Vydání 3-4/ 2024
TEORIE
-
Zobrazení: 0
DOLÁKOVÁ K.: JSME NA PRAHU NOVÉHO PARADIGMATU?
ABSTRAKT: DOLÁKOVÁ K.: JSME NA PRAHU NOVÉHO PARADIGMATU? PSYCHOSOM 2021; 19(3-4) S. 161-171
Cílem článku je zamyslet se nad současným poznáním na poli vědy a medicíny jakožto celku a pátrat nad možností budoucího vývoje poznání o lidském zdraví.
První část s názvem Dobové paradigma krátce přibližuje, co je to paradigma a jakým způsobem dochází k jeho změně. Část Paradigma moderní medicíny je věnována oblasti tzv. Evidence-Based Medicine (zkr. EBM, tj. medicína založená na důkazech). Jde o koncept, který se od 90. let rozšířil po celém světě a představuje mj. také pravidla výzkumu v rámci dnešní medicíny. Další část s názvem Terapie mimo rámec medicínského paradigmatu poukazuje na oblast tzv. energetických terapií, které stojí mimo rámec současného poznání, a tedy i paradigmatu. Navzdory tomu však dnes existují studie, které se zabývají účinkem těchto terapií na lidský organismus. V souvislosti s těmito poznatky se proto nabízí otázka, jak tuto oblast vhodně vědecky uchopit a zda by takové poznatky mohly případně vést k posunu dnešního poznání. Jeho vývoj do současné podoby je pak blíže popsán v části Vědecké poznání. Závěrečná část s názvem Bylo vše již poznáno? vybízí k úvaze, zda je naše poznání konečné. Na historických příkladech je nastíněno, že je poněkud vrtkavé takový názor zastávat.
Klíčová slova: paradigma, Evidence-Based Medicine (EBM), energetické terapie, vědecké poznání
SUMMARY: DOLÁKOVÁ K. ARE WE FACING A NEW PARADIGM? PSYCHOSOM 2021; 19 (3-4), PP.161-171
The aim of the article is to reflect on current knowledge in the field of science and medicine as a whole and to look for the possibility of future development of knowledge about human health. The first part, called The Contemporary Paradigm, briefly describes what a paradigm is and how it changes throughout the time. The second part, called Paradigm of Modern Medicine is devoted to the area of Evidence-Based Medicine (abbreviated EBM). This concept has spread throughout the world since the 1990s and, also represents, among other things, the rules of research in today's medicine. The section Therapies outside the medical paradigm points to the area of so-called energy therapies, which are outside the scope of current knowledge, and thus the paradigm. Nevertheless, today studies show a certain effect of these therapies on the human body. In connection with these findings, therefore, the question arises as to how to properly grasp this area scientifically, and whether such findings could lead to a shift in today's knowledge. Its development into its current form is further described in more detail in the section called Scientific knowledge. The final part entitled Is everything already known? encourages us to consider whether our knowledge is final. Historical examples suggest that it is somewhat fickle to hold such an opinion.
Key words: paradigm, Evidence-Based Medicine (EBM), energy therapy, scientific knowledge
DOBOVÉ PARADIGMA
Paradigma představuje obecně akceptované poznatky, teorie a hodnoty. Je pro něj charakteristické, že se v čase mění se změnou a vývojem poznání dané doby (Russell, 2008). Jde o kolektivní podvědomý rámec, se kterým mohou nebo nemusejí být v souladu naše osobní zkušenosti. Paradigma je určitou dobovou shodou z hlediska teorie, výzkumu, logiky a pozorování (Novotný, Svobodová, 2012).
Právě výzkum a nové poznatky však mohou vést k posunu dobového paradigmatu. Jak ve svých pracích uvádí filosof T. Khun, posun paradigmatu může nastat, setká-li se dosavadní paradigma s anomálií, kterou nelze vysvětlit. Další a další anomálie pak vytvoří tlak na dosavadní paradigma, které přestává být funkční a způsobí tzv. krizi teorie. Po nějakém čase krize vyústí k vědecké revoluci, tedy změně dosavadního světonázoru (Kuhn, 1997). Platónovy teorie o pohybu nebeských těles, Newtonovy zákony pohybu nebo Einsteinova teorie relativity. Právě to jsou příklady vědeckých teorií a výrazných osobností vědy, které svými poznatky takový posun způsobily.
Proces změny paradigmatu však není ani jednoduchý, ani rychlý. Fyzik P. Russell to vysvětluje na konkrétním příkladu, totiž na přechodu geocentrického na heliocentrický model planet. Dnes je pro nás zcela samozřejmé, že Země je jednou z planet obíhajících Slunce. Když k tomuto závěru na počátku 16. století došel Mikuláš Koperník a své poznatky vydal na sklonku života po třicetiletém čekání knižně, příštích 70 let byly tyto informace ignorovány a publikace byla zakázaná. Muselo uběhnout dalších 150 let, během kterých myšlenku podpořily objevy dalších významných osobností z pěti zemí, aby byl dosavadní názor (resp. paradigma) změněn (Russell, 2008).
Nepochybně nás na tomto místě může napadnout celá řada dalších příkladů z různých odvětví vědy. V oblasti medicíny lze kupříkladu uvést formování základů antisepse maďarským lékařem I. F. Semmelweisem. Dnes zcela samozřejmá činnost, jakou je dezinfekce rukou, nebyla zpočátku přijata a v co nejkratším čase aplikována v praxi. Naopak trvalo dalších 20 let, než se danými poznatky začala věda vůbec zabývat (Best, 2004).
Russell doplňuje ještě další faktor, který způsobuje, že je komplikované změnit dosavadní světonázor. Totiž že paradigmata dílčích oblastí vědy podléhají ještě celkovému paradigmatu západní vědy, které nazývá „metaparadigma“. V dnešní době se dle Russella jedná například o předpoklad, že realita, resp. fyzický svět kolem nás je skutečný (materiální) a základními složkami této reality jsou prostor, čas, hmota a energie (ve fyzikálním slova smyslu) (Russell, 2008).
PARADIGMA MODERNÍ MEDICÍNY
Za klíčové paradigma nynější medicíny označuje R. Ptáček Evidence-Based Medicine (neboli EBM, tj. medicínu založenou na důkazech), která postupně nahrazuje medicínu založenou na zkušenosti. Jde o relativně mladý koncept, který se zhruba od 90. let 20. století rozšířil po celém světě. Původní myšlenka principu EBM vycházela z toho, že klinickou zkušenost lékaře doplní nejnovější vědecké poznatky. Prvotní zaměření EBM mělo především podpořit vzdělávání lékařů v oblasti porozumění a používání publikovaných vědeckých zdrojů tak, aby byla na základě těchto poznatků optimalizována klinická péče. Dnes nabízí klinické medicíně EBM také propracovanou hierarchii důkazů nebo vývoj metodiky klinických doporučení (Djulbegovic, Guyatt, 2017).
EBM lze mj. chápat také jako praktickou aplikaci některých statistických principů, na jejichž základě se hodnotí velké množství klinických dat. Pro zjednodušení lze uvést, že platí, že čím více dat (a tedy i větší studie), tím je daná studie hierarchicky výše v tzv. pyramidě hierarchie důkazů EBM.
Obr. 1 Pyramida důkazů v EBM (zdroj: vlastní tvorba, obsah: Ptáček, Bartůněk, 2016)
Za nejrelevantnější jsou považovány metaanalýzy, resp. analýzy analýz, ve kterých se statisticky zpracovávají analogické druhy studií (Sisyfos, 2007). Za nejníže hierarchicky postavené jsou pak považovány laboratorní studie. Provedení uvedených studií je vzhledem k velkému množství klinických vstupů mnohdy finančně náročné. Zároveň dané postupy ovlivňují samotný způsob vědeckého výzkumu, neboť stanovují jasná pravidla pro hodnocení klinických dat.
R. Ptáček upozorňuje, že značná část těchto dat se zaměřuje na léčiva a medicínské technologie, a naopak jen velice málo studií se věnuje nefarmakologickým a netechnologickým postupům. Koncept EBM tak může svým zaměřením významně ovlivnit zaměření vědeckého výzkumu v oblasti lidského zdraví, a tím i nasměrování medicínského oboru jakožto celku.
Ptáček především apeluje, aby „lékař zůstal zejména člověkem, lékařem a vědcem, který uvažuje samostatně a vnímá zdraví člověka vždy v širším psychosociálním komplexu“. Moderní medicína by dle něj neměla vycházet z přesvědčení, že lidské zdraví lze rozložit na sadu několika diskrétních proměnných a jejich vzájemné lineární vztahy (Ptáček, Bartůněk, 2016). Také Djulbegovic a Guyatt v článku, který shrnuje téměř 25 let vývoje EBM, zdůrazňují nutnost kombinovat kritické hodnocení důkazů s potřebami a hodnotami pacienta, a to prostřednictvím sdíleného rozhodování lékaře a pacienta (Djulbegovic, Guyatt, 2017).
Terapie mimo rámec medicínského paradigmatu
Pokud jde o rozhodování pacienta, v dnešní době má jeho individuální hodnotový systém a přesvědčení klíčové slovo. V péči o své zdraví si může pacient svobodně vybrat, a to i nad rámec zdravotních služeb, které nabízí tzv. konvenční medicína, resp. biomedicínský model západního lékařství (Telec, 2018). V tomto ohledu je zajímavé, že až 100 000 000 Evropanů ročně využije v péči o zdraví některou z terapií tzv. Complementary Alternative Medicine (CAM, tj. komplementární a alternativní medicíny), (Pfeiffer, 2016). A to navzdory skutečnosti, že u řady z těchto terapeutických postupů a metod není zcela znám mechanismus jejich účinku, a nekorespondují proto s dnešním medicínským paradigmatem (viz předchozí část).
Jak uvádí E. Křížová v publikaci „Alternativní medicína v České republice“: „Moderní věda gnozeologicky staví na karteziánském dualismu, rozdělení reality na hmotnou, exaktně zkoumatelnou (res extensa) a mentální, duchovní, již nelze s přesností zkoumat, tj. měřit.“ Přesto, dnešní medicína jistě nepopírá, že nemocný svůj stav nějak prožívá a něco cítí. Pozornost vědy jde však směrem k objektivně pozorovatelným projevům, tj. k tělesným fyziologickým či patologickým procesům, které lze objektivně zkoumat a měřit (Křížová, 2015).
Jako kontrastní k výše uvedenému se jeví oblast tzv. energetických terapií, které můžeme zařadit ke CAM. Z pohledu zahraničních studií se v oblasti energetických terapií setkáváme s různými pojmy, jako jsou například: distant intentionality (vzdálená intencionalita), therapeutic touch (terapeutický dotek), energetic healing (energetická léčba) spiritual healing (duchovní léčba) nebo healing therapy (léčebná terapie). Uvedené pojmy budou blíže specifikovány v další části textu.
Společným jmenovatelem výše zmíněných termínů je, že představují z pohledu vědy, a již zmíněného karteziánského dualismu, onu těžko zkoumatelnou oblast („res cogitans“) (Křížová, 2015). J. Heřt v této souvislosti uvádí: „Neexistuje žádná duchovní, nemateriální složka, která by řídila lidské tělo. Není ani žádná jednotná síla, vis vitalis, prána, čchi, duchovní energie, která by řídila lidské tělo a která by také byla zodpovědná podle zastánců těchto směrů za vznik, průběh nebo i léčbu nemocí. Nelze ani oddělovat tělo a duši. Všechny duševní vlastnosti jsou jen funkcí materiálního těla, tělesných buněk.“ (Heřt, 2011).
Navzdory tomu se však v rámci zahraničního vědeckého výzkumu setkáváme s výzkumy z oblasti energetických terapií. Níže jsou uvedeny některé příklady. Uvedené výzkumy se nezabývají vlastní podstatou energetických terapií, ale zkoumají, jaký (popřípadě zda) mají dané intervence vliv na lidský organismus.
V roce 2006 byla publikována studie, která se zabývala vlivem vzdáleného vysílání myšlenek léčitele na pacienta. Tato metoda se ve studii nazývá distant intentionality (zkr. DI, tj. volně přeloženo vzdálená intencionalita). Celkem takto působilo jedenáct havajských léčitelů na jedenáct příjemců, kteří byli umístěni do funkční magnetické rezonance a izolováni od všech forem senzorického kontaktu s daným léčitelem. DI probíhalo v náhodných dvouminutových intervalech, které byly příjemci neznámé. Byly zjištěny významné rozdíly z hlediska aktivace mozkových oblastí mezi experimentální (s DI) a kontrolní (bez DI) skupinou. U experimentální skupiny docházelo k aktivaci přední a střední cingulární oblasti, precuneu a frontální oblasti mozku. Ze studie tak vyplývá, že byla zjištěna korelace mezi úmyslně vytvořeným spojením léčitele se senzoricky izolovanou osobou a mozkovými změnami daného jedince (Achterberg, 2006).
Dalším příkladem je randomizovaná, dvojitě zaslepená, experimentální, třískupinová studie, která měla za cíl zkoumat vliv terapeutického dotyku (zkr. TT, z angl. therapeutic touch) na frekvenci a intenzitu behaviorálních symptomů demence (např. neklid, bloudění, vokalizace apod.) u celkem 57 obyvatel kanadského domova pro seniory. Důvodem provedení studie byla mj. naléhavá potřeba testovat nefarmakologické intervence. Výsledky analýzy rozptylu (ANOVA) a Kruskal-Wallisův test naznačily statisticky významný rozdíl v projevu celkových behaviorálních příznaků demence u experimentální skupiny pacientů. Oproti placebo a kontrolní skupině došlo ke snížení celkových behaviorálních příznaků demence, zvláště pak vokalizace a neklidu (Woods, Craven, Whitney, 2005).
Zajímavá je rovněž studie vlivu terapeutického doteku na proliferaci, diferenciaci a mineralizaci lidských osteoblastů in vitro. Z uvedené studie vyplývá, že terapeutický dotek zřejmě zvyšuje syntézu, diferenciaci a mineralizaci lidských osteoblastů a snižuje diferenciaci a mineralizaci v buněčné linii odvozené od lidského osteosarkomu. Zjednodušeně řečeno, zdá se, že daná intervence má vliv na metabolismus kostní tkáně. „Mechanismus těchto účinků ještě není objasněn, ale výsledky poskytují základ pro další studium existence lidského biopole, které může mít určité biologické účinky.“ (Jhaveri et al., 2008).
Novější výzkum z roku 2015 ve Velké Británii se zabýval možnostmi léčebné terapie (healing therapy) u pacientů se syndromem dráždivého tračníku a zánětlivým onemocněním střev. Výzkum se zaměřoval zejména na vnímání a zkušenosti pacientů. Kvalitativní studie se zúčastnilo celkem 22 pacientů, přičemž každý pacient absolvoval po terapii polostrukturovaný rozhovor a tato data byla následně analyzována pomocí tematické analýzy. Hodnotil se tedy především subjektivní vjem pacientů. Z analýzy nejvíce vyplynulo, že se u pacientů dostavil pocit relaxace již během terapie, který následně trval i nějakou dobu po terapii. Kromě toho se zdálo, že byli pacienti po léčebné terapii více tolerantní vůči svým symptomům (Soundy et al., 2015).
Obdobný, ale rozsáhlejší výzkum byl proveden o dva roky později. Cílem bylo zjistit přínos léčebné terapie (healing therapy) jako doplňku ke konvenční léčbě u syndromu dráždivého tračníku a zánětlivého onemocnění střev. Hodnoceno bylo celkem 200 ambulantních pacientů s uvedenými diagnózami, kteří byli randomizováni buď ke konvenční léčbě, nebo konvenční léčbě a k tomu pěti sezením léčebné terapie (healing therapy). Výstupem výzkumu byly především dotazníky či škály, které se týkaly kvality života pacienta, ale také měření symptomů. Ukázalo se, že doplnění léčebné terapie ke konvenční léčbě bylo spojeno se zlepšením symptomů a kvality života u syndromu dráždivého tračníku a v menší míře také u zánětlivého onemocnění střev. Autoři studie připouští, že pozorovaný přínos může být z části placebo efektem, avšak velikost pozorovaného přínosu naznačuje alternativní mechanismus. Autoři navíc zdůrazňují, že hodnota jakéhokoli mechanismu by neměla být podceňována, pokud poskytuje symptomatickou úlevu (Lee et al., 2017).
Z uvedených příkladů vyplývá, že nejspíš dokážeme do určité míry nynějšími vědeckými metodami změřit, co se děje s lidským organismem při dané intervenci. Nejsme však schopni vysvětlit vlastní podstatu těchto metod. A nedokážeme ani takovou energii změřit.
Pozoruhodné je také užití energetických terapií v klinické praxi. Studie uvádí, že více než 50 velkých nemocnic a klinik v USA nabízí energetické léčení (zkr. EH, z angl. energetic healing), přičemž energetické léčení lze použít při různých zdravotních obtížích, protože riziko vedlejších účinků této terapie je v dostupné literatuře téměř nulové (DiNucci, 2005). S průnikem energetických terapií do klinické medicínské praxe se setkáváme také ve Velké Británii, kde mají tyto terapie dlouhou tradici. Výše uvedené příklady studií z Velké Británie, které probíhaly v klinických podmínkách, vznikly ve spolupráci s organizací „The Healing Trust“. Jde o největší profesní organizaci ve Spojeném Království s přidruženými organizacemi po celém světě, která sdružuje léčitele již od roku 1954. Zakladatelem této organizace byl uznávaný léčitel Harry Edwards, jehož vizí byla právě spolupráce lékařů a léčitelů, kteří budou k dispozici po celé zemi (The Healing Trust, 2021).
Zájem ze strany světového výzkumu i využití energetických terapií v praxi vypovídá minimálně o naléhavosti věnovat tématu pozornost. Jak se však s tímto fenoménem v kontextu novodobého medicínského i vědeckého paradigmatu vypořádat? Než se pokusíme hledat na tuto nelehkou otázku odpovědi, pro komplexnost nejprve přiblížíme vývoj vědeckého poznání do současné podoby.
VĚDECKÉ POZNÁNÍ
Jedním z klíčových předpokladů pro vývoj poznání napříč celou společností je tvorba a předávání vědeckých poznatků. Vědecké poznatky zároveň slouží k utváření zkušeností, díky kterým se zamezuje případným chybám a omylům v poznání dané společnosti. Věda proto začala již od středověku a následně intenzivně od 18. století vytvářet přenosové a archivační systémy (knihovny, archivy, odborné časopisy atd.), aby se dosavadní nabyté vědomosti ze společnosti nevytrácely (Sokol, 2014).
Současný způsob vědecké práce byl velmi ovlivněn Descartovou myšlenkou jednotné metody, která spočívá v možnosti přebírat myšlenky jiného vědce a vlastní prací na ně navazovat. Moderní věda má totiž kumulativní a také kolektivní charakter. Odpovídá tak svým způsobem Descartově myšlence „spolupráce tisíců na hledání pravdy“ (Descartes, 1992).
Kumulace velkého množství vědeckých poznatků však v 19. století vedla k utváření jednotlivých vědních oborů a specializací s vlastním předmětem i metodou. Takový rozpad do specializací způsobil, že se současný způsob vědecké práce rozkládá do samostatných obcí kolem jednotlivých vědeckých časopisů (Sokol, 2014).
Uvedený jev popisuje filosof Jan Sokol také v kontextu institucí moderní společnosti. Uvádí, že instituce moderního státu jsou dnes natolik složité a rozmanité, že jejich studium zaměstná řadu společenských věd (např. právo, sociologie atd.). Podobně lze chápat i rozpad vědy do jednotlivých vědeckých oborů. Sokol upozorňuje, že sice lze v detailu poznat a studovat dílčí část určité oblasti, nemusíme však být schopni vnímat danou oblast v rámci celku, kterého je součástí (Sokol, 2015).
Vědec dnešní doby tak přirozeně nemůže stíhat sledovat veškeré dění na poli vědy, ale soustředí se pouze na nejnovější výzkum ve své oblasti zájmu. Pro běžného vědeckého pracovníka tedy nastává problém důkladně pochopit všechny stávající vědecké teorie. Může obsáhnout pouze jejich určitou část (Pfeiffer, Šíma, 2019).
OD JEDNOTLIVOSTÍ K CELKU
Jaký význam má termín věda v dnešní moderní společnosti? Holzbachová uvádí, že jde o proces systematického a metodického poznávání našeho světa, které má svá pravidla. Zároveň je věda neoddělitelnou součástí společenského vědomí i společnosti jako takové. Věda je jednak společností ovlivněna, jednak ji sama skrze systém vědeckých institucí ovlivňuje (Holzbachová, 2000).
Vědecká práce dnešní doby má redukcionistický charakter, což znamená rozdělení celku na části, jejich analýza a syntéza. Klíčovým prvkem vědy je ověřitelnost vědeckých hypotéz a jejich reprodukovatelnost (Heřt, 2011). Tyto principy jsou aplikovány i v rámci dílčích vědních oborů, ty však mají své specifické vědecké metody a postupy.
Oblast zdravotnictví a medicíny není výjimkou. V moderní medicíně se rovněž setkáváme s rozdělením lékařské vědy jako celku na dílčí specializace. Lékařství se tímto způsobem začalo formovat v 80. letech 19. století ze dvou důvodů. Jednak sílila potřeba prohloubit lékařské znalosti a věřilo se, že právě specializace umožní striktní pozorování většího objemu lékařských případů, zároveň se tak stalo z administrativních důvodů, aby bylo možné pacienty na základě jejich diagnózy vhodně kategorizovat (Weisz, 2003).
Samotný přístup k pacientovi a jeho diagnóze rovněž prošel proměnami. Za dob Hippokrata byla za stav nemoci považována nerovnováha čtyř základních tělesných šťáv. Cílem uzdravení proto bylo znovunastolení humorální rovnováhy. S tímto schématem se pracovalo přibližně do 17. století. Tehdy byl nahrazen učením anglického lékaře Thomase Sydenhama, který sledoval soubory příznaků u dané skupiny pacientů, ze kterých odvozoval příslušnou chorobu. Subjektivní popis zdravotních obtíží samotným pacientem tak spíše postupně nahrazovalo hledání typických objektivních příznaků určité nemoci. Díky pozdějšímu rozvoji laboratorních vyšetřovacích metod se příznaky nemoci na základě numerických i obrazových dat ještě více objektivizovaly. Paradoxně tak nastala situace, kdy byl popis zdravotního stavu pacienta více doménou lékaře než samotného pacienta. S rozvojem lékařské etiky v 70. letech minulého století však začala role pacienta a jeho subjektivních prožitků opět nabývat na důležitosti (Schott, Niklíček, 1994). Právě subjektivní prožívání a vjem pacienta jsou faktory, které, jak již bylo nastíněno v kapitole Terapie mimo rámec medicínského paradigmatu, přispívají k pacientově volbě a jeho individuálnímu přístupu ke zdraví.
BYLO VŠE JIŽ POZNÁNO?
Vrátíme-li se tedy na tomto místě k otázce, jak se z hlediska medicínského i vědeckého paradigmatu vypořádat s oblastí energetických terapií, odpověď není jednoznačná.
Jedním z východisek je zamítnutí energetických terapií vzhledem k tomu, že není možné vysvětlit podstatu těchto terapií, a vzniká tudíž rozpor s nynějším poznáním v oblasti vědy a medicíny. Otázkou zůstává, jak si vysvětlit některé příklady studií, uvedené v kapitole Terapie mimo rámec medicínského paradigmatu, které poukazovaly na určitý efekt či účinek dané intervence na lidský organismus. Autoři jednoho z výše uvedených výzkumů sice připouštějí, že mohlo jít zčásti o placebo efekt, na druhou stranu se zdá, že velikost pozorovaného přínosu v daném výzkumu naznačuje alternativní mechanismus. Autoři uvedené studie také zdůrazňují, že by neměl být podceňován jakýkoliv mechanismus, který poskytuje pacientům symptomatickou úlevu. V tomto kontextu se nabízí i úvaha, že toto hledisko by nemělo zůstat nepovšimnuto ani z pohledu lékařské etiky, neboť platí, že dobro nemocného je nejvyšším zákonem (bonum aegroti lex suprema) (Kuře, 2012). Je tedy etické úplné zamítnutí energetických terapií?
Ve světle počátečních úvah o paradigmatu a jeho dobových proměnách se nabízí ještě další úhel pohledu. A to sice možnost, že existují mechanismy či oblasti v souvislosti s lidským zdravím, které teprve čekají na své objevení. Jakkoli fantasticky se může taková úvaha jevit, jde o zcela pragmatickou myšlenku, že naše poznání zkrátka nemusí být konečné. V roce 1832 uvedl ředitel patentního úřadu ve Washingtonu: „Navrhuji zrušení patentního ústavu. Všechno už bylo vynalezeno a nic nového nelze objevit.“ (Souček, 1997). Jakkoliv úsměvný se může uvedený výrok zdát, je důležité si uvědomit, že dobové poznání se v čase mění, a tedy je nejspíš mylné předpokládat, že již vše bylo objeveno. Významný představitel filosofie vědy K. Popper v tomto kontextu hovoří o soustavném a nikdy nekončícím kritickém ověřování hypotéz. „Hra vědy je v principu bez konce. Ten, kdo by se jednoho dne rozhodl, že vědecká tvrzení už nevyžadují dalšího testování a že mohou být pokládána za verifikovaná s konečnou platností, ten by tuto hru přestal hrát.“ (Popper, 1997). Také mimořádný zástupce novodobě vědy S. Hawking upozorňuje ve svém díle „Stručná historie času“ na výrok teoretického fyzika a nositele Nobelovy ceny Maxe Borna z roku 1928, který tehdy prohlásil, že „fyzika, jak ji známe, bude během šesti měsíců dokončena“. Výrok byl uveden v kontextu tehdejšího nedávného objevení rovnice elektronu. Vědci se proto domnívali, že bude brzy možné sestavit obdobnou rovnici popisující také proton. Situace se však poněkud zkomplikovala objevem neutronu a jaderných sil. Konečné zákony přírody tak zůstaly našemu poznání doposud skryty. Dle Hawkinga však existuje naděje, že jednou tyto zákony objevíme (Hawking, 1991).
ZÁVĚR
Vědecké i medicínské poznání prošlo ve 20. století doslova explozivním rozvojem nových teorií a poznatků. Spolu s tím se věda jako celek včetně medicíny rozdělily na řadu dílčích specializací. Pro vědu je charakteristické induktivní uvažování neboli uvažování od jednotlivostí k celku. V moderní medicíně se setkáváme s konceptem EBM, který mj. využívá kvantitativních dat a statistických aplikací, popisující určitý efekt.
Ve velkém množství teorií a dat je obtížné uvažovat o oblasti medicíny, resp. o současném poznání lidského zdraví jako o určitém celku v souvislostech. Výzvu představují oblasti, které nekorespondují se současným vědeckým paradigmatem, mezi které se řadí energetické terapie. Pokud dnes existují výzkumy, které naznačují pozitivní účinek energetických terapií na lidské zdraví, je etické takové intervence nepodrobovat dalším výzkumům? Je navíc myslitelné, že jde o příklady anomálií, o kterých hovořil filosof T. Kuhn, a stojíme tak na prahu nového paradigmatu?
Na jedné straně jistě není vhodné zcela bezvýhradné přijetí jakékoli nové teorie. Takový postup by byl v rozporu s nynějším medicínským paradigmatem i obecnými principy vědecké práce. Na druhé straně je nasnadě poučit se z historických zkušeností, či případných omylů a připustit, že naše nynější poznání není konečné a že mohou existovat oblasti či určité mechanismy, které teprve možná čekají na své objevení.
Na místě je tedy především vědecká ostražitost a podpora aktivit, směřujících k dalšímu objektivnímu poznávání této oblasti. Minimálně snad proto, že z uvedených historických příkladů konfrontace s novými poznatky lze usoudit, jak náročný a dlouhý proces změny nastavení poznání je, a v neposlední řadě především také proto, že zde může existovat potenciál určité pomoci pacientům.
Z uvedeného tedy vyplývá, že je nezbytné pokusit se hledat takové vědecké nástroje a postupy, kterými by bylo možné uvedené metody blíže poznat a popsat. Na kýženou odpověď na otázku, zda stojíme na prahu nového paradigmatu, si tedy sice ještě musíme počkat. Jisté však je, že před námi stojí vědecká výzva.
Naději nám mohou přinášet slova filosofa R. Descarta, který ve svém díle „Rozprava o metodě“ na konto lidského poznávání uvedl, že: „Nemůže být nic tak vzdáleného, aby se toho nakonec nedosáhlo, ani tak skrytého, aby to nebylo objeveno“ (Descartes, 1992).
LITERATURA:
ACHTERBERG, Jeanne et al. The Journal of Alternative and Complementary Medicine. Dec 2005. 965-971. http://doi.org/10.1089/acm.2005.11.965
Alternativní medicína (CAM) ve světě. Praha: Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2, pro Nadační fond Jozefa Zezulky, 2016. ISBN 978-80-85238-74-7.
BEST, M. Ignaz Semmelweis and the birth of infection control. Quality and Safety in Health Care [online]. 2004, 13(3), 233-234 [cit. 2021-8-7]. ISSN 1475-3898. Dostupné z: doi:10.1136/qshc.2004.010918
DESCARTES, René. Rozprava o metodě. Přeložil Věra SZATHMÁRYOVÁ-VLČKOVÁ. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992. ISBN 80-205-0216-5.
DINUCCI, Ellen M. Energy Healing. Orthopaedic Nursing [online]. 2005, 24(4) [cit. 2021-8-15]. ISSN 0744-6020. Dostupné z: doi:10.1097/00006416-200507000-00006
DJULBEGOVIC, Benjamin a Gordon H. GUYATT. Progress in evidence-based medicine: a quarter century on. The Lancet [online]. 2017, 390(10092), 415-423 [cit. 2021-10-20]. Dostupné z: https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(16)31592-6/fulltext#articleInformation
HAWKING, Stephen. Stručná historie času: od velkého třesku k černým dírám. Praha: Mladá fronta, 1991. Kolumbus. ISBN 80-204-0169-5.
HEŘT, Jiří. Alternativní medicína a léčitelství. V Praze: Věra Nosková, 2011. ISBN 978-80-87373-15-6.
HEŘT, Jiří. Metaanalýza. Sisyfos, český klub skeptiků [online]. ČR: Red Peppers, 2007 [cit. 2021-8-14]. Dostupné z: https://www.sisyfos.cz/clanek/984-metaanalyza
HOLZBACHOVÁ, Ivana. Filozofické a metodologické problémy vědy. Vyd. 2. Brno: Masarykova univerzita, 2000. ISBN isbn80-210-2394-5.
HUSSERL, Edmund. Filosofie jako přísná věda. Přeložil Aleš NOVÁK. Praha: Togga, 2013. Vita intellectiva. ISBN 978-80-7476-035-8.
JHAVERI, Ankur et al. Therapeutic touch affects DNA synthesis and mineralization of human osteoblasts in culture. Journal of Orthopaedic Research [online]. 2008, 26(11), 1541-1546 [cit. 2021-8-15]. ISSN 07360266. Dostupné z: doi:10.1002/jor.20688
KUHN, Thomas S. Struktura vědeckých revolucí. Praha: Oikoymenh, 1997. Oikúmené. ISBN 80-86005-54-2.
KUŘE, Josef. Kapitoly z lékařské etiky. 2., upr. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ISBN 978-80-210-5951-1.
KŘÍŽOVÁ, Eva. Alternativní medicína v České republice. Praha: Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2498-3.
LEE, R.T., T. KINGSTONE, L. ROBERTS, S. EDWARDS, A. SOUNDY, P.R. SHAH, M.S. HAQUE a S. SINGH. A pragmatic randomised controlled trial of healing therapy in a gastroenterology outpatient setting. European Journal of Integrative Medicine [online]. 2017, 2017(9), 110-119 [cit. 2021-10-29]. ISSN 1876-3820. Dostupné z: doi:https://doi.org/10.1016/j.eujim.2016.11.017
NOVOTNÝ, Jan a Jindřiška SVOBODOVÁ. Jak pracuje věda. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6942-8.
PFEIFFER, Tomáš a Vladislav ŠÍMA. Horizont poznání: cesta ke sjednocení mikro/makrosvěta z pohledu filozofie bytí. Praha: Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2, 2019. ISBN 978-80-85238-81-5.
POPPER, Karl R. Logika vědeckého bádání. Praha: OIKOYMENH, 1997. Oikúmené (OIKOYMENH). ISBN 80-86005-45-3.
PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK, ed. Kontroverze současné medicíny. Praha: Mladá fronta, 2016. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-204-4360-1.
RUSSELL, Peter. Od vědy k Bohu: fyzikova cesta do mystéria vědomí. Praha: Dybbuk, 2008. ISBN 978-80-86862-68-2.
SCHOTT, Heinz, NIKLÍČEK, Ladislav, ed. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994. ISBN 80-85873-16-8.
SOKOL, Jan. Etika, život, instituce: pokus o praktickou filosofii. Praha: Vyšehrad, 2014. Moderní myšlení. ISBN 978-80-7429-223-1.
SOKOL, Jan. Moc, peníze a právo: esej o společnosti a jejích institucích. Praha: Vyšehrad, 2015. Moderní myšlení. ISBN 978-80-7429-638-3.
SOUČEK, Ludvík. Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. Ilustroval Jiří KALOUSEK. Praha: Český klub, 1997. ISBN 80-85637-38-3.
SOUNDY, Andrew, Rhonda T LEE, Tom KINGSTONE, Sukhdev SINGH, Pankaj R SHAH a Lesley ROBERTS. Experiences of healing therapy in patients with irritable bowel syndrome and inflammatory bowel disease. BMC Complementary and Alternative Medicine [online]. 2015, 15(1) [cit. 2021-10-30]. ISSN 1472-6882. Dostupné z: doi:10.1186/s12906-015-0611-x
The Healing Trust - Our History. The Healing Trust [online]. c2021 [cit. 2021-10-29]. Dostupné z: https://www.thehealingtrust.org.uk/home/our-history/
TESLA, Nikola. Můj životopis a moje vynálezy. Liberec: Dialog, 2012. Tajemství (Dialog). ISBN 978-80-7424-042-3.
WEISZ, George. The Emergence of Medical Specialization in the Nineteenth Century. Bulletin of the History of Medicine [online]. 2003, 77(3), 536-574 [cit. 2021-08-15]. ISSN 1086-3176. Dostupné z: doi:10.1353/bhm.2003.0150
WOODS, DL, CRAVEN, RF, WHITNEY, J. The effect of therapeutic touch on behavioral symptoms of persons with dementia. Altern Ther Health Med. 2005 Jan-Feb;11(1):66-74. PMID: 15712768.
Kontaktní údaje
Ing. Klára Doláková, MBA
Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií
Pracoviště doktorských studií
Pátkova 2137/5
182 00 Praha 8 - Libeň
Tel: +420 775 757 239
email: klara.dolak@gmail.com
Web7master s.r.o.