PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

ŠUBTOVÁ A: BÁJIVÁ LHAVOST A MÜNCHAUSENŮV SYNDROM. PSYCHOSOM 2017; 15(3), S. 203- 214
Bájivá lhavost (pseudologie, mýtománie) je trvalá a obtížně léčitelná duševní porucha. Ač byla popsána již v roce 1891, představuje dodnes stálou výzvu pro klinické lékaře, psychiatry a psychology na celém světě. V tomto příspěvku je vybráno několik prací, jejichž cílem je usnadnit její diagnostiku, zvláště pak diagnostiku její nejzávažnější součásti – Münchhausenova syndromu a Münchhausenova by proxy syndromu.

SUMMARY: ŠUBRTOVÁ A.: PSEUDOLOGIA FANTASTICA AND MÜNCHHAUSEN SYNDROME. PSYCHOSOM 2017 (15) (3); PP. 203-214
Pathological lying (pseudologia fantastica, mythomania) is a permanent and for medical treatment a difficult psychiatric disorder. Although it has been recognized in 1891, will always be a challenging diagnosis for cliniciens, psychiatrists and psychologists all over the world nowaday. This article selected a few attempts the aim of which was to facilitate diagnosis especially of the most important part – Münchhausen syndrome and Münchhausen by proxy syndrome.
KEY WORDS: pseudologia fantastica – Münchhausen syndrome – Münchhausen by proxy syndrome.

ÚVOD
Bájná (lépe česky řečeno bájivá) lhavost, pseudologia phantastica, pseudologie, mýtománie, krankhaftes, zwanghaftes Lügen, constitution mythomanique, pathological lying, fabulous lying, factitious disorder, Münchhausenův syndrom, syndrom barona Prášila, to vše jsou různá pojmenování pro duševní poruchu osobnosti, jejíž podstatou je chorobná touha po smyšlenkách a lžích, někdy i fantastických, prezentovaných jako fakta. Ovlivňuje plně osobnost mýtomana, stejně jako droga je schopná ovládnout svého nositele do té míry, že se pro něj stane každodenní nezbytnou a trvalou potřebou.
Mýtomani jsou v podstatě nešťastní, nemocní lidé; jen nepatrná část z nich je ale ochotná a schopná si svou odchylku připustit, natož vyhledat terapeuta, který by jim mohl pomoci zmírnit její dosah. Mnoho patrně záleží na tom, na jakém genetickém a charakterovém základu se porucha rozvinula: existují bájiví lháři, kteří si svoji „podivnost“ uvědomí, dokážou se trápit i výčitkami svědomí a rádi by se jí zbavili. Jsou to ovšem vzácné, ojedinělé výjimky.
Je to porucha jen na první pohled směšná a neškodná; ve svých důsledcích může být katastrofální jak pro toho, kdo jí trpí, tak pro jeho okolí. Je to dáno už tím, jak široké pole působnosti má v celé sociální sféře – rodina, škola, zaměstnání, úřady, soudy a jiné státní instituce, zdravotnictví. Přes značné množství dosavadní literatury, publikované k tématu, je zřejmé, že pro laickou veřejnost je tato chorobná závislost na lži bohužel dodnes něčím nepochopitelným a neznámým, byť se s mýtomanem a s následky jeho chování a skutků pravděpodobně setkal aspoň jednou v životě už nejeden z nás.
Účelem příspěvku je kromě stručné historie diagnózy a charakteristiky pojmu přinést výběr z novější literatury, která by mohla přispět k diagnostice, zmínit se o příčinách a symptomech mýtománie a pokusit se o výčet typických znaků. Tato část je založena na téměř dvanáctiletém bezprostředním, téměř každodenním kontaktu s člověkem postiženým touto poruchou a na porovnání zjištěných zkušeností s údaji odborné literatury.
Protože jen nepatrná část bájivých lhářů se dostane do rukou psychologa či psychiatra, odpovídá tomu rozsah zjištění o možnostech léčení.

HISTORIE POJMU A LITERATURA K TÉMATU
Syndrom nutkavé potřeby neustále si vymýšlet různé události s cílem stát se středem zájmu svého okolí, předstírat znalosti, které jedinec nemá, a činnosti, které nikdy nevykonával, eventuálně kontakty s vlivnými osobnostmi, popsal prvně již v roce 1891 psychiatr Anton Delbrück (1862–1944) v doktorské práci Die pathologische Lüge und die psychisch abnormen Schwindler. Eine Untersuchung über den allmählichen Übergang eines normalen psychologischen Vorgangs in ein pathologisches Symptom. Dějiny shrnuli Haustgen, T., Bourgeois, M. L. v Annales Medico-psychologiques v roce 2007 a zmiňují je aspoň stručně všichni, kteří se tématu věnovali.
Český termín bájivá lhavost použil pro poruchu psychiatr Karel Kuffner (1858–1940), po něm Vladimír Vondráček (1972), který ji také odlišil od konfabulace jako podstatně jiný fenomén (s. 181: „Při konfabulaci je subjekt málo aktivní, reaguje konfabulováním jen na otázku, při pseudologii je značně aktivní“.)
Přesné údaje o tom, kolik lidí je pseudologií postiženo, neexistují, protože v mezinárodní klasifikaci nemocí není bájivá lhavost vedena odděleně jako samostatná nosologická jednotka. O tomto zařazení se dodnes diskutuje, hledají se příbuznosti či odchylky od jiných psychických poruch, ale k přesnému vymezení, co všechno je nutné rozumět pod pojmem bájivá lhavost, ještě nedošlo. Obávám se, že přes množství publikovaných prací i diskusí na mezinárodních psychiatrických kongresech k tomu zatím ani dojít nemůže: složitost tematiky je značná, bájivá lhavost je přítomna i u jiných, byť lépe definovaných poruch, vyvíjí se co do intenzity projevů po celý život mýtomana a trvá až do pozdního senia, kdy, snad, nutkání ke lhaní zvolna vyhasíná úměrně slábnoucí motivaci. Psychiatr zkoumá status praesens, podaří-li se výjimečně pseudologa takovému vyšetření podrobit. Závěry většiny studií vycházejí z konkrétních kazuistik jednotlivců. Je třeba počítat i s tím, že poruchou trpící jedinec kromě značného napětí dává po celou dobu vyšetření i přes jednoznačně zjištěnou přebujelou fantazii velký pozor na to, aby diagnostikování své poruchy zabránil.
V literatuře se setkáme i se souhrny toho, jak se vypořádali jednotliví autoři s charakteristikou poruchy, které z jejích projevů akcentují, v čem je možné odlišit patologickou lež od „normální“. Věnují se motivům, které k patologickým lžím vedou, shrnují epidemiologii, etiologii, zastoupení podle pohlaví, hrubé odhady procentního výskytu v populaci. Snad nejpodrobněji u Birch, Ch. D. et al 2006. Článek kanadských autorů přinesl nejen dost podrobný přehled literatury, ale pokusil se ohraničit, čím se patologické lhaní zásadně různí od dosud popsaných „druhů“ lží. Především tím, že je to projev duševní poruchy chronické, permanentní. To přetrvalo od dob W. Healyho a M. T. Healyho, kteří ji v roce 1915 charakterizovali, a bude asi platit dále, bez ohledu na to, kam bude porucha definitivně zařazena.
Z poměrně nedávných výsledků práce je to studie P. Garlipp, která hodnotí různé aspekty této diagnózy a klinické relevance. Proti obvyklému konstatování, že bájiví lháři na rozdíl od „obyčejných, zištných“ nejednají ve vlastním zájmu, tvrdí opak: vždy přece potřebují získání pozornosti a prospěchu pro sebe sama, při čemž využívají své schopnosti manipulace. (Garlipp, P. 2011). Takřka k dokonalosti přivedenou schopnost manipulace s lidmi zdůraznil již před léty Hans Kohut. (Kohut, H. 1971). Podle Petry Garlipp je pseudologia fantastica často symptomem narcistické nebo histrionské poruchy osobnosti.
Janssens, S., Morrens, M., Sabbe, B. G. v holandském Tijdschrift voor Psychiatrie 2008 kladou otázku, zda by se pseudologia fantastica neměla pokládat za zvláštní entitu (Janssens, S. et al. 2008).
Potřebu širšího pohledu na problematiku zvýraznil editor sborníku příspěvků, který vyšel v Basileji v roce 2011 pod názvem Tarnen, Täuschen, Lügen, profesor Günther Klosinski (Klosinski, G. 2011) Kniha je určena nejen psychologům, psychiatrům, psychoterapeutům a pedagogům, ale všem, kteří chtějí lépe porozumět tomu, jak lze člověka manipulovat ať už vědomým či nevědomým klamáním a lží.
Z našich autorů připomínají K. Dušek a A. Večeřová-Procházková, autoři knihy o diagnostice a terapii duševních poruch, u bájivé lhavosti zejména „maximálně vystupňovanou fantazii“ a charakterizují ji jako „poruchu, která vyplývá z poruchy osobnosti“. Zaznamenali u ní dvě fáze: v první jedinec rozlišuje mezi skutečným a vysněným, v další fázi se do svých vybájených produkcí vžívá natolik, že nerozlišuje mezi fantazií a skutečností a ani to nepovažuje za potřebné (Dušek-Procházková 2011, s. 43 a 65).
Všeobecně se ale autoři statí o bájivé lhavosti shodují v tom, že jde o závažný, společensky nebezpečný, celosvětový fenomén, kterým nejsou postiženi jen muži a ženy, žijící v hospodářsky a kulturně vyspělých zemích. Další studium pokládají za nezbytné, abychom lépe porozuměli jeho projevům a následkům pro společnost, nejen pro lékařskou a soudní praxi (Mesquita, J. et al. 2011, Birch, Ch. D. et al. 2006, Benezech, M. 2007, Jonas, C., 2007, Korenis, P., Gonzales, L. et al. 2015).
Podrobněji než bájivá lhavost bývá definován Münchhausenův syndrom (ICD 10: F 68.1), který je specifickým projevem mýtománie, jedním z jejích charakteristických znaků. Dost autorů jej považuje za sekundární projev, „subtypus“ mýtománie jako primárního syndromu (Birch. Ch. et al. 2006, s. 307, Reich, E. et al, 2013, s. 485 a d.).
Je to záměrné předstírání nebo vyrábění symptomů či neschopností somatických (eventuálně psychických). Subjekt opakovaně předstírá symptomy bez zjevného důvodu, a to tak přesvědčivě, že vedou k mnohočetným vyšetřením, k hospitalizacím, a dokonce i k opakovaným lékařským zákrokům. Souvislost s Hieronymem Karlem Friedrichem von Münchhausen (1720–1797) má jen ve svém pojmenování, dost nešťastně zvoleném, protože fantastické historky nejsou rozhodně tím, co jej charakterizuje na prvním místě. Münchhausen, rakouský jízdní důstojník, proslulý vypravěčským talentem a smyšlenými příběhy, se stal předlohou pro hlavního hrdinu knihy Dobrodružství barona Prášila (odtud také označení „syndrom barona Prášila“ pro mýtománii). U nás je známý i pod názvem „syndrom špitální vši“ nebo „bloudící pacient“.
V celkovém objemu publikovaných prací se na Münchhausenův syndrom právem soustředila největší pozornost všech, kteří o bájivé lhavosti kdy psali. Frekvence výskytu není zanedbatelná, „odhalitelnost“ patologického lháře v nemocnici je pravděpodobnější než u případů, skrytých v ostatní populaci. Zkušený lékař, i když s obtížemi a po delší době, nakonec odliší pacienta, který jen agravuje, hypochondra, hysterika a simulanta od zřejmého mýtomana, schopného ublížit i sám sobě, aby dosáhl toho, co nutně potřebuje ke své existenci: maximální pozornost a zájem, soucit, vědomí výjimečnosti svého údajného onemocnění, eventuálně své blízké smrti, a to u širšího okolí.
Z nejvýraznějších znaků bájivé lhavosti a vnitřní motivace k ní (potřeba zájmu, pozornosti, respektu a obdivu, ocenění, soucitu) tu pro bájivého lháře scházejí dva: obdivu a ocenění se těžko může dočkat někdo, kdo zneužívá lékařskou péči předstíráním obtíží bez pozitivních nálezů, připravuje ošetřujícího lékaře i personál o drahocenný čas a o nervy, zdravotní pojišťovnu o peníze a škodí těm, kteří pomoc skutečně potřebují. Přesto počet těchto „bloudících pacientů“ neklesá ani u nás, ani v zahraničí.
Münchhausenův syndrom není motivován zevními okolnostmi („rentová“ motivace, jaká se vyskytuje u simulace, tu schází); zato je pro něj typické cestování – peregrinace; vyskytují se častá předčasná ukončení léčby a její pokračování v jiných zařízeních, střídání lékařů, nespokojenost s poskytovanou péčí a „urputnost“ v líčení obtíží. (Dušek – Večeřová 2011, s. 210).
Pseudologia fantastica pronikla v této podobě téměř do všech oblastí lékařské praxe, a proto máme poznatky nejen z těch, kde bychom to očekávali. Patologičtí lháři předstírají obtíže např. na kardiologii, kde se v literatuře můžeme setkat dokonce s názvem „kardiopathia fantastica“ (Park, T. A. et al, 2004). Kazuistika popisuje pacienty připravené absolvovat nejen neustálá další vyšetření, ale i riskovat komplikace při požadovaných invazivních operacích (Mehta, N. J. et al., 2002).
Příklady předstírání dýchacích a plicních potíží přinášejí Klasse, F. A., Schober, P., Schwarte, L. A. et al. 2000. Nevyhnula se jim dokonce ani plastická chirurgie a chirurgie ruky. Na rostoucí frekvenci případů v oboru gynekologie a porodnictví upozornili Rabinerson, D., Kaplan, B. et al. 2002.
Pracný a pro diagnostiku užitečný kolektivní výzkum Münchhausenova syndromu podniklo v roce 2010 sedm autorů z Nového Zélandu. Byl publikován o rok později (Kenedi, C. A. et al. 2011). Vyhledali z databáze Medline (PubMed) celkem 3104 článků týkajících se zvoleného tématu, z nichž po pečlivém vytřídění zbylo 1088, které jim mohly poskytnout informace o typu předstíraných obtíží. 190 z nich obsahovalo podle názoru autorů jedinečné a použitelné informace o způsobu, jakým dospěli lékaři při využití laboratorních a technických prostředků ke stanovení nesporné diagnózy. Jistého nedostatku jsou si vědomi: evropskou databázi EMBASE nevytěžili systematicky. Pokud nebyly stati publikovány v angličtině, články s anglickými abstrakty byly zaznamenány a přeloženy jen tehdy, když titul svědčil o tom, že by mohly být relevantní. Výsledky svého souhrnu konzultovali v Academical Medical Centre se specialisty z referenčních laboratoří, s lékařskými a s chirurgickými specialisty a s klinickými patology.
Roztřídili je do 14 oddílů podle jednotlivých oborů klinické medicíny: předstírané obtíže kardiovaskulární, dermatologické, endokrinologické, gastroenterologické, infekční onemocnění, neurologické obtíže, nefrologicko-urologické, oftalmologické, onkologické, otorinolaryngologické, plicní, reumatologické, hematologické, gynekologické.
V rámci těchto oddílů pak podle nemocí, resp. konkrétních předstíraných obtíží. Postupy, použité při diagnostikování pacienta jsou popsány u každého z oddílů, diskuse obsahuje stručný výčet konkrétních případů s odkazem na literaturu. Zajímali se i o incidenci – z příjmů za 8 let v jiných než psychiatrických léčebnách byla údajně celá 3 % pacientů s neznámým organickým podkladem pro jejich obtíže, zvlášť nápadný byl výskyt horečky neznámého původu, konstatovaný u 3,5 – 9,3 % z nich. Autoři soudí, že údaje představují i tak jen zlomek aktuálních případů, protože nezahrnují ty, na které nikdy nepadlo podezření, tudíž nebyli odhaleni.
Dospěli také ke zjištění, že jedinci, u nichž byl bezpečně diagnostikován Münchhausenův syndrom, měli minimálně středoškolské, někdy i vyšší vzdělání a jejich „zbrojní arzenál“ se v současné době neobyčejně rozrostl (nejen o informace jak a čím vyvolat příznaky svých potíží, ale i o falza lékařských zpráv a doporučení). V čase běžné dostupnosti internetu se i oni vystavují nebezpečí, že by detailním popisem tohoto „armamentaria“ mohli poskytnout návod „jak na to“. Za důležitější pokládají informovanost lékařů o tom, co všechno mohou očekávat od pacientů tohoto druhu a jak účinněji, a hlavně rychleji nebezpečí eliminovat.
Münchhausen v zastoupení (by proxy) neboli MSBP je nejzávažnější forma patologického lhaní, protože se netýká jen psychopata samotného. Je to předstírání a umělé vyvolávání příznaků nemoci u člověka plně závislého na osobě patologického lháře – nejčastější obětí bývá vlastní dítě nebo starý bezmocný člověk. Dítěti škodí nejčastěji (podle údajů studií) jeho vlastní matka, trpící bájivou lhavostí, oběťmi jsou děti (hlavně děvčátka) předškolního věku, výjimečně i starší. Matka střídá různá zdravotnická zařízení, nutí lékaře i k invazivním zákrokům a sama způsobuje dítěti vážné zdravotní problémy. Případy, zpočátku obtížně rozpoznatelné, mohou končit i letálně, pokud není matka od dítěte včas separována. Ze 451 případů, podchycených z lékařských a psychosociálních statí v r. 2003, 6 % dětí zemřelo, přes 7 % zbývajících mělo dlouhotrvající nebo chronické zdravotní obtíže (Sheridan, M. 2003, Bass. Ch. 2011 a d.). Od doby, kdy britský pediatr a nefrolog Roy Meadow v roce 1977 (před ním ještě R. Asher v r. 1951) uvedl do odborného tisku tento termín a označil MSBP za formu zneužívání dítěte, uplynulo dost času, ale jev sám zdaleka nevymizel. Mnoho případů patrně uniká pozornosti, protože nikoho nenapadne, že by matka dítěte mohla být bájivá lhářka (Berent, D. et al. 2010). Tyto matky, a v tom se shodují všechny jejich psychologické portréty, vystupují i v nemocnici velmi důvěryhodně a sympaticky, navazují okamžitě kontakty s lékaři a s ošetřujícím personálem, nebudí žádné pochybnosti o tom, že o dítě vzorně pečují. Nápadné může být snad jen to, že svou péči všemožně zdůrazňují, lékařům „radí“, u všech vyšetření asistují a je obtížné je od dítěte oddělit. Nejspolehlivější ochranou dítěte bude patrně to, co doporučují brazilští lékaři Gattaz a další: Psychiatrické vyšetření matky při jakémkoliv podezření na Münchhausenův syndrom – jde-li o dětského pacienta, vždy a bezpodmínečně vyšetřit matku před každým požadovaným invazivním zákrokem (Gattaz W. F. et al., 2003).
V české literatuře je syndrom dostatečně popsán v pracích psychiatrů, dětských lékařů i pedopsychiatrů. Dobrá kritéria pro MS podali již v r. 2003 autoři M. Nesrstová a K. Vondrák, tématu se věnovali Večeřová-Procházková, A., Honzák, R., Chromý, K. (2005) Koutek, J. Kocourková, J. a mnoho dalších. V rámci projektu „Psychosociální aspekty kvality lidského života“ publikovali výsledky své práce posledně zmínění autoři Koutek, J., Kocourková, J. v roce 2014. Oba upozornili na závažnost MSBP, kde měly jednotlivé případy i trestně právní dohru, pokud bylo porušeno matčiným jednáním zdraví dítěte, či dokonce zaviněna jeho smrt.

VZNIK ONEMOCNĚNÍ – ETIOPATOGENEZE MÝTOMÁNIE
Někteří psychiatři kladou počátky vzniku poruchy až do raného dětství, zejména když dítě trpělo nedostatkem pozornosti, bylo odsunuto na vedlejší kolej, bylo objektem ústrků a posměšků nebo utrpělo nějaké trauma, jehož tíži překrylo konstruováním náhradního, vysněného světa (Kohaupt, U. 2015). Druhým časovým mezníkem možného rozvoje syndromu je puberta. Dítě se vymezuje proti autoritám, snaží se zlepšit svůj sociální status, posílit sebevědomí. Irene Habich, která se opírá o zjištění profesora Haralda J. Freybergera (l995), soudí, že na počátku stojí pocit „nedocenění“ vlastní osobnosti a nízké sebevědomí, které vede lháře k tomu, aby vylepšoval vlastní obraz včetně obrazu své minulosti stále rafinovanějšími smyšlenkami (Habich, I. 2014). Obvykle patologický lhář nezačne „bájit“ naráz až v dospělosti, předcházejí tomu potíže, které měla rodina s touto jeho odchylkou mnohem dříve. Někdy v takové míře, že se bezradní rodiče sami odhodlají vyhledat pomoc. Ojedinělý příklad toho, kdy si rodina sama vyžádala léčení syna, je popsán v kazuistice ve stati E. Anglady (Anglada 2014). Přechod od „normálního“ k patologickému lhaní je podle H. Freybergera plynulý a také motivace u obojího může být stejná: dosažení nějakého prospěchu a uspokojení pro vlastní osobu, získání jisté výhody tím, že se stane zajímavějším, přitažlivějším, více a lépe hodnoceným ve svém okolí. Zvláště tehdy, když se v dospívání octne ve společnosti takových lidí, kteří, aspoň podle jeho mínění, stojí společensky výše, a jsou tudíž oceňováni lépe.
Další životní etapa – zařazení do světa práce, je významnou fází, kdy nutně dochází k porovnávání a poměřování. Lhát celoživotně o svých kariérních úspěších a titulech nepředstavuje pro mýtomana žádný problém. Pacientka V. Ch. ze stati S. Hřebíčka a K. Tabarky se vydávala za kapitánku ČSA, za inženýrku, za doktorku přírodních věd, kandidátku docentury a autorku skript, ve skutečnosti se převážně živila podvody a krádežemi ve vlacích i jinde a žádné vyšší vzdělání neměla (Hřebíček, S., Tabarka, K. 1959). V pořadí znaků, typických pro mýtománii, podle zjištění psychiatrické kliniky v Kolíně nad Rýnem se rovněž vyskytuje bájení o doktorských titulech, ale i to, že mýtomani většinou udávají smyšlené prostředí, z něhož vyšli (buď se vydávají za sirotky, nebo za adoptované děti, eventuálně za nemanželské děti šlechtického předka). (Krankhaftes Lügen, 2015).

SYMPTOMY PSEUDOLOGIE, TYPY MÝTOMANŮ
Společnost mýtomanů je velmi pestrá a sahá od lidí nevalné inteligence, ve svých lžích a podvodech neobratných, až po jedince vysoce inteligentní, které je po dlouhou dobu velmi nesnadné odhalit. Ti spřádají své báje s takovou obratností a hereckým talentem, že jim okolí snadno a na dlouhý čas uvěří. V jejich fabulacích je vždy obsaženo zrnko reálného jádra, smíšené s výmysly tak mistrně, že jim nic netušící člověk snadno podlehne. Výklad bývá sugestivní a přesvědčivý, dokážou i dávkovat mimiku, tón hlasu či gesta tak, aby působila co nejefektivněji. Přičteme-li k tomu příjemný zjev, suverénní vystupování, osobní kouzlo a šarm, není divu, že jim málokdo odolá. Většinou si sami nacházejí ochotné posluchače, předem otypují, jestli je to člověk dostatečně důvěřivý, dobrosrdečný a „tvárný“, tudíž „použitelný“. Jakmile narazí na někoho, koho lze jen těžko omráčit výmyslem, mění strategii a taktiku a rychle se stahují.
Výjimečný obdiv a respekt a výjimečný soucit jsou dvě věci, o něž bájivý lhář stále usiluje. Strádá-li nedostatkem obdivu a respektu k vlastní osobě, potřebuje alespoň soucit (buď prchá před někým, před kým potřebuje ochránit, nebo trpí nějakou těžkou nemocí). Přítomnost Münchhausenova syndromu je u patologických lhářů zcela obvyklá, přesto nelze oba pojmy ztotožňovat. Umírání na těžké nemoci (zejména na rakovinu) klade psychiatrická klinika v Kolíně nad Rýnem ve výčtu nejtypičtějších znaků bájivé lhavosti v pořadí četnosti dokonce na první místo mezi smyšlenými životními příběhy patologických lhářů. Mohou to být i živelné katastrofy, které měli přežít, útěk před pronásledováním, v poslední době i teroristické útoky či jiné události katastrofického rázu (Krankhaftes Lügen, 2015).
I když autoři některých studií konstatují, že současná psychopatologie posuzuje syndrom bájivé lhavosti „nekonzistentně“, znaky typické pro rozpoznání, že jde o patologického lháře, přece jen existují.

1. Bájivé lhaní je koncentrováno vždy na osobu lháře, na jeho dramatický osud, na jeho neobyčejný život. Hrdinou příběhů je výlučně on. Pocit vlastní důležitosti, grandiozity a jedinečnosti je tedy přítomen stejně jako u osob narcistních. Každý člověk trpící narcismem nemusí být ale nutně mýtomanem se všemi dalšími znaky, typickými pro jedince s touto odchylkou (Münchhausenův syndrom).
2. Stejně jako lidé postižení narcismem postrádají patologičtí lháři empatii, schopnost vcítit se do pocitů a potřeb druhých. I pro ně je výstižná definice, kterou přinesla česká učebnice psychiatrie z roku 2002. Jsou to lidé, „vyžadující neustálý obdiv, zmítaní chronickou intenzivní závistí. Mají zvýšené nároky na ostatní a cítí se oprávněni ke všemu. Špatně snášejí kritiku. Věří, že jsou výjimeční zrovna tak jako jejich problémy, kterým mohou rozumět jen oni a jiní výjimeční lidé. Opájejí se fantaziemi o vlastní slávě a úspěších. Jejich vztahy s ostatními jsou křehké, dokáží rozčílit okolí tím, že se odmítají podrobit pravidlům, o nichž se domnívají, že pro ně neplatí.“ (Höschl, C. aj. 2002, s. 541).
3. Protože se patologický lhář nedokáže vžít do pocitů druhého člověka, je mu naprosto lhostejné, jestli svým jednáním a chováním někoho uráží nebo mu ubližuje. Vždy jsou to ti ostatní, kteří ubližují jemu, chtějí mu uškodit a zavinili jeho situaci. Potřeba vnějšího nepřítele je u něho silná.
4. Minulost a příbuzenské vztahy bývají v jeho podání vždycky nejasné. Rodiče jsou většinou již mrtví, vyrůstali jako sirotci nebo adoptované děti. Když přijde řeč na detaily, vyhýbají se odpovědi slovy: „Bylo to příliš zlé, nechci o tom mluvit“.
5. Nemají žádné dlouhodobější přátele, zato spoustu známostí, často vlivných nebo předstíraně vlivných. Jakmile totiž někdo pozná, že bude lépe lháři se vyhnout, hledají si novou oběť. Aby vyhovovala jejich očekávání přednostního zacházení, musí to být lidé důvěřiví, bezelstní, případně sami postižení nějakým životním nezdarem či nemocí. Přátele i známé dovedou využít k vlastnímu prospěchu. Jakmile přestanou sloužit svému účelu (obdiv a respekt neposkytují v dostatečné míře, ochota k různým službám, eventuálně k půjčkám slábne), jsou „odloženi“ jako nepotřební. Právě tak zacházejí se svými partnery v manželství i mimo ně. Obvykle nežijí (a těžko mohou žít) v trvalejších, dlouhodobých svazcích.
6. Jsou obratnými manipulátory s lidmi a jsou na tuto manipulační schopnost hrdí.
7. Natolik se vžívají do svých výmyslů a lží, že je prožívají znovu jako skutečnost, v ten okamžik jim sami věří, a o to přesvědčivěji působí na posluchače. Mívají výrazný herecký talent. Snad proto se dodnes najdou práce, řadící bájivou lhavost k poruchám histrionským.
8. Obvykle bájivý lhář předstírá vyšší sociální status, než odpovídá realitě. Neváhá požívat titulů, které mu nenáležejí. Okamžitě ale přeruší hovor i další kontakt s každým, kdo se projeví jako skutečný odborník v daném oboru.
9. Ve většině případů má bájivý lhář příjemný zevnějšek, dbá o svůj vzhled, působí sympaticky. Tvrdě a autoritativně si dovolí zapůsobit jen tam, kde nenarazí hned od počátku na zjevnou nedůvěru a odpor.
10. Konfrontaci s realitou nesnáší. Útěk nebo okamžité popření všeho, co řekl, jsou nejobvyklejší reakce, jsou-li důkazy o jeho lžích příliš pádné. Nemá-li před důkazy kam prchnout, na chvíli vypadne z role a může zareagovat zuřivě až agresivně.
11. Často je to člověk s bohatou, až přebujelou fantazií, velmi kreativní.
12. V osobním životě patologičtí lháři emoce zahrají, ale neprožívají. Bývají to lidé, kteří systémem sofistikovaných lží dokážou žít ve dvojím i trojím vztahu současně. Mají raději věci než lidi, ti jsou „použiti“ jen po dobu, kdy jim poskytují obdiv, respekt nebo soucit, pak jsou opuštěni bez sebemenší citové stopy.
13. Ve věcech financí je patologický lhář většinou naprosto nezodpovědný. Rád předstírá velké bohatství a kontakty, při své imitační schopnosti budí dojem člověka z vysoké společenské vrstvy (high level, VIP osobnost). Porucha bývá tudíž nákladná záležitost a vyžaduje velký finanční zdroj. Pokud má odkud brát, hraje si na velmi majetnou osobu. Jakmile je separován od zdroje, okamžitě a bez rozmyslu se zadluží, eventuálně se utíká ke krádežím. Mezi bájivými lháři se vyskytují četní „majitelé zahraničních kont“, „vlastníci nemovitostí“, ,,ředitelé finančních ústavů“ atp.
14. Se lhaním nemůže mýtoman přestat, není schopen ani ochoten připustit, že by o nějakou abnormalitu šlo, natož aby vyhledal pomoc. Bájivé lhavost je trvalá, obtížně léčitelná porucha.

Bájivá lhavost nabývá na intenzitě s vývojem jedince a s jeho přibývajícími zkušenostmi. Z podstaty poruchy plyne, že nutkání ke lži je setrvalé; z reakce okolí jsou, jak se zdá, schopni se poučit, čemu se při bájení vyhnout, aby nebyli tak snadno odhaleni. Stejně jako všichni recidivisté přičítají vinu za své „selhání“ jen tomu, že předešle lhali málo věrohodně, příště si dají větší pozor. Ti nejzkušenější z nich jsou patologičtí lháři, soustředění jen na vlastní grandiozitu a nedotknutelnost, nezpochybnitelnost jejich tvrzení. Snaží se „prosadit svou“ za každou cenu, jakýmikoliv prostředky. Jsou si jisti sami sebou, tím, že nikdo proti jejich vůli a přání nic nezmůže. Žádná dohoda s nimi není možná, pokud sami nemohou nadiktovat své vlastní podmínky. Mohou se uchylovat i k výhrůžkám, k vydírání za pomoci smyšlených obvinění, podávat stížnosti a trestní oznámení. Jsou-li důkazy příliš „přitlačeni ke zdi“, volí i drsnější formy odplaty. Integritu své osobnosti chrání tím, že vše, co způsobí, si ostatní „zaslouží“ a oni sami jednají správně. Realitu okamžitě přebudují tak, aby ostatní byli viníky a oni jejich obětí. Žijí ve svém virtuálním světě bez jakýchkoli výčitek svědomí.

MOŽNOSTI TERAPIE U BÁJIVÉ LŽI
Bez výjimky všichni, kteří o této poruše psali, se shodují v tom, že tyto možnosti jsou velmi omezené a výsledek léčení nejistý. Základním předpokladem terapie je uznání, uvědomění si pacienta, že něčím takovým trpí. Další nezbytnou podmínkou je jeho vůle k léčbě, stejně jako je tomu u všech forem závislostí. Jedinou substitucí drogy lhavosti by snad mohla být možnost, že se podaří obrátit kreativitu a fantazii mýtomana jiným než dosavadním směrem.
Má-li výrazný herecký talent, nesporné výtvarné, pěvecké či literární nadání, mohl by jej uspokojit činnost v těchto oborech. Úkolem terapeuta by pak bylo přesvědčit jej o tom, že i jinými prostředky než lží a podvody lze posílit jeho sebevědomí, vyniknout v tom, pro co má reálné předpoklady. Zbavit ho tíživé tenze a prožívání neštěstí – patologický lhář přes svou, navenek projevovanou suverenitu mívá k pocitům štěstí většinou daleko – touží neustále po větším uspokojení.
Příkladem může být Karel May, zmiňovaný jako klasický mýtoman v mnoha statích: vystřídal celkem osm povolání (mj. předstíral, že je oční lékař, nakonec se v roli falešného policisty dopustil krádeže a odpykal si trest ve vězení, přesto dokázal napsat 70 úspěšných románů). V dějinách literatury bychom nalezli i další doklady (Heinrich Heine, u nás s největší pravděpodobností Karel Sabina).
Psychoterapie a jiné metody léčení duševních poruch dlouho selhávaly, protože svému terapeutovi, pokud je svolný ho vyhledat, pacient lže stejně jako všem ostatním. Současní psychoterapeuti znají naštěstí metody a přístupy, umožňující nakonec „usvědčit“ ze lži i patologického lháře a dobrat se pravdy (metoda zpětné terapie, použití videozáznamu). Naši odborníci soudí, že pokud jde o Münchhausenův syndrom, „porucha má tendenci chronifikovat“. Přístupy psychoterapeutické a psychofarmakologické jsou podle nich ale důležité a léčbu by měl vést zkušený psychiatr. Při podezření na MSBP „je nutné zabránit poškozování dítěte postiženým vychovatelem, často jsou nutná i úřední opatření ve smyslu odebrání dítěte z výchovy“ (Koutek-Kocourková 2014).
Protože působnost bájivých lhářů se zdaleka neomezuje jen na oblast zdravotnictví, vítané a potřebné budou jistě studie zabývající se tím, jak se projevuje porucha v profesním životě, v oblasti soudnictví, partnerských vztahů, a zejména při výchově dítěte. Informovanost pokládám za první předpoklad k rozpoznání nebezpečí a k možnosti omezení jeho dosahu.

LITERATURA
1. Anglada E., Goffinet S., Ghyssel B. (2014): Mythomanie et therapie familiale. Etude de cas d’un adolescent mythomane. Neuropsychiatrie de l‘ enfance et de l‘ Adolescence 62(6):367-372
2. Bass Ch., Jones, D., (2011): Psychopatology of perpetrators of fabricated or induced illnes in childern: case series. Journal of Psychiatry, 199: 113-118
3. Berent D, Florkowski A., Galecki P. (2010): Przenesiony zespol Munchhausens. Psychiatria Polska,44 (2):245-254, Mar.-Apr.
4. Birch Ch. D., Kelln B. R. C., Aquino E. P. B. (2006): A review and case raport of pseudologia fantastica. The Journal of Forensic Psychiatry and Psychology 17(2): 299-320, June.
5. Buchanec J., Ondrejka I., Chromá O. aj. (2003): Münchhausenův syndrom. Pediatrie pro praxi 6: 319-321.
6. Dušek K., Večeřová – Procházková A. (2011): Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha Grada Publishing s.r.o., 632 s.
7. Feldman M. D., Brown R. M. (2002): Munchhausen by proxy an in international context. Child abuse and neglect 26(5): 509-524, May.
8. Freyberger H. J. et al. (2011): Kompendium Psychiatrie, Psychoterapie, Psychosomatische Medizin. Bern, Huber, ISBN 978-3-45684-977-5.
9. Garlipp P. (2011): Pseudologia fantastica – Lying as a symptom. Nervenheilkunde 30(10): 823-827.
10. Gattaz W. F., Dressing H., Hewer W., Nunes P. (2003): Munchhausen syndrome diagnosis and management. Revista Da Associacio Medica Brasileira 49(2):220-224, Apr.-June.
11. Habich I. (2014): Wenn Lüge zum Zwang wird. Spiegel, 20.3.
12. Haustgen T., Bourgeois M. L. (2007): L´évolution du concept de mythomanie dans l´histoire de la psychiatrie. Annales Medico Psychologiques 165(5): 334-344.
13. Healy W., Healy M. T. (1915): Pathological lying, accusation and swindling. A study in forensic psychology. Criminal Science Monograph. No l, Oxford, UK: Little Brown.
14. Höschl C., Libiger J., Švestka J. (2002): Psychiatrie. Praha: Tigris
15. Hřebíček S., Tabarka K. (1959): Hromadné nemocniční podvody hysterické psychopatky s pseudologicko-fantastickými rysy. Praktický lékař 39(7):319-323.
16. Janssens S., Morens M., Saabe B. G. (2008): Munchhausen syndrome. Tijdschrift voor Psychiattrie 50(10): 365-368.
17. Kenedi C. A., Shirey K. G., Hoffa M., Zanga J., Lee J. C., Harrison J. D., Preudhomme X. A. (2011): Laboratory diagnosis of factitious disorder: a systematic review of tools useful in the diagnosis of Munchausens’s syndrome. New Zeelander Medical Journal 124(1342): 66-81, Sep.
18. Klosinski G. (ed.) (2010): Tarnen, Täuschen, Lügen. Zwischen Lust und Last. Tübingen, Attempto, 230 s.
19. Kohaupt U. (2013): Zwangshaftes Lügen ist kein Kavaliersdelikt, sondern eine Krankheit. Ursachen, symptomen und Heilungsschanzen. Pseudologie-Wikkipedia http: seite 101 de article /pseudologie, 25. 5. 2015
20. Kohut H. (1971): The Analysis of the Self. A systematic Approach to the Psychoanalytic Treatment of Narcistisstic Personality Disorders. New York: Intern. Univ. Press.
21. Korenis P., Gonzales L., Kadriu B., Tvagi A., Udolisa A. (2015): Pseudologia fantastica: Forensic and clinical treatment implications. Comprehensive Psychiatry 56:17-20, Date of Publ. 1. Jan.
22. Koutek J., Kocourková J. (2014): Pedopsychické poruchy se somatickými příznaky. 11. 6. 2014
23. Koutek J. (2012): Duševní poruchy s převahou somatických příznaků. Česká a slovenská pediatrie 67(2): 112-115.
24. Krankhaftes Lügen. (2015): http://www.psychomeda.de/lexikon/krankhaftes-luegen.html, 25. 05. 2015
25. Mehta N. J., Khan IA. (2002): Cardiac Munchhausen syndrome. Chest, Nov.: 1649-1653.
26. Mesquita J., Quieros O., Silva L. (2011): What about pseudologia fantastica. European Psychiatry Conference. 19 th European Congress of Psychiatry, EPA, March.
27. Park T. A. (2004): Cardiopathia fantastica-the variant of Munchausen syndrome. Southern medical Journal 97(l): 48-52.
28. Rabinerson D. D., Kaplan B., Orvieto R., Dekel A. (2002): Munchausen syndrome in obstetrics and Gynecology. Journal of Psychosomatic Obstetrics and Gynecology 23(4):215-218.
29. Reich E., Kaiosh H., Verbanck P., Kornreich C. (2013): Le syndrome de Munchhausen un trouble factice? Presentation d’un cas clinique. Revue Medicale de Bruxelles 34(6): 485-490, Nov.-Dec.
30. Sekot M. (2013): Medicínsky nevysvětlitelné symptomy-diagnostika a léčba. Interní medicina pro praxi 15(3-4):121-124.
31. Sheridan M. (2003): The deceit continues: an updated literature review of Munchhausen syndrom by proxy. Child abuse Negl. 27: 431-451.
32. Večeřová-Procházková A. (2005): Somatizující pacient – stálý problém klinické praxe. Praktický lékař 85(10): 585-589.
33. Vondráček V., Holub F. (1972): Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Praha, Avicenum 472 s.

Text přišel do redakce: 13. 11. 2015
Po recenzích a úpravě znovu 22. 3. 2016
Do tisku zařazen 10. 8. 2017

Autorka:
PhDr Alena Šubrtová, CSc., historička, archivářka, demografka. Vystudovala historii a archivnictví na Filosofické fakultě UK, v r. 1959 nastoupila do Národního muzea v Praze, kde pracovala až do odchodu do důchodu, od r. 1967 v Archivu NM. Tam pořádala písemné pozůstalosti významných osobností politického, kulturního a vědeckého života. Věnovala se historické demografii a dějinám lékařství (externí aspiranturu v Ústavu pro dějiny lékařství absolvovala prací o kojenecké úmrtnosti v Praze v 18. a 19. století).
Kromě odborných historických časopisů publikovala v Demografii, je autorkou monografií o Antonínu Boháčovi (1977), Františku Fajfrovi (1993), spoluautorkou vysokoškolské učebnice Základy demografie (Pavlík, Rychtaříková, Šubrtová, 1986). Vydala dějiny populačního myšlení a populačních teorií (1989) a dějiny populačního myšlení v českých zemích (2006). Osudům lékaře Jeana de Carra je věnována knížka Poslední noc (1987).

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0