Vydání 3-2017
DISKUSE
-
Zobrazení: 0
TELEC I.: KRITICKÝ POHLED NA NÁLEZ ÚSTAVNÍHO SOUDU: UZNÁNÍ KALIFORNSKÉHO RODIČOVSKÉHO STATUSU STEJNOPOHLAVNÍHO MANŽELA
Text, který dáváme dnes k diskusi, je překvapivě z pera právníka. Psychosomatika se chce podílet na mezioborové diskusi. Prostor, ve kterém naši pacienti žijí, je utvářen nejen tradicí a kulturními vzorci, ale také politickými tlaky. Na některých z nich se podílí i rozhodnutí nás zdravotníků. Jaké důsledky má ztráta soudnosti ve věci biologického základu rodičovství, kam až vede nejistota lékařské vědy v tom, jak je utvářeno rodičovství, co jsou vlastní a co nevlastní vztahy v rodině, svědčí tento právní rozbor mimořádné situace.
Ta nastala, když se dva muži rozhodli koupit si dítě, a za velkého úsilí si to na společnosti vydupali za jásotu médií a aktivistů „utiskované“ menšiny. Protože žena jako matka je přece zbytečná. V zájmu zdraví dětí, je třeba svědčit, že ani z hlediska zdravého vývoje dítěte není taková svéhlavost dobrá. Lze se obávat, že medicína, pokud se soustředí jen na biologickou stránku nemocí bez ohledu na psychickou a sociální vrstvu lidské existence, nemá k takovým excesům co říci. Když našel vadu na takovém řešení právník, najdemeho i my lékaři?
1. ÚVODEM
Ústavní soud vynesl senátní nález ze dne 29. června 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16, ve věci nejlepšího zájmu dítěte a práva na rodinný život. Zrušil tím rozsudek Nejvyššího soudu. Šlo o řízení o ústavních stížnostech na zásah Nejvyššího soudu, k němuž mělo dojít tím, že Nejvyšší soud zamítl návrh na uznání kalifornského rozhodnutí o rodičovství jednoho ze stejnopohlavních mužských manželů (neznámo, zda biologického otce), tvořících stejnopohlavní pár. Nejvyšší soud tak učinil z důvodu zřejmého, na první pohled patrného rozporu takového zahraničního rozhodnutí o osobním stavu s veřejným pořádkem podle českého mezinárodního práva soukromého. Český právní řád, který patří mezi obsahové prvky veřejného pořádku, nic takového nedovoluje. Nejde přitom o žádnou „nechtěnou mezeru“ v českém právu, nýbrž o zákonodárně-politický záměr, který lze vyvodit z českého zákonodárného kontextu úpravy civilního stavu lidí a jeho zákonodárného vývoje.
Ústavní soud věc posoudil jinak nežli Nejvyšší soud.
Na rozdíl od českého práva kalifornské právo dovoluje, aby rodiči v právním smyslu byli dva muži-manželé, rozuměno stejnopohlavně orientovaní lidé (homosexuálové). Celosvětově převažující úpravy civilního statusu nic takového neumožňují. Dovoleno to není ani českým právem. Srov. k tomu techniku obstarávání dětí stejnopohlavně orientovanými páry prostřednictvím náhradního mateřství za lékařsky asistované reprodukce.
Nezletilé dítě tak sice má dva mužské rodiče v kalifornském právním smyslu („muže/rodiče A“ a „muže/rodiče B“), avšak jeho biologický otec zůstává utajený. Svůj původ tedy dítě najisto nezná. A to ani co se týče anonymní dárkyně ženského vajíčka. Známa je pouze „žena nosnice“, která smluvně poskytla službu náhradního mateřství a která dítě po asistované reprodukci donosila a porodila. Podle českého práva by ovšem byla matkou (§ 775 o. z.). Podle kalifornského nikoli. Ani tato záležitost nemusí být úplně od věci.
Přehled věci podávám zjednodušeně.
Celý případ by pro někoho mohl znít jako horor, který by televize směla vysílat až po 22. hodině. Pro někoho jiného, a zdá se, že i pro Ústavní soud, by zase šlo o legitimní vzorec chování.
Senát Ústavního soudu si nicméně musel být vědom, že do budoucna otevírá pověstnou Pandořinu skříňku. Džina z láhve ale již před pár lety vypustil Parlament, když na vládní návrh uznal náhradní mateřství v občanském zákoníku, které bývá někdy bráno jako jev proti lidským právům.
2. KRITIKA PRÁVNÍ ARGUMENTACE ÚSTAVNÍHO SOUDU
Členové prvního senátu Ústavní soudu asi uvažovali tak, že když už jednou existuje kalifornský rodičovský status, bylo by proti nejlepšímu zájmu dítěte, aby při jeho pobytu na českém území takovýto rodičovský status neměl mít žádné právní účinky. Dítě by tím zřejmě bylo u nás dotčeno na své právní identitě. Předesílám, že právní argument zájmu na ochraně právní identity dítěte vyjádřené tím, kdo je jeho rodičem v právním smyslu, považuji za velmi silný, resp. potenciálně přeshraniční. Stěžovatelé ale podle nálezu Ústavního soudu hodlají do Česka cestovat „čas od času“ (bod 39.); což nelze pominout z hlediska dotčenosti českého veřejného zájmu. Podle Ústavního soudu „Podcenit nelze ani zájem dítěte na materiálním zabezpečení a absenci jeho práva v České republice na výživné či dědictví vůči druhému stěžovateli, pokud by v budoucnu nastala situace, kdy to bude relevantní“, bod 39. Celkově Ústavní soud zohlednil „nebezpečí mnoha nepříjemností a těžkostí“, pokud by se dítě po Česku, resp. přes hranice pohybovalo jen v doprovodu u nás právně neuznaného rodiče (muže-manžela); viz tamtéž.
Závažný by se mohl zdát právní názor Ústavního soudu, podle kterého: „Přestože u stěžovatelů rodinný život existuje, tak v momentě, kdy při návštěvě České republiky vystoupí na Letišti Václava Havla z letadla, přestává v důsledku napadeného rozsudku existovat jakýkoliv právní vztah mezi druhým a třetím stěžovatelem. A to výlučně v důsledku skutečnosti, že první a druhý stěžovatel jsou homosexuální pár, tedy na základě jejich sexuální orientace. I napadený rozsudek tedy z prvního a druhého stěžovatele činí v Česku osoby druhého řádu na základě jejich sexuální orientace, byť, jak již Ústavní soud vyslovil, sexuální orientace není volba, ale osobnostní charakteristika, kterou nelze změnit…“; bod 46. Takovýto právní názor je ale právně vadný. Po vystoupení z letadla na Letišti Václava Havla, ba i na Letišti Brno, cestou z USA přes Londýn, sice již nepůsobí kalifornské statusověprávní účinky, avšak není pravdou, že mezi dotčenými lidmi by nebyl žádný právní poměr.
Půjde o právní poměr, když by nikoli rodinný, tak podobný poměru rodinnému, a to tzv. jiných osob blízkých podle § 22 odst. 1 o. z. V tomto právním smyslu pak vyjde nastejno, zda by šlo o poměr „rodinný“, anebo „obdobný poměru rodinnému“. Právo na rodinný život v ústavněprávním významu by také působilo beztak. A to vše z důvodu výhrady českého veřejného pořádku. Vskutku by to při občasných cestách doznávalo až ústavního rozměru dotčení právní identity dítěte? Fakticky by si takových právních nuancí dítě, a to i velké, možná ani nevšimlo. Na faktickém soužití by se totiž nic nezměnilo. A i kdyby, dítě by poznalo existenci kulturní rozmanitosti, což by také nemuselo být k zahození (poněkud odlehčeně řečeno).
Ústavní soud tak upřednostnil „nejlepší zájem dítěte“ na zachování kalifornského statusu jeho rodiče, resp. dvou stejnopohlavně orientovaných mužů jako rodičů v právním smyslu, před veřejným pořádkem panujícím v České republice, který nic takového nedovoluje. Paradoxní může být, že český veřejný pořádek to nedovoluje rovněž tak z důvodu „nejlepšího zájmu dítěte“. V podstatě jde o střet dvou odlišných ideových pojetí toho, co je v „nejlepším zájmu dítěte“; tj. pojetí kalifornského (a světově menšinového), nebo českého (a světově většinového). Faktem ale je, že Ústavní soud neřešil tuto právně srovnávací otázku v obecné rovině, nýbrž účelově vzhledem k pobytům dítěte na českém území.
Na okraj podotýkáme, že USA, oproti Česku, nepřistoupily k celosvětové Úmluvě o právech dítěte z roku 1989, z níž vyplývá nejlepší zájem dítěte a právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči, pokud to je objektivně možné, (čl. 7 odst. 1). Nepochybně bývá objektivně možné znát své rodiče. Pokud by rodiče své rodičovství před dítětem tajili, jednali by proti jeho právu. (Problém asistované reprodukce s použitím vajíček nebo semen anonymních dárců ponecháváme stranou. Stranou také necháváme údajnou československou výhradu proti čl. 7 odst. 1 cit. úmluvy, která však nebyla zveřejněna ve Sbírce zákonů, a tudíž nejde o vnitrostátně závaznou právní normu.)
Může být, že jedna kolidující hodnota (nejlepší zájem dítěte) bude podle okolností případu právně argumentačně upřednostněna před jinou kolidující hodnotou (blahem veřejného pořádku ve věcech osobních stavů lidí). Abychom se vyvarovali nebezpečí subjektivismu, používáme k tomu v právu obecně uznávané metodické poměřování kolidujících hodnot (práv, statků, zájmů). Výhoda metodického postupu podle „právní vědy založené na důkazech“ spočívá v možnosti právně racionálního přezkoumání celého postupu i dosaženého právního závěru.
Zjednodušeně řečeno, podstata právního poměřování spočívá v tom, zda by v konkrétní věci bylo možno dosáhnout stejného nebo srovnatelného legitimního cíle (zde ochrany nejlepšího zájmu dítěte) šetrněji v poměru k dotčené jiné hodnotě (zde veřejnému pořádku). Pokud ano, měl by být použit šetrnější způsob jednání, aby bylo po právu.
Čili lze na českém území dosáhnout alespoň srovnatelné ochrany nejlepšího zájmu dítěte i jinak nežli uznáním zahraničního rodičovského statusu, který je ve zřejmém rozporu s českým veřejným pořádkem?
Odpověď zní, že ano. Nikoli však pomocí uznání zahraničního osobního stavu, což již na první pohled vylučuje výhrada českého veřejného pořádku, nýbrž obligačně; tedy závazkově právně.
Položme si proto následující právní otázku.
Pokud by oba muži ve stejnopohlavním páru nebyli na českém území statusově bráni jako rodiče dítěte, nenesli by vůči němu rodičovskou odpovědnost, resp. by nebyli povinni rodičovskou péčí o dítě (péčí řádného rodiče) podle českého občanského zákoníku (nebyli by ani pěstouny); srov. § 865 a násl. o. z. Z ustanovení § 4 odst. 1 o. z. bychom sice dovodili právní povinnost „jen“ běžné péče a opatrnosti obou mužů v poměru k dítěti, a to v poměru podobném rodinnému (§ 22 odst. 1 o. z.). Nic ale nebrání tomu, aby oba muži o své vůli převzali vyšší standard péče o dítě na našem území v poměru podobném poměru rodinnému, který by nesl podobné prvky jako by tomu bylo u rodičovské odpovědnosti. Nikomu nelze bránit, aby řádně pečoval o dítě tak, „jako by byl rodičem“, kdyby jím u nás právně byl, a to v poměru podobném rodinnému, pakliže by to nebylo proti zájmu dítěte. I v takovém „nestatusovém“ případě by šlo o výkon práva na rodinný život. Srov. též poměr druha a družky a právo na jejich rodinný život v podobě nesezdaného soužití.
Navíc tu jde o tzv. jiné osoby blízké podle § 22 odst. 1 o. z. Srov. podobně otčíma nebo macechu a jejich obvyklou péči o dítě druhého manžela z jeho jiného manželství; tj. péči o cizí dítě v rodině, jehož nejsou rodiči. V našem případě sice nejde o otčímy (nebo macechy), nicméně situace by byla na našem území podobná. Kromě toho lze předpokládat, že oba muže by do jejich odpovědnosti podobné rodičovské nikdo u nás nemusel právně nutit, ba právě naopak. Argument podobností patří do teorie právní argumentace, přičemž sledovaný účel péče podobné péči rodičovské by byl také podobný, resp. srovnatelný.
Přineslo by závazkově právní jednání dotčených lidí s účinky na českém území takové následky (dobro), které by byly srovnatelné s nejlepším zájmem dítěte jako v případě, kdyby došlo k soudnímu uznání zahraničního rodičovského stavu, přičemž by ale nebyl nedotčen (byl by šetřen) český veřejný pořádek ve věcech statusových?
Odpověď zní, že zásadní měrou, jež by byla pro daný případ veskrze postačující, by tomu tak bylo. Srov. široký civilní status osob blízkých a závazkové možnosti podle občanského zákoníku. Viz např. neformální příkaznictví mezi tzv. jinými osobami blízkými v poměru obdobném poměru rodinnému, jehož obsahem by byla příkazníkova právní povinnost péče o dítě na českém území při občasných návštěvách, event. I jeho (právně ovšem nadbytečnou) písemnou formu, včetně možné veřejné listiny; kupř. pro účely důkazní jistoty navenek.
Co by se dítěti právně stalo, jestliže by vysedlo z letadla v Praze, na Letišti Václava Havla, bez českého uznání kalifornského právního stavu jeho obou rodičů, dvou stejnopohlavně orientovaných mužů? Co by se mu stalo tak právně vydatně, že by kvůli tomu musel jít zcela stranou český veřejný pořádek?
Fakticky by se dítěti nestalo nic závažného, jak si dále řekneme; též viz výše péči o dítě (odpovědnost). Formálně by ale jeho právní identita narušena byla. Ovšem jen formálně.
Dítě by i nadále fakticky zůstávalo v péči obou „mužů-manželů-rodičů“ v kalifornském právním smyslu. Důvod pro jejich svěření českým soudem do náhradní rodinné péče by sám o sobě, bez dalšího, nenastal. Srov. legální předpoklady české sociálně-právní ochrany dětí a soudní ochrany práv dětí. I vše ostatní by bylo zásadně řešitelné; viz např. postavení tzv. jiných osob blízkých v poměru podobném poměru rodinnému, včetně jejich faktického soužití, zaopatřovací závazky, včetně důchodu dítěti i s možným zajištěním, jestliže plnění vyživovacího závazku vůči dětem beztak v praxi mívá podobu i pravidelných peněžních dávek, tj. důchodu. Dále viz např. příkaz, správu cizího majetku, pořízení pro případ smrti, smluvní zastoupení, zastoupení členem domácnosti, opatrovnictví, ale i spoluvlastnictví atd.
Všechna právní jednání by mohla mít i formu veřejné listiny; resp. by šlo přímo o rozhodnutí soudu. Právní jednání by mohla být zásadně pojata i na téže listině v právním smyslu, což by mohlo být vhodné pro praktické potřeby. Nejde ale o právní povinnost použití téže listiny. Prakticky vhodný by mohl být listinný důkaz o souhlasném prohlášení stavu tzv. jiných osob blízkých v poměru podobném poměru rodinnému. I zde by bylo možno, nikoli nutno, využít právní formy veřejné listiny. Podobně srov. důkaz o členech domácnosti.
Zastavme se u „těžkosti v oblasti zdravotní péče o dítě“; bod 39. cit. nál.
Neexistuje právní překážka, která by bránila založení nebo plnění závazku péče o zdraví dítěte v takovém případě. Nepřítomnost jednoho muže při právních jednáních je běžně řešitelná zástupčím oprávněním druhého muže jako jeho zmocněnce na základě smluvního zastoupení (§ 441 a násl. o. z.). Využít k tomu lze i formu veřejné listiny, pokud by to bylo vhodné. Není to ale právně nutné. Rozsah zástupčího oprávnění se může týkat i uplatnění práva na informace o zdravotním stavu dítěte, které je obsahem závazku péče o zdraví.
Veřejnoprávní otázkou účasti dotčeného dítěte na českém zdravotním pojištění, popř. účasti na soukromém zdravotním pojištění, se Ústavní soud nezabýval.
Zastavme se u (Ústavním soudem zmiňované) „absence práva na dědictví“ vzhledem k u nás neuznanému rodiči; bod 39.
Podle všeho by jediným soukromoprávním problémem eventuálního neuznání cizího civilního statusu byla potenciální nemožnost budoucího postavení dítěte jako nepominutelného dědice podle českého práva po neuznaném rodiči s právem na povinný díl z jeho budoucí pozůstalosti. Dítě by totiž nebylo potomkem „rodiče B“ v českém právním smyslu (a s nejistotou v biologickém smyslu). Nedostatek prvotřídní zákonné dědické posloupnosti potomka je přitom nahraditelný, ostatně legálně upřednostněným, pořízením pro případ smrti. Uvedená situace by ale přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by bylo dědictví v budoucnu projednáváno podle českého práva, nikoli kalifornského.
Právní otázkou proto zůstává, zda by zrovna tento důvod, který ani nemusí v budoucnu nastat, měl být natolik určující pro současný „nejlepší“ zájem dítěte, že by měl být právně upřednostněn před použitím výhrady veřejného pořádku podle českého mezinárodního práva soukromého. V úvahu nutno vzít konkrétní okolnosti případu, tzn. i odhad dožití zůstavitele („rodiče B“) podle průměrného mužského věku v určité populaci, jakož i to, že po něm v budoucnu vůbec nemusí zůstat žádná pozůstalost; tudíž by v budoucnu nevzniklo ani žádné subjektivní dědické právo dotčeného dítěte k pozůstalosti, pakliže by v den úmrtí zůstavitele žádná nebyla. Vyloučit by nebylo možno ani budoucí majetek nepatrné hodnoty, tzn. majetek vydávaný podle českého práva jakémukoli vypraviteli pohřbu mimo subjektivní dědické právo dotčeného dítěte.
V běžném životě samozřejmě nelze vyloučit eventuální právní spor například mezi „rodičem B“ a některým podnikatelem ve zdravotních službách či s nějakou školskou právnickou osobou apod., pakliže by tyto osoby jednaly v konkrétním případě protiprávně. Pro takové případy české právo zná dostatek prostředků ochrany dotčeného práva, které svědčí komukoli bez ohledu na jeho pohlavní orientaci nebo kalifornský civilní status. Kvůli hypotetickým (ani v minulosti snad nastalým) případům konkrétních právních sporů ještě není nutno potlačit český veřejný pořádek. Takové případy samy o sobě nemají žádný ústavní rozměr. S možným nevraživým chováním některé zdravotní sestry v ambulanci nebo školníka ve škole se můžeme v životě občas setkávat všichni. Někdy také může jít o naše spoluzavinění či se sami můžeme dopustit neslušnosti.
Ještě jednu právně argumentační úroveň můžeme uvést.
Již prvotní použití kalifornského předpisu, přes formální zdání právnosti, v tomto konkrétním případě představuje vyvolání zla v právním smyslu. Dospělí lidé totiž jednali již na první pohled bezohledně vůči právu a zájmu dítěte, včetně již počatého dítěte, anebo dokonce ve zlém úmyslu. Z tohoto důvodu byli ve stavu zlé víry. Věděli anebo měli (byli právně povinni) vědět a objektivně mohli vědět, že svým právním jednáním se od počátku dotknou práva dítěte znát své rodiče nebo jeho právního zájmu (nejlepšího zájmu dítěte); tzn. zájmu na plném a harmonickém osobnostním rozvoji dítěte, pokud jde o vyrůstání v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění; viz preambuli Úmluvy o právech dítěte, (sděl. č. 104/1991 Sb.). – Ovšem bez účasti USA na této úmluvě. Lidská práva v důsledku své univerzální přirozené povahy ale neznají státní hranice ani politická odmítání některými státy.
I kdybychom snad přirozené právo znát své rodiče brali za „slabé“, nelze nijak vyrušit atmosféru dětského štěstí, kterou si nelze plně představit bez štěstí mateřské lásky a štěstí lásky otcovské, ideálně i lásky žijících prarodičů. Nedostatek mateřské lásky a otcovské lásky, každé trochu jiné, a proto přirozeně dvojí, těžko plnohodnotně nahradí láska stejnopohlavního páru, protože vždy bude fakticky chybět mateřství nebo otcovství.
I kdybychom snad jakkoli právně smyšleně, sociálně inženýrsky, biomedicínsky, ideologicky a politicky byli ochotni konstruovat formálně právní, nikoli přirozené, „rodičovství muže a muže“ (nebo ženy a ženy), nikdy tím nevymažeme ze světa přirozenost mateřství a otcovství. Právní řád jako společenský projev převažujícího politického dorozumění může v podstatě cokoli. Může třeba přikázat, že každá druhá sobota v měsíci se musí považovat za úterý. Zůstává jen otázkou, nakolik by to bylo rozumné, a zejména, zvláštně v našem případě, objektivně spravedlivé s ohledem na malé děti (slabší stranu). Děti si nelze kupovat v nákupním košíku jako hračky. I kdyby to bylo biomedicínsky a inženýrsky jakkoli možné a snad i cenově dostupné na trhu. Je-li něco potenciálně technicky nebo vědecky možné, neříká to ještě nic o tom, je-li to objektivně spravedlivé, v našem případě zejména ohleduplné v poměru ke slabšímu, který je ještě duševně a tělesně nezralý, resp. teprve počatý.
Jestliže kalifornský právní stav představuje vyvolání zla v právním smyslu (dotčení práva a právního zájmu dítěte), nelze účinky právního zla územně rozšiřovat na české (ani jiné) státní území; tzn. nelze uznat kalifornské rozhodnutí o osobním stavu a nutno trvat na výhradě veřejného pořádku podle českého mezinárodního práva soukromého. Dotčení této výhrady by bylo podstatné právě proto, že by se odvíjelo od zahraničního právního zla, které není ani ve světě obecně uznáváno jako dobro.
Nezapomínejme ani na to, že prvotní kalifornský stav nepředstavoval žádnou volbu mezi „stejnopohlavním právním rodičovstvím“, anebo sežráním dětí vlky v hlubokém lese. Ani omylem nešlo o krajní nouzi apod., nýbrž o záměr.
Pro dokreslení případu odkazujeme na rozhovor s jedním z mužů-manželů a rodičů podle kalifornského práva.
3. ZÁVĚR
Výše jsme podali některé právně argumentační námitky vůči citovanému nálezu Ústavního soudu. Každý rozumný člověk si musí být vědom, že jde o jeden z případů, kdy by „každé rozhodnutí“ našlo svou právní argumentaci.
Za podstatné však považujeme nedostatečně provedené právní poměření kolidujících hodnot ze strany Ústavního soudu. Chybí jakýkoli metodický postup, který nelze mechanicky nahrazovat odkazy na evropská či jiná rozhodnutí. Mohlo by to zavánět argumentačně nepřípustným důkazem autoritou. Zejména s ohledem na to, že Ústavní soud vůbec argumentačně nehledal cestu, která by byla šetrná k českému veřejnému pořádku, jenž patří mezi obecně sdílená dobra. Srov. též kulturní rozmanitost. Některé argumenty Ústavního soudu o „těžkostech“ v dané věci jsou právně mylné.
Za největší právní problém ale považujeme přenos kalifornského právního zla do českého prostředí. Bezohlednost (hrubou nedbalost), či dokonce zlý úmysl na úkor práva nebo právního zájmu dítěte nelze rozšiřovat do světa. Navíc když kalifornských statusových následků by bylo možno u nás zásadně srovnatelně dosáhnout závazkově. Na cesty do Česka „čas od času“ by to snad stačilo.
Na celém případu je nejhorší to, že od samého kalifornského počátku je dítě obětí přinejmenším hrubé nedbalosti jeho práva a právního zájmu. Hledejme pak, jak z toho u nás právně ven… Falešné by ale bylo dělat z pachatelů „mučedníky“.
Lze si představit, že jiný senát Ústavního soudu by rozhodl úplně jinak.
(Původně vyšlo dne 28. července 2017 na odborném blogu Zdravotnické právo a bioetika, provozovaném Ústavem státu a práva, v. v. i.)
Na vyžádání redakce byl text zaslán 1. 8. 2017 se svolením k publikaci.
K tisku zařazen 31. 8. 2017.
Autor:
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., vedoucí katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, advokát v Brně.
Web7master s.r.o.