PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Chvála V.: KAŽDÁ PRVOUKA NENÍ PRO PRVŇÁKY

Recenze knihy Radkina Honzáka Psychosomatická prvouka, Vyšehrad, 2017

Opravdovou recenzi knihy by měl psát autorův odpůrce, nebo aspoň někdo nezaujatý. Tuto podmínku nemohu splnit, protože mám Radkinův styl psaní rád, obdivuji jeho sečtělost a paměť, a z toho vyplývající šířku záběru. Psychosomatika jako co nejširší pohled na svět, ve kterém lidé stonají nebo se uzdravují, rodí se a umírají, vyžaduje vedle mnoha znalostí také velkou životní zkušenost. A to všechno Radkin Honzák má.

Snaha o co nejširší pohled stojí proti stále úžeji zaměřeným pohledům specialistů a nesetkává se u mnohých s pochopením. Možná to je důvod alergických reakcí na Honzákovy texty ze strany některých skeptiků. Asi je rozčilující, když někdo píše s takovou lehkostí a vtipem o vážných věcech jako je nemoc, smrt, když si tu a tam utahuje z vážného povolání lékaře-zachránce a spasitele.
Posluchači autorových přednášek znají břitký humor, kterými svá vystoupení špikuje někdy tak hustě, že se pro smích v auditoriu může ztratit původní vážné téma. Honzák je vždy na straně pacientů, ale nikdy nestojí proti lékařům, jen proti hlouposti, aroganci a omezenosti. Léta se věnuje psychosomatice jako tradiční konzultační psychiatr, který byl k dispozici pacientům a zdravotnickým týmům v náročných oborech jakým je dialýza. Psychiatr, který chce vidět psychosomatiku v ordinacích praktiků a specialistů, kde se psychosomatičtí pacienti nejvíc hromadí. Kontakt se seriózní medicínou ho udržel na zemi. Byl uchráněn před možnostmi šamanských praktik a lidového léčitelství. To je třeba vědět, než čtenář otevře tuto zatím poslední Honzákovu knihu, která by mohla mít podtitul „Honzák seriózní“. Nevíme, zda tuto knihu někdy otevřou Honzákovi kritici, diskusi by to mohlo prospět, ale název „Psychosomatická prvouka“ je možná odradí. Přitom vůbec nejde o slabikář. Jde o dost náročné čtení, ve kterém se autor ukázněně zdržuje svých obvyklých vtípků a složitých asociací, a své úvahy dokládá četnými citacemi výzkumných prací. Někdy si nemůže pomoci a vloží ironický komentář k nepochopitelné lidské pitomosti, jako když se snaží čtenáři přiblížit zápas mezi vyznavači „vrátkové“ a „hradlové“ teorie bolesti, dvěma skupinami algesiologů, kteří si nemohou vzájemně přijít na jméno. Díky stručným příběhům z bohaté praxe, a občasným humorným glosám je kniha čtivá. Na rozdíl od předchozí „Všichni žijeme v blázinci“, tohle není text pro pacienty, ale pro lékaře, kteří jsou v problematice už trochu zorientovaní. Je to odpověď těm kolegům, kteří tvrdí, že psychosomatika nemá žádné specifické nástroje. Honzák ukazuje, že hlavním nástrojem psychosomatiky je lékař sám. Ne každý. Lékař psychosomatik není jen široce vzdělaný odborník, je laskavý pozorovatel člověka na jeho cestě životem. Člověka, a tedy i sebe samotného. A to chce hodně odvahy. Však Honzák to netají. Už v úvodu na první straně píše: „Vstupovat do světa psychosomatiky vyžaduje jednak odvahu, především však drzost. Odvahu opouštět pohodlné cesty a drzost šlapat po trávníku, na němž je po několik staletí umístěna výstražná cedule, udržovaná medicínským establishmentem za všech panujících režimů, s nápisem NEVSTUPOVAT.“ A dále sebekriticky připouští: „Je to výsledek mého padesátiletého, a řekněme si tady poctivě, že také většinou marného hledání pravdy o zdraví a nemoci.“
Každá učebnice psychosomatiky začíná historií, některé tím i končí. V Prvouce se čtenář může dovědět víc, i když by byla škoda přeskakovat kapitolu o historii. Honzák nabízí důkazy účinnosti psychosomatického přístupu ještě před historií. To pro skeptiky. Pro praktiky shrnuje v sedmi bodech návod, jak zacházet s psychosomatickým pacientem. Značnou část knihy věnuje emocím, sociálním vazbám, komunikaci a terapeutickému vztahu. Protože jde o oblast školskou medicínou zanedbávanou, nejde o prvouku, ale spíš doučování. Že se autor nevěnuje pouhému přežvykování historie a starších úvah o psychosomatice, můžeme vidět na kapitole o spánku. Poruchy spánku byly totiž prvním odborným pojednáním, kde bylo použito slovo psychosomatika. Můžeme si udělat obrázek o tom, k jakému od té doby došlo posunu v chápání poruch spánku. A že to není vůbec jednoduché, a že ani psychosomatika není jen nějaké povídání s pacientem, může si čtenář ověřit na četných citacích výzkumů v této oblasti. I na dalších tématech vidíme, jak lze spojit vědu a psychosomatiku, ať jde o bolest, projevy dráždivého tračníku, kašel nebo celou řadu hraničních témat.
V závěru se nám Honzák svěřuje se svou láskou k pojmu Prvouka, která má své kořeny hluboko v jeho dětství. Oblíbená kniha malého chlapce „měla charakter salátu“. Nová Psychosomatická provouka je právě tak jedlá, bohatá, pestrá a výživná i pro dospělého lékaře. Zcela zdarma pak čtenář získá spolu s knihou Slovníček častých výrazů na konci publikace, a dnes navíc informaci, že kniha je rozebraná, takže jistě bude brzy na trhu její dotisk.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0