PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

BUREŠOVÁ N.: PŘÍSTUP ČESKÝCH PEDIAATRŮ K PSYCHOSOMATICE, PSYCHOSOM 2017; 15(2)

U dětí a dospívajících se setkáváme s psychosomatickým onemocněním častěji než u dospělých. Tělo jako prostředek komunikace vyjadřuje nejen vlastní duševní zátěž, ale i nerovnováhu v rámci celého rodinného systému. Pediatr pak většinou stojí na samém začátku léčby psychosomatických pacientů a jeho úloha je nepostradatelná i na úrovni komunikace s pacientem a spolupráce s dalšími odborníky.

Je proto potřeba věnovat pozornost tomu, jak pediatr vykonávající běžnou praxi, přistupuje k samotné psychosomatické medicíně, která vnímá pacienta a nemoc v jeho celistvosti. Výzkum tak směřuje ke zmapování a popsání současného přístupu českých pediatrů k psychosomatické medicíně a psychosomatickým onemocněním v jejich běžné praxi, který na našem území není zcela probádanou oblastí. Cílem výzkumu bylo konkrétně zjistit, zda pediatři akceptují psychosociální příčiny některých onemocnění, dále zjistit názory pediatrů na psychosomatickou medicínu v jejím širším kontextu a zmapovat podmínky pro využití psychosomatického přístupu v běžné pediatrické praxi. K realizaci byl použit smíšený výzkum. Sběr dat byl uskutečněn formou dotazníku u 42 pediatrů, který byl dále podroben deskriptivní a korelační analýze s následnou kvalitativní analýzou. Na základě výsledků studie se autorka domnívá, že pediatři, oproti obecnému mínění, častěji akceptují a ve své praxi také uplatňují principy psychosomatické medicíny. Je však důležité zvýšit oporu ve vzdělání – a to především na praktické úrovni.
Klíčová slova: Psychosomatika, pediatr, klinický psycholog, psychosomatické poruchy, děti, dospívající, terapie.

ABSTRACT: ACCESS OF CZECH PEDIATRES TO PSYCHOSOMATICS. PSYCHOSOM 2017; 15(2)
Children and teenagers are more affected by psychosomatic disorders rather than adults. Our body as our mean of communication expresses not only our mental burdens, but also unbalance in a family system. Pediatricians are usually present at the beginning of a treatment of patients with psychosomatic disorders and thus their role in communication with patients and other specialists is essential. It is necessary to pay attention to pediatricians with regular practice and the way they approach psychosomatic medicine, that explores patients and their illnesses as a complex unit. This research aims to map and describe current approach of Czech pediatricians to psychosomatic disorders within their regular practice, as this topic is still to be widely explored in our country. Main goal of this research was to find out if Czech pediatricians accept psychosocial origin of certain diseases, to find out their opinions on psychosomatic medicine in its wider complexity and to map circumstances for application of psychosomatic medicine in regular pediatric practice. Mixed research was applied. Data collection was made through survey amongst 42 pediatricians and outcomes were examined by descriptive and correlational analysis, followed by qualitative analysis. Based on research outcomes author assumes that pediatricians accept and apply principals of psychosomatic medicine more often than it is generally believed. However, it is important to increase support of it through education, especially on practical level.
KEY WORDS: psychosomatics, pediatricians, psychologist, psychosomatic disorders, children, adolescents, therapy.

ÚVOD
S psychosomatickým onemocněním u dětí se setkáváme častěji než u dospělých. Vzhledem k menší diferencovanosti tělesných a psychických funkcí dochází k častějšímu přecházení symptomů z jedné oblasti do druhé (Říčan a Krejčířová, 2006). Čím jsou děti mladší, tím více reagují na přetížení organismu, reagují na duševní zátěž tělesnými příznaky. Ty se pak stávají prostředkem sociální komunikace, tělo tak vyjadřuje duševní tíseň (Langmeier et al., 2000). Na diagnostice a následné léčbě psychosomatických poruch se musí vždy podílet více odborníků, v první řadě především dětský lékař a psycholog. Jde o skupinu poruch, které nejsou ostře ohraničené – na každé zdravotní poruše se mohou v určité míře podílet faktory tělesné a psychologické, které jsou ve vzájemné interakci. Jejich dělení na somatické a psychologické je uměle vyčleněné, avšak pro diagnostiku a následnou volbu léčby a terapeutického přístupu je popis psychosomatických mechanismů a vyčleňování poruch praktické. Jednostranný pohled somatického lékaře, nebo naopak psychologa či psychiatra, či zdůrazňování pouze jednoho z faktorů by mohlo vést k neúspěšné léčbě (Svoboda et al., 2001). Poněšický (2010) zdůrazňuje, že v léčbě psychosomatických onemocnění je zvlášť důležitý postoj praktického nebo odborného lékaře. Vzhledem k tomu, že pacienti přistupují k psychoterapeutické léčbě většinou neradi a nejsou ochotni přijmout psychosociální faktory, je potřeba se nadále věnovat pacientovým tělesným obtížím bez jejich znevažování. Aby se negativní postoj k psychoterapii nehoršil, je třeba mezi pacientem a terapeutem vytvořit dobrý vztah a pacienta brát vážně se všemi jeho obtížemi.

Pediatr má tedy v léčbě psychosomatických onemocnění svoji nezastupitelnou roli a většinou představuje pro pacienta s psychosomatickými obtížemi prvního odborníka, kterému se svěří se svými potížemi do péče. Vzhledem k nedostatku výzkumů na našem území je však potřeba pátrat po tom, jak pediatr vykonávající běžnou praxi přistupuje k psychosomatické medicíně, diagnostice a léčbě pacientů s psychosomatickým onemocněním.

Většina zahraničních výzkumů, věnujících se psychosomatické medicíně v oblasti pediatrie, poukazuje na stále narůstající potřebu odborných konzultací pro děti a mladistvé (Shaw a DeMaso, 2010). Takashini et al. (2000) ukazuje na výsledcích své studie, že pediatři pracující první rok po ukončení studia, věnují dětem s psychosomatickými poruchami 30 % svého času, zatímco z retrospektivních odpovědí pediatrů s desetiletou praxí nebyl zaznamenán žádný čas věnovaný dětem s psychosomatickými poruchami. Autoři však poukazují na to, že ačkoli pediatři věnují stále více času dětem s psychosomatickými poruchami, nemají dostatečné znalostmi a školení pro jejich adekvátní léčbu.
O několik let později provedl Ishizaki et al. (2005) zajímavý výzkum, který vedl k rozšíření vědomostí pediatrů v oblasti psychosomatické medicíny. Pro tyto účely byla sestavena příručka psychosomatických poruch dětí a dospívajících, distribuovaná japonským pediatrům. Posléze bylo dotazníkovým šetřením zjištěno, že 65 % pediatrů použilo příručku ve své praxi a 37 % naznačovalo změnu v postoji vůči psychosomatickým a psychosociálním problémům. Lempp et al. (2016) ve svém nedávném výzkumu zjišťoval, jaké znalosti a dovednosti z oblasti dětské a adolescentní psychiatrie jsou pro pediatry důležité a které vyžadují v jejich běžné praxi. Za nejdůležitější znalosti označili pediatři oblast somatoformních poruch a obezity. Mezi nejdůležitější dovednosti byla pak řazena komunikace s dětmi, adolescenty a jejich rodiči.

Uvedené zahraniční výzkumy poukazují nejen na vysoký nárůst potřeby psychosomatické péče pro děti a mladistvé, ale zároveň i zájem a otevřenost ze strany pediatrů, kterým chybí patřičné vzdělání a praktické školení.
Léčba začíná už samotným sdělením povahy příčin obtíží nemocného, nejlépe na společném setkání lékaře, pacienta i jeho rodiny. Lékař by měl svůj nález sdělovat podporujícím a nehodnotícím způsobem. Správná edukace pacienta a jeho rodiny minimalizuje obavy ohledně povahy onemocnění a pomáhá v přijetí následné psychosociální léčby (Shaw a DeMaso, 2006). Charon (2001) se domnívá, že schopnost lékaře důvěrně hovořit se svými pacienty lidským a chápajícím přístupem může být jeho největším terapeutickým nástrojem. Je však zapotřebí, aby byl schopen sebereflexe a v případě nejistoty spolupracoval s dalšími odborníky.

Psychosomatická medicína prošla dlouhým vývojem a psychosomatika v dnešním pojetí není naukou o psychogenezi ani naukou o specifických somatických chorobách, ale požaduje bio-psycho-sociální přístup u všech nemocí, jak v diagnostice, tak v léčbě, rehabilitaci i prevenci. Psychosomatika se nesnaží o léčbu výhradně psychologickými prostředky. Psychoterapii však považuje za indikovanou, především v oblasti funkčních poruch bez odpovídajícího patologicko-anatomického nálezu, kde se na vzniku a přetrvávání potíží podílejí psychosociální faktory (Honzák a Chvála, 2014). Psychologické léčebné metody nejsou v našem zdravotnictví tolik obvyklé. Jejich užití není možné předepsat přesně lékařem jako v případě medicínské léčby a velmi záleží na přístupu pacienta, na jeho přijetí psychosomatické interpretace jeho onemocnění. Pacientovi mohou v přijetí bránit právě ty mechanismy, které se podílejí na vzniku a udržování nemoci. Cesta psychoterapie tak může být zdlouhavá a prvním úspěchem je už samotné porozumění širším souvislostem vlastního onemocnění. Vždy je třeba dodržovat zásady týmové práce v léčbě psychosomatických onemocnění – psycholog či psychiatr nemohou být jedinými terapeuty, vždy spolupracují se somatickými lékaři (Baštecký, 1993).

Bio-psycho-sociální přístup by v klinické praxi měl vést k celistvějšímu pochopení faktorů, které mohou přispívat ke zdraví nebo nemoci, a tím i k léčbě pacienta jako celého člověka. Přestože se však tento přístup vyučuje ve většině vzdělávacích programů pro odborníky v lékařství, jde většinou o teoretický rámec, který není aplikován na klinickou práci. V medicíně tak stále ještě nedochází k jeho všeobecnému využití (Ayersová a Visser 2015).

Pao a kol. (2007) upozorňuje na to, že zatímco je psychosomatická medicína dobře fungujícím a specializovaným polem psychiatrie, v pediatrické praxi je teprve potřeba jejího plného zavedení a rozvinutí komplexní průpravy. O několik let později mluví o potřebě dobře školených pediatrů v psychosomatické medicíně i Walker (2012). Zároveň však představuje modelové kurikulum – a to na úrovni teoretické, praktické i výzkumné.

Potřeba opory ve vzdělání a praktickém školení pediatrů vzrůstá i u nás. Otázkou však zůstává, jak jsou naši pediatři v současné době psychosomatické medicíně nakloněni, jaké mají představy o její léčbě a spolupráci s psychology a dalšími odborníky.
Pro podporu psychosomatického myšlení a humánního přístupu v biotechnologické medicíně je potřeba nejen začlenit potřebné teorie do vzdělávání budoucích lékařů, ale také umožnit nahlédnutí na propojenost uměle oddělovaných úrovní lidského organismu v systémech vztahů. Neméně důležitá je i možnost sebepoznání a porozumění vlastním emocím, které jsem nedílnou součástí interakce s pacienty v klinické praxi (Skorunka, 2007). Chvála a Trapková (2006) spatřují překážky jednak v uvažování samotných lékařů, kteří jsou vázáni na exaktní principy a technologie moderní medicíny, jednak v zájmech farmaceutického průmyslu, který by sníženou spotřebou léků a technologií výrazně utrpěl. Nejde však pouze o smýšlení lékařské obce, ale o smýšlení celé společnosti i se všemi pacienty, kteří medicínu spoluvytvářejí.

CÍLE VÝZKUMU A VÝZKUMNÉ OTÁZKY
Výzkum si kladl za cíl zmapovat současný přístup českých pediatrů k psychosomatice a léčbě psychosomatických poruch v běžné praxi. K jeho realizaci byl použit smíšený výzkum, který dle Kučery (2013) vychází z užití kvantitativního i kvalitativního přístupu v rámci jedné studie. Východiskem k užití těchto dvou přístupů je lepší pochopení výzkumného problému. K rozlišení rovin smíšeného designu uvádí Creswell (2014) možnost kombinace jeho prvků buď na všech úrovních současně, nebo napříč jeho rovinami. Autorka zvolila kombinaci obou prvků napříč jeho rovinami, tedy k hledání odpovědi na stanovenou kvalitativní otázku směřuje dotazníkovým šetřením a následnou kvalitativní interpretací sebraných dat.

Na základě cílů výzkumu byly stanoveny následující výzkumné otázky:
1. Spatřují pediatři příčinné působení psychosociálních faktorů na rozvoj a léčbu somatických poruch?
2. Spatřují pediatři jako vhodnou léčbu psychosomatických poruch pouze psychologické prostředky, nebo se cítí kompetentně v léčbě pacientů ve spolupráci s psychology?
3. Považují pediatři psychosomatický přístup za součást běžné praxe, nebo pouze za alternativní léčbu?
Tyto výzkumné otázky tvořily podklad pro formulaci otázek do dotazníku.

Výzkumné šetření je pilotní studií, která mapuje přístup k psychosomatice u malého vzorku českých dětských lékařů. Dle Hendla (2012) se pilotní studie provádí za účelem mapování problémů a získání předběžných dat. Na základě této studie by mohly být navrženy hypotézy, které by se tak mohly stát podkladem pro rozšířené zkoumání dané problematiky. Přínos pilotního výzkumného šetření autorka shledává především v nahlédnutí do každodenní pediatrické praxe jako prvního místa, které navštíví psychosomatický pacient a které ho může směřovat dále, k uzdravení ve spolupráci pediatra, psychologa, terapeuta a dalších specialistů.

METODOLOGICKÝ RÁMEC
Kvantitativní sběr dat byl realizován pomocí dotazníku, který byl pro tyto účely sestaven tak, aby jednotlivé otázky odpovídaly výzkumným oblastem. Dotazník obsahoval jedenáct otázek, z toho sedm polootevřených a čtyři uzavřené. Výzkum byl prováděn u skupiny pediatrů – atestovaných praktických lékařů pro děti a dorost. Kritériem pro výběr respondentů bylo vykonávání pediatrické praxe v České republice. Nebyli oslovováni lékaři pracující na psychosomatických pracovištích ani lékaři, kteří se zaměřují na léčbu psychosomatických poruch u dětí. Za účelem oslovení co největšího počtu pediatrů byly otázky sestaveny do anonymního internetového dotazníku. Celkem bylo osloveno 158 lékařů pomocí jejich e-mailových adres získaných po předchozí telefonické domluvě, nebo jejich adres veřejně přístupných. Z celkového počtu zaslaných dotazníků bylo zachyceno 56 návštěv. Z tohoto počtu pak 42 respondentů úspěšně dokončilo vyplnění dotazníku.
Pro následnou statistickou analýzu byl dotazník skórován na základě toho, nakolik jednotlivé odpovědi odpovídaly současnému psychosomatickému přístupu. Statistické zpracování výsledků získaných dat bylo rozčleněno do dvou etap. Nejprve autorka data podrobila deskriptivnímu statistickému zpracování, poté provedla korelační analýzu mezi jednotlivými otázkami v dotazníku.

VÝSLEDKY
V případě první výzkumné otázky, zda pediatři spatřují příčinné působení psychosociálních faktorů na rozvoj a léčbu somatických poruch, bylo na základě posouzení deskriptivní statistiky jednotlivých odpovědí shledáno následující. U první položky, kde bylo zjišťováno, zda si lékaři myslí, že se psychické problémy mohou projevit tělesnými obtížemi, byla všemi respondenty vybrána možnost spíše ano. Stejně tomu bylo i v případě dalších dvou otázek dotazníku zjištujících, zda může postoj pacienta a jeho rodinné prostředí ovlivnit léčbu jeho tělesných obtíží. Čtvrtá otázka směřovala k odpovědi na to, jaké příčiny zvažují u přetrvávajících a dostatečným způsobem organicky nevysvětlitelných obtíží. Většina respondentů (61,9 %) uvedla vedle psychických obtíží, zmíněných v otázce, i biologické a sociální příčiny.

Graf č. 1: Zastoupení odpovědí na otázku č. 4 

Pátá otázka, zjištující názor dětských lékařů na to, zda je možné zvažovat psychosociální příčiny u tělesných obtíží v běžné praxi, byla výraznou většinou (92,9 %) zodpovězena ano. Na základě těchto odpovědí se autorka domnívá, že pediatři spatřují příčinné působení jak psychologických, tak sociálních příčin společně s biologickými a že je možné tyto příčiny spatřovat v praxi běžného dětského lékaře.

Graf č. 2: Zastoupení odpovědí na otázku č. 5

 

Druhá výzkumná otázka směřovala k poznání, zda pediatři spatřují léčbu psychosomatických poruch pouze psychologickými prostředky, nebo se cítí kompetentně v léčbě těchto pacientů s těmito poruchami ve spolupráci s psychology. Uvedené výsledky v šesté otázce z dotazníku ukazují, že nadpoloviční většina pediatrů (54,8 %) se při podezření na psychosomatické onemocnění nejprve uchýlí k rozhovoru s pacientem. K tomuto postupu směřují i dva respondenti, které označili jinou možnost. První odpovědí bylo: Jednak sama mluvím s pacienty i s rodiči, + psychologické, psychoterapeut, a/nebo psychiatrické vyšetření. Druhou odpovědí bylo: Po důkladném pohovoru s pacientem dohodneme další postup, např. rhb, psychologické vyšetření a jiné. Zbylí respondenti volí po specializovaných vyšetřeních a vyloučení organické příčiny jako první postup psychologické vyšetření.

Graf č. 3: Zastoupení odpovědí na otázku č. 6

Z odpovědí na sedmou otázku dotazníku vyplývá, že nejvíce respondentů označuje za způsobilé k léčbě psychosomatických poruch jak psychology, tak psychoterapeuty i pediatry. Poslední jmenovaní byli však v odpovědích označováni nejméně.

Graf č. 4: Zastoupení odpovědí na otázku č. 7

Osmá otázka dotazníku přímo zjišťovala, zda jsou pediatři názoru, že psychosomatické poruchy je třeba léčit pouze psychologickými prostředky. Výrazná většina 95,2 % je toho názoru, že vyžadují psychologickou léčbu současně s běžnou medicínskou praxí.

Graf č. 5: Zastoupení odpovědí na otázku č. 8

Vzhledem k tomu, že z poznatků uvedených v teoretické části vyplývá, že samotné informování pacienta o možné povaze jeho poruchy praktickým lékařem a pohovoření s ním je v jeho léčbě důležitým krokem, autorka konstatuje, že je tento postup velmi dobře nakloněn psychosomatickému přístupu. Na základě výsledků položek vázajících se na druhou výzkumnou oblast lze dle autorky usoudit, že většina dotazovaných pediatrů spolupracuje s psychology, a zároveň se na procesu léčby aktivně podílí rozhovory s pacienty.
V rámci třetí výzkumné otázky bylo zjišťováno, zda pediatři považují psychosomatický přístup za součást běžné praxe, nebo pouze za alternativní léčbu. K odpovědi autorka směřovala prostřednictvím tří položek v dotazníku, které mapovaly povědomí o psychosomatice v jejím širším kontextu. Výsledky deváté otázky z dotazníku ukazují, že 57,1 % pediatrů spatřuje psychosomatický přístup jako dostupný pro všechny lékaře. K této odpovědi směřují také dva respondenti, kteří se rozhodli uvést vlastní odpověď. První uvedl, že: Měl by být pro všechny lékaře, ale praktici a odborní lékaři nemají dostatek času ani erudice to řešit a druhý napsal, že Nelze ho od klasické léčby oddělovat. 31 % lékařů se domnívá, že je alternativou ke klasické léčbě a pouze 7,1 % vybrala možnost, že je přístupem pouze pro psychology.

Graf č. 6: Zastoupení odpovědí na otázku č. 9

Desátá položka dotazníku zjišťovala, čím je podle pediatrů současná psychosomatická medicína. Celých 69 % respondentů uvedlo možnost, že je Požadavkem na bio-psycho-sociální přístup u všech onemocnění, tedy možnost, která psychosomatickému přístupu z nabízených odpovědí nejvíce odpovídá.

Graf č. 7: Zastoupení odpovědí na otázku č. 10

Podle poslední položky dotazníku se 100 % dotazovaných domnívá, že psychosomatika je snahou o rozšíření a zkvalitnění klasické medicíny. Na základě výsledků jednotlivých otázek dotazníku vázajících se na třetí výzkumnou oblast bylo shledáno, že pediatři vykazují k psychosomatice spíše kladný vztah.
Po zhodnocení výsledků korelační analýzy autorka dospěla k následujícím zjištěním vyplývajícím ze vztahů mezi otázkami. Prvním prokázaným vztahem u otázek č. 5 a č. 8 je, že pediatři, kteří uvažují psychosociální příčiny u tělesných obtíží v běžné medicínské praxi, pak i odpovídají, že psychosomatická onemocnění vyžadují psychologickou léčbu současně s medicínskou praxí. Autorka se na základě tohoto vztahu domnívá, že akceptace psychosociálních příčin je tedy důležitým faktorem pro následnou spolupráci pediatrů a psychologů v léčbě psychosomatických poruch.

Tabulka č. 1: Korelační analýza vzájemného vztahu otázky č. 5 a č. 8

Legenda: Otázka č.5=Je podle Vás možné zvažovat psychosociální příčiny u tělesných obtíží v běžné medicínské praxi (v ordinaci dětského praktického lékaře)?, Otázka č. 8=Vyžadují dle Vašeho názoru psychosomatická onemocnění psychologickou léčbu?, rho=Spearmanův korelační koeficient, p-hodnota=oboustranná hladina významnosti, ***p<0,001

Další vztah byl korelační analýzou prokázán u otázek č. 6, kde většina pediatrů považuje za první krok při podezření na psychosomatickou poruchu rozhovor s pacientem, a č. 7, kde pediatři v největším počtu označují zároveň psychologa, psychoterapeuta i praktického lékaře za způsobilého v léčbě psychosomatických poruch. Tento vztah naznačuje otevřenost ke spolupráci všech jmenovaných odborníků při léčbě těchto poruch.
Tabulka č. 2 Korelační analýza vzájemného vztahu otázky č. 6 a č. 7.

Legenda: Otázka č. 6=Jak nejprve postupujete v případě podezření na psychosomatické onemocnění (po všech specializovaných odborných vyšetřeních)?, Otázka č.7=Kdo je podle Vás způsobilý k léčbě psychosomatických onemocnění? (můžete označit více odpovědí), rho=Spearmanův korelační koeficient, p-hodnota=oboustranná hladina významnosti, *p<0,05

Otázka č. 6 zároveň významně koreluje s otázkou č. 9, kde se většina pediatrů domnívá, že psychosomatický přístup je dostupný pro všechny lékaře.
Tabulka č. 3: Korelační analýza vzájemného vztahu otázky č. 6 a č. 9
Legenda: Otázka č. 6=Jak nejprve postupujete v případě podezření na psychosomatické onemocnění (po všech specializovaných odborných vyšetřeních)?, Otázka č. 9=Psychosomatický přístup je podle Vás, rho=Spearmanův korelační koeficient, p-hodnota=oboustranná hladina významnosti, *p<0,05

Poslední uváděná silná korelace ještě prokazuje vztah mezi otázkami č. 7 a č. 9.

Legenda: Otázka č.7=Kdo je podle Vás způsobilý k léčbě psychosomatických onemocnění? (můžete označit více odpovědí), Otázka č. 9=Psychosomatický přístup je podle Vás, rho=Spearmanův korelační koeficient, p-hodnota=oboustranná hladina významnosti, *p<0,05

Z uvedených výsledků se autorka domnívá, že chápání psychosomatického přístupu jako přístupu dostupného pro všechny lékaře (ne pouze jako alternativy, nebo přístupu vyhrazeného psychologům) pak přispívá k přesvědčení, že na léčbě by se měl podílet pediatr, psycholog i psychoterapeut ve vzájemné spolupráci.

DISKUSE
Po zhodnocení všech uvedených oblastí zkoumání dle autorky vyplývá, že pediatři se nejvíce shodují na tom, že psychosociální příčiny mohou mít vliv na vznik a léčbu somatických nemocí. V postupu léčby těchto poruch je pak u nadpoloviční většiny dotazovaných lékařů zásadní rozhovor s pacientem a spolupráce s psychology, psychoterapeuty a dalšími specialisty. Stále však zůstává významná část pediatrů, kteří jako hlavní nástroj léčby spatřují pouze psychologickou léčbu, a to jak při prvním podezření na psychosomatickou poruchu, tak v její následné léčbě. Psychosomatiku však převládající část pediatrů považuje za přístup dostupný všem lékařům, který by neměl být alternativou, ale součástí klasické léčby. Na základě těchto poznatků se autorka domnívá, že čeští pediatři představují dobrou připravenost pro lepší prosazování psychosomatického přístupu do ordinací praktických lékařů, než se mnohdy předpokládá.

Vzhledem k tomu, že studie věnované psychosomatickému přístupu u pediatrů v České republice nebyly autorkou nalezeny, porovnává výsledky se srovnatelnými studiemi, které se věnují dané problematice u praktických lékařů pro dospělé. Ze zjištění výzkumné studie Feuersteinové (2014) zaměřující se na psychosomatický přístup v českém zdravotnictví vyplývá, že postoje českých lékařů k psychosomatické specializaci a psychosomatickému přístupu obecně jsou kladné, a na psychosociální faktory pacientů je brán zřetel.
Výše uvedená zjištění se ukazují být v souladu s výsledky této studie. V dalším výzkumném šetření by tak mohlo být zajímavé porovnat, jak se tento přístup liší u lékařů pro dospělé a pediatrů, vzhledem k častějšímu výskytu psychosomatických onemocnění v dětském a dorostovém věku. Za významné zjištění v oblasti aplikování psychosomatického přístupu uvádí dále Feuersteinová (2014) překážky na straně pacienta, v jeho přístupu očekávajícím sérii vyšetření s konkrétními výsledky a léčbou.

Autorka této práce shledává, že výše zmíněné aspekty nebyly v její studii mapovány a klade si otázku, zda by se tyto překážky mohly objevovat i u lékařů pracujících s pacienty dětského a dorostového věku. Potřebu prozkoumání této oblasti přinášejí dle názoru autorky i výsledky její studie, kdy významná část pediatrů neuvádí rozhovor jako první postup v případě podezření na psychosomatické onemocnění. Další výzkumná studie by se pak mohla lépe zaměřit na oblast interakce lékařů s psychosomatickými pacienty na úrovni jejich informování o povaze onemocnění a následné léčby.

Dubová (2016) dochází ve své výzkumné studii věnující se postoji lékařů k psychosomatickému přístupu ke zjištění, že kromě časové náročnosti spatřují lékaři vlastní nekompetenci pramenící z nedostatečné vzdělanosti v psychosomatice a z finanční náročnosti případného odborného sebevzdělání.

K výsledkům výše zmíněné studie se váže zjištění ve výsledcích této práce – pediatři sami jmenují ve vlastních výpovědích časovou náročnost i nedostatky ve vzdělání. Autorka této práce se tak domnívá, že by v dalším výzkumném šetření mohlo být přínosné porovnat, jak se přístup k psychosomatice liší u pediatrů s dlouholetou praxí a pediatrů, kteří měli nově možnost vzdělání v nástavbovém oboru Psychosomatika.

Z limitací výzkumné studie je třeba uvést absenci demografických charakteristik souboru. Pro budoucí výzkumné šetření se jeví potřeba rozlišení věku respondentů, pro lepší zachycení možného vlivu nově upraveného vzdělání lékařů v oboru psychosomatiky. Další limitaci studie spatřuje autorka v tom, že k vyplnění dotazníku mohli přispět nejvíce právě ti lékaři, kterým je psychosomatický přístup blízký, přestože se k němu explicitně nehlásí – skupina se tak mohla sama selektovat pouze na základě informací, že jde o výzkum se zaměřením na psychosomatiku. Tím by se zřejmě mohl vysvětlit i fakt, že z oslovených 158 pediatrů jich dokončilo dotazník pouze 42. Přestože jde vzhledem k vytíženosti lékařů o uspokojivý výsledek, určitým způsobem může poukazovat na nezájem o danou oblast. Pro další šetření se jeví jako vhodné hloubkové rozhovory s pediatry, které by mohly více napovědět o konkrétních překážkách či motivaci v uplatňování psychosomatického přístupu. I přes uvedené limity své práce se však autorka domnívá, že výsledky vykazují pozitivní směr vzhledem k potřebám psychosomatické medicíny.

ZÁVĚR
Z výsledků studie vyplývá, že psychosociální faktory jsou většinou pediatrů akceptovány a mohou tak podle nich mít vliv na vznik a léčbu somatických onemocnění. Dále bylo zjištěno, že větší část pediatrů volí při podezření na psychosomatické onemocnění rozhovor s pacientem a v následné léčbě spatřuje kompetentní psychology, psychoterapeuty i sebe samotné. Ačkoli je tento přístup převládající, nemalá část pediatrů i nadále spatřuje diagnostiku a léčbu pouze v rukou psychologa. K psychosomatické léčbě v širším kontextu má převažující část pediatrů kladný přístup. Není považována za alternativu klasické medicíny, ale je vnímána jako snaha o zkvalitnění klasické medicíny. Autorka tak dochází k závěru, že pediatrická praxe představuje nadějnou oblast pro lepší prosazování psychosomatického přístupu. Zároveň však z výsledků vyvstává potřeba lepší opory ve vzdělání a zaměření se na jeho praktickou aplikaci v přístupu k pacientovi. Výsledky této pilotní studie tak nastolují nové otázky a ukazují, jak důležité by bylo pokračovat v šetření dané oblasti. Změna biomedicínského modelu lékařské péče opomíjejícího psychosociální faktory je u nás, oproti uvedeným trendům v zahraničí, zatím velmi pomalá. Tato studie však nabízí nadějný pohled na to, jak pediatři pojímají psychosomatická onemocnění, jejich léčbu a jak velký význam přisuzují spolupráci s psychology v této oblasti.

LITERATURA
1. Ayersová, S. a Visser, R. (2015). Psychologie v medicíně. Přeložila Helena HARTLOVÁ. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-5230-3.
2. Baštecký, J. et al. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada Avicenum. ISBN 80-7169-031-7.
3. Creswell, J. W. (2013). Research design: Qualitative, quantitative, and Mixed Methods Approaches. 4. edition. Thousand Oaks, CA: SAGE. ISBN 978-1-4522-2609-5.
4. Danzer, G. (2001). Psychosomatika. Přeložila Renata HÖLLGEOVÁ. Praha: Portál. ISBN 80-7178-456-7.
5. Dubová, M. (2016). Postoj lékařů k psychosomatickému přístupu při vzniku a léčbě onemocnění. Diplomová práce. Brno. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Psychologický ústav. Vedoucí: PhDr. Hana Neudertová, Ph.D.
6. Feursteinová, J. (2014). Psychosomatický přístup v českém zdravotnictví. Diplomová práce. Olomouc. Univerzita Palackého v Olomouci. Filozofická fakulta. Katedra psychologie. Vedoucí: MUDr. Miroslav Ortel, PhDr.
7. Hendl, J. (2012). Přehled statistických metod: analýza a metaanalýza dat. 4. rozš. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0200-4.
8. Honzák R. a Chvála V. (2014). Psychosomatická medicína. Psychosom. 12(2). ISSN 1214-6102.
9. Charon, R. (2001). Narrative medicine. A Model of Empathy, Reflection, Profession and Trust. The Journal of the Americal Medical Association. 286(15), 1897-1902. ISSN 1538-3598.
10. Chvála, V. a Trapková, L. (2006). Proč se medicína brání systemické teorii. In: Růžička (Ed.) Psychosomatický přístup k člověku. Praha: Triton. ISBN 80-7254-750-X.
11. Ishizaki, Y. et al. (2005). Research on promotion of management of children with psychosomatic and psychosocial disorders in Japan. Pediatrics International 47, 352-357. DOI 10.1111/j. 1442-200x.2005.02074.x.
12. Kučera, D. (2013). Moderní psychologie: hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4621-0.
13. Langmaier, J. et al. (2000). Dětská psychoterapie. 2. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-381-1.
14. Lempp, T. et al. (2016). Child and adolescent psychiatry: which knowledge and skills do primary care physicians need to have? A survey in general practitioners and paediatricians. European child and adolescent psychiatry 25, 443-451. DOI 10.1007/s00787-015-0757-6.
15. Pao, M. et al. (2007). Pediatric Psychosomatic Medicine: An Annotated Bibliography. Psychosomatics. 48: 195-204. DOI: 10.1176/appi.psy.48.3.195.
16. Poněšický, J. (2010). Psychosomatické lékařství. Praha: PVŠPS. ISBN 978-80-904541-8-7.
17. Poněšický, J. (2002) Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky. Praha: Triton. ISBN 80-7254-216-8.
18. Říčan, P. et al. (2006). Dětská klinická psychologie. 4. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada. ISBN 80-247-1049-8.
19. Shaw, R. J. a DeMaso D. R. (2006). Clinical Manual of Pediatric Psychosomatic Medicine. Mental Health Consultation With Physically Ill Children and Adolescents. Washington: American Psychiatric Publishing. ISBN 1-58562-187-0.
20. Shaw, R. J. a DeMaso D. R. (2010). Textbook of Pediatric Psychosomatic Medicine. Washington: American Psychiatric Publishing. ISBN 978-1-58562-350-1.
21. Svoboda, M. et al. (2001). Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál. ISBN 80-7178-545-8.
22. Skorunka, D. (2009). Životní příběhy jako základ psychosomatické medicíny. Psychosom. 7 (1). ISSN 2336-7741.
23. Takahashi, T. et al. (2002). Psychosomatic disorders in children: An emerging chalenge to health care in Japan. Pediatrics International 44, 153-156. DOI: 10.1046/j.1328.8067.2001.01529.x.
24. Walker, A. et al. (2012). Pediatric Psychosomatic Medicine: Creating a Template for Training. Psychosomatics. 53: 532-540. DOI: 1016/j.psym.2012.01.008.

Autorka je absolventkou magisterského oboru psychologie na Pvšps. V současnosti je na mateřské dovolené. Během studia absolvovala stáž na Psychosomatické klinice v Praze, kde realizovala kvalitativní výzkum o vlivu bodyterapie na léčbu psychosomatických pacientů.

Do redakce přišlo: 25. 2. 2017.
Po recenzi a úpravě zařazeno 19. 3. 2017.
Konflikt zájmů není znám.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0