PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

K. DOLÁKOVÁ: NADĚJE V MEDICÍNĚ (Recenze knihy: Ptáček R., Bartůněk P. (Eds): Naděje v medicíně)

Naděje v medicíně představuje již 10. publikaci, která navazuje na sérii monografií na téma Etika a komunikace v medicíně. Hlavními editory jsou Radek Ptáček a Petr Bartůněk a dále se na monografii podílelo více než 60 medicínských i nemedicínských odborníků, kteří přinášejí čtenářům své oborové postřehy a zkušenosti v souvislosti s nadějí. Publikace je rozdělena do čtyř tematických celků: Obecné souvislosti, Obory medicíny, Klinické souvislosti a Speciální témata.

Každá z částí představuje unikátní a logicky sestavený celek. Jedná se o doposud nejrozsáhlejší text k problematice naděje v tuzemsku.

OBSAH KNIHY
První část publikace s názvem Obecné souvislosti se věnuje historickému původu naděje, jak tento pojem postupně pronikal do moderní psychologie a medicíny, jak ovlivňuje fenomén naděje životy nemocných či umírajících nebo jak moc je důležité, aby byla v rámci partnerského vztahu mezi lékařem a pacientem naděje vždy zachována. Autoři se rovněž zamýšlí, jaké naděje nám přináší dnešní moderní medicína a její převratné objevy, zvláště pak v genovém inženýrství, ale i dalších oblastech. S úvahami o naději se setkáváme již v mýtu o Pandóře, není však zcela jasné, zda lze tento pojem chápat pouze v pozitivních konotacích, jako je tomu dnes. V publikaci jsou uvedeni někteří historicky významní nositelé naděje, jako je Hippokratés, syrský lékař Asaf, perský lékař Haly Abbas nebo židovský lékař a filosof Maimonides. Texty těchto významných postav spojuje důraz na dodržování etických principů v lékařské praxi. S rozvojem pozitivní psychologie v 90. letech 20. století začíná téma naděje nabývat na důležitosti z teoretického i klinického hlediska a objevují se první „teorie naděje“, které přináší například americký psycholog Charles R. Snyder. Specifická situace z pohledu naděje nastává u nemocných, kterým, jak se kolektiv autorů shoduje, nelze naději nikdy brát. Osvědčená pia fraus (milosrdná lež) byla dříve praktickým výstupem naděje v klinických podmínkách, nicméně v dnešní době je třeba brát v potaz také právo pacienta na ucelené informace o jeho zdravotním stavu. Autoři také uvádějí, že na naději lze nahlížet z různých perspektiv, a to například z hlediska pacientů a jejich rodinných příslušníků, zdravotníků, výzkumníků či farmaceutických firem. Naděje každého z nich se ubírá k různým cílům. V samotném závěru této části se setkáváme s pojmem medicinalizace života či hegemonie medicíny. Pojmy jsou uvedeny v souvislosti s rozvojem medicíny, která tak postupně řeší stále více problémů a zasahuje svým působením i do každodenního života celé populace, které přináší naději na uzdravení či lepší a kvalitnější život.
Druhá část publikace Obory medicíny přináší různé pohledy na naději očima klinických expertů napříč medicínskými obory. V neurologii a psychiatrii přináší naději zejména posun v diagnostice. Léčba kardiovaskulárních onemocnění je velmi podpořena farmakologickou léčbou, do které vnáší naději nové poznatky o farmakogenetice. V primární péči může být naděje u pacientů i praktických lékařů naplňována a utužována díky dodržování principů Charty evropského praktického lékařství. Praktický lékař by měl pacientovi přinášet více naděje i tím, že k němu bude zaujímat partnerský vztah a bude se orientovat na konkrétního jedince nikoli pouze na samotnou nemoc. Také v sociálním lékařství, tj. v péči o zdraví společnosti, je kladen důraz na podporu zdravotní gramotnosti a její aplikace v rámci zdravotní prevence u jednotlivců.
Velkou míru naděje lze pozorovat v perinatologické péči, ve které zaujímá ČR přední světové příčky. Opakem z pohledu naděje se může jevit oblast onkologie, kde statistiky hovoří nekompromisně – každý třetí obyvatel ČR onemocní zhoubným národem a každý čtvrtý na něj zemře. O to více je však nezbytné pečovat o naději u pacienta i jeho ošetřujícího lékaře. Kromě psychické opory je vhodné vytvářet pro oba prostředí, ve kterém se cítí bezpečně, zvolit vhodný způsob komunikace ze strany personálu, být v kontaktu s rodinnými příslušníky pacienta, podporovat u všech zúčastněných akceptaci daného stavu, ale i víru v jeho zlepšení a v neposlední řadě také správně posuzovat a vyhodnocovat pacientovu naději.
V části Klinické souvislosti se v několika kapitolách setkáváme s nadějí v paliativní péči. Téma však rezonuje napříč celou publikací, neboť se jedná o velmi specifickou a důležitou oblast zdravotní péče. Klíčovým úkolem zdravotníků je formulovat především realistické a dosažitelné naděje a očekávání pacientů i jejich rodinných příslušníků. Podpora naděje by měla být součástí multidisciplinární péče o pacienty i jejich blízké, a to ve všech fázích nemoci. Strategie posilování naděje by měla pomoci při konceptualizaci jasných cílů a tvorbě cest k jejich dosažení. Právě naděje totiž pomáhá překonat náročnou událost, vytváří odolnost vůči stresu, stimuluje duševní energii a je klíčem k udržení vnitřní motivace i na sklonku života. Dle autorů je také důležité, aby se smrt stala běžnou součástí našeho vědomí a uvažování a byla se samozřejmostí komunikována jak ve společnosti, tak ve zdravotnictví. Zajímavá je rovněž zmínka o paliativní péči v Ugandě, a to skrze osobní příběh lékaře, který tam ošetřoval pacientku se srdečním onemocněním v terminálním stádiu. Navzdory menší technické vybavenosti tamního zdravotnictví a omezenému přístupu k patřičné péči a lékům se totiž daný lékař setkal s velmi pokojným a důstojným odchodem pacientky, která umírala v kruhu rodiny a nejbližších. Autor se zamýšlí nad kontrastem, kdy je pacient ve vyspělejších zdravotních systémech sice obklopen nejmodernějšími přístroji a vybavením, umírá však mnohdy opuštěný na anonymním lůžku nemocničního oddělení.
Část Speciální témata se věnuje rozličným oblastem od naděje v oboru informačních technologií, filosofického či teologického hledání významu naděje až po naději v oblasti biomedicínského výzkumu nebo v současné době velice aktuálnímu tématu naděje v době koronavirové krize. Dle autorů lidstvo již mnohokrát čelilo obdobným hrozbám. Mezi léty 1918-1919 šlo např. o virus chřipky A, a stejně jako koronavirus, se španělská chřipka rozšířila globálně a měla na svědomí miliony lidských životů. Význam etických pravidel při rozhodování ve zdravotnictví v takto náročných situacích roste. Koronavirová pandemie na druhou stranu např. urychlila rozvoj a užití telemedicíny. Významné je to zvláště v případě, kdy přístroje umožňují sledovat pacientův stav bez přímého fyzického kontaktu. Přibývá také institucí, které poskytují medicínu na dálku (dostupné jsou také v ČR, např. www.virtualniklinika.cz). Technologický rozmach medicíny obecně přinesl mj. také přečtení lidského genomu v roce 2000, a jeho kompletní sekvenace o tři roky později. Tyto objevy vzbudily velké naděje, a to zvláště z pohledu možné editace genomu za účelem genetického vylepšení lidstva. Ačkoliv má člověk v rukou technické nástroje, jak toto provést, chybí mu dostatečná a hluboká znalost o funkci lidského genomu. Z etického hlediska se tak člověk dostává do ošemetné situace, neboť pokušení zasahovat do genomu bez znalosti všech možných důsledků může skončit vážnou újmou člověka, který by byl takovému zásahu podroben. V tento jistě úžasný pokrok tak nelze vkládat veškeré naděje a je nutné zohledňovat nejen genetické determinanty života, ale také sociální (výchova, životní styl atd.), které jsou neméně významné.
Známá latinská věta „Dum spiro spero“ (dokud dýchám doufám, tedy žiji) je mementem, jak moc je naděje významná z pohledu lidské psychiky. Autoři připomínají myšlenky některých filosofů: Guardini zdůrazňuje, že člověk je duchovní bytostí, která se orientuje na naději, a která se tak může dívat za hranice hmotného světa, nadějná duchovní perspektiva totiž lidem vždy pomáhala k vyšší kvalitě života. Dle Chardina si lidé zase musejí přiznat, že utrpení je nevyhnutelný fenomén našeho světa a nikdy nenastane doba, kdy nebude. Smyslem medicíny je léčit, tzn. postavit se proti utrpení prostřednictvím vědy, techniky a humanismu. Trpící lidé si totiž dle daného autora zasluhují vděčnost a úctu, protože díky nim jsou vytvářeny úkoly a hodnoty pro zdravé lidi. Prostřednictvím trpících se učíme solidaritě, empatii, soudržnosti a také vděčnosti za zdraví. Autor také připomíná slova filosofa a lékaře G. Maia, dle kterého představuje naděje bezpodmínečně otevřenou mysl pro to, co má přijít, a to i tehdy, když věci nemůžeme změnit.
ZÁVĚR
Kniha je velmi přehledně a logicky strukturovaná a přináší čtenáři jednak komplexní pohled na naději s ohledem na historické souvislosti a vývoj tohoto pojmu, a jednak konkrétní praktické aplikace naděje v dílčích, nejen medicínských, oborech. Čtenář má možnost si tyto informace vzájemně propojit do důležitých souvislostí. Autoři kladou důraz také na etický a lidský rozměr naděje, která by měla být součástí jakéhokoliv léčebného procesu či intervence a vždy s pečlivostí komunikována. Závěrečná kapitola nám připomíná, že naděje je nezbytnou součástí našeho každodenního života. Publikaci velmi doporučuji všem čtenářům, a to odborné i laické veřejnosti, neboť téma naděje se dotýká nás všech.

Ing. Klára Doláková, MBA
Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova
Pracovište doktorských studií FHS UK
Pátkova 2137/5
182 00 Praha 8 - Libeň
klara.dolak@gmail.com

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0