EDITORIAL

Hodnocení uživatelů: 5 / 5

V. CHVÁLA: ÚZKÁ STEZKA PRO PSYCHOSOMATIKU

Ve druhém čísle Psychosomu tohoto pandemického roku najde čtenář různý pohled na psychosomatickou praxi: od toho nejjednoduššího v ordinaci somatického lékaře až po velmi komplikovaný v úvaze daseinsanalytického psychoterapeuta. Není to jen věc hloubky vzdělání lékařů a psychologů, ale také ochotou a možnostmi náhledu u samotných pacientů.

chvala V práci rehabilitační lékařky Ivy Jaklové je výborně ilustrováno dilema lékaře, který vidí dál než na výsledky zobrazovacích technik. Rád by pacientovi pomohl s jeho potíží, ale neví, jak hluboko se s ním může pustit. Nebo na jak tenký led se mohou spolu vydat. I ty nejsložitější úvahy o lidské existenci a jejím naplnění, jak o nich píše Michal Slaninka, jsou nám k ničemu, pokud se pacient brání vidět hlubší souvislosti symptomů se svým životem, nebo pokud ho k takovému pohledu nedokážeme získat. Ukázněnost Jaklové, která si dává s pacientem jen čtyři psychosomaticky orientovaná setkání, je obdivuhodná. To, co je na tom zvlášť pozoruhodné, je respekt, s jakým s pacientem zachází: sama vidí, ale pacienta nenutí. Ani ho nevystaví brutální předčasné interpretaci („No bodejť by vás to nebolelo, když vaše matka byla taková!“), která se právě u pelvialgie tak nabízí! Vždy souvisí s intimními vztahy. Proto se nedá bez prohloubení vztahu lékař-pacient, bez vytvořeného bezpečí, probírat, ani změnit. Vlastně je to už práce pro psychoterapeuta.
Najednou se před námi otvírá představa širokého pole, kde na jedné straně je tábor biologické medicíny, harašící vším tím medicínským instrumentáriem, a na druhé straně poklidný a zadumaný tábor psychoterapeutů. Téměř bez nástrojů, vybavný jen dialogem a různými koncepty a představami, nabízí prohloubení sebereflexe a skrze ni také uzdravení. To pole mezi oběma tábory, je územím nikoho, neobdělaný úhor. Tu a tam se na něm usadil nějaký šaman u svého ohně, čarodějnice se svým kotlíkem, blouznivec dovolávající se moci andělů, i podvodník prodávající zaručeně zázračné tinktury. Tohle území mělo být územím psychosomatické medicíny. Těsně vedle svého původního biologického šiku, živě s ním v kontaktu, ale přeci jen už jiné nátury. Někteří jen vzhlíží směrem ke klidnému táboru na druhé straně planiny, někteří tam už dokonce doklopýtali přes neúrodnou pustinu a vrátili se proměněni zpátky, ale zařadit se do hektického ruchu svého biologického tábora se jim moc nechce. Vidí, že tady je mnoho pacientů, kterým jen biologickými prostředky pomoci nelze.
Zorganizovat tento různorodý hlouček je nadmíru těžké. Každý se sem dostal trochu jinou cestou, a přinesl si své modly, na které nedá dopustit. Každý se dovolává respektu, a aby se jasně odlišil, nazývá to, čemu věří, pokud možno jinak než ostatní, i když je to totéž. Kdekdo si získává pozornost laické veřejnosti, když respekt akademické obce, kdesi tam daleko uprostřed bio-tábora v té vysoké slonovinové věži, získat nemůže. Ale publikum je nadšené, čím více zázraků hlasatel slibuje, tím více lidí se k němu hrne. Kdo by nechtěl zázračné vyléčení? A pokud je hlasatel dovedný, má celkem vystaráno, tu a tam se totiž vyléčí lidé sami od sebe, je to jako s prodáváním deště. Jenže jeho hlasitá inzerce zaléhá často až do bio-tábora, kde vyvolává pohoršení, které dopadá na celý ten psychosomatický tábor. Najít společnou řeč je pak těžké. Více se o tom rozepisuji v recenzi Vojáčkovy populární knihy Umění být zdráv.
Tak se mi zdá, že na tu psychosomatickou pustitnu si teď dělá nároky kdejaký hlouček. Vojáčkova tzv. funkční medicína je ještě těsněji přimknutá k bio-táboru. Distancuje se od psychoterapie i psychosomatiky, ale vzývá modlu zdravého životního stylu, zdravé výživy, včasného spánku, a naléhá na pacienty, aby se vyhýbali nadměrnému stresu. Dobrá rada. Pokud to nejde, protože stres vyvolává jejich přirozené prostředí, posílá pak pacienta k psychosomatikovi nebo psychoterapeutovi. A protože je to charismatický vůdce, lidé mu věří, přestože jim neříká nic jiného než hygiena. Ano, zdravý životní styl bez stresu vede ke zdravému životu se stejnou jistotou, jako je lepší být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný.
Další nemalou část úhoru si zabraly pro sebe další vznikající tábory. Stále viditelnější skupina TCIM (Tradiční, komplementární a integrativní medicína), disponující celou řadou zaručeně pravých léčebných systémů (Ajurvéda, Homeopatie, Antropozofická medicína, Akupuntkura, Aromaterapie, Biofeedback, Biotronika Jozefa Zezulky, Čchi-kung, Chiropraxe, Iridologie, Jóga, Léčebný dotek, Masážní terapie, Naturopatie, Reflexologie, Reiki, Shiatsu, Terapie biopolem, Tradiční čínská medicína a další). Tenhle tábor je někde uprostřed a rád by dal všechny dohromady. Ale jde to? Ví to někdo? Protože se každý musí něčím živit, potřebují všichni své pacienty. Snad proto takový pokřik jako na tržišti?
A tak vidím stezku pro psychosomatickou medicínu stále jasněji jako velmi úzkou. Držíme se tápavě svého přesvědčení o bio-psycho-sociální teorii zdraví a nemoci, a doufáme, že nás kolegové v bio-táboře, který bereme vážně, rozeznají od všech těch ostatních, kteří šermují nejrůznějšími dalšími zázračními pojmy a energiemi. Ale chápu, že to není vůbec snadné. Sám lékařský diplom dnes už nestačí k rozlišení toho, kdo je kdo, nebo která léčba je solidní a která na vodě. Lékaři jsou už ve všech táborech vedle laiků. Něčím to přípomíná situaci církve ve středověku: byla bohatá a velmi mocná. Ovládala životy lidí podobně jako dnes medicína. Ale rozhořel se boj o pravdu a o moc a časem už nebylo možné rozlišit, kdo je kdo a jaký má záměr. Zda nejde jen o peníze. V té době přišel rebel František z Assisi s myšlenkou, že duchovní musí rezignovat na bohatsví, má-li svou práci dělat dobře. Neměl to se svým pesvědčením lehké, ale nakonec se františkáni uvnitř bohaté církve udrželi ve své chudobě. Bude to tak i s psychosomatickou medicínou?
V Kryštofovo Údolí 23.5.2021