Vydání 1-2/ 2022
RECENZE
VLADISLAV CHVÁLA: JEFTOVY DĚTI – KNIHA, KTERÁ NESMĚLA VYJÍT
Recenze knihy R. O. Lopez, B. Kleinová: Jeftovy děti. (ISBN 978-80-11-00720-1)
Možná to čtenáře překvapí, ale už zase nastala doba, kdy některé hlasy nesmí zaznít a některé knihy nesmí vyjít. Patří k nim i titul Jeftovy děti (Právo na děti nebo práva dítěte?), kterou pod názvem Jephthah’s Daughters vydal roku 2015 v USA vlastním nákladem International Children‘s Right Institute se sídlem v LA, když běžné nakladatelské domy odmítly knihu vydat, aby nemusely čelit útokům LGBT aktivistů.
Podobně se zachovalo i české nakladatelství, které připravovalo překlad knihy k vydání u nás. Co je na té knize tak pobuřujícího? Nebo přesněji, co je na právech dítěte v současné době tak nepřijatelné, že je třeba umlčet každý hlas, který by zpochybňoval dominující narativ doby, že je totiž naprosto jedno, zda dítě vyrůstá se svými rodiči nebo s jakýmikoli jinými lidmi, kteří si ho třebas i koupí?
Svým žánrem jde spíš o svědectví než o odborný text, i když všechna podstatná tvrzení jsou pečlivě doložena. Oba hlavní autoři vyrostli v péči homosexuálního páru. Patří svým věkem k nechtěným průkopníkům dnes tak hlasitě prosazované adopce dětí homosexuálními páry mužů či žen pod hesly „jsme fér“ a „manželství pro všechny“. Na rozdíl od široce medializovaných studií, které usilovně dokazují, že děti vyrůstající s homosexuálními páry jsou šťastné, zdravé a chytré, tato kniha ukazuje na řadě skutečných příběhů, jak jiná může být realita takového dětství. Na rozdíl od některých otřesných, a doufejme, že také výjimečných případů zneužívání dětí, které jsou obsahem jedné z kapitol, vyrůstali autoři v docela klidném prostředí dvou žen nebo dvou mužů, kde jeden z dospělých byl skutečným rodičem, druhý vlastní rodič však chyběl. Nejsou to tedy lidé, kteří by si vyřizovali účty s nepřijatelnými rodiči nebo s homosexuály. Jen bylo jejich dospívání a následné hledání sama sebe velmi komplikované. Teprve když se kolem čtyřicítky „vymanili z pout svých rodin a homosexuální komunity“, začali objevovat, v čem byl problém jejich dětství a co nenávratně ztratili. A takto zcitlivělí nemohli nevidět neúprosný trend ve společnosti v USA, který vystavuje stále více dětí tomu, čemu museli sami čelit.
Autoři nejsou žádní nevzdělanci. Robert O. Lopez je profesorem humanitních věd, Brittany Kleinová získala magisterský titul v oboru tvůrčího psaní, učí angličtinu. Prostředí homosexuální komunity dobře znají a rozhodně nejsou žádnými „homofoby“ nebo nenávistníky k odlišné sexuální orientaci, za jaké je označují aktivisté LGBT. Sami si bohatou homosexuální zkušeností prošli. Jejich pozornost není zaměřena na sexuální praxi dospělých, ale na osud dětí, které mají být především dokladem normality homosexuálních párů.
Dětí, kterým brzy po narození zemře matka nebo otec a zbylý rodič začne žít v homosexuálním svazku , je velmi málo, hlavním cílem radikálního požadavku legalizace adopce dětí homosexuálními páry není altruistická náprava nešťastného stavu polovičního sirotka, ale uvolnění obchodu s dětmi. Autoři dokládají, že ani v USA není dostatek „volných dětí“ v dětských domovech. A převážně bohaté homosexuální páry, toužící po atributech dokonalé rodiny, nechtějí postižené, nemocné nebo zanedbané děti. Alespoň jedna z lesbických žen může dítě porodit a otce vyloučit, ale u mužů je situace obtížnější. Ani jeden z nich nemůže otěhotnět. Proto se rozvíjí ruku v ruce s prosazováním LGBT agendy „manželství pro všechny“ volný trh s dětmi, s dělohami, vajíčky a spermiemi. Je to sice ta proslulá „neviditelná ruka trhu“, která dnes už miliardové obchody řídí bez ohledu na lidské osudy, ale autoři ukazují na konkrétní organizace, kterým se podařilo postupně pod rouškou ochrany práv menšin vnutit společnosti nový narativ, ve kterém homosexualita je stejně normální stav jako heterosexualita, a proto musí mít i homosexuální páry právo na dítě. Situace bezdětného homosexuálního muže je ztotožňována s neplodnou ženou, proto také on musí být uspokojen tím, že mu bude dítě dodáno. To pak spolu s právem na stejný sňatek, jako mají heterosexuální páry, bude dokladem skutečné rovnosti a normality.
Hodnota homosexuálů pro společnost ale není přece v tom, že se umí postarat o svěřené nebo koupené dítě, že umí lépe či hůře inscenovat rodinu podobnou té přirozené (od slova přirodit, porodit vlastní dítě), ale především v jejich velké tvořivosti. Zvláště muži maximalizují tvořivost, která je vlastní dospívajícím chlapcům, a tu, s energií časného mládí často rozvíjejí i v práci, která není rozptylována ani rodičovstvím (to při heterosexuálním styku vždycky hrozí). Autoři svědčí o tom, že v USA tvoří především muži velké a bohaté komunity, které se zcela obejdou bez žen. Pokud chtějí ke svým nesporným výhodám přidat i rodičovství, dělohu si musí pronajmout. A těch je v chudých vrstvách a v rozvojových zemích velký nadbytek. Jakkoli je cena vysoká, ještě vyšší je pro děti, kterým je upřeno základní právo-vyrůstat se svými rodiči.
Hlavní zprávou celé knihy je toto: „Děti mají právo narodit se svobodné, nebýt kupovány nebo prodávány. Mají právo na matku a otce. Mají právo na vlastní kulturní a etnické dědictví. Adoptivní rodičovství homosexuálů tato práva zabíjí. Vede k upírání práv velkému počtu lidí. Tři lidé-matka, otec a dítě-se vzdávají svých práv, aby dva dospělí homosexuální jedinci nekřičeli „bigot, nenávistník a homofob“.
Kniha vychází především ze specifických podmínek v USA, kde významnou roli hraje historické dědictví otroctví, rasismu, násilného vyhlazování a převýchovy původních obyvatel. Zesílená potřeba ochrany minorit vede k pozitivní diskriminaci, excesivní politické korektnosti a s tím nutně i k masivní revizi minulosti včetně bourání soch historických postav. Je živnou půdou touhy po „Novém dobrém světě“. Touha po světě bez násilí a povinností, bez mužů a žen, bez matek a otců, kde každý si může koupit tolik dětí, kolik jich potřebuje (někteří je ale budou muset prodávat), kde bude možné si každý den zvolit identitu, na jakou budu mít zrovna chuť, protože ta je přeci „jen sociálním konstruktem“ (i když sexuální orientace musí zůstat vrozená, i kdybychom si měli ten gen vymyslet). Báječný svobodný svět, kde konečně bude od těch otravných a nudných rodin a povinností pokoj. A nemohla by to být ta stará dobrá Amerika, kdyby nepokládala tyto nové hodnoty a normy za dobro, které je třeba šířit všude po světě. Už nějaký čas je tak vztah k minoritám, a především k LGBT komunitě normou, kterou se měří svoboda a kulturnost každé země. Hodnota je to podobně závažná, jako je vztah země k Tibetu, k převýchově Ujgurů v Číně, nebo ke genocidám kdekoli na světě. Země, která dosud nelegalizovala manželství pro všechny , je pokládána za zaostalou a reakční, a je proto ostrakizována. A všimněte si: pokud se nějaká země brání masivnímu přílivu tohoto dobra, třeba když chtěl Orbán omezit akce LGBT aktivistů na školách v Maďarsku, aby dětem nepletli hlavu, nebo když Poláci vyhlásili v některých oblastech zónu bez LGBT aktivity, už to všichni vnímáme jednoznačně jako zásah proti demokracii, proti nám samotným. A přitom cílem „Nového dobra“ není péče o větší demokracii. To by totiž znamenalo pečovat o to, aby byl slyšet každý hlas, nejen dlouho potlačovaný hlas homosexuálů a quer lidí. Jenže ti, kdo vysloví něco, co se nelíbí aktivistům LGBT, musí být umlčeni, tak jako nesměla vyjít tato kniha a jak to sama na sobě pocítila už řada mediálně známých osob .
Autoři si všímají také situace v některých evropských zemích, kde se podařilo progresivní dobro prosadit i přes masivní odpor obyvatel, jako tomu bylo ve Francii. Protože dobro se šíří stále více na východ, můžeme se podívat, jaké to tady bude, až se ho podaří prosadit i v našem parlamentu. Vlastně je to hlavní důvod, proč mě kniha tak zaujala. Naše ordinace (sexuologie a psychosomatické medicíny) je poslední rok zaplavena rodinami s dětmi s genderovou dysforií. Jejich počty masivně stoupají po celé Evropě. Přestože nás aktivisté LGBT prostřednictvím svých odborníků uklidňují, že to není ve skutečnosti žádný nárůst, prostě takových dětí bylo vždycky plno, jen to nemohli říci nahlas, a teď díky novému dobru mohou, nebyl bych tak optimistický. V kontaktu s těmito opravdu smutnými a opuštěnými dětmi, ztracenými v reálném i virtuálním světě, které všechnu svou naději na hezký život vkládají do kastrace a tzv. změny pohlaví , máme stále silnější dojem, že něco je tady velmi špatně. Kniha Jeftovy děti na to dává drsnou odpověď.
Zbývá si položit otázku. Jak to, že tolik vědeckých prací, tolik autorit se ujalo dokazování tu vrozenosti sexuální orientace, tu naopak oprávněné fluidnosti pohlavní identity jako pouhého sociálního konstruktu, naprosté postradatelnosti biologických rodičů, stejnosti mužů a žen atp.? Jak to, že tyto vědecké práce přehlížejí svědectví skutečných aktérů, dětí, které musí na sobě snášet svéhlavé experimenty dospělých? Nepoznáváte to? Kolik vědců se předbíhalo, aby vědecky doložili oprávněnost rasistické teorie, eugeniky, frenologie, třídního boje a dalších právě módních pojmů? Kolik vzdělaných lidí podporovalo nacistický a později komunistický puč včetně nezbytných lidských obětí nového dobra? Kolik akademiků papouškovalo nesmyslné „vědecké objevy“ Olgy Lepešinské nebo Trofima Lysenka za dob sovětské „vědy“? Kolik nesmyslů jsme se museli biflovat v rámci tzv. vědeckého komunismu? Jsme na tom dnes lépe? Už je akademická půda odolná proti takové indoktrinaci ze strany jakéhokoli aktivismu a kapitálu? Kniha Jeftovy děti je v této věci skeptická a neochota ji vydávat a čelit útokům ze strany LGBT aktivistů, jen svědčí o tom, že skepse je to oprávněná.
V Liberci 27. 1. 2022