absenci – na otázku: „Kdo jsem?“ Spíše jde o to, kdo jsem = jak se chovám a prezentuji v různých situacích, což znamená žití dle toho, co se momentálně vyplatí, tedy utilitarismus. Ale i zde dochází k protireakci, hledání smyslu ve spiritualitě, józe, ayurvédě anebo víře v Boha.
Jde tudíž o to, aby vše bezproblémově fungovalo, aniž by tomu bránily jiné ohledy, např. etické nebo i estetické, jak to zdůrazňuje kritická filozofie frankfurtské školy (např. dnes ještě žijící J. Habermas), hovoříc o instrumentální racionalitě, které je vše podřízeno, „kolonizováno“ včetně dnešní vědy. „Pravdoláskaři“ jsou dokonce zesměšňováni.
Jak to souvisí s dnešní narcistickou dobou (Poněšický, 2012)? Narcismus je v psychoanalýze a dynamické psychoterapii charakterizován tzv. selfobjektními vztahy, kdy je druhý používán k uspokojení vlastních ego-potřeb, zejména po uznání (toho, v čem si je narcista nejistý). V narcistické společnosti jde o vzájemnou užitečnost, hladké fungování, je možno kdykoli vztah vypovědět, když se nabízí jiný, výhodnější. Jde o jakýsi obchod poskytovat si vzájemně obdiv, místo rozmanitého chování, zrcadlící osobitou jedinečnost. Jde o sebestřednost bez ohledu na druhé, kteří se stanou pouze vykonavateli vlastních zájmů. Oproti dřívějšímu paradigmatu, zdůrazňujícímu individualitu a výkon, práci a úspěch, na to nyní není čas (ten se zrychluje). Sláva, uznání, ale i láska se mají dostavit hned, bez námahy; stačí se prezentovat jako úspěšný, zajímavý, krásný či moudrý, což spíše skrývá opak, strach z (vlastní) nicoty. Námitky, kritika jsou prostě odmítnuty až devalvovány, není čas na to argumentovat, něco probojovávat. Na sebezpytování, resp. sebezpochybnění nelze ani pomyslet, stejně tak by komplikovalo tento modus vivendi vcítění, zabývání se odlišnými názory druhých.
Narcistické sebepotvrzení je centrálním problémem naší doby, narcismus, populismus, utilitarismus, pluralismus a libovůle jsou jen aspekty téhož životního stylu, který opomíjí všeobecně lidské hodnoty jako např. úsilí o pravdu, lásku, vcítění a úctu, spravedlnost a důstojnost.
Léčba narcismu je proto tak obtížná, poněvadž takovýto život nevyžaduje vynakládat úsilí, je pohodlný – avšak jen do doby, než narazí na realitu (co člověk v životě opravdu udělal, či když se okolí nechce nechat používat) a hroutí se. Náročnou alternativou je kritická sebereflexe a rovnoprávnost ve vztazích. V aplikaci na celou společnost by bylo třeba zamýšlet se nad jejím stavem a hledat v celospolečenské diskusi řešení. Bohužel dochází ke změnám až v důsledku katastrof, což covidová krize (zatím) nepřinesla – vždyť se snažíme jen o to vrátit situaci do poměrů před pandemií.
V takovéto společnosti by vlastně mohli žít lidé v pohodě, což se však neděje: deprese a psychosomatická onemocnění jsou na vzestupu. Neplatí snad v psychoterapii ono pravidlo, že onemocní ten, kdo něco vytěsňuje do nevědomí, resp. do tělesné sféry, protože se to neslučuje s jeho sebepojetím? To je však dnes flexibilní, a tak si tu námahu něco potlačit člověk ušetří. Problém je v tom, že tento životní styl odporuje přirozenému lidskému životu, na což reaguje tělo (když ne my sami) nemocí. Nejistota, úzkosti, strach ze ztráty toho důvěrně známého světa vede k úzkostným a depresivním symptomům. Avšak proč k psychosomatickým poruchám? Jednak proto, že strach i deprese znamenají neustálý stres (Poněšický 2019´). Přesto chceme vše zvládnout. Stav selhání či depresivní nemohoucnost se nehodí do očekávaného fungování žití. Proto je toto nežité vyjadřováno tělesně. Podobně, byť tradičním psychoanalytickým způsobem hovořil Alexander Mitscherlich o dvojím vytěsnění.
To vše je sociálně komplikované tím, že se zdá zbytečné protestovat, vyjadřovat odlišný názor, vše je povoleno a nikdo nenaslouchá (na rozdíl od komunistické diktatury, kdy nebylo nic dovoleno, ale pakliže se někdo odvážil kritiky, tak mnoho lidí s uznáním naslouchalo). Ale i dnes vznikají „ostrůvky pozitivní deviace“, které by mohly přivodit celospolečenskou změnu.
Literatura k dalšímu studiu
Habermas, J.: Theirie des kommunikativen Handelns, Band 1.Suhrkamp. Frankfurt am Main, 1981
Lyotard, J. F.: Das postmoderne Wissen. Pasagen, Bremen, 1982
Mitscherlich, A.: Zur psychosomatischen Krankheitsauffassung. Psyche 7 Stuttgart, 1954
Poněšický, J.: Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Triton, Praha 2004, 2012
Poněšický, J.: Člověk a jeho postavení ve světě. Triton, Praha 2006
Poněšický, J.: Proces změny v Dynamické psychoterapii a psychoanalýze. Triton, Praha 2019
Poněšický, J.: Duše a tělo v psychosomatické medicíně. Triton, Praha 2021
Teilhardd de Chardin v: Nelson & Kindel: Die Weltkraft in dir, Arkana, München, 2021