Vydání 2-2017

DISKUSE

Zobrazení: 0

KOŠUMBERESKÝ T.: KRITIKA KRITIKŮ NEKRITICKÉHO MYŠLENÍ

Tato kritika pojednává o tom, že člověk není „ovce“, že „pastýř“ zpravidla nekáže „pravdu“ a že pojem „kritické myšlení“ si nutně žádá naše kritické pochyby.
... a také trochu o tom, že ze „sisyfovské práce“ nikdy nemůže být užitek!

„Skutečně osvícený myslitel, skutečný racionalista,
nikdy nechce nikomu mluvit do čehokoli.
Ne, ani nechce přesvědčovat.
Stále si je vědom, že se může mýlit.“
KARL POPPER (1902-1994)

VÍM, ŽE NIC NEVÍM
Člověk je tvor omylný – mýlit se je lidské! Čtenář nemusí být zrovna profesorem filosofie – stačí zalovit mezi lidovými pořekadly, poučit se z historie anebo sám sobě sáhnout do svědomí. Jsme-li kromě intelektu vybaveni i bazálním stupněm filosofického nadhledu – snadno pochopíme, že „neomylnost“ a „100% pravda“ jsou pouhou chimérou.
Nikdo tudíž nemá patent na rozum! A přesto! Přesto se v průběhu historie lidského pokolení vždy znovu a znovu vynořují jednotlivci či „instituce“, ježto si bez skrupulí (a bez soudnosti) onen „patent na rozum“ uzurpují, a to pokaždé ve jménu dobra či (obecně) něčeho velmi vznešeného. Jsou lidé, kterým to nevadí ...
V naší zemi je však takových jedinců poměrně málo: Nedávno jsme na vlastní kůži zažili komunismus, a proto – každý další „spasitel“ či „vyvolený“ anebo kdokoliv další přicházející s „vedoucí úlohou“ to bude mít v české kotlině komplikované. Jsme na „to“ citliví – jsme na to alergičtí.
Bohužel – v posledních letech jsou alergeny opět na vzestupu. Opět roste snaha plést si člověka s ovcemi ... rostou i počty pastýřů: Evropská unie utrácí miliardy eur, aby těm svým nebohým ovečkám „objasnila“, jakým způsobem se mají chovat a co si mají myslet – jakými potravinami se živit, čemu se smí (a čemu nesmí) říkat „rum“, jakým kulturně-sociálním mixem si nejlépe zušlechtit svou populaci, koho považovat za svého přítele a koho za nepřítele!Naši domácí pastýři (vláda ČR) pak ze stejně ušlechtilého důvodu zřizují speciální úřad pro „potírání dezinformací“. Ta písnička je (napříč světem i napříč historií) pokaždé stejná: „Objevuje se nám tady takový nešvar... všichni lidé jednotně nesdílí naše „oficiální“ názory ... fakticky se názory (člověk od člověka) hodně liší a některé jsou dokonce úplně protichůdné! ... takhle to nemůžeme nechat ... my samozřejmě uznáváme občanské svobody, ale lidé si nesmí plést svobodu s anarchií ... to je nebezpečné pro celou společnost ... je třeba všem vysvětlit, jak správně myslet ... protože myslet a „myslet správně“ je rozdíl ... myslet je třeba KRITICKY!“
Také vám to zní poněkud falešně? Pakliže ano – věnujme společně trochu pozornosti tomu, abychom „kritické myšlení“ podrobili kritice. A protože české Ministerstvo vnitra ještě nestihlo svůj úřad pro potírání dezinformací řádně zformovat – obnažme doktrínu „kritického myšlení“ na příkladu jiné, téměř již zdomácnělé, tuzemské kazuistiky:
Český klub skeptiků Sisyfos (zájmové sdružení) je totiž příkladnou demonstrací snahy o „kultivaci myšlení“ ve jménu veřejného blaha. V tomto případě jde o obzvláště ušlechtilou instituci, neb Sisyfovi nejde o přízemní (a špinavou) politiku, nýbrž o povznášející (a čistou) vědu! Cožpak může být věda manipulativní? Vždyť tady nemůže být sporu – tady to přeci plyne již z obsahu onoho slova – vždyť tady jde o VĚDU!
Leccos však napoví již deklarace ze statutárních a veřejných zdrojů Sisyfa: SISYFOS vznikl na jaře r.1995 z podnětu několika racionálně myslících osob. Základní metodou práce je tzv. „nový skepticismus“ ve smyslu kritického racionalizmu. Základním posláním klubu je: šířit a obhajovat poznatky a výsledky současné vědy ... podporovat racionální, kritické myšlení a seznamovat veřejnost s principy vědecké metody ... vystupovat proti šíření paranormálních názorů a neověřených postupů ... usilovat o to, aby se vysoké školy, vědecké společnosti a instituce aktivně hlásily k odpovědnosti za obhajobu vědy a kritického myšlení ... Ve shodě s posláním a cíli klub odmítá zasahovat do oblasti náboženské, morální a politické.
Přeneseme-li se přes onen mírný odér nabubřelosti, pak vše výšeuvedené zní na první poslech celkem smysluplně a konzistentně. V čem je tedy problém?

CO JE TO (A CO NENÍ) SKEPTICISMUS?
Prvním varovným signálem je filosofický paradox! Přestože se Sisyfos označuje za „klub skeptiků“, jeho filosofická pozice nemá se skepticismem pranic společného a fakticky jde o nepovedenou karikaturu:

  • Ať již budeme hledat v jakýchkoliv pramenech, vždy nalezneme definici skepticismu téměř totožnou (neb tato filosofická pozice je velmi pevná a nepřipouští dvojí výklad). Skepticismus je názor, že:
    Nic nelze přijímat jako dané a nezpochybnitelné,
    proto je třeba se vyvarovat postulátu konečné pravdy,
    je třeba si klást otázku, zda je nějaké pravdivé poznání vůbec možné,
    a moudrému člověku tudíž nezbývá, nežli se zdržet jakéhokoliv absolutistického pravdivostního soudu.

Pomineme-li marnou snahu o „přesné definice“, pak je skepticismus nejlépe vyjádřen Aristotelovským „O všem je třeba pochybovat!“ v synergické kombinaci se Sokratovým „Vím, že nic nevím!“ Obojí můžeme volně spojit do esence skepticismu prohlášením „Vím, že nic nevím ... vždy je mnoho pochybností ... proto se pouze domnívám.“
Dalším charakteristickým rysem skepticismu (a jakékoliv jiné skutečné filosofie) je fakt, že jeho postoje jsou vždy formulovány v prvé osobě anebo jsou takto míněny (filosof vždy hodnotí svoje poznání).
To je důvodem, proč výrok „Vím, že nic nevím!“ přežívá tisíciletí, zatímco „Vím, že nic nevíš!“ má nulovou filosofickou hodnotu (těch, co ve druhé osobě napadají nositele odlišných názorů, vždy bylo, je a bude bezpočet)!
A právě toto hledisko nám odhaluje největší „faul“ v činnosti Sisyfa: Zatímco opravdový skeptický filosof promlouvá slovy „Pochybuji o svém poznání“ primárně k sobě, mantra sisyfovců zní „Pochybuji o tvém poznání“ a zcela evidentně míří na někoho jiného. Zatímco skutečný myslitel zastává pozici „Pravda je nepoznatelná – nikdo nezná pravdu – já se mohu pouze domnívat“, pak „kritičtí myslitelé“ jmenovaného klubu postulují „Pravda je známá – pravdu mám já!“ Vnímavý čtenář jistě chápe pointu...
Potřebujeme-li od nějaké třetí strany ujištění, že nemáme pravdu, že jsme úplně mimo, či dokonce že jsme úplní blbci – pak k tomu nepotřebujeme žádný klub „kritického myšlení“ – stačí zajít do jakékoliv hospody, chvíli pobýt, s ostatními popít ... a dozvíme se totéž!
Jedinců, co nesnesou jinou „pravdu“ nežli tu svoji, je totiž nepřeberně – kromě restaurací a zájmových klubů se rádi sdružují i v nejrůznějších ideologických organizacích (v nejhorším případě pak v armádách).
Smysl Sisyfova klubu poměrně trefně vystihuje i Wikipedie: Pojem „sisyfovská práce“ přetrval do dnešních dob jako symbol nesmyslné, otupující, bezvýchodné práce, ze které nikdy nemůže být užitek.

BLUDNÝ BALVAN – ALIAS BLB
Ve snaze o exemplární potrestání lidí s jiným (špatným) názorem – uděluje Sisyfos každoročně ceny (respektive „anticeny“) za matení české veřejnosti a rozvoj blátivého způsobu myšlení, takzvané Bludné balvany. Ceny jsou údajně udělovány „satirickou formou“ ... K tomu je třeba dodat, že satira je sice v demokratické společnosti zcela legitimní formou svobody projevu ... avšak svoboda projevu jedné osoby končí tam, kde začínají osobnostní práva osoby jiné, a právě v tomto kontextu se ochotníci divadelního spolku Sisyfos dost často pohybují za hranou.
O kreativní invenci předáků Sisyfa a jejich kritického intelektu svědčí i „lišácky“ zvolená zkratka udílené ceny (BLB) a choreografie samotného udílení cen – jež se (nikoliv mimochodem) odehrává na akademické půdě. Musí to být vskutku zábavné – předávat jiným lidem BLBy (byť většinou pouze imaginárně – o BLBy není přílišný zájem).
Otázkou zůstává, zda by se bavil i Sokrates.
Pro lepší pochopení se společně zahloubejme nad třemi typickými příklady „paranormálních názorů“, proti kterým Sisyfos přednostně brojí a za něž obzvláště rád rozdává BLBy:

PŘÍKLAD 1: ASTROLOGIE
Ano – (téměř) všichni se nejspíš shodneme na tom, že nebeské postavení Merkuru (a dokonce ani Jupiteru) nedokáže ovlivnit výsledek podzimních voleb, pohlaví počatého dítěte či trvanlivost manželského svazku. Přesto – ani v případě astrologie nelze svět vidět černobíle:
Když objevil (v roce 1801) William Herschel souvislost mezi počtem skvrn na Slunci a úrodou obilí na Zemi – „kritičtí myslitelé“ své doby se mu (samozřejmě) vysmáli (o 300 let dříve by jej nejspíš upálili). Dnes víme, že sluneční skvrny souvisí se sluneční aktivitou, a ta evidentně souvisí s postavením Jupiteru (vůči Slunci). Každý vědec tudíž může bez uzardění zastávat názor: Jupiter ovlivňuje aktivitu (počasí) Slunce → aktivita Slunce ovlivňuje aktivitu (počasí) Země → aktivita (počasí) Země ovlivňuje úrodu i náladu pozemšťanů (nasycený člověk je v lepším rozmaru). Ve výsledku tak lze dojít k závěru, že Jupiter ovlivňuje naši stravu i naši duševní pohodu! Fakticky samozřejmě Jupiter (modulující aktivitu Slunce) ovlivňuje mnohé další ... Fakt, že Měsíc řídí kromě mořského přílivu i další aspekty života na Zemi (od rozmnožování korálů přes vytí vlků až po kvalitu našeho spánku), je taktéž obecně známý.
Resumé:
Opravdový vědec bude zkoumat ony aspekty astrologie, které mohou mít pravdivý základ – použije astrologii jako inspiraci a časem možná najde nějakou další souvislost mezi postavením planet a přírodními jevy (podobně jako Herschel). Vědec sisyfovského typu však ničím takovým nebude ztrácet čas a rovnou se astrologii vysměje!

PŘÍKLAD 2: HOMEOPATIE
Homeopatie je dalším oblíbeným otloukánkem všech strážců a ochránců „kritického myšlení“. Ano – i v tomto případě generuje (homeopaty deklarovaný) princip funkčnosti více otázek nežli odpovědí a mnohé se vzpírá „zdravému rozumu“. Opět si však můžeme položit stejnou otázku (jako v případě astrologie): Je výsměch a rozdávání BLBů tou nejlepší možnou reakcí na fenomén (evidentně žádané) homeopatie?
Sisyfovi činovníci i v tomto případě přehlížejí fakt, že ani v kauze homeopatie nejde primárně o intelektuální soutěž (Já mám pravdu a Ty ne), nýbrž o zdraví člověka, které je (z podstaty věci) vždy subjektivní, a tudíž příliš nedbá na vědecké argumenty.
Česko je prostě jednou z mnoha zemí světa, kde je pacientům úplně jedno, zda jim pomohla účinná látka, placebo efekt anebo „jen“ uklidňující rozhovor s lékařem. Pakliže se pacientovi uleví, pak homeopatie splnila svůj účel a vše ostatní je podružné!
Pseudoskeptici zřejmě namítnou něco o neetickém byznysu či podvodu (homeopaté prodávají něco, co nefunguje) ... ale soudný člověk si všimne, že prodávání nefunkčních léků je zcela běžné i v „lege artis“ medicíně – cirka polovina antibiotik (cca 7 milionů balení ročně!) je v naší zemi podána zbytečně (na virová onemocnění), tedy s nulovým kladným efektem. Je třeba zdůrazňovat, že i na antibiotikách někdo vydělává?
Zbývá ještě jedno hledisko: Co nejhoršího mohou způsobit homeopatika? Nic! Nic je ta nejhorší varianta. A jaká je nehorší varianta v případě antibiotik? Smrt!
Vezmeme-li navíc v úvahu, že zdravotnická zařízení jsou líhní cca 7 % všech infekčních onemocnění, že chybovost v medikaci či úkonech systému zdravotní péče (i zdravotník je jen člověk) způsobuje nejméně 10 % zdravotní újmy vyspělé části lidstva, ... a k tomu všemu navíc i fakt, že jen málokoho baví čekat dvě hodiny, v přeplněné čekárně, na 5minutovou návštěvu u protivného (leckdy přepracovaného) lékaře ... Opravdu je tak těžké pochopit, proč se řada lidí, v případě banálních zdravotních problémů, raději obrací na „zatracovanou“ homeopatii či jiné „alternativní“ metody?

PŘÍKLAD 3: POVINNÉ OČKOVÁNÍ
Z pohledu Sisyfova spolku (i z pohledu Zákona o ochraně veřejného zdraví) je i v případě povinného očkování vše křišťálové jasné: Zdravotní benefity očkování jsou nezpochybnitelné, takže proč se zabývat nějakými marginálními riziky? Očkování proto musí být povinné – a čím více druhů vakcín, tím lépe! Povinné očkování jedinců přeci chrání nás všechny. Kdo by s touto většinovou matematikou mohl nesouhlasit?
Postižené děti a jejich rodiče – například! I na prahu třetího tisíciletí musíme totiž neustále pochybovat o své „pravdě“, protože jedině opravdový skepticismus zapříčiní, že se budou vědci v budoucnu zabývat otázkou, proč v některých (jednotlivých a subjektivních) případech očkování působí zcela opačně – a namísto ochrany škodí? Jedině tak urychlíme vývoj méně rizikových vakcín a smysluplnější metody jejich aplikací.
Skeptik si taktéž musí klást otázku, zda „povinnost“ očkování není v jistém konfliktu s principem, že vakcínu lze podávat pouze zdravým dětem s nenarušenou imunitou: Jsou všichni novorozenci „povinně“ zdrávi v okamžiku, kdy je jim vakcína aplikována? Opravdu dokáže dětský lékař během rutinního vyšetření ověřit zdravotní dispozici dítěte k přijmutí vakcíny? Stejně tak se naskýtá právní dilema: Je povinné podstoupení rizika, spojeného s vakcinací, dostatečně oprávněným zásahem do práv dítěte a jeho rodiny?
Přičemž – nejtěžší otázka v této záležitosti je otázkou etickou: Bohužel, existuje (například) takzvaná postvakcinační encefalopatie (závažné neurologické poškození mozku), která čas od času změní osud (původně zdravého) dítěte a jeho blízkých. Je lhostejno, jak malá či velká je incidence těchto fatálních zdravotních poškození (1/1000 – 1/10000). Soudnému člověku musí být zřejmé, že vědomé ohrožení zdraví dítěte je zásadní etický problém (pro lékaře i rodiče) – a „relativní statistická data“ v tomto ohledu nehrají roli!
Otázka „Vystavím dnes své dítě velkému nebezpečí (byť s relativně malou incidencí), abych předešel hypotetickému, byť statisticky významnějšímu riziku zítra?“ nespadá do působnosti objektivní vědy – spadá do subjektivní a svobodné volby každého jedince, respektive každého rodičovského páru. Vědátoři a lékaři jsou zde od toho, aby rodičům poskytli veškeré relevantní informace (komunikovali nejen přínosy, ale i míru rizika). Rodiče následně musí rozhodnout – nikoliv lékař, nikoliv věda a její statistiky. Jde-li o život člověka – jde vždy o eticko-morální a vždy subjektivní rozhodnutí, které nelze „kriticky vymyslet“ od stolu, ať již u toho stolu sedí sebevětší myslitel!

MORÁLNÍ DILEMATA NEŘEŠÍME!
Bohužel – Sisyfos nemá „morálku“ v popisu práce. Sisyfova povšechná „pravda“ tudíž sice dobře vyhovuje většině situací a většině „kritických myslitelů“, ale zcela ignoruje jedince a subjektivitu jeho „jsoucna“.
Ano – na mnohém se sice obecně shodneme: Astrologové ve většině případů mlátí prázdnou slámu, na homeopatické léky většinou není spolehnutí a povinné očkování ochrání většinu dětí před závažnými chorobami. Všechny tři zmíněné oblasti však zároveň představují nezodpovězené otázky, jež čekají na své objasnění:
Jak moc je „počasí“ na Slunci ovlivňováno postavením (gravitačním či elektromagnetickým působením) planet? Co kdybychom konečně vzali na vědomí Newtona, respektive pohyb (zdánlivě nehybného) Slunce kolem barycentra naší (barycentrické, nikoliv heliocentrické) soustavy? Jak moc to vše ovlivňuje počasí, geofyzikální aktivitu a sociobiologické pochody v organismech u nás na Zemi? Souvislost s tzv. globálním oteplováním?
Opravdu je „placebo“ jediným vysvětlením subjektivní funkčnosti homeopatických léků? Jestliže ano – jak fenoménu placeba využít ještě lépe? Není náhodou půlhodinový rozhovor s dobrým psychoterapeutem nad mnohé farmakologické preparáty? Kolik molekul účinné látky vlastně podávají psychiatři při psychoterapii? Jsou všichni lidé stejní, abychom stejnou nemoc vždy léčili stejnými léky? Jsou všichni novorozenci stejní – snesou všichni naše stejné omni-vakcíny? Smíme je k tomu nutit? A je to vůbec etické? Kdy konečně vznikne ona právní norma, na jejímž základě bude stát odškodňovat oběti očkování (jak požaduje Nejvyšší soud ČR)? Je opravdu vědecky obhajitelné popírání psychosomatických souvislostí lidského zdraví? A proč, sakra, ten Hnízdil vlastně opustil náš spolek?
(MUDr. Jan Hnízdil byl kdysi členem Sisyfa, později prozřel, ze spolku vystoupil, přičemž za opuštění sekty byl potrestán BLBem.) Neděláme něco špatně?
Většina výšeuvedených otázek bude jednou zodpovězena – díky vědě a díky badatelům, kteří si vědu vybrali, neb milují ten pocit – smět objevovat něco nového, dosud nepoznaného. Přičemž je třeba zdůraznit, že ono „dosud nepoznané“ se týká i členů zájmového spolku Sisyfos, a tudíž je poněkud nelogické proti „dosud nepoznanému“ již dnes bojovat.
Ve výsledku tak reprezentuje Sisyfos posttotalitní relikt, jemuž jsou trnem v oku základní demokratické výdobytky – svoboda projevu a úcta k člověku (myšleno člověka jednotlivce, nikoliv člověka stádo): Sisyfos „automaticky“ využívá práva občanů demokratické společnosti – vyjádřit svůj názor, argument či kritiku, avšak zároveň se snaží omezit tato práva u názorových oponentů – kárá média, lobuje v nejrůznějších „radách“, rozdává BLBy.
Zatímco opravdový skeptik prohlásí „Můj názor je takovýto, a proto s Vámi nemohu souhlasit ... samozřejmě i já se mohu mýlit“, pseudoskeptik satirik (či hulvát) prohlásí „Já mám pravdu, Vy se mýlíte, ... a proto Vám uděluji BLBa.“ Vnímáte ten rozdíl?
Být členem Sisyfa znamená společně sdílet opojnou domněnku o vlastních kvalitách – domněnku o tom, že existuje jediný správný názor (moje pravda) a že právě JÁ jsem zvěstovatelem PRAVDY. Takováto filosofická pozice je však zcela mimo filosofii – mimo lásku k vědění – mimo lásku k lidem – je zcela mimo!

NÁBOŽENSKÉ A POLITICKÉ IRACIONALITY NEKOMENTUJEME!
Sisyfos si již ve svých stanovách pragmaticky zúžil pole své působnosti – kromě oblasti morální odmítá zasahovat i do oblastí náboženských a politických, a to vše údajně „ve shodě s posláním a cíli“ (šířit vědu, podporovat racionální myšlení, vystupovat proti paranormálním názorům, ...). Výsledkem je nekonzistentní intelektuální pozice, která v případě „vyšších autorit“ ODMÍTÁ pranýřovat paranormální tvrzení a iracionální postoje, byť právě tyto autority jsou největší a nejpotentnější líhní iracionálního myšlení (vzhledem k jejich velikosti, organizovanosti, tradicím a rozpočtům). Ve výsledku tím Sisyfos popírá sebe sama a své primární cíle – situace je analogická stavu, kdy máme za úkol zmapovat počty drogově závislých v ČR, avšak z finálních statistik vyjmeme Prahu a Brno. Takže – zatímco Sisyfos tvrdě brojí proti lékařům podávajícím neškodné sladké pilulky (byť s neprokázaným účinkem), zarytě mlčí ve chvíli, kdy prezident země nabádá populaci, aby začala kouřit až po 27 roku svého života (pak to již, prý, neškodí).
Náboženská „paranormální“ tvrzení jsou ve veřejném prostoru přítomna prakticky všude a neustále (snaha o jejich rozbor by vydala na román), a přesto v těchto situacích hraje Sisyfos mrtvého brouka – šetříc si svou energii na „blátivé“ myšlenky astrologů a vyznavačů alternativní medicíny.
Suma sumárum – se zdá být poněkud licoměrné – bojovat proti marginálním paranormálním názorům ve společnosti, zatímco hlavní hlasatele iracionálních ideologií (jež reprezentují stěžejní zdroj napětí a útlaku ve světě) ponecháte bez komentáře!

AKADEMICKÉ SVOBODY JEN PRO SISYFOVCE?
V souladu se svými stanovami (a se svou bezbřehou nadutostí) dohlíží Sisyfos též na to, aby se vysoké školy „aktivně hlásily k odpovědnosti“ za sisyfovský světonázor. Ve jménu své vyšší ideologie tudíž pseudoskeptici veřejně zostuzují jiné akademicky vzdělané osoby (viz rozdávání BLBů) a též je veřejně osočují z „porušování akademického slibu“.
Podobným způsobem útočí členové vševědoucího klubu na akademické svobody obecně, respektive na ty vysoké školy, které na své akademické půdě čas od času dají prostor i „jiným“ názorům.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že mezi základní akademické svobody (§ 4 Zákona o vysokých školách) patří mimo jiné svoboda vědy, výzkumu a umělecké tvorby, svoboda zveřejňování jejich výsledků a svoboda výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům.
Akademické svobody jsou totiž (stejně jako jiné občanské svobody) založeny na obecném principu rovnosti – neexistuje tudíž vědecká autorita stojící nad ostatními ... a pakliže přesto existuje, vzorný občan by měl takovéto osobě neprodleně přivolat odbornou psychiatrickou pomoc.

KDYBY ...
Kdyby Sisyfos zůstal pouze u popularizace vědy, pak by mohl být hodnocen veskrze kladně (ve spolku působí několik špičkových českých odborníků svého oboru). Měřeno tradičním školním způsobem by to mohla být pěkná 1- (za přínos ke vzdělanosti).
Ono „mínus“ za to, že i Sisyfovci občas chybují ve své vědecké argumentaci a v jednom slově „Sisyfos“ jsou schopni nasekat dvě hrubky (viz www.sysifos.cz).
Bohužel – Sisyfos měl vždy mnohem vyšší ambice a rozhodl sám sebe pasovat do role „strážců pravdy“, čímž si výsledné vysvědčení značně pokazil: Takže finálně je nutné navíc započítat i 4- z filosofie a „neuspokojivé“ z chování.

NEJDE O SISYFA, ALE O PRINCIP
Samozřejmě se naskýtá otázka, zda je činnost Sisyfa natolik společensky nebezpečná, abychom jí věnovali tak rozsáhlou kritiku ... a rovnou si můžeme odpovědět, že v „absolutní hodnotě“ nikoliv – jde o poměrně malou diverzní jednotku, která během let již vystřílela většinu svého prachu a ve veřejném prostoru dnes působí spíše jako pravidelný aktér (v zábavné reality show) na téma vědecké haštěřivosti. Reálně je samozřejmě celá kauza „RACIONALITA versus IRACIONALISMUS“ uměle vykonstruovaná – každý člověk potřebuje k životu obojí (živit svůj rozum i svou fantazii) – trocha iracionalismu ještě nikoho nezabila, naopak je v rozumné míře nezbytná pro zdravý vývoj lidské osobnosti ... a vsaďme se, že totéž si ve skutečnosti myslí i mnozí Sisyfovi předáci.
Takže vlastně o nic nejde!
Zaměříme-li však svou pozornost na „kvalitativní“, respektive principiální stránku věci – je Sisyfos malým příkladem toho, jak velkému problému čelí naše dnešní společnost: Pakliže se autoritářské tendence, cenzurní manýry, umlčování a dehonestace názorových oponentů projevují již i ve vědecké a akademické sféře – pak máme (Houstone) opravdu vážný problém:
Evropská unie nám všem hodlá naočkovat PRAVDU o vnímání kultur a kulturnosti. Abychom se správně orientovali ve světové politice – budou nám ministerští úředníci občas značkovat internet razítkem „dezinformace“ (zbytek považujte za PRAVDU). Finálně nám vševědové ze Sisyfa objasní (satirickou formou) i to, kde hledat (a kde nehledat) PRAVDU ve světě vědy (vyjma teologie, politologie a morálních oblastí).
Opravdu jste s tímto scénářem zajedno?
Znovu se tak naskýtá myšlenka, že člověk možná není jen specifickým poddruhem ovce, nýbrž je svébytným organismem vybaveným vlastní inteligencí – tudíž si celkem dobře poradí i bez pastýřů a ovčáckých psů. A pakliže nám příroda nadělila intelekt, měli bychom jej používat – stačí myslet!
Nic víc není třeba – žádné další přídavné jméno již nepotřebujeme. Termín „kritické myšlení“ je pouze pseudointelektuální patvar, analogický pojmu „násilná válka“. Máte-li rádi složitosti, pak samozřejmě můžete i nadále myslet kriticky (jsme svobodná země), nám ostatním však plně postačí myslet!

MYSLEME JINAK!
A jak tedy myslet, když ne kriticky?
Mysleme jinak: Zvolme si svou vlastní vědeckou metodu. To nejhorší, co můžeme udělat – je bezmyšlenkovitě přebírat vědeckou metodu většiny, kterou je dnes scénář (zjednodušeně): Hodně publikuj, avšak nesmí to být nic radikálního (to Ti neotisknou). Podle počtu citací se bude odvíjet Tvůj kariérní růst (a mzdové prémie).
Chceš-li se co nejlépe ztratit v šedivé mase „hlavního proudu“ – pak je výšeuvedený scénář „osvědčené vědecké metody“ pro Tebe tím nejlepším. Chceš-li však (přeci jen) v něčem vyniknout – je jen jedna cesta: Musíš být JINÝ!
Každý člověk je v něčem nejlepší – jen je třeba najít to „něco“: Vzdělávej se! Vždy vyslechni všechny strany, a nakonec se racionálně rozhodni pro svůj názor – nedovol, aby nad Tvým vlastním úsudkem zvítězila jakákoliv autorita – ať již filosofická, vědecká, náboženská či politická.
Všichni jsme se narodili svobodní a předurčeni k moudrosti! Zůstaňme po celý svůj život svobodomyslnými lidmi (svobodnými a myslícími) – jedině tím se lze moudrosti alespoň přiblížit! Nedovolme žádné instituci (školství, náboženské spolky, politické partaje), aby si nás přetvořila na poslušné ovce či talentované papoušky. Zůstaňme lidmi moudrými – druhem Homo sapiens sapiens.
Taková volba má jen jedno riziko: Člověk je tvor omylný – mýlit se je lidské ... čímž se „kruhem“ vracíme na začátek této „kritiky“. Je proto nezbytné si znovu a znovu připomínat prastaré principy skutečného filosofického skepticismu – principy filosofie vědy – tedy Sokratovo „Vím, že nic nevím“, jež (po více jak dvou tisíciletích) upgradoval génius novodobé filosofie na „Naše znalosti jsou omezené, zatímco naše nevědomost je nutně nekonečná.“ Kdo potřebuje dovysvětlit, nechť googluje heslo Karl Popper (radiálnější jedinci mohou přidat i jméno Paul Feyerabend).
V jakémkoliv vědním oboru tudíž nejde o to „Kdo z nás má pravdu?“, nýbrž o dilema „Kdo z nás se méně mýlí?“ No a co se týče Sisyfoidů – tam pro začátek plně postačí, přestanou-li si plést skepticismus narcisismem!

TK, 2017
PS: A ano – samozřejmě – i já publikuji názor, nikoliv fakt
Tomáš Košumberský | 3.3.2017

kosumberskyTomáš Košumberský (*1967) vystudoval ekonomii na Technické univerzitě v Liberci, ekonomice a managementu se věnuje celý svůj profesní život – poslední desetiletí v oboru stomatologie.
Dnes je Tomáš prezidentem České stomatologické akademie a šéfredaktorem odborného magazínu DentalCare. V daném oboru vyvíjí bohatou publikační i přednáškovou činnost.
Tomáš je spíše rekreačním sportovcem (nejraději má squash), slušně hraje na klavír a volný čas věnuje nejraději bádání v oblasti fyziky a astrofyziky – což potvrzuje i kniha Teorie času.
Svou činnost v oboru fyziky zahájil autor až v roce 2016 – vydáním knihy Teorie času.
Autor publikoval svůj příspěvek na webu Time Theory. S jeho svolením jej v plném znění přetiskujeme po uzávěrce. (V.Ch.)

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0