PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

VEČEŘOVÁ PROCHÁZKOVÁ ALENA: HŮŘ UŽ SE CÍTIT NEMŮŽU
Biosyntéza je psychoterapeutická metoda, kterou vyvinul David Boadella. Vychází původně z práce W. Reicha a A. Lowena a je obohacena o inspiraci F. Motta i dalších. Předkládaná kazuistika ilustruje psychoterapeutickou práci s využitím biosyntézy u 22letého muže se somatickými příznaky úzkostně-depresivní poruchy. Příznaky se rozvinuly na bázi šokového deprivačního traumatu po úmrtí otce.

SUMMARY: VECEROVA PROCHAZKOVA,A.: I CAN’T FEEL WORSE. PSYCHOSOM 2017; 15 (4), PP.
Biosynthesis is a psychotherapeutic method developed by David Boadella, inspired by works of W. Reich, A. Lowen and F. Mott. This case – report is presented to illustrate the practical use of biosynthesis psychodynamic body psychotherapy in treatment of anxious – depressive and somatic symptoms occured in 22 yrs man. Client´s symptoms developed in a base of shock deprivation psychotrauma after client´s father death.
KEY WORDS: anxiety, depression, biosynthesis, psychotrauma

1. Proč psychoterapie (indikace)
Pana A. B., 22letého studenta, ke mně na psychiatrické vyšetření doporučila v listopadu 2016 kolegyně neuroložka, a to pro kolísavé obtíže trvající již 1,5 roku. Trpěl prchavými fibromyalgickými bolestmi s diagnózou astenie, únavový syndrom. („Můžeš pro něj něco udělat? Je to slušný mladý kluk.“) Dosud byl přechodně léčen akupunkturou, analgetiky, psychofarmaka byla zvažována, ale nasazena nebyla, pacient byl vůči nim odmítavý. V průběhu diagnostického vyšetření sděluje příznaky deprese, nekonstantně uvažuje o marnosti či nesmyslnosti života, zmiňuje somatické projevy úzkosti, především návaly dušnosti a bušení srdce.
Při vyšetření časové osy vývoje obtíží vychází najevo, že jeho otec před 13 měsíci zemřel na onkologické onemocnění. Pacient netruchlil, rodiče byli rozvedení, neměl pro truchlení prostor. Zázemí má 200 km od Prahy. V rozhovoru sděluje, že to je poprvé, co o úmrtí otce v Praze promluvil, vlastně je rád. Psychoterapii nabízím pacientovi jako metodu volby pro odtruchlení a stabilizaci somatického i psychického stavu. Jeho dominantní kanál je kinestetický, tělový, proto volím jako metodu biosyntézu, psychodynamický přístup pracující také s tělem. Podpůrně volím též zpočátku menší dávky psychofarmak s cílem zmírnit především aktuálně úzkostné projevy a zastavit vývoj suicidálního myšlení.
Biosyntéza znamená podle Davida Boadelly (2013) „integraci života“. Vychází (kromě učení W. Reicha a A. Lowena) také z konfigurační psychologie Francise Motta. Biosyntéza je založena na předpokladu existence tří základních energetických toků pulzujících v těle. Tyto tři proudy souvisí se třemi embryonálními vrstvami (ektodermem, endodermem a mezodermem), z nichž se formují jednotlivé orgánové systémy. Projevují se jako plynutí pohybu skrze opěrný a pohybový systém, jako plynutí vjemů, myšlenek a obrazů skrze nervový a smyslový systém a jako plynutí emocí skrze orgánové systémy cestou autonomního nervstva. Stres během života narušuje proudění energie, vznikají překážky pro její volný tok, které se projevují jako příznaky psychické i fyzické.

2. O co vlastně šlo? (diagnostická formulace problému)

Pacient zpočátku pociťuje somatické obtíže: bolesti hlavy, očí, břicha, třes, záchvaty třesu, stavy, kdy nic nemůže, nechce, může jen ležet. Pak to zase přejde, chodí do školy, snaží se sportovat, ale vše s velkým vypětím a bez zájmu, bez radosti. Trpí asi 1,5 roku trvalou únavou, psychickou i fyzickou, spí až moc, ráno není schopen vstát, není schopen se soustředit, odklonil se od lidí, protože hovory s nimi jej vyčerpávají, má pocit, že mu to nemyslí. Upřesňuje, že se soustředěním měl problémy vždy. Taky nemá chuť k jídlu. Na neurologii kvůli těm bolestem a únavě chodil asi půl roku na akupunkturu. Od září 2016 má „divné pocity“, popisuje jako nárazové „ návaly stresu“, je to „jiné“ – dušnost, sevření kolem žaludku až bolest, strašné napětí, potřeba se vykřičet, vybít. Začalo to „z ničeho nic“ a často se to opakuje. Je už v bodě, kdy je mu fakt strašně, uvažuje o smyslu takového života, o jeho marnosti. Nevidí před sebou budoucnost. Myje se, ale nechce si čistit zuby ani se holit. Než měl jít ke mně, trochu se zvedl, musí to přece zvládnout sám, tak si naplánoval týden. Plán dodržel, ale „návaly stresu“ měl denně, ve škole, v tramvaji. „Hůř už se cítit nemůžu, jednou budu plnit svoje sociální role, chci být šťastný.“
U pacienta jako psychiatr diagnostikuji depresivní syndrom odpovídající středně těžké depresi s vyjádřeným somatickým syndromem, dále somatické symptomy úzkosti až v podobě panických atak, které se objevily v posledních dvou měsících předcházejících vyšetření a přispěly k prohloubení deprese. Únavu, která pacienta původně přivedla na neurologii, chápu jako jádrový příznak deprese.
V průběhu úvodních sezení a v rámci vyšetření časové osy sděluje, že jeho otec před rokem náhle zemřel na onkologické onemocnění s metastázami, proces byl „strašně rychlý“, cca 10 týdnů od diagnózy do úmrtí. Rodiče byli rozvedeni, od 15 let žil s matkou, ale otec mu byl vždy bližší, svěřoval se mu, rozuměli si navzájem. Matka mu návštěvy u otce vyčítala, říkala mu, že k otci utíká před problémy a zodpovědností, ale on tam „potřeboval chodit“.
V 11 letech měl epileptický paroxysmus, poté byl čtyři roky. léčen antiepileptiky a sledován na neurologii (do rozvodu rodičů pro nevěru otce). Z toho důvodu se pak také obrátil se svými potížemi na neurologii. Otec byl ředitelem podniku, pacient byl jako „ředitelský synek“ na 2. stupni ZŠ svými spolužáky šikanován (dovozuji, že to bylo v období předcházejícím rozvodu rodičů, v téže době, kdy bral antiepileptika). Po maturitě zkoušel soukromou VŠ v jiném univerzitním městě, ale nezvládl odloučení, kolejní život a současně rozchod s dívkou ze střední školy, měl adaptační potíže (zažívací obtíže, zvracel, hubnul), vrátil se do rodného města. Kvůli otcovu onemocnění zrušil plánovaný odjezd za prací do zahraničí a po jeho smrti odešel do Prahy, doma nemohl vydržet. Nyní je v 1. ročníku VŠ. Bydlí na privátě, nemá partnerku. Má o pět let staršího bratra, který v době rozvodu rodičů odešel na VŠ, nyní již úspěšně dostudoval. Bratr žije v rodném městě, má svou rodinu.

3. Z čeho to bylo? (hypotéza o vzniku potíží)

Jako psychoterapeutka si všímám, že pacient netruchlil, ztrátu otce zpracoval somatizací, která se u něj zdá být zavedeným a opakujícím se vzorcem zpracování těžkých situací (období šikany a hádek rodičů, období prvního pokusu o studium na VŠ, separace). Také zachytávám sdělení, že fungování si vysoce cení. Musí obstát, zvládat to téměř za každou cenu, zvládat to sám, bez pomoci (v době rozvodu rodičů ztratil otce, domov, bratra, k matce má ambivalentní vztah). Zaznamenala jsem disociaci mezi modalitami tělo + akce- myšlení- emoce. V neposlední řadě slyším, že pacient měl lepší vztah s otcem než s matkou. Vztah k matce byl ambivalentní, měl jí být k dispozici v roli magického partnera, svěřovala se mu, chtěla s ním vytvořit koalici proti otci.
Biosyntéza k popisu stavu pacienta používá model životních polí, nazývaný také diagram life-fields (obr. 1). Vnější kruh je kruhem potíží, vnitřní kruh popisuje integrovaný stav propojený s esencí – vitalitou. Pole 1 a 2 popisují tělesný stav – dech a tělo/pohyb – a patří sem též používání vlastní síly. Pacientův dech je spíše slabý, zadržovaný v inspiriu, potíže s výdechem, s uvolněním, je trvale v napětí. Tělo působí slabým a ztuhlým dojmem. Svou sílu používá ke zvládání výzev a maskování obtíží, k udržení sebeobrazu. Investuje do akce, sportu, výkonu. Jeho dominantní kanál je kinestetický. V současné době tělo masivně hovoří skrze množství příznaků a hovoří o vyčerpání. Pole 3 a 4 popisují vztahové vzorce a emoční jasnost. Jako dominující vztahový vzorec vystupuje potřeba udržet si a ukazovat pozitivní sebeobraz, nedovolit si slabost a být tím, kdo je silný, kdo pečuje a poskytuje. Být kompetentní, identifikovaný s osobou idealizovaného pečujícího otce, být vždy dobře naladěný a optimistický. Na emoční rovině je dominantní disociace negativních emocí a truchlení, zároveň je zaplavován úzkostí, kterou přičítá obavám o zdravotní stav na podkladě somatických projevů stresu. Pole 5 a 6 v diagramu life-fields popisují řeč a svět mentálních obrazů. Pacientova řeč je z hlediska biosyntézy „mezodermální“ – popisuje akce, události, jejich časové posloupnosti, „dělání“. Prakticky chybí jak emoční vyjádření (přestože se vnímá jako silně prožívající a citlivý), tak metakognitivní sdělení. Ve světě mentálních obrazů aktuálně převažují obrazy katastrofizující, beznadějné, bezvýchodné, jazykem biosyntézy restriktivní (ne konstruktivní) myšlení, zaměřené na potíže. V poli 7 diagramu life-fields je kontakt s vitální životní silou a potencialitou (drive), jazykem biosyntézy nazvaný esence. Při vstupním vyšetření se pacient jeví vyčerpaný, depresivní, bez energie, není v kontaktu se svou vitalitou.

Obr. 1 Diagram životních polí (life-fields), D. Boadella

4. K čemu to pacientovi bylo? K čemu to sloužilo? (účelová stránka potíží)

U pacienta nalézám ego-obranu ve formě somatizace, v krystalicky čisté učebnicové formě, která slouží k odžívání negativních emocí prostřednictvím tělesných symptomů. Jde o adaptační mechanismus. Zároveň rozvinutím příznaků získává oprávnění být pacientem, být slabý a být ošetřen. Může si říci o pomoc ve zdravotnictví, a přitom sám nemusí dělat změny. Pomoc a podporu hledá jinde než v rodině (kterou nechce, nemůže obtěžovat) nebo u vrstevníků. „Nikdo by to nepochopil“ je z hlediska biosyntézy restriktivní mentální obraz. Z hlediska psychodynamické terapie jde o obranný mechanismus projekce, kdy sám pacient nechápe, co se děje, nedává svůj stav do souvislosti s úmrtím otce a truchlením.
5. Čeho mělo být léčbou dosaženo? (zvolený a sledovaný cíl terapie)
Vzhledem k prohlubující se depresivní a úzkostné symptomatologii, která je aktuálně dominantní a zahlcující, nasazuji antidepresiva. V malé dávce, od které u farmakologicky naivního pacienta očekávám efekt, tedy zmírnění obtíží, zároveň ale nechci blokovat proces truchlení.
V psychoterapii je mým cílem umožnit pacientovi truchlení v bezpečném prostoru, doprovodit jej procesem truchlení, a přitom propojit pacienta v doménách myšlení – tělo – emoce psychodynamickým jazykem dosažení kongruence. Biosyntéza podle Carletonové (2012) umožňuje využívat neurovědní poznatky způsobem respektujícím procesy probíhající v lidském těle a k tomu používá facilitační techniky, jako je např. detotalizace (titrace). Dalším cílem je propojení s esencí, tj. s vlastní vitální silou a se zdroji. Cílem, který v současné konstelaci považuji za ambiciózní, je možnost nahlédnout mechanismus somatizace a odložit false-self, masku omnipotentního magického partnera, dovolit si slabost a dovolit si mít potřeby, „obtěžovat“.

6. Jak jsem chtěla postupovat (hypotéza o cestě k cíli, terapeutický plán)

Biosyntéza má podle D. Boadelly (2009) tři hlavní nástroje propojování: grounding (uzemnění), centering (centrování) a facing (náhled). Grounding probíhá na úrovni emocionální (přijetí emocí), na úrovni tělové (rozvíjení vnímání těla) i na úrovni myšlení v podobě rozvoje metakognice s využitím edukace a také normalizace prožitků v daném kontextu. Grounding obsahuje vnitřní oprávnění prožívat a vnímat sebe i své vnitřní impulzy. Centering přivádí jedince k zachytávání jemných impulzů k akci, propojení impulzů se srdcem, vnitřní pravdou a soucitem a k sebeuvědomění prostřednictvím dechu. Facing obsahuje jak vhled, porozumění a přerámování, tak přijetí reality.
V prvních sezeních bylo mým záměrem pracovat více s tělem, a to konkrétními malými intervencemi tak, aby se pacient lépe naučil zvládat a korigovat „návaly stresu“, somatické příznaky úzkosti, pracovat s dechem a rozvíjet sebeuvědomování, jak doporučuje Carletonová (2012). Cílem bylo pacienta edukovat a propojovat tělový zážitek s emočním doprovodem a kognitivním i metakognitivním uchopením. Frankelová (2012) rovněž považuje za nezbytné pracovat se vztahovým polem rodiny. Dalším záměrem bylo rozvíjet sebe-uvědomování a propojit pacienta s jeho vlastními zdroji a sebeúzdravným potenciálem.

7. Co se skutečně stalo? (skutečný průběh léčby, změny atd.)

V úvodních sezeních pacient vypráví především o svých potížích a svém zklamání z toho, jak na tom je, podrobně a detailně popisuje jednotlivé symptomy a svoje prožívání symptomů, třídíme, co je úzkost, co je smutek, jaká jsou k dispozici podpůrná opatření. Pacienta učím základní dechová cvičení jako první pomoc při úzkosti, trénujeme uzemněný základní bioenergetický postoj, zažívá přímé zklidnění. To mu vyhovuje, protože rád „zvládá“. U pacienta provedeme časovou osu, vidí souvislosti, ale zatím bez prožitku, koncentruje se na co nejdůkladnější podání informace. Obracím jeho pozornost zvolna k jeho pocitům, potřebám a zdrojům. Zdroj dobrých pocitů má v současné době pouze jeden, hodně čerpá ze sportu, udržuje se v aktivitě – ale i to jej buď přestává sytit a zajímat, nebo to jeho bolesti znemožňují. Bez sportu a udržování svého výkonu padá do pocitů marnosti a beznaděje.
Úzkostné stavy, které byly nejnaléhavější, se postupně zmírňují, učí se je ovládat. Vymizely pocity nesmyslnosti života, po zhruba třech týdnech se projevuje vliv antidepresiv, potíže se zmírňují, zejména „návaly stresu“ již nejsou každodenní. Cvičením se dařilo je ovládnout a zkrátit, ale ne zajistit, aby se často neobjevovaly i nadále.
V dalších sezeních se vynořuje pocit „být pohřbený“, když má stavy ochromení, kdy nemůže nic, jen ležet. Tento pocit již pacienta propojuje s úmrtím otce. Chtěl zemřít s ním, vybavuje si poslední minuty otcova života a bezmoc a hrůzu tváří v tvář smrti. Nahlíží, že emoce v sobě „pohřbil“. Několik sezení spontánně volně hovoří, abreaktivně pláče, podrobně líčí nejprve otcovu nemoc, umírání, své zamrznutí v šoku, naplno prožívá ztrátu. Sdělování má charakter valící se řeky při jarním tání. Usměrňuji, nabízím containment, přijetí, bezpečný prostor, držím hranice sezení a dbám na to, aby pacient z jednotlivých sezení dobře odcházel. Sděluje, že se psychiatrie i psychoterapie bál, ale je vlastně rád, že má dobré místo pro svoje propojení s otcem. V době obtíží jej plně zaměstnávaly tělesné obtíže, na otce nemohl myslet, „tělo mu to nedovolilo“, nyní si na něj vzpomíná, kdy chce, má povolení. (korekce matčiných výčitek).
Sezení postupně získávají spíše charakter rozhovoru, podporuji práci s vnitřním introjektem otce jako zdrojem vnitřní podpory. Také pokračujeme ve zpracovávání somatických symptomů. I po dvou měsících terapie přetrvávají pocity na zvracení a třes, má často průjmy, což postupně časově propojuje s návštěvami doma u matky, která je vyčítavá a osamělá. Nemůže s ní vydržet, nemá pro ni kapacitu. Dále navštíví otcovy rodiče, kteří jsou sami zamrzlí v šoku ze ztráty syna, o otci se tam nemluví, nepláče, na své emoce je všude mezi svými blízkými sám. Také se blíží Vánoce, vzpomínky... Postupně se mu více a více daří vybavovat si dobré zdrojové vzpomínky, s otcem se identifikuje jako milovník života, sportu a žen.

Ukázka rozhovoru (T:terapeut, P:pacient)
P.: Otec mi teď bude 50 let chybět, 50 let se s tím budu vyrovnávat (slzí, schoulený v křesle).
T.: To vám bude 72, co bude pak?
P.: Možná se s tím vyrovnám dřív, ale teď jsem strašně sám.
T.: (nabízí princip detotalizace-titrace) Ano, je tu určitá vaše část, která se cítí sama a opuštěná. Možná jsou tu i jiné části.
Je třeba něco, co nesete v sobě jako otcův odkaz, něco, v čem se s ním můžete spojit? Něco v čem se otci podobáte?
P.: Taky miluju život. Otec miloval život. Měl rád jídlo, rád se smál, já jsem taky takový. A měl rád ženy („rozbalí se“ v křesle, natáhne nohy, plachý úsměv).
T.: (fixuje a zvědomuje pozitivní zdrojový moment v těle. Podle Frankelové a Correy (2009) je důležité nepodporovat spojení prožitků s úzkostí, ale s vitalitou a silou). Je něco ve vašem těle jinak, když vzpomínáte, jak otec miloval život a když se spojujete s tím, že milujete život stejně jako on?
P.: Uvolnil jsem se, narovnal jsem se.
T.: Ještě někde je něco jinak?
P.: Líp se mi dýchá, tady to povolilo (ukazuje na oblast srdce).
T.: Zůstaňte s tím pocitem ještě chvilku. Je tam ještě něco? Barva, pocit, nějaké gesto, které by vyjádřilo, jak vy a otec milujete život?
P.: Cítím teplo tady (=na hrudi), a gesto asi takhle (otevírá náruč, dýchá).
T.: (pomalu shrnuje) Objevila se vaše část, která miluje život, objevilo se propojení s otcem v lásce k životu, pocit uvolnění, narovnala se vám záda, povolilo srdce, u srdce je teplo a otevřel jste náruč.
Jste propojený s otcem a kdykoli se k tomu pocitu můžete vrátit.
P.: (se zavřenýma očima přikyvuje, prodýchává s otevřenou náručí)
T.: Jaké to je?
P.: Dobré (s úsměvem).
T.: Pojďme udělat ještě jeden krůček, můžeme?
P.: Jo (přikyvuje, paže uvolněně položí na křeslo).
T.: Je nějaká možnost, jak by se tohle propojení mohlo projevit ve vašem životě?

S Novým rokem odeznívají pocity na zvracení, průjmy, pokračuje truchlení a třes. Upravil životosprávu, jídelníček, chodí pravidelně spát, únavu respektuje a už se za ni nestydí, ani si za ni nenadává. Pracujeme s principem pulzace (nádech – výdech, výkon – odpočinek). Pacienta baví třesání (vytřásání) jako další drobná praktická technika práce s tělem, mimovolní třes a chvění postupně mizí.
V lednu 2017 ukončuje studium na škole, která jej nebavila – byla jen záminkou k tomu, aby mohl od matky odejít do Prahy. V Praze se rozhodl zůstat. Matce to sdělil z bezpečné vzdálenosti 200 km, bez dalších komentářů. Sbližuje se s bratrem, domluvili si pravidelné návštěvy přímo u něj – a společný sport. Může si s bratrem povídat, otevřít se, mít a sdílet city. S bratrem připravoval sportovní utkání nesoucí jméno otce – memoriál. Užil si bratrskou lásku i spolupráci a také hrdost na otce i na to, že je jeho synem, leccos z něj nese v sobě a chce předat dál. Smutek trvá, ale už jej nesžírá.
V Praze zůstává, našel si práci. Měl dobrý sen o otci, byli spolu na procházce, povídali si, otec tam byl pro něj. Od února 2017 „žije naplno“, chodí na výlety, plave, vrátila se mu energie, moc si toho váží. Navázal znovu kontakty s přáteli, kamarády. O otci s nimi nemluví, to je jen jeho. Svou lásku k otci střeží jako poklad. V březnu navazuje vztah s dívkou, studentkou. Na otce si vyhradil jeden podvečer v týdnu, kdy se jde projít, na otce myslí, v duchu si s ním povídá a popláče si. V půlce května vysadil léky poté, co se dívce otevřel a svěřil se jí svým příběhem „jako prvnímu člověku v Praze“, dívka jeho truchlení přijala jako adekvátní, normální. Cítil se potvrzený a přijatý.
„Život nabral pozitivní směr.“ Byl se fotit jako model, vzal přivýdělek v komparzu. „Většinu dní si už ani neuvědomuji, že mi bylo někdy špatně…“ V červnu 2017 terapii ukončuje, je spokojený, změnil práci, má vztah, žije naplno a má život ve svých rukou. „Mohl jsem se svěřit, otevřít, cítil jsem bezpečí. Otec mi chybí, ale jsem usazený.“

8. Co se vlastně stalo a proč? (pokus o vysvětlení skutečného průběhu terapie)

Z hlediska biosyntézy se podařilo dosáhnout groundingu, uzemnění a propojení s vlastní silou. Pokud bychom v červnu 2017 kreslili diagram life-fields, došlo v polích 1 a 2 (pohyb a dech) k celkovému zklidnění a zjemnění pohybů. S navázáním partnerského a intimního vztahu také pacient přestává nutkavě sportovat. V polích 3 a 4 (vztahy a emoční prožitky) dochází k otevření a navazování naplňujících vztahů, pacient už má navíc vnitřní povolení starat se také sám o sebe. Dovolí si slabost a má potřeby ve vztazích (kamarádi, bratr, dívka), více připouští a prožívá i pojmenovává emoce, i když má trvale tendenci negativní emoce nevítat a pocit kompetence má tehdy, pokud je „šťastný“. V polích 5 a 6 (komunikace a vnitřní svět) došlo na úrovni komunikace k otevření a většímu sdílení, na úrovni mentálních obrazů se vynořily pozitivní a nadějeplné obrazy o sobě i o vlastní budoucnosti. Odezněla deprese i úzkostné potíže a somatizace, bylo zpracováno šokové trauma ztráty s reakcí zamrznutí. Pacient se zotavil a na úrovni bio-psycho-sociální se vrátil k běžnému životu mladého muže. Ač nebyl tematizován a oslovován vztah s matkou, pacient pravděpodobně zažil korektivní emoční zkušenost s terapeutkou, která je k dispozici, orientovaná na jeho bezpečí a potřeby.

9. Čím to bylo? (účinné faktory – zamýšlené či nezamýšlené)

Za hlavní účinný faktor považuji skutečnost, že se podařilo vytvořit bezpečný prostor pro truchlení a zpracování šokového deprivačního traumatu. Za druhý významný účinný faktor považuji terapeutický vztah, podařilo se navázat bezpečnou vazbu mezi pacientem a terapeutkou. Tato bezpečná vazba umožnila korektivní emoční zkušenost.
Pacient netrpí poruchou osobnosti, která by léčení komplikovala, v terapii spolupracuje a snadno zjistil, že individuální terapie mu vyhovuje. Dětství strávil v kompletní a funkční rodině, což dává jeho sebepojetí základní pozitivní a biofilní orientaci. Zvolená metoda biosyntéza jako „psychodynamická metoda pracující také s tělem“ souzněla s jeho dominantním kanálem – kinestetickým. Biosyntetické techniky práce s tělem, detotalizace, propojování emocí – těla a kognice/metakognice, práce s pulzací a polaritami, techniky groundingu a cateringu, to vše umožnilo sebe-prožívání a sebe-vědomí, navázání na zdroje energie, naučil se účinně se zklidňovat. Pacient mohl opustit obranný mechanismus somatizace, rozvíjel více asertivitu.

10. Jak jsem se svou prací spokojena? (hodnocení míry zdaru a nezdaru)  a 11. Jak to bude dál? (prognóza)

V daném kontraktu považuji vývoj za velmi dobrý.
V současné době (po čtyřech měsících od ukončení terapie) se pacient objednal na konzultaci po rozchodu s dívkou, v telefonátu naznačil, že navazující kontrakt by se mohl týkat jednak odreagování rozchodu, jednak dalšího směřování v životě (studium? zahraničí?). Předpokládám ale, že bude tematizován ještě vztah s matkou („vztahy se ženami“) a dokončen separační proces. Rovněž nebylo osloveno téma „usilování o štěstí“ („pouze když jsem šťastný, jsem v pořádku“), které se nabízí ke zpracování v rámci nynějšího zklamání.

12. Další návrhy (navrhovaná opatření či doporučení)

Pravděpodobně budu pacientovi doporučovat navazující střednědobý psychoterapeutický kontrakt zaměřený na zdroje spokojenosti a vztahy.

Pozn.: Pro popis a strukturu kazuistiky jsem použila Pokyny pro zpracování psychoterapeutické kazuistiky na stránkách pracoviště klinické psychologie IPVZ.
(https://www.ipvz.cz/o-ipvz/kontakty/pedagogicka-pracoviste/klinicka-psychologie/pokyny-ke-zpracovani-kasuistiky)

 

LITERATURA
Boadella D., Frankel E., Correa M.: Biosyntéza – Výběr z textů, Triton, Praha, 2009, 135 s.
Boadella D., Carleton J.A., Frankel E., Rodrigues E.: Biosyntéza – Výbor z textů, Grada, Praha , 2012, 112 s.
Boadella D.: Životní proudy, Triton , Praha, 2013, 199 s.

MUDr. Alena Večeřová Procházková pracuje v Psychiatrické ambulanci Praha 4. Poradna pro psychiatrii a psychosomatiku. Psychoterapie a supervize. Praha 1
 

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0