PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

STANĚK D. PSYCHOLOGIE ODPUŠTĚNÍ A JEJÍ VYUŽITÍ PRO TERAPEUTICKOU PRAXI

Odpuštění je jedním ze způsobů, kterými člověk může uzavřít křivdy a nedokončené záležitosti. Zatímco v anglosaském světě je problematika odpuštění v ohnisku zájmu mnohých výzkumů a publikací, v Česku zatím zůstává na okraji. Mezi klíčové autory patří R. Enright, E. Worthington a M. McCullough.

Potřebu odpuštění můžeme rozpoznat u klientů, kteří prožívají negativní emoce, zhoršují se jim vztahy, snižuje životní energie, získávají pesimističtější životní filozofii a přebírají mentalitu oběti. V rámci terapeutické edukace je vhodné odhalit klientovy postoje k odpuštění a objasnit, co odpuštění znamená a neznamená. Samotný proces odpuštění vede přes fázi konfrontace s bolestí, pochopení viníka, změnu pohledu oběti na sebe sama, až k rozhodnutí odpustit, které může být časem následováno i emocionálním odpuštěním a uzavřením.

SUMMARY: STANĚK D.: WORK WITH WITHDRAWALS WITHIN THE PSYCHOTHERAPEUTIC PROCESS. PSYCHOSOM 2017; 15(4), PP. 282-292
Forgiveness is one of the ways to resolve unfinished matters and grievances in a man’s life. In the English-speaking world, the topic of forgiveness is well-established among psychology experts; meanwhile, in the Czech Republic it is still mostly unknown. Key authors on this topic include R. Enright, E. Worthington, and M. McCullough. We can recognize the need for forgiveness among our therapy clients who show the following symptoms: negative emotions, conflicts in relationships, a declining level of life energy, a negative and pessimistic worldview, and a victim mentality. In the educational part of the therapy process, it is important to clarify with the client what it does and does not mean to forgive. The main phases of the forgiveness process are: releasing the pain, growing in empathy towards the one responsible, changing the view of oneself and making the decision to forgive. The decision to forgive can be followed by emotional forgiveness and closure.
KEY WORDS: Forgiveness, injustice, the therapeutic process, offender, victim

 

ÚVOD
Jako lidé na vlastní kůži každodenně pociťujeme, že svět, ve kterém žijeme, není ideální. Mimo jiné se stáváme obětí druhých lidí, ať už jejich záměrných křivd, provinění a sobectví, nebo projevů jejich osobnostní nezralosti a slabosti. Jednou z nejpřirozenějších reakcí na ublížení je odplata ve stylu „oko za oko, zub za zub“ (Harris, 2007). Energii k odplatě nám dává pocit bolesti a hněvu. Vyjádření hněvu a odplaty ovšem často není možné. Mohou mi v tom zabránit okolnosti, sociální konvence, nedostatečná asertivita, strach, fakt, že jde o blízkou osobu a já chci zamezit eskalaci násilí, nebo už s viníkem nejsem v kontaktu. Člověk tak žije někdy i po mnoho let s neuzavřeným tématem, s nedokončeným cyklem uspokojení potřeby. A nemusí se dařit použít energii ke zralému nastolení pořádku a hranic. Konkrétní křivda se přidává k dalším tématům, která neuzavřena vytvářejí jakýsi rušivý „psychický šum“, neustále přítomný v naší mysli. Šum informací, vzpomínek a obrazů, které se nám vynoří do vědomí, když necháme volně plynout své myšlenky, když se zklidníme večer před spaním, jdeme na procházku, nebo když se cestou asociací téma otevře. Gestalt terapeutický pohled interpretuje tento fakt na základě výzkumů o vztahu mezi dokončenými a nedokončenými úkoly a pamětí. Teprve dokončený úkol je za běžných okolností pro naši mysl jednodušší zapomenout (Mann, 2010). To neplatí pouze u jednoduchých úkolů, ale i u větších témat, vztahových záležitostí a křivd. I ty je pro lidskou mysl jednodušší odložit až poté, co se přetvořily ve smysluplný příběhový celek (Joyce & Sills, 2009). Odpuštění může být jeden z nástrojů, jak témata křivdy uzavřít.

Mezi českými psychology zatím zůstává problematika odpuštění na okraji zájmu. Několikrát se o něm ve svých knižních publikacích zmiňoval prof. Jaro Křivohlavý (2003) a z katolického prostředí vychází publikace Kateřiny Lachmanové Vězení s klíčem uvnitř (2001). Naproti tomu v anglosaském světě je odpuštění v ohnisku zájmu výzkumů a publikací jak křesťansky, tak sekulárně orientovaných autorů už více jak třicet let (Worthington, 2006). Z populárnějších publikací je do českého jazyka přeložena pouze kniha Lewise Smedese (2004) Odpusť a zapomeň; vychází z křesťanského kontextu a byla v roce 1984 první psychologickou knihou na toto téma (Worthington, 2006). Do slovenštiny byla v loňském roce přeložena i odbornější kniha Roberta Enrighta (2016) Rozhodni sa odpustiť. Rád bych tímto článkem, dalším studiem a výzkumem přispěl k rozšíření tématu i mezi námi. V následujícím textu mimo jiné postupně představím několik amerických psychologů, kteří podle mého názoru svými výzkumy výrazně přispěli k terapeutickému uchopení myšlenky odpuštění.

ODPUŠTĚNÍ
Definice
V následujícím textu operuji s pojmy viník a oběť. Aktéři konfliktu si takto subjektivně rozdělují role a jejich vnímání respektuji. Viníkem označuji toho, kdo se z pohledu oběti provinil, a očekává se od něj, že v konfliktu překoná svou pýchu, omluví se a udělá krok ke smíření. Obětí je ten, kdo vnímá, že mu bylo ublíženo, a má příležitost vstoupit na cestu odpuštění. Z morálního hlediska může být viník morálně nevinen a oběť zároveň viníkem nebo iniciátorem konfliktu, což časem při práci s klienty vyjde na povrch (Enright & Fitzgibbons, Helping clients forgive: An empirical guide for resolving anger and restoring hope, 2000). O odpuštění ale můžeme mluvit pouze v rámci paradigmatu morálky a viny, do jehož kontextu pojmy viník a oběť patří.
Koncept odpuštění se používá v různých kontextech a myšlenkových systémech a pokaždé je definován jinak. Používá se ve vztahu k sobě samému (odpustit sám sobě), ve vztahu k druhému člověku (odpustit druhému, nebo požádat o odpuštění), popřípadě v náboženském kontextu ve vztahu člověka k Bohu (přijmout odpuštění od Boha) (Lewis, 2005). Celý obor vědeckého studia odpuštění se od začátku potýká s tím, že každý výzkumník definuje význam pojmu odpuštění jiným způsobem. Neexistuje obecně uznávaná definice odpuštění, na což teoretikové v oblasti odpuštění svorně poukazují. Lze tedy těžko porovnávat jednotlivé závěry výzkumů, protože každý z nich definuje objekt zájmu po svém (Musekura, 2010). Většina se shodne na tom, že odpuštění není stejné jako „prominutí“, „přehlížení“, „popírání“, „omlouvání“ nebo „zapomenutí“. Většina z nich také rozlišuje mezi odpuštěním jako intrapsychickým rozhodnutím a usmířením, které předpokládá obnovu vztahu. Existuje určitá shoda v negativním vymezení odpuštění, ale při snaze o pozitivní vyjádření se autoři rozchází (McCullough, Pargament, & Thoresen, 2000). Pojďme se nyní podívat na definice odpuštění od několika současných amerických autorů, kteří dělají výzkumy v oblasti teorie odpuštění a uvádějí ji do terapeutické praxe.
Robert Enright je jedním ze zakladatelů Forgiveness Institutu a průkopníkem zájmu moderní psychologie o téma odpuštění. Ke studiu odpuštění se dostal skrze výzkumy v oblasti teorie morálního vývoje. Odpuštění považoval za klíč ke změně morálky a života lidí (Musekura, 2010). Podává následující definici odpuštění: Lidé, kteří logicky uznávají, že jim někdo ukřivdil, odpouštějí ve chvíli, kdy se rozhodují vzdát se záště a přidružených reakcí (na které mají právo) a usilují reagovat na viníka na základě morálního principu dobročinnosti, která může zahrnovat soucit, bezpodmínečnou hodnotu, štědrost a morální lásku (na což viník, z podstaty svého ubližujícího činu, nemá nárok) (Enright & Fitzgibbons, 2015, str. 32). Tato definice předpokládá, že zraněný člověk přizná sám před sebou i před druhými, že mu bylo ublíženo. Dobrovolně se začne vztahovat s milostí vůči tomu, kdo se proti němu provinil, aniž by toužil po odplatě nebo náhradě, na kterou má nárok. Odpuštění je chápáno jako projev lidskosti překračující hranice spravedlnosti. Nejdříve jde o změnu vnitřního postoje, a posléze o změnu chování (Musekura, 2010).
Everett Worthington je klinický psycholog a profesor na Virginia Commonwealth University. V devadesátých letech s Enrightem a jeho týmem úzce spolupracoval a některé důrazy jsou podobné. Zabýval se mimo jiné tématem odpuštění v kontextu manželství a při práci ve skupinové terapii. Podle něj je odpuštění motivací k tomu, aby člověk snížil vyhýbání se a odtažení se od člověka, který nám ublížil, stejně jako vzdání se hněvu, touhy po pomstě a odplatě (Worthington, 2006). Typické pro Worthingtona, je, že rozlišuje dva druhy odpuštění. První z nich je Odpuštění rozhodnutím – je rozhodnutím člověka vzdát se odplaty, vyhýbání se druhému, pokud to není přímo nebezpečné, a ve své mysli druhého pustit ze symbolického dluhu, který vůči nám má. Příprava na takovéto rozhodnutí může být delší, ale samotný čin odpuštění je jednorázový a často nabírá symbolickou formu. Druhou formou je Emocionální odpuštění – znamená to, že negativní emoce jsou nahrazeny emocemi pozitivními. Nemusí přijít zároveň s odpuštěním z rozhodnutí. Jde o dlouhodobější proces. Podle výše zmíněné definice se odpuštění z rozhodnutí stává pro oběť motivací k podniknutí kroku směrem ke smíření a k postupnému emocionálnímu odpuštění (Worthington, 2013). Tímto rozdělením Worthington poskytuje útěchu lidem, kteří zpochybňují opravdovost svého rozhodnutí odpustit ve chvíli, kdy se záhy nedostaví pozitivní emoce vůči viníkovi, které očekávali.
McCullough, Pargament a Thorsen (2000) si všímají společných rysů dosavadních definic odpuštění. Výsledný efekt odpuštění vidí v tom, že se zlepší chování oběti vůči viníkovi. Snaží se tedy vytvořit jednotící definici, která bude nadřazená ostatním a pomůže obor sjednotit (Musekura, 2010). Odpuštění je vnitřní prosociální změna vůči tomu, o kom předpokládáme, že se provinil. Tato změna je situována do specifického mezilidského kontextu. (McCullough, Pargament, & Thoresen, 2000, str. 9).

Projevy neodpuštění

Klienti zřídka přichází s tím, že mají náhled na to, z čeho pramení jejich současné obtíže. Zpravidla je přivedou symptomy, které nemají spojeny s minulými zážitky a vlivy. Určitý náhled získávají, až když s pomocí terapeuta prozkoumávají životní oblasti a nechávají se vést jeho zkušeností s neviditelnými životními propojeními. Podle jakých symptomů můžeme usuzovat, že zdroj klientových obtíží pramení z neodpuštění? V jakých případech volit terapeutickou práci s odpuštěním? Důsledky odpuštěním neuzavřené křivdy detailně popisují Enright a Fitzgibbons (2000). Popisují je jako sedm úrovní bolesti: hněv, stud, snížená energie, kognitivní přehrávání, porovnání se s viníkem, možnost trvalých následků a pesimističtější filozofie. Přidáme k nim ještě důrazy Greenberga, Warwara, Wandy (2010) a Libbiho (1992) a rozdělíme je do několika kategorií.

• 
  (1) Negativní emoce – Klíčovou emocí je hněv, který se stává dlouhodobou převládající psychickou obranou na zranění. Proces odpuštění vede klienta k tomu, aby si hněv uvědomil a propojil jej s křivdou, která se stala. Enright vypozoroval, že pro ty, kteří hněv popírají, nebo ho obrací sami proti sobě, bývá těžší pokračovat v procesu odpuštění. Druhou negativní emocí je stud. Součástí komplikovaného prožívání oběti je právě stud. Stydí se za to, že situaci nezvládli, že se nedokázali bránit, že je zradilo jejich tělo (velmi zřetelně je to vidět v případech znásilnění a zneužívání), že si takového člověka vůbec pustili k tělu nebo že nad nimi i po tak dlouhé době má stále moc. Nakonec se často přidává strach z budoucnosti, z dalších možných křivd a zranění, který vede člověka do sociální izolace (Enright & Fitzgibbons, 2000).
  (2) Zhoršení vztahu s viníkem – Negativní emoce jsou vázány na viníka a pomáhají oběti bránit se dalšímu zranění tím, že dodávají energii k boji nebo k útěku. Pomsta se může projevit aktivně nebo pasivně, popřípadě ji může oběť obrátit proti sobě. Formou pasivní pomsty může být to, že oběť viníka pozorně sleduje v jeho životních situacích, zabývá se jím, porovnává se s ním a doufá, že na tom bude v životě lépe než on. Pokud se tak nedaří, tak si alespoň představuje ve svých fantaziích, co všechno by se mu mohlo stát (Greenberg, Warwar, & Wanda, 2010).
  (3) Snížení životní energie – Vzhledem k tomu, že oběť na viníka myslí, celou situaci probírá (psychický šum) a vrací se k ní, omezuje se její schopnost myslet na jiné věci a celkově se snižuje její životní energie. Takoví lidé si posléze uvědomí, že strávili několik let svého života tím, že se událostí, nebo událostmi zaobírali a nechali se jimi vysilovat (Enright & Fitzgibbons, 2015). Je to, jako když se uživateli zpomalí rychlost počítače, protože na pozadí, aniž by si toho on byl vědom, běží skrytý program zpomalující rychlost procesoru.
  (4) Pesimističtější životní filozofie – Záleží na množství křivd a jejich intenzitě, ale u některých lidí se může na základě křivdy rozvinout pesimističtější životní filozofie. Projeví se to například v jejich nedůvěře vůči druhým lidem, v obtížích při navazování blízkých vztahů, v životě ve strachu z toho, co může přijít, a v neschopnosti zbavit se katastrofických scénářů. Ve svém okolí začnou vyhledávat fakta a podněty, které jejich předpoklad budou potvrzovat, čímž svůj pohled posílí (Enright & Fitzgibbons, 2000).
  (5) Mentalita oběti – Nezralá reakce člověka postiženého závažnou nebo opakovanou křivdou může vyústit ve vytvoření mentality oběti, kdy dotyčný cítí bezmoc a dívá se na sebe sama především jako na oběť. Jeho identita je v tu chvíli definována lidmi, kteří mu ublížili, čímž k nim zůstává připoutaný negativní vazbou (Libby, 1992). Proto se například ženám, které prošly znásilněním či zneužitím, doporučuje v rámci terapeutického procesu přestat o sobě uvažovat a mluvit jako o „oběti“, ale jako o „té, která přežila“. První je identita slabosti, pasivity a bezmoci, druhé je pozitivně formulovaná identita síly (Schultz & Estrabrook, 2012).

Co znamená a neznamená odpustit
Ve chvíli, kdy terapeut otevírá téma odpuštění s klientem, je potřeba si společně vyjasnit, co odpuštění znamená a co neznamená. Klient bude mít vždy introjikovanou definici odpuštění, která zpravidla bývá nepromyšlená a zjednodušující, a může ho v určitých případech od procesu odradit. Na druhou stranu terapeut, který s odpuštěním pracuje, má definici reflektovanou a hlubší, a má příležitost klientovi představu rozšířit. Důležitou roli v konotacích slova odpuštění hraje i minulá zkušenost. Někteří klienti očekávají, že je budeme tlačit do rychlého rozhodnutí milovat viníka, na což zatím nejsou připraveni. Další pak očekávají, že budeme necitlivě ničit hranice, které mezi sebou a viníkem vybudovali, a to vnímají jako ohrožující. Jiní mají zkušenost s tím, že je okolí vedlo k odpuštění, které v podstatě plnilo roli patologického potlačování a popírání negativních událostí (Lewis, 2005). Tyto typy klientů mohou pocházet například z tradičně křesťanského prostředí, ve kterém bylo sice odpuštění z rozhodnutí důležitou hodnotou, ale paradoxně se děti doopravdy odpouštět nenaučily. To podporují i závěry meta-analytické studie B. Rieka a E. Mania (2012), která se zabývá vztahem mezi náboženskou příslušností a schopností odpouštět.
Je potřeba brzy po použití samotného pojmu odpuštění v rámci edukační části terapeutického procesu sladit představy terapeuta a klienta. Nabízím přehled toho, co znamená a neznamená odpustit, tak jak se vyskytuje v odborné literatuře a jak jej sám s klienty procházím. Začneme tím, co odpuštění neznamená. (1) Odpustit nutně neznamená zapomenout (Denton & Martin, 1998). Jsou zážitky a bolesti, které pravděpodobně do konce svého života nezapomeneme. Pokud by se tak stalo, byl by to spíše příznak patologie než zdravého vývoje (Křivohlavý, 2003). Na druhou stranu se časem po odpuštění snižuje intenzita nechtěných myšlenek. (2) Odpustit neznamená vzplanout láskou a opětovnou důvěrou vůči druhému (Harris, 2007). Je možné, že i když druhému odpustím, náš vztah zůstane chladným, budu vůči němu opatrný a jasně nastavím hranice. Důvěra je velmi křehké pouto a trvá dlouho, než znovu vyroste. (3) Odpustit neznamená usmíření. Odpuštění je intrapersonální proces, zatímco proces smíření je proces interpersonální a vyžaduje i aktivitu, ochotu a připravenost druhé strany (Harris, 2007). Je dobré klienta uklidnit, že v rámci procesu odpuštění nemusí nutně v dané oblasti viníka konfrontovat. Určitou výjimku tvoří práce s manželským párem nebo jinými rodinnými příslušníky, kdy je proces odpuštění a smíření mnohem více provázán. (4) Odpuštění není rychlé řešení a tolerování zla. Rychlé odpuštění je formou psychické obrany idealizace viníka, na kterém může být oběť nezdravě závislá. Příkladem může být žena, která v nevyhovujícím manželství s alkoholikem opakovaně odpouští a vrací se zpět, protože si myslí, že není schopná žít bez něj (Lewis, 2005). Odpuštění není tolerancí něčeho, co je zlé, naopak tím, že odpouští, dává oběť zřetelně najevo, že daný čin nelze jen přehlížet nebo tolerovat, musí být odpuštěn. (5) Odpustit neznamená přijmout povýšený, pohrdlivý a přehlíživý postoj vůči viníkovi (Křivohlavý, 2003). V ideálním případě je odpuštění vyjádřením lásky (ne nutně emocionálního citu, ale rozhodnutí k úctě a respektu) vůči viníkovi.
Odpustit znamená: (1) Uznat, že mi bylo ublíženo – Připustit si realitu zla a toho, že si lidé ubližují. Být v kontaktu se svými emocemi a přiznat viníkovi vliv na můj život. (2) Vidět viníka v jeho komplexnosti - Překonat pokušení vidět druhého pouze černobíle. (3) Vzdát se nároku na odplatu. Odpustit znamená přijmout bolest a smířit se v určitých případech s trvalými následky. (4) Rozhodnout se, že nebudu proti druhému jeho provinění znovu vytahovat a opakovaně mu to vyčítat. Navíc se zavazuji, že i já se budu snažit omezovat své myšlení a nebudu si to pořád připomínat. (5) Začít přát dobro a ne zlo člověku, který mi ublížil (Smedes, 2004). (6) Odpuštění je vyjádřením naděje. Odpouštějící věří, že další fáze života může být lepší a radostnější než ta, která by byla plná pomstychtivých myšlenek (Křivohlavý, 2003).

Práce s odpuštěním v psychoterapii
Jedním z cílů psychoterapie je vytvořit prostor, ve kterém je pomocí zpřítomnění, přehrání a uzavření klientovi umožněno dokončit své záležitosti (Kratochvíl S. , 2002). Odpuštění se nabízí jako další koncept, který lze k tomuto cíli použít. V této části se zaměříme na to, jak konkrétně pracovat s odpuštěním v psychoterapii. Termín „práce“ používám proto, abych zdůraznil, že nejde o samovolný přirozený proces, ale o něco nového, náročného a nepřirozeného, do čeho klienta zveme. Navíc tento termín pro část procesu odpuštění používá i R. Enright (2015). Mezi odborníky, kteří se tématem zabývají, je možné vysledovat několik společných prvků, které společně v různém pořadí tvoří jádro procesu odpuštění. L. Smedes (2004) mluví obecně o fázích bolesti, nenávisti, uzdravení a setkání. E. Worthington (2013) používá zkratku REACH, kde prvním krokem je otevření bolesti, dále zvýšení empatie vůči viníkovi, altruistický dar odpuštění, závazek, a nakonec schopnost závazek dodržet. R. Enright a R. Fitzgibbonse (2000) popisují čtyři fáze: odkrytí bolesti, rozhodnutí odpustit, práce na odpuštění a prohloubení odpuštění. W. Malcolm a L. Greenberg (2000) na základě studia literatury o odpuštění pozorují pět základních fází, které každý proces obsahuje: přijetí silných negativních emocí, vzdání se osobních potřeb, které nebyly naplněny, změna pohledu na viníka, rozvoj empatie vůči viníkovi a vytvoření nového příběhu sebe a druhého. Na tři společné kroky se nyní podíváme detailněji.

Konfrontace s bolestí
Patrick Brennan (2000), katolický teolog a právník, má ve své knize The Way of Forgiveness (Cesta odpuštění) kapitolu s názvem Naslouchej vnitřní bolesti a dej jí jméno. Stejně jako další autoři, kteří se zabývají procesem odpuštění, ukazuje, že začátek cesty k uzdravení spočívá na místě křivdy, ke které se člověk ve své mysli znovu vrací. Prvním krokem k odpuštění je jeho přiznání, že mu bylo ublíženo. Terapeut ho vede k tomu, aby v bezpečí psychoterapeutického vztahu symbolicky vyjádřil své pocity bolesti, hněvu a ukřivdění vůči tomu, kdo mu ublížil (Harris, 2007). Klient tím uznává, že mu bylo způsobeno zlo, přestane ho popírat a přestane obviňovat sebe sama. Je to příležitost, kdy se člověk může dostat do kontaktu sám se sebou a se svými emocemi (Greenberg, Warwar, & Wanda, 2010). Katarze je obecně jedním z důležitých terapeutických prvků. Uvolnění a prožití těchto ukrytých emocí může být velmi bouřlivé, intenzivní a nepříjemné (Prochaska & Norcross, 1999), ale v rámci procesu odpuštění je nezbytné. Aaron Lazare (2004) americký psychiatr a autor knihy On Apology (O omluvě) poukazuje na to, že jedním z důvodů, proč se oběti budou bránit konfrontaci s bolestí, je to, že je pro ně těžké přiznat si míru moci a vlivu, který nad nimi viník měl. Je to něco, za co se stydí, což je vede k bagatelizaci a popírání významu dané události proto, aby opticky snížili její negativní vliv na jejich život.
Technikou, která se dá pro účely konfrontace s bolestí použít, může být například „seznam škody“. Necháme klienta, aby za domácí úkol vypracoval k dané události seznam ztrát. O co všechno přišel, když mu bylo ukřivděno, včetně dlouhodobých následků, které to na něm zanechalo. Úkol se dá připodobnit k seznamu škod, jímž poškozený po pojistné události dokumentuje ztráty své pojišťovně. Enright a Fitzgibbons (2000) doporučují klientům, aby si psali deník svého procesu odpuštění a byli schopni zpětně vzpomínat na věci, které si uvědomili a které prožívali v průběhu.

Pochopení viníka
Všechny koncepty odpuštění pracují s tím, že je nezbytné, aby se změnil pohled oběti na viníka. Přirozenou reakcí oběti je démonizace viníka. Vidí jen jeho negativní vlastnosti a zdůrazňuje to, že se zachoval špatně. Pro oběť je těžké ho vnímat jako celistvou osobu v její komplexnosti (Denton & Martin, 1998). V této fázi vede terapeut klienta k tomu, aby se zkusil vžít do role svého protivníka, aby přemýšlel nad jeho osobností, nad jeho motivací, bolestí a touhou. Klient tak může v určitých případech například s překvapením zjistit, že viníkovi bylo velmi ublíženo, a proto ubližuje dál, že sám prožil těžké období, nebo si vůbec neuvědomoval, co způsobuje (Kalayjian & Paloutzian, 2009). Učí se vnímat viníka přes to, co udělal, jako lidskou bytost, která je v něčem stejná jako on sám. Přes určitou míru pochopení a empatie se oběť symbolicky stále drží seznamu křivd, čímž dává najevo, že empatie sama o sobě neumenšuje objem spáchané viny.
Používané techniky v této části mohou zahrnovat psaní dopisu viníkovi (které oběť nikdy neodešle) nebo pokusu o empatické vytvoření osobního profilu viníka. V případě obětí trestných činů může být vhodné osobní setkání oběti s jiným viníkem, který udělal podobný přestupek na jiné oběti. Připadá v úvahu také setkání se samotným pachatelem. Touto oblastí se prakticky zabývá Restorativní justice v rámci procesu mediace (Karabec, 2003).
Změna pohledu na sebe sama
Motivací klienta pro odpuštění může být více. Pro některé je to způsob jak se zbavit obtěžující minulosti, jiní to vnímají více altruisticky, jako dar milosti vůči viníkovi. Před samotným odpuštěním dochází ke změně pohledu oběti na sebe sama. V návaznosti na empatické napojení na viníka si i ona uvědomí, že potřebuje od druhých lidí odpuštění a má prostor se vypořádat s vlastní vinou. Z pohledu křesťanství je základní motivační silou k odpuštění vědomí toho, kolik mě samotnému bylo odpuštěno Bohem i druhými lidmi. Z této vděčnosti se člověk rozhoduje odpustit druhému (Bash, 2015).
Rozhodnutí odpustit
V závěrečné fázi procesu odpuštění různí terapeuti vedou klienty k tomu, aby své odpuštění fyzicky vyjádřili pomocí symbolického úkonu. Mark Rye (2005), který píše o odpuštění jako o duchovním úkolu, dává například klientům kámen, jenž symbolizuje tíhu křivdy, kterou prožil. Kámen má nosit po nějakou dobu neustále u sebe, aby si fyzicky uvědomil psychickou tíhu způsobenou křivdou. Po nějaké době, ve chvíli, kdy se cítí připraven, má se kamene symbolickou cestou zbavit. Worthington (2013) zase navrhuje použít techniku prázdné židle, na které si klient představí viníka a má s ním za úkol vést pomyslný dialog. Edwin Harris (2007) dokonce pracuje s variantou, kdy při vhodných podmínkách v závěrečném setkání dojde ke společnému rozhovoru viníka a oběti. V návaznosti na úvodní techniku soupisu „seznam ztrát“ je možné terapii uzavřít technikou „seznam zisků“. Klient tak může uzavírat celý příběh bolesti a zranění s vědomím toho, že zároveň něco získal. Možná ho vše vedlo blíže k druhým lidem, možná si uvědomil i vlastní podíl viny, možná získal nový nástroj jak řešit zranění, která v budoucnu přijdou. Prof. Jaro Křivohlavý (2004) považuje odpuštění za meditativní krok, kdy si klient představuje viníka, jak stojí před ním, a říká mu, že mu odpouští. Ze zkušenosti dodává, že klient bude muset toto prohlášení učinit několikrát za sebou, možná i v průběhu několika dní, aby opravdu pochopil jeho hloubku a aby se dostavil moment uvolnění a uzavření.

ZÁVĚR
Rizika a kontroverze
Koncept odpuštění může být terapeuticky uchopen špatně a vést k sekundárnímu poškození oběti. Tohoto jevu si, především u křesťansky orientovaných poradců, všímá Maria Mayo (2015). Vychází ze své vlastní zkušenosti i z výzkumu zaměřeného na domácí násilí a na příslušnou pastorační intervenci církve. Popisuje, že ženy, které se se svou zkušeností s domácím násilím svěřily svému duchovnímu nebo křesťanskému poradci, byly vedeny k odpuštění, k tomu, aby zapomněly a dále poslušně milovaly své muže. Poradci argumentovali vybranými biblickými pasážemi, vyvolávali v obětech pocity viny a vedli je k odpuštění v jeho nepravdivé, patologické formě. Ženy nebyly psychicky ošetřeny a byly vráceny do prostředí strachu a násilí. Kniha Marii Mayo působí jako určitý protihlas k jinak veskrze pozitivně laděné diskusi o odpuštění.
Mezi odborníky se vede diskuse o tom, jak chápat koncept sobě-odpuštění. Podle Enrighta (1996) se na odpuštění sobě vztahují podobná pravidla jako na odpuštění druhému. Zatímco Griswold (2007) a Murphy (2003) tvrdí, že koncept sobě-odpuštění je ze své podstaty bezesmyslný, a navrhují používat pojem sebe-přijetí. Brennan (2000) se pojmu sobě-odpuštění také vyhýbá a z křesťanské perspektivy dodává, že koncept sobě-odpuštění je vlastně totožný se schopností člověka přijmout Boží odpuštění.
Je možné vypozorovat rozdíl v důrazu na primární motivaci klienta k odpuštění. Více křesťansky orientovaní autoři, vycházející z teologické perspektivy, zdůrazňují, že hlavní motivací pro odpuštění by měla být láska vůči viníkovi (Jones, 1995), zatímco autoři uvažující v psychologickém paradigmatu vidí základní motivaci oběti v jejím psychickém pohodlí a zdraví, kterému brání pocit křivdy a negativní emoce.
Dalším kritikem rozmáhajícího se trendu terapie odpuštěním je profesor práva a filozofie Jeffrie G. Murphy (2003). Podle něj musí být terapeuti velmi opatrní při vedení klientů k bezpodmínečnému emocionálnímu odpuštění, které by bylo nezávislé na omluvě a lítosti viníka. Případy takovéhoto radikálního odpuštění jsou podle něj tak málo časté, že se z nich nedá odvozovat obecná praxe.

Výzvy
Enright a Fitzgibbons (2000) zastávají názor, že práce s odpuštěním je jedním z chybějících dílů psychoterapie, díky čemuž se mnoho klientů nemůže posunout v životě dál. Je to další z nástrojů, který by terapeut mohl mít ve své zásobě a v pravou chvíli jej použít. Práce s odpuštěním může být dílčí součástí terapeutického procesu. Ve chvíli, kdy terapeut zjistí, že jedním ze zdrojů klientových současných problémů (hořkosti, hněvu, deprese, sociální izolace, snížené životní energie) by mohlo být neodpuštění, je možné vnést do setkání odpuštění jako téma, popřípadě z něj učinit po nějakou dobu v rámci procesu hlavní náplň práce. Odpuštění samo o sobě je projevem lásky a milosti vůči druhému člověku. Přestože jde o téma vycházející z křesťanské tradice, je v současnosti zpracováváno v rámci pozitivní psychologie a respektováno zahraničními odborníky jako něco, co má potenciál vnést do života klientů i jejich terapeutů pokoj.

 

LITERATURA
1. Bash, A. (2015). Forgivneness – A Theology. Eugene: Cascade Books.
2. Brennan, P. (2000). The Way of Foriveness. Ann Arbor: Servant Publications.
3. Denton, R., & Martin, M. (1998). Defining Forgiveness: an Empirical Exploration of Process and Role. The American Journal of Family therapy, 281-292.
4. Enright, R. D. (2016). Rozhodni sa odpustiť. Raabe.
5. Enright, R. D., & and the Human Development Study Group. (1996). Counseling Within the Forgiveness Triad: On Forgiving, Receiving Forgiveness, and Self-Forgiveness. Counseling and Values, 40, 107-126.
6. Enright, R. D., & Fitzgibbons, R. P. (2000). Helping clients forgive: An empirical guide for resolving anger and restoring hope. Washington DC: American Psychological Association.
7. Enright, R. D., & Fitzgibbons, R. P. (2015). Forgiveness Therapy: An Empirical Guide for Resolving Anger and Restoring Hope. Washington, DC: American Psychological Association.
8. Greenberg, L., Warwar, S., & Wanda, M. (2010). Emotion-Focused Couples Therapy andThe Facilitation of Forgiveness. Journal of Marital and Family Therapy, 28 - 41.
9. Griswold, C. L. (2007). Forgiveness – A Philosphical Exploration. New York: Cambridge University Press.
10. Harris, E. S. (2007). Working with Forgiveness in Gestalt Therapy. Gestalt Review, 108-119.
11. Jones, G. L. (1995). Embodying Forgiveness. Grand Rapids, Michigan: William B. Eermans Publishing Company.
12. Joyce, P., & Sills, C. (2009). Skills in Gestalt Counselling & Psychotherapy. SAGE Publications Ltd.
13. Kalayjian, A., & Paloutzian, R. F. (2009). Forgiveness and Reconciliation - Psychological Pathways to Conflict Transformation and Peace Bulding. London: Springer.
14. Karabec, Z. (2003). Koncept restorativní Justice. Restorativní Justice (stránky 5-20). Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci.
15. Kratochvíl, S. (2002). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
16. Křivohlavý, J. (2003). Jak zvládat depresi. Praha: Grada.
17. Křivohlavý, J., & Pečenková, J. (2004). Duševní hygiena zdravotní sestry. Praha: Grada.
18. Lachmanová, K. (2001). Vězení s klíčem uvnitř. Karmelitánské nakladatelství.
19. Lazare, A. (2004). On Apology. New York: Oxford University Press, Inc.
20. Lewis, J. L. (2005). Forgiveness and Psychotherapy: The Prepersonal, The Personal, and The Transpersonal. The Journal of Transpersonal Psychology, 124 - 142.
21. Libby, B. (1992). The Forgiveness Book. Boston: Cowley Publications.
22. Malcolm, W. M., & Greenberg, L. S. (2000). Forgiveness as a Process of Change in Individual Psychotherapy. V M. E. McCullough, K. I. Pargament, & C. E. Thoresen, Forgiveness - Theory, Research, and Practice (stránky 179 - 202). New York: Guilford Press.
23. Mann, D. (2010). Gestalt Therapy: 100 Key Points and Techniques. Taylor & Francis.
24. Mayo, M. (2015). The Limits of Forgiveness. Minneapolis: Fortres Press.
25. McCullough, M. E., Pargament, K. I., & Thoresen, C. E. (2000). Forgiveness - Theroy, Research, and Practice. New York: The Guulford press.
26. Murphy, J. G. (2003). Getting even - Forgiveness and Its Limits. New York: Oxford University Press.
27. Musekura, C. (2010). An Assessment of Contemporary Models of Forgiveness. New York: Peter Lang.
28. Prochaska, J. O., & Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy - průřez teoriemi. Praha: Grada.
29. Riek, B., & Mania, E. (2012). The antecedents and consequences of interpersonal forgiveness: A Meta-analytic review. Personal Relationships, 19, 304-325.
30. Rye, M. S. (Septemeber 2005). The Religious Path toward Forgiveness. Mental Health, Religion and Culture, 8(3), 2005-2015.
31. Schultz, T., & Estrabrook, H. (2012). Beyond Desolate: Hope Versus Hate in the Rubble of Sexual Abuse. BMH Books.
32. Smedes, L. B. (2004). Odpusť a zapomeň. Praha: Návrat domů.
33. Worthington, E. L. (2006). Forgiveness and Reconciliation - Theory and Application. New York: Routoledge.
34. Worthington, E. L. (2013). Helping People REACH Forgiveness of Others. Bibliotheca Sacra, 170, 273-285.
AUTOR
PhDr. Dalimil Staněk, DiS., pracuje jako kazatel a správce sboru Církve bratrské v Olomouci, dále jako psycholog v křesťanské psychologické poradně ENGANIM (pobočka Diakonie Církve bratrské) a učitel na VOŠsT Dorkas a na ETS. Vystudoval Evangelikální Teologický seminář (ETS) v Praze a jednooborovou psychologii na FF UPOL. Jeho záměrem je odborně pracovat na integraci teologie a psychologie za účelem holistické práce s klienty. Zabýval se tématy proměny a vývoje spirituality od dětství do dospělosti a genderovými aspekty duchovních krizí mladých dospělých. V současné době je studentem doktorského studia psychologie a zpracovává téma odpuštění a jeho využití v rámci psychologického poradenství, terapie a prevence.
dalimil.stanek@cb.cz

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0