EDITORIAL

Hodnocení uživatelů: 2 / 5

CHVÁLA V.: UJME SE PSYCHOSOMATICKÉ MEDICÍNY NOVÁ GENERACE?

Nad posledním dvojčíslem tohoto roku se přistihuji při naději, že už se psychosomatické myšlení založené především na bio-psycho-sociálním modelu zdraví a nemoci v našich ordinacích zabydluje. Lékaři, kteří přicházejí k atestaci nástavbového oboru, hledají své místo mezi čistě biologickou medicínou a psychoterapií. Dobře je to patrné z práce, kterou přinášíme v rubrice Pro praxi, paní doktorky Prokopové.

Popisuje svá studia na lékařské fakultě, i následující léta své praxe a není to zrovna lichotivý obraz naší medicíny. S nadsázkou někdy říkávám: pokud není zcela jisté, zda psychosomatické myšlení pomáhá pacientům, určitě pomáhá lékařům. Samozřejmě, prospívá oběma stranám. Paní doktorka to výborně popisuje.

V.Chvála Paní inženýrka Doláková navrhuje rovnou změnit paradigma vědy a věnovat se i dosud vylučovaným fenoménům v léčbě, i mimo rámec bio-psycho-sociální reality člověka. Recenzenti i redakce měla pochybnosti, zda je toto téma dost dobré pro náš časopis. Nebo snad, zda nevyvolá nežádoucí pozornost těch, kdo bedlivě střeží paradigma současné lékařské vědy. Jenže pochybnosti o tom, že EBM stačí na zkoumání všech jevů, s nimiž se lékaři v ordinacích setkávají, byly vysloveny už i jinde. Není důvod, proč si otázku po změně paradigmatu nepoložit i tady, v Psychosomu. Proto jsme ji položili autoritám, které k tomu mají co říci. V diskusi odpovídá Stanislav Komárek, Jiří Šimek, Jan Poněšický i Radkin Honzák.
Výzkum obsahuje dnes jedinou práci. Tým autorů pod vedením Michaly Ulrychové se orientuje v problematice poruch tělesného schématu u případů mentální anorexie. Je to jev nápadný a zdá se, že přichází v nové a silnější podobě u dospívajících s genderovou dysforií, kteří začínají zaplavovat naše ordinace tak, jako počty dívek s poruchami příjmu potravy stoupaly v devadesátých letech. Je možné, že nás tento nápadný jev upozorňuje na něco důležitého, co se v našem civilizačním okruhu děje, a čeho bychom si měli povšimnout. Ostatně ne nadarmo leží tíha reflexe naší společnosti právě na nás: tak jako se biologové stále více zaměřují na ohrožené a vymírající druhy zvířat a rostlin v souvislosti s lidskou činností, my lékaři, psychologové a psychoterapeuti nemůžeme mlčet o následcích nevýhodných výchovných strategií, problematickém životním stylu a následcích divoce se rozvíjejících technologií, pokud máme podezření, že mají neblahý vliv na dospívání jedinců a tím na plodnost další populace.
Určitě si musíme klást nové otázky. Klade si je ve své úvaze o tom, kam se vyvíjí psychoterapie, i Jan Poněšický. A nemohl by to být Radkin Honzák, kdyby se k reflexi stínu moci naší medicíny nepřidal. A my přidáváme ještě motivační text Jiřího Šimka, který otvírá už dnes promýšlení a diskusi nad tématem příští (snad už skutečné) konference psychosomatické medicíny v Liberci, v pořadí už devatenácté. To není zrovna nejkulatější číslo, ale aspoň prvočíslo. Proč je to důležité? Protože doufám, velmi doufám, že to bude konference, kde dojde na výměnu generací. My jsme dotlačili káru psychosomatiky až sem. A dál už moc nemůžeme. Teď je řada na mladších. Takže doufejme, že s novými volbami do výboru SPM (informace v rubrice Politika, Koncepce) přijde i nová krev, nové nápady a elán, který posune dnes už legální psychosomatickou medicínu na úroveň, která je v mnohých zemích EU už běžná. Alespoň tak. A my se budeme v důchodu těšit pohledem na to, jak vám to dobře jde…
V. Chvála 8. 11. 2021