PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

MARK MCKERGOW : SFBT 2.0 JE TU? s.104-118 

NOVÁ GENERACE KRÁTKÉ TERAPIE ZAMĚŘENÉ NA ŘEŠENÍ JIŽ DORAZILA. Tento dokument se snaží popsat vývoj v oblasti krátké terapie zaměřené na řešení (SFBT) za minulé desetiletí.

Usuzuji, že jsme již viděli příchod jakési nové formy SFBT, silně zaměřené na popisy a mající ještě jednodušší formu než původní SFBT vyvinuté Stevem de Shazerem, Insoo Kim Berg a kolegy. Tato nová forma je stále jednoznačně SFBT z hlediska priorit a zaměření původních předchůdců, ale také vynechává mnoho prvků, které byly během počátečního vývoje převzaty z předchozích tradic rodinné terapie a krátké terapie. Název „SFBT 2.0“ je navržen proto, aby pomohl zabránit záměně s dřívějšími formami a zároveň zachovat, že se nejde o novou terapii, ale o důležitý vývoj stávající praxe.

MCKERGOW, M. SFBT 2.0: THE NEXT GENERATION OF SOLUTION FOCUSED BRIEF THERAPY HAS ALREADY ARRIVED, PSYCHOSOM 2022; 2(3-4), PP.104-118
This paper seeks to describe developments in the field of solution-focused brief therapy (SFBT) over the past decade. I suggest that we have already seen the arrival of a new form of SFBT, heavily focused on descriptions and of an even simpler form than the original SFBT developed by Steve de Shazer, Insoo Kim Berg and colleagues. This new form is still distinctly SFBT in terms of the priorities and focus of its original predecessors, but it also omits many elements that were taken from earlier traditions of family therapy and brief therapy during its initial development. The name "SFBT 2.0" is designed to help avoid confusion with earlier forms while maintaining that it is not a new therapy but an important development of existing practice.
KEY WORDS: SFBT, solution-focused brief therapy, systemic therapy

ÚVOD

V krátké terapii zaměřené na řešení (SFBT) je často kladena otázka „Jak byste poznali, že se stal zázrak?“ To není totéž jako otázka na způsob, jak zázrak uskutečnit – spíše náhled do budoucnosti a zkoumání změn, které zázrak způsobil v každodenním životě. Vede to ke konverzaci o všímání si změn, spíše než k touze po nich od nuly – ke zjištění, že změna již probíhá jako předchůdce, na kterém můžeme dále stavět.
Domnívám se, že změny v naší vlastní praxi jsou stále patrnější. V tomto článku tyto změny nastíním a řeknu, proč si myslím, že ukazují, že již jdeme novým směrem. Tento dokument jako takový není výzvou k akci. Nenavrhuji novou formu SFBT, snažím se vyjasnit a formulovat to, co se děje, a navrhuji, že je čas, abychom tento vývoj uznali a využili, než abychom předstírali, že jsme všichni stále na stejné vlně z počátků 90. let. Tyto nejnovější verze jsou již v tisku, ale nejsou jasně označeny jako nové. To, že pod stejným praporem existují různé formy SFBT, může způsobit zmatek mezi nováčky, a dokonce mezi zkušenějšími praktikujícími, kteří pod stejným názvem vidí různé myšlenky a metody.
Protože tyto novější verze jsou stále nezaměnitelně SFBT, nebylo by vhodné snažit se jim dát nové jméno. Nyní je však rozdíl dostatečný na to, abychom je začali rozlišovat. Na způsob označování nových verzí softwaru navrhuji, aby „SFBT 2.0“ byl pracovní název.
V tomto článku se budu snažit popsat inovace a rozdíly mezi SFBT 2.0 a tím, co bychom mohli nazvat SFBT 1.0, tedy „původní“ verzí. Ani to není snadné ostře vymezit, jelikož Steve de Shazer při mnoha příležitostech trval na tom, že „neexistuje žádná ortodoxie“. Tyto rozdíly jsou však stále větší a důležitější a hrozí, že naše oblast bude ještě více matoucí.

SFBT 1.0

SFBT se postupně vynořila během druhé poloviny 80. let z rozsáhlého programu empirického výzkumu v Brief Family Therapy Center (BFTC), v Milwaukee pod vedením Steva de Shazera, Insoo Kim Berg a kolegů. De Shazer a Berg byli velmi ovlivněni přístupem krátké terapie Institutu duševního výzkumu (MRI), v Palo Alto, a rozhodli se tento přístup rozvíjet ve svém vlastním centru. Oddaný MRI John Weakland, opravdu zůstal supervizorem i blízkým přítelem Steva de Shazera až do jeho smrti v roce 1995. Jak uvidíme, toto pozadí je důležité pro pochopení způsobu, jakým je jazyk zpočátku používán v SFBT.
Během první poloviny osmdesátých let tým z BFTC rozvinul své nápady ohledně krátké terapie, přičemž Steve de Shazer vydal dvě knihy (S de Shazer, 1982, 1985), které stavěly na myšlence hledání vzorců a rozvíjení nápadů založených na Ericksonských metodách (např. „technika křišťálové koule“) tvorby intervencí, které byly považovány za „univerzální klíče“ k řešení případů. První stopy SFBT, jak ji známe, se objevily v klíčovém článku z roku 1986 (de Shazer et al., 1986) a konsolidovaly se v knize z roku 1988 Clues: Investigating Solutions in Brief Therapy (de Shazer, 1988) . Gale Miller, angažovaný v BFTC jako pozorovatel/výzkumník, strávil čas v centru v roce 1984 a znovu od roku 1989 říká (McKergow, 2009) , že praxe se během této doby výrazně změnila:
Mějte na paměti, že v roce 1984 nedělali terapii zaměřenou na řešení, dělali něco velmi podobného Stevově první knize (de Shazer, 1982) – nazval jsem to ekosystémová terapie. Avizovala to Palo Alto Group (Institut pro výzkum duševního života)… [V roce 1989] jsem zjistil, že je to již velmi odlišné místo. Bylo vidět, že udělali dramatický posun směrem k praxi zaměřené na řešení: odlišné druhy předpokladů, mnohem méně systémové, mnohem méně času na vytváření intervencí, mnohem méně času na mapování trablů nebo problémů, bylo to mnohem více se soustředěné na řešení a fluidní (str. 79).
Mnoho praktikujících po celém světě si vzpomíná, že svou praxi zaměřenou na řešení začali přečtením „Clues“, které obsahovaly hlavní ingredience SFBT (i když ne se stejnou vyvážeností prvků – mnohem větší důraz je kladen na hledání výjimek, přičemž rozhovory o hypotetickém řešení jsou vyhrazeny pro případy, kdy nelze najít žádné výjimky). Steve de Shazer pokračoval v sepsání dvou knih, v nichž bylo méně „jak na to“, byly spíše pokusem přidat do svých zjištění určitou intelektuální přísnost (de Shazer, 1991, 1994) . Začátkem 90. let se tento přístup začal prosazovat na mezinárodní úrovni a vytvoření Evropské asociace pro krátkou terapii (EBTA) v roce 1994 poskytlo praktikujícím místo, kde se mohli shromažďovat, sdílet poznatky a rozvíjet.
Vývoj v průběhu 90. let 20. století až do roku 2000 zahrnoval větší zaměření na výzkum (a vytvoření výzkumného protokolu EBTA ve snaze zajistit určitou jasnost toho, co se pro výzkumné účely počítá jako SFBT), a aplikaci myšlenek SFBT v dalších oblastech terapie a života (školy, organizace, sociální práce, věznice atd.). Během prvního desetiletí 21. století byly publikovány stovky výzkumných studií (Macdonald, 2011) a v roce 2011 byla uspořádána autorská sbírka Cynthiou Franklin a publikována prostřednictvím Oxford University Press (Franklin, Trepper, McCollum, & Gingerich, 2011). Druhá kapitola této knihy (Trepper et al., 2011) nese název „Solution Focused Brief Therapy Treatment Manual (Terapeutický manuál pro krátkou terapii zaměřenou na řešení, pozn. překl.) a poskytuje dobrý popis toho, co bychom mohli nazvat „klasickou SFBT“.
• Změna před sezením
• Cíle (nejlépe malé)
• Zázračná otázka
• Škálování
• Hledání výjimek
• Otázky na zvládání (pokud je to vhodné/potřebné)
• Přestávka, komplimenty na silné stránky a zdroje
• Domácí úkol (buď úkol navržený klientem, nebo experiment navržený terapeutem)
Toto shrnutí bude sloužit jako základ pro to, co bude následovat. Nemyslím si, že je na něm jako na obecném prohlášení něco kontroverzního.

VZNIKAJÍCÍ VÝVOJ

Během roku 2000 až do roku 2010 došlo v oblasti SFBT k zajímavému vývoji, který podle mého názoru rozšiřuje a mění klasický terapeutický manuál SFBT 1.0 uvedený výše. Mnohé z těchto událostí, bez přílišných ceremonií, zmiňují Shennan a Iveson (2011) a samozřejmě jsou popsány i v dalších pracích týmu BRIEF a dalších autorů (Iveson, George, & Ratner, 2011; Iveson & McKergow, 2016; Ratner & Yusuf, 2015 Ratner, George a Iveson, 2012) . V některých případech se však obávám, že autoři nevynaložili dostatečné úsilí na odlišení vlastních inovací od zavedené praxe. Rozdíly bych shrnul takto:

• Od akčního jazyka k jazyku popisnému.
• Od otázek k „místnostem“ a „nástrojům“.
• Od cílů k nejlepším nadějím/společným projektům.
• Preferované budoucnosti a škály– stejné otázky, různé cíle.
• Od výjimek k případům – jasnější zaměření na diskuse o minulosti a současnosti.
• Ztráta kocoviny z rodinné terapie.
• Ukončení sezení – žádné úkoly nebo dokonce kroky, více oceňující shrnutí.
Podívejme se postupně na každý z nich.

OD AKČNÍHO JAZYKA K JAZYKU POPISNÉMU

Od prvních dnů si krátká terapie dle MRI modelu cenila konkrétních popisných sdělení (viz Weakland & Fisch, 1992, shrnutí z posledního dne, kde se také uvádí, že Steve de Shazer se v roce 1972 zúčastnil krátkého terapeutického workshopu MRI). Model MRI, který je skutečným bořičem paradigmat v oblasti duševního zdraví, spočívá v tom, že se na takové problémy nepohlíží jako na něco „uvnitř“ pacienta, ale jako na nějaký výsledek komunikačních vzorců mezi klientem a jeho okolím. Zaměření na konkrétní popisné sdělení je způsob, jak přestat být vtahován do interních psychologických hypotéz a místo toho se zaměřit na interakce – kdo co dělá, s kým, kdy a v jakém pořadí. To je v MRI modelu klíčem k nalezení způsobů, jak lze narušit vzorec, který udržuje problematický stav a otevření dveří tomu, aby se stalo něco jiného, a to navržením behaviorální intervence. Jakmile se stane něco jiného, může být klientovi doporučeno, aby toho udělal více, aby podpořil nový a lepší vzorec chování.
Toto zaměření na konkrétní jazyk je přeneseno do SFBT 1.0. De Shazer a další vědomě pojmenovali svůj stěžejní článek „Brief Therapy: Focused Solution Development“ po dřívějším příspěvku MRI (Weakland, Fisch, Watzlawick, & Bodin, 1974) jako způsob, jak ukázat, že tyto dva přístupy byly propojeny. Tento konkrétní detail je však nyní mnohem více o tom, co klient chce den po zázraku, co funguje a tak dále, než o vzorci problému. Celkový záměr vyhnout se psychologistickým hypotézám a zaměřit se na specifika stále přetrvává, stejně jako snaha zaměřit se na shromažďování sdělení s cílem navrhnout intervence nebo zadat úkoly.
Pokud se nyní podíváme na nedávný „deskriptivní obrat“, který popsali Shennan a Iveson, je zde stále zaměření na konkrétní popisné sdělení. Nyní však není na terapeutovi, aby vymýšlel detaily intervence, je mnohem více na klientovi, aby mluvil, poslouchal a reagoval. Úroveň detailů je ještě větší než dříve – například případ „mazlení“ od Ivesona a McKergowa (2016), kde popis pětisekundového mazlení trvá stejný počet minut. (Čtenáři s bystřejším zrakem si možná všimli, že název jejich článku Brief Therapy: Focused Description Development (Krátká terapie: vývoj zaměřeného popisu pozn. prekl.) vědomě reflektuje oba články zmíněné v předchozím odstavci opět jako poctu vyvíjejícímu se přístupu.)
Zde se mění cíl terapie. Terapeut se nesnaží shromažďovat informace kvůli návrhu intervencí. Úlohou terapeuta je spíše pomoci klientovi rozšířit detailnost jeho popisů, které se pak stále více a více obohacují drobnými specifiky, jež se mohou snadno nabízet jako kroky pro klienta. Jakmile klient bude mluvit, řekněme, o dni po zázraku, terapeut bude povzbuzovat podrobnější rozhovor o klientovi a jeho okolí (velmi vědomý otisk MRI modelu půl století zpět), ale ohledně podrobností o tom, co klient chce, spíše než o problémových vzorcích. K tomu mohou pomoci některé velmi jednoduché otázky, jako např.
• Jaké by byly první drobné znaky, kterých byste si všimli, že se začíná dít [X]? Co dále?
• Kdo by byl první, kdo by si všiml, že se děje [X]? Čeho by si všimli, když by poznali, že se děje [X]? Co dále?
Všimněte si, že [X] zde nemusí být něco konkrétního – může to být prosté zopakování nejlepších nadějí, nebo dokonce jen „toto“ z rozhovoru. Tyto otázky pomáhají vykreslit věci podrobně, dokonce i z velmi zamlžených a nejasných výchozích míst.
Role terapeuta se tedy mění z třídiče detailů (aby zjistil relevantní detaily pro návrh intervence) na expandéra detailů (aby pomohl klientovi ponořit se do jeho popisů preferované budoucnosti, minulosti a přítomnosti). Slovní zásoba se posouvá od „dělat“ k „všímat si“. Zdá se, že Steve de Shazer a Insoo Kim Berg byli součástí tohoto posunu již v roce 1992 ve svém článku „Doing Therapy: A post-structural revision“ (de Shazer & Berg, 1992), kde diskutují myšlenku posunů gramatiky během sezení s klientem. Možná však v té době ještě nechápali všechny důsledky tohoto posunu. Tato nová role také vstupuje do hry v mnoha dalších změnách, o kterých budu mluvit níže.

 

OD OTÁZEK K „MÍSTNOSTEM“ A „NÁSTROJŮM“

Otázky byly vždy jádrem SFBT. Původní videa produkovaná BFTC ukazující Steva de Shazera a Insoo Kim Berg při práci jsou opatřena titulky, aby diváci měli přehled o tom, co se při sezení děje. Názvy jsou „Zázračná otázka“, „Škálování“ a tak dále. Důraz je kladen na otázky. Nyní dokonce existují knihy shromažďující obrovské množství „SF otázek“, dokonce i knihy jako „1001 SF otázek“ (Bannink, 2010) , jako by samotná otázka mohla být zaměřena na řešení. (Jakoukoli otázku lze položit nesčetnými různými způsoby a pouze některé z nich mohou být SF.)
Samozřejmě otázky jsou důležitým prvkem praxe SF. Smyslem těchto otázek však není jen to, aby byly položeny – jde o to, začít nebo stavět na částech rozhovoru/sezení. Zázračná otázka a jediná odpověď mohou znamenat drobný pokrok, ale skutečný potenciál spočívá v tom, co se stane potom – rozšíření odpovědí do popisů během rozhovoru.
Zázračná otázka nebo otázka na škálování není jen otázka, ale začátek mnohem delšího rozhovoru. Proto dává smysl zaměřit se na tyto části konverzace spíše než na samotné otázky jako na samostatné prvky. Takže konverzace o „preferované budoucnosti“ je zázračná otázka a zároveň veškeré následné doplněni týkající se prvních drobných znaků toho, že se zázrak stal, kdo jiný by si toho mohl všimnout, čeho by si všiml, co se stane potom, jaký rozdíl to přináší, pro koho a tak dále.
Chris Iveson mluví o metafoře „umělecké galerie“ pro terapeutický rozhovor. Tato umělecká galerie má řadu „místností“ s různými věcmi, na které se můžete dívat a zkoumat. Tyto místnosti mohou zahrnovat (obrázek 1):
• Pokladna (Ticket office, pozn. prekl.) – získání nejlepších nadějí od klienta, „vstupenka“ pro pokračování v práci.
• Galerie preferované budoucnosti (Preferred future gallery, pozn. prekl.) – soubor obrázků nebo popisů preferované budoucnosti pro klienta a jeho příbuzné (nesprávné slovo) s těmito splněnými nejlepšími nadějemi
• Galerie případů (Instances gallery, pozn. prekl.) – sada obrázků, případů v minulosti nebo současnosti, které se pojí s touto preferovanou budoucností (kterou lze sestavit pomocí stupnice od 1 do 10)
• Dárkový obchod (Gift shop, pozn. prekl.) – poslední místnost, která může obsahovat sérii obrázků nebo obrázků N+1, menších částí nebo znaků na cestě k pokroku.

Podobně jako Galerie případů, zmiňuje Adam Froerer z Mercer University místnost zdrojů (Froerer, 2017), kde se shromažďují různé prvky ze života klientů poukazující na jejich zdroje. Smyslem této metafory není to, že každá místnost musí být navštívena v daném pořadí, aniž by bylo povoleno se vracet zpět. Naopak – i když je zde jednoznačně naznačen směr cesty od vchodu k východu, během sezení může klient a terapeut strávit více času v jedné místnosti než v jiné, mohou se vrátit a něco znovu navštívit nebo možná objevit něco jiného, čeho si předtím nevšimli a tak dále. Toto není recept, ale návod na něco, co bude nevyhnutelně individuální cestou.
Tyto „místnosti“ pomáhají praktikujícímu sledovat, kde jsou a co se děje v konverzaci. Obecně je dobré chvíli zůstat v jedné místnosti a neběhat zběsile z jedné místnosti do druhé. Pokud se během rozhovoru o preferované budoucnosti objeví zajímavý a relevantní „případ“ (více o tomto konceptu později), terapeut si ho poznamená a půjde ho navštívit později, než aby se okamžitě odklonil, a ztratil nit rozhovoru o preferované budoucnosti. Terapeut a klient se mohou pohybovat z místnosti do místnosti společně a v případě potřeby se vracet. Klíčovým rozdílem je zde maximálně využít každou „místnost“ nebo fázi, spíše než skákat mezi místnostmi (tendenci, kterou pozoruji u mnoha úplných začátečníků v SFBT, kteří, jak se zdá, chtějí aplikovat všechny otázky najednou!).
Tento vývoj předznamenala práce Jacksona a McKergowa (2002, 2007) na „nástrojích řešení“. Ta byla pokusem najít větší jednotky konverzace, než jsou otázka/odpověď, aby pomohli učícím se praktikujícím a koučům udržet si přehled. Jackson a McKergow se pokusili dát těmto nástrojům výstižné názvy, jako „Future Perfect” (preferovaná budoucnost) a „Counters” (včetně případů a také relevantních zdrojů) (obrázek 2).

 
Tyto termíny se ne vždy dobře překládají do jiných jazyků, ale za posledních deset let ukázaly svoji stálost a pomáhají praktikujícím vytěžit z konverzace, kterou vedou, co nejvíce (tím, že se jich budou držet), než aby skákali do jiných konverzací, když klient nabídne lákavé sousto. Výhodou je také to, že tento koncept neukládá správné pořadí nástrojů, které mají být použity, což poskytuje odborníkovi flexibilitu v rámci snadno přenosného rámce.

OD CÍLŮ PO NEJLEPŠÍ NADĚJE/SPOLEČNÝ PROJEKT

Dlouho se diskutuje povaha cílů v SFBT. V počátcích, bylo zaměření na (malé specifické behaviorální) cíle způsobem, jak se obecně odklonit od psychologických hypotéz a přejít k nějakému druhu diskuse o tom, co si klient přeje. Myšlenka „orientované na cíl“ byla užitečným znakem k odlišení od jiných „vhledově orientovaných“ nebo „hlubokých“ praktik. Emergentní povaha SFBT však přináší to, že proces není ukončen, když jsou klientovy cíle nezbytně splněny, ale když je klient spokojen tak, že může pokračovat ve svém životě pod vlastní taktovkou – ať už je to spojeno s jeho původními cíli či ne.
Posun směrem k tomu, že se začneme ptát na „nejlepší naděje“ klienta, jak to dělá BRIEF a další, je krokem od cílů. Cíl je konkrétní věc, která má být splněna (případně do určitého data). Naděje je něco v budoucnosti, něco žádoucího, a přesto nepřítomného (zcela) v tuto chvíli. Tímto je i nejlepší naděje, jen ambicióznější a možná i hůře uskutečnitelná. (Tím se ihned odlišuje od důvodů pro příchod na terapii, ty jsou obvykle v minulosti a nežádoucí.)
Odpovědi na nejlepší naděje, a takové odpovědi nemusí přijít okamžitě, jsou způsobem, jak definovat téma nebo povahu společného projektu. Harry Korman (Korman, 2004) popisoval definování „společného projektu“ – společného mezi klientem a terapeutem – na kterém se oba dohodnou, že budou chvíli pracovat. Ostatní včetně Michaela Hjertha (in Klingenstierna, 2001) a Jackson & McKergow (2002) popsali tuto fázi jako „platformu“, místo, kde se má stát, když společná práce začíná. Je dobré si připomenout počáteční řeč, kterou Steve de Shazer používal ve svých pozdějších letech: „Neexistují žádné záruky, ale udělám, co budu moci, a doufám, že vy také.” (Dívající se na klienta, aby získal nějakou kladnou reakci.) Toto nabízí jasnou dohodu – budu s vámi pracovat na vašich nadějích a bude to vyžadovat práci nás obou.
Toto není stanovení cílů. Je to název nebo téma pro práci, které lze okamžitě uvést do praxe položením zázračné otázky nebo škálováním, abychom se mohli pustit do další fáze rozhovoru. Ponechává to vše otevřené změnám a evoluci, jak se věci vyvinou. Jsou-li stanoveny cíle a poté na nich lpíme, i malé cíle nás mohou dostat do vězení s neočekávaným vývojem, což znamená, že to, co bylo původně rozumným cílem, se nyní změní buď ve snadnou procházku, nebo v nesplnitelný sen.

PREFEROVANÁ BUDOUCNOST A ŠKÁLOVÁNÍ – STEJNÉ OTÁZKY, RŮZNÉ CÍLE

Diskuse o „preferované budoucnosti“ (den po zázraku, který se obvykle stane ten den v noci) a otázky na škálování dlouho byly a nadále jsou ústředními prvky praxe SF. S přechodem od shromažďování informací kvůli navrhovaným intervencím k vytváření bohatých a podrobných popisů se však mění i cíle těchto metod. Takže terapeut má trochu jiný pohled, když vstupuje do těchto diskusí.
Spíše než naslouchání vzorcům chování, které by se mohly zesílit a opakovat, se praktikující více zabývá tím, že pomáhá klientovi rozvíjet a obohacovat jeho popisy, zejména pokud jde o interakce. Kdo bude dělat co, v reakci na koho, s jakými drobnými rozpoznatelnými znaky? Všimněte si, jak blízko se to zdá původní myšlence detailního jazyka z MRI, ale má to jiný cíl. Účelem není rozlousknout celý případ „aha“ momentem, spíše jde o postupné budování detailu, které klienta na konci jaksi nechává na jiném místě – i když se nevyskytne žádný konkrétní „aha“ moment.

OD VÝJIMEK K PŘÍPADŮM – JASNĚJŠÍ ZAMĚŘENÍ NA DISKUSE O MINULOSTI A SOUČASNOSTI

Možná že klíčovým prvkem na začátku SFBT bylo umění nacházet a konstruovat výjimky – situace, kdy se problém měl stát, ale nestal, nebo se stal jen částečně. Opravdu, v roce 1988, kdy byly vydány „Clues”, to byla hlavní strategie pro terapeuta – zázračná otázka a preferovaná budoucnost byly diskutovány pouze v případě, že se nenašly žádné výjimky. Idea byla taková, že existence těchto výjimek ukázala, že nejenže problém není nevyhnutelný (jak se klientovi často jevil), ale také to, že klient by mohl chytrým jednáním a pozorováním tyto výjimky cíleně generovat. Tím se otevřely dveře ke kontrole a následné redukci problematického chování s klientem, který držel svůj osud pevně v rukou.
Původní myšlenka hledání výjimek – situace, kdy se problém nevyskytuje nebo se vyskytuje méně – zahrnuje vše kromě toho, kdy se problém vyskytuje v nejhorší podobě. Toto je velmi široká kategorie! V dnešní době je mnohem obvyklejší, že se terapeut nejprve pustí do rozhovoru o preferované budoucnosti, který umožní jinou a lépe definovanou alternativu – „případy“ této preferované budoucnosti, které se zcela nebo částečně odehrávají, nebo minulé události, jež předjímají tuto preferovanou budoucnost. To dává mnohem jasnější zaměření na události, které se netýkají pouze absence nebo omezení problému, ale souvisejí s nejlepšími nadějemi a preferovanou budoucností popsanou klientem. Je to cílenější dotaz, a proto může do konverzace vnést bezprostředně užitečné a relevantní myšlenky. Ostatní (kolegové pozn. prekl.) mohou tyto různé prvky označovat jako „části lepšího“ (na rozdíl od „částí odlišného“) – a samozřejmě, abychom o tom mohli diskutovat, potřebujeme určité pochopení toho, co „lepší“ v kontextu znamená.
Jedním ze způsobů, jak zahájit takovou konverzaci, je použít klasickou otázku „na stupnici od 1 do 10“, kde 10 je preferovaná budoucnost nebo zrealizované nejlepší naděje (není potřeba úplné znění zázračné otázky, abychom vyvolali klienty zmíněné nejlepší naděje). Klient chvíli přemýšlí a pak může říct „3“ nebo cokoliv jiného. Samozřejmě, další část rozhovoru je „jak to, že jste na stupnici 3 a ne níže?“ – opět klasická SF práce, která se v podstatě nezměnila, kromě nového zaměření na vytváření bohatých popisů spíše než na snahu záměrně pobízet klienta k akci.

ZTRÁTA KOCOVINY Z RODINNÉ TERAPIE

Krátká terapie dle MRI modelu byla vyvinuta stejným týmem z MRI, který vyvinul rodinnou terapii před několika lety (v 50. a 60. letech 20. století). Tato skupina si zvykla na uspořádání a vybavení rodinné terapie – speciální terapeutickou místnost vybavenou jednosměrným zrcadlem, tým terapeutů sedící za zrcadlem (klientem neviděný), telefon pro komunikaci s terapeutem v místnosti s klientem. Běžná rodinná terapie spočívala v tom, že vedoucí terapeut provedl sezení s klientem (možná byl vyzván kolegy, aby položil určité otázky) a poté nechal klienta samotného, zatímco se stáhl do týmové místnosti za zrcadlem. Tam následovala debata o tom, kdo si čeho všiml, jaký druh intervence by mohl být vhodný a jak by mohl být klientovi „prodán“ jako užitečný. Terapeut se poté vrátil ke klientovi a předal mu zprávu na konci sezení, včetně intervence.
Nápad poskytovat komplimenty klientovi se poprvé objevil jako strategický krok pro tyto zprávy na konci sezení. Někdo si všiml, že vyslovovat klientům komplimenty o nich samotných, o jejich dosavadních řešeních situací, o jejich užitečných silných stránkách a kvalitách generovalo u klientů „ano“ – klienti souhlasili s těmito užitečnými body, a tak byli více nakloněni přijmout intervence terapeutů.
Pokud budeme pokračovat ve zkoumání nové role terapeuta jako podporovatele (elicitor v originále pozn. prekl.) podrobných popisů spíše než tvůrce intervencí, pak následují některé klíčové body:
1. Tým už není potřeba. Rozhovor je pro klienta, aby ho slyšel, a samotný terapeut je toho součástí. Představa, že ostatní sledují, skryti před zraky, se zdá nejen nákladná, ale také poněkud strašidelná.
2. Není tedy třeba přestávky, protože odpadá tvorba intervence a není s kým se poradit. Původní definice z výzkumu EBTA z roku 1997 zahrnovala přestávku jako jeden ze šesti prvků, které značily, že terapie je správně „zaměřena na řešení“. Časy se změnily.
3. Není stejná potřeba souvislé palby komplimentů jako předehra k prodeji nějakého druhu intervence. To neznamená, že komplimenty jsou zakázány – spíše se jejich účel mění v potenciální přerámování (reframing v originále pozn. prekl.) obtíží a normalizaci výzev a lze je použít kdykoli během sezení.
4. A samozřejmě nedochází k žádné intervenci. Někteří (včetně BRIEF) by dokonce řekli, že jakákoliv konverzace o možných akcích a dalších krocích je zbytečná – klient něco udělá, pokud to uzná za vhodné, a pokud to nebude považovat za vhodné, nemá smysl se na to ptát. Já osobně, pracuji v korporátním prostředí, mohu se tedy klienta stále ptát na jeho úvahy o možných dalších malých krocích – idea je taková, že je velmi normální dohodnout se v těchto kontextech na krocích do té míry, že někteří lidé předpokládají, že pokud nevyjádřili souhlas s dalšími kroky, pak nemají dělat nic, což není dojem, který chci zanechat. Zaměřujeme se obvykle na to, abychom jim pomohli soustředit se na malé kroky, u kterých je mnohem pravděpodobnější, že budou uskutečněny, než na velké kroky, a proto je pravděpodobnější, že přinesou změnu. Cokoliv, toto je nyní nanejvýš lehká závěrečná otázka pro klienty, spíše než komplexní intervence s házením mincí, předstíráním, formulováním úkolů na prvním sezení nebo odlišným jednáním každý druhý den v týdnu a všemi dalšími aspekty, které se objevily v strategické příručce pro rodinnou terapii.

UKONČENÍ SEZENÍ – ŽÁDNÉ ÚKOLY ANI KROKY, VÍCE OCEŇUJÍCÍ SHRNUTÍ

Právě jsme viděli, že konec sezení ztratil mnoho z charakteristik, které byly v počátcích považovány za nepostradatelné. Vytrácí se rituál přestávek, komplimentů, i úkolů. Musíme však věci nějakým způsobem zakončit. Tady praktikující mohou využít oceňující shrnutí – ukazují tím, že naslouchali, a nabízí klientům možnost slyšet některé věci, které říkali znovu, možná v jiném pořadí. Jedním ze způsobů, jak přidat další detaily, které mohou klientům pomoci podívat se na menší (a tedy proveditelnější) detaily, je zapojit je do popisu drobných znaků, když (N+1) bylo dosaženo.
Dalším způsobem, jak je zapojit do jakési diskuse o krocích, aniž bychom o krocích mluvili, je škálovat důvěru klientů. Evan George (George, 2017) nedávno psal o třech způsobech, jak používat škály spolehlivosti na konci sezení:
• Důvěra, že dokážete dosáhnout pokroku ve svých nejlepších nadějích (škála 1–10, po níž následuje diskuse o tom, co pomáhá být tak vysoko). To může být užitečné zejména na konci prvního sezení.
• Důvěra v zachování změn, které jste provedli (škála 1-10, opět následovaná diskusí o tom, co pomáhá, aby věci byly tak vysoko a možná ještě výš). To může být užitečné, když se terapie chýlí ke konci.
• Důvěra v udržení změny a dosažení „dostatečně dobrého“. Tento koncept „dostatečně dobrého“ může být užitečným způsobem, jak měřit pokrok, nikoli z hlediska dosažení 10, ale spíše podle aktuální zkušenosti klienta.
Jedním z dalších aspektů ukončení sezení v SFBT 2.0 je ještě jasnější závazek nabídnout klientovi rozhodovací pravomoc, zda by mohlo být další sezení a kdy by pro něj mohl být vhodný čas. Můžeme tedy očekávat méně: „prosím domluvme si sezení na příští úterý“ a více „doufám, že to pro vás bylo užitečné… chtěli byste se vrátit a pokračovat v naší společné práci?“. Steve de Shazer vždy říkal, že terapie by měla zabrat tolik sezení, kolik je potřeba, a ani o jedno navíc, takže bychom měli klientovi pomoci rozhodnout se, zda a kdy se chce vrátit. A pokud si myslí, že už to stačí, pak je to důvod k mírné oslavě.

ZÁVĚR

Na závěr bychom mohli shrnout podobnosti a rozdíly mezi SFBT 1.0 a SFBT 2.0 následovně:

Souhrnná tabulka

Zdá se mi, že i když mají tyto dva sloupce mnoho společného, jak explicitně, tak implicitně, existuje dostatek podstatných rozdílů, aby bylo možné je rozlišovat. Zejména role praktikujícího je zcela odlišná, od někoho, kdo by se mohl považovat za zručného mistra vymýšlení úkolů, k někomu, jehož úlohou je pomáhat klientům rozšířit jejich popisy toho, co chtějí. Z dřívějšího pohledu ke změně dojde po sezení, kdy klient odejde a udělá něco jinak (nebo se na něco dívá jinak). Z nového pohledu se důležitá změna děje přímo při sezení, během rozhovoru.
To neznamená, že SFBT 1.0 je špatná, chybná, zastaralá nebo něco podobného. Jsou lidé, kteří ji právě teď aplikují a mají se svými klienty dobré výsledky. Nicméně pokud máme pokročit v SFBT, zdá se, že musí být jasné, co děláme a co neděláme. Mám podezření, že mnoho praktikujících právě teď pravděpodobně dělá něco z každého sloupce. Současná situace, kdy se vše výše uvedené děje pod stejnou hlavičkou, mi nepřipadá jako šťastné místo pro praktikující, studenty, nebo dokonce výzkumníky. Existuje počáteční výzkum (Shennan a Iveson, 2011) který indikuje, že to, co nazývám SFBT 2.0, je stručnější – a tedy lepší z hlediska estetiky krátké terapie – než zavedenější verze. Existují také zkušenosti – jak moje za několik let, tak i ostatních – že tato novější verze SFBT je efektivní, účinná a ještě elegantnější než předchozí verze. To se samozřejmě musí vyzkoušet. Ale nebude možné to vyzkoušet, pokud ji nebudeme rozlišovat hned od počátku.

Zdroje
1. Bannink, F. (2010). 1001 Solution-Focused Questions. New York: WW Norton.
2. de Shazer, S. (1982). Patterns of brief family therapy: An ecosystemic approach. Guilford Press
3. de Shazer, S. (1985). Keys to solution in brief therapy. New York: WW Norton.
4. de Shazer, S. (1988). Clues: Investigating solutions in brief therapy. New York: WW Norton.
5. de Shazer, S. (1991). Putting difference to work. New York: WW Norton.
6. de Shazer, S. (1994). Words Were Originally Magic. New York: WW Norton.
7. de Shazer, S., & Berg, I. (1992). DOING THERAPY: A POST‐STRUCTURAL RE‐VISION*. Journal of Marital and Family Therapy.
8. De Shazer, S., Berg, I. K., Lipchik, E., Nunnally, E., Molnar, A., Gingerich, W., & Weiner-Davis, M. Brief therapy: focused solution development., 25 Family process 207–221 (1986).
9. Franklin, C., Trepper, T. S., McCollum, E. E., & Gingerich, W. J. (2011). Solution-focused brief therapy: A handbook of evidence-based practice. Oxford University Press.
10. George, E. (2017). Scaling up our practice. Retrieved April 17, 2017, from https://www.2343ec78a04c6ea9d80806345d31fd78-gdprlock/BRIEF.SolutionFocus/posts/10155063623559976?pnref=story
11. Iveson, C., George, E., & Ratner, H. (2011). Brief Coaching: A Solution Focused Approach. London: Routledge.
12. Iveson, C., & McKergow, M. (2016). Brief Therapy: Focused Description Development. Journal of Solution Focused Brief Therapy, 2(1), 1–17.
13. Jackson, P. Z., & McKergow, M. (2002). The Solutions Focus: The SIMPLE way to positive change (First edition). London: Nicholas Brealey.
14. Jackson, P. Z., & McKergow, M. (2007). The Solutions Focus: Making Coaching and Change SIMPLE. Nicholas Brealey.
15. Klingenstierna, C. (2001). Lösningsfokuserad gruppterapi vid långtidssjukskrivning-en jämförande studie med deltagare sjukskrivna mer än sex månader. (Solution-focused group therapy with long term sickness absence - a comparative study with participants on sick leave more than six. Uppsala, Sweden.
16. Korman, H. (2004). The Common Project. Retrieved November 24, 2015, from http://www.sikt.nu/wp-content/uploads/2015/06/Creating-a-common-project.pdf
17. Macdonald, A. J. (2011). Solution-focused therapy: Theory, research & practice (second edition). Sage Publications.
18. McKergow, M. (2009). Gale Miller: The man behind the mirror behind the mirror at BFTC. InterAction-The Journal of Solution Focus in Organisations, 1(1), 78–88.
19. Ratner, H. and Yusuf, D. (2015). Brief Coaching with Children and Young People: A Solution Focused Approach. Routledge
20. Ratner, H., George, E., & Iveson, C. (2012). Solution Focused Brief Therapy: 100 Key Points and Techniques (Vol. 8). Routledge.
21. Shennan, G., & Iveson, C. (2011). From solution to description: Practice and research in tandem. In C. Franklin, T. S. Trepper, E. E. McCollum, & W. J. Gingerich (Eds.), Solution-Focused Brief Therapy: A Handbook ofEvidence-Based Practice (pp. 281–298). Oxford: Oxford University Press.
22. Trepper, T. S., McCollum, E. E., deJong, P., Korman, H., Gingerich, W. J., & Franklin, C. (2011). Solution-Focused Brief Therapy Treatment Manual. In C. Franklin, T. S. Trepper, W. J. Gingerich, & E. E. McCollum (Eds.), Solution Focused Brief Therapy: A Handbook of Evidence-Based Practice (pp. 20–38). Oxford University Press.
23. Weakland, J. H., & Fisch, R. (1992). Brief Therapy - MRI style. In S. H. Budman, M. Hoyt, & S. Friedman (Eds.), The First Session in Brief Therapy (pp. 306–323). Guilford Press.
24. Weakland, J. H., Fisch, R., Watzlawick, P., & Bodin, A. M. (1974). Brief Therapy: Focused Problem Resolution. Family Process, 13(2), 141–168.

McKergow, M. (2016.) SFBT 2.0: The next generation of Solution Focused Brief Therapy has already arrived, Journal of Solution Focused Brief Therapy vol 2 no 2 pp 1-17
Překlad: Tomáš Matjaž Zídek, Ústav filosofie a religionistiky, Univerzita Karlova, Praha, Česká Republika

Do redakce přišlo 8. 11. 2022 (po uzávěrce)
Do tisku zařazeno se souhlasem autora textu, který byl v originále uveřejněn v Journal of Solution Focused Brief Therapy vol. 2 No 2 pp. 1-17

Souhlas autora:
Hi Tomáš,
Thanks for getting in touch and for seeking to clarify this. I think there is nothing to worry about. First of all the articles are produced under a Creative Commons licence and can be reproduced as long as the link to the original is properly cited. Second, the author retains the copyright, and I am very happy to give you permission to publish the translation.
Please send a link when it is published so we can help to share. Thank you!
Cheers,
Mark

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0