PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

VLADISLAV CHVÁLA: KNIHA ZDRAVÍ KULTURA SPOLEČNOST EVY KŘÍŽOVÉ

Jako lékař, který se věnuje psychosomatické medicíně, tedy bio-psycho-sociálnímu pojetí zdraví a nemoci, sociologický a kulturologický pohled na zdraví a medicínu rozhodně vítám. Zájem autorky o medicínu a o její alternativní postupy z hlediska sociologického sleduji pozorně od jejích prvních prací na toto téma. Nejsem tedy čtenář nezaujatý.

Medicína, která se zabývá především objektem svého zkoumání, tělem, zapomíná věnovat se sama sobě, sebereflexi. Naše nástroje z oblasti přírodních věd, tak jako zostřují pohled směrem k materiálním aspektům nemoci, tak na druhé straně oslepují badatele v oblastech psychologických a sociologických, nebo jen prostě tuto část skutečnosti nezobrazují. Proto psychosociální aspekty nemoci unikají pozornosti lékařů, badatelů i organizátorů zdravotní péče. Oborová specializace a superspecializace dále zhoršují možnost vzájemné domluvy mezi obory. Sebereflexe je nezbytná součást každého sociálního systému. Nedostatečná sebereflexe zdravotnického systému komplikuje situaci i v dalších resortech společnosti, jejíž významnou součástí se ve 20. a 21. století zdravotnictví s rozpočtem 290 mld stalo.
Reflexe zdravotnického systému z pohledu sociologie a kulturologie je užitečná už proto, že se může dostat do rukou správných adresátů, především lékařů. Nejde samozřejmě o první reflexi z pera sociologie. Rozsahem (100 stran) a formou se výborně hodí pro studenty medicíny a lékaře, kteří jsou ochotni se dovědět více o kontextu svého povolání.
V kapitole Zdraví se autorka věnuje pojmům zdraví a normalita, kterými se sice medicína dominantně zabývá především v kontrastu s nemocí a abnormalitou, ale málokdy se věnuje sociálnímu kontextu, významu pojmů a jejich historii. To má své důsledky při nástupu nového trendu, všeobecné medicinalizace života, kterou se akční oblast zdravotnictví neustále rozšiřuje. Jako průlom biomedicínského pohledu cituje autorka definici zdraví SZO, přijatou už v roce 1948. Podle ní je zdraví „stavem úplné tělesné, psychické a sociální pohody, nejen absencí nemoci“. Autorka oceňuje její celostní pojetí, uvádí ale i kritické hlasy, které upozorňují jednak na statické pojetí ve skutečnosti dynamického stavu, jednak na nedosažitelnost ideálu.
Právě pohled sociologa umožňuje porozumět tomu, proč dochází k postupnému rozšiřování indikačních okruhů k léčbě ve společnosti, která „je zdravím až doslova posedlá, ačkoliv je v ní samé mnoho nezdravého, co, kdyby se odstranilo, sloužilo by zdraví nejvíce ze všeho“. Autorka srozumitelně popisuje rozdíly mezi biologickým pojetím zdraví, jiným pojetím psychosomatickým a ještě jiným pojetím sociologickým. Už jen tyto rozdíly, když nejsou reflektovány, přinášejí mnohá nedorozumění.
Historický vývoj medicíny vypadá z pohledu sociologie také jinak, než se jeví samotné medicíně. To, co lékaři na své cestě ke zlepšování mohli odložit jako nepotřebný balast nebo pověru, mohlo při léčení hrát ze sociologického hlediska významnou roli, i když se třeba nepotvrdila biologická účinnost léčebného postupu (placebo). Proto také se může lékaři jevit pohled sociologa příliš benevolentní k metodám, které přísně bio-fyzikálně uvažující lékař jednoznačně zavrhuje (homeopatie). Křížová má pochopení i pro současný vývoj medicíny směrem k obchodnímu jednání, ve kterém se původní altruistické motivy mohou ztrácet. Stále se zužující pohled na nemocné tělo, stále dokonalejší technika, která umožňuje přesnější a cílenější zacílení léčby, však vede ke stále větší závislosti celých populací na zdravotních systémech v míře dříve nebývalé. Potíž shledává autorka v přílišném zúžení pohledu lékařů na zdraví a nemoc v kontrastu s duchem Ottawské charty Světové zdravotnické organizace z roku 1986. V ní jsou formulovány základní předpoklady zdraví, a to nejen ve smyslu fyzikálního prostředí, ale i ve smyslu etickém. Za klíčové determinanty zdraví je považován mír, domov, vzdělání, přístup k vodě a stravě, existenční zajištění, stabilní ekosystém, udržitelnost zdrojů, sociální spravedlnost a rovné zacházení. Připusťme, že jsou to parametry, kterými se naše medicína naprosto nezabývá a zabývat nemůže.
Kdyby zůstala autorka jen u sociologického paradigmatu, nebyla by reflexe medicíny úplná. Kultura rozhoduje o směřování vývoje lidského ducha, dovoluje, nebo naopak nedovoluje určitá bádání či výklad, umožňuje, nebo naopak neumožňuje pochopit některé souvislosti. Jak hmotné, tak i nehmotné statky kultury se podílejí na zdraví, nemoci a léčení. Zvláštní pozornost si zasluhují rituály, které jsou významnou součástí každodenní lékařské praxe, aniž by byly běžně reflektovány (např. vizity, pitvy při výuce). Globalizace medicíny překračující hranice států a kultur přináší nečekané potíže (např. pohřební rituály v Africe při epidemiích). Kulturní změny takříkajíc za běhu způsobují lékařům bez reflexe problémy, které se dříve nevyskytovaly (domácí porody, odmítání očkování, maximalizace lidských práv). Studium kulturních rozdílů pomáhá pochopit vliv kultury i na naši populaci. Pozoruhodný je exkurz ke kultuře těla, ať už k jeho nahotě, nebo zakrývání, ale také k úpravám, zkrášlování, poškozování, manipulace prostřednictvím diet, omlazovacími kůrami, estetickou chirurgií. Pro psychosomatiku je důležité téma jednoty ducha a těla a chápání duše, v němž se autorka odvolává na myšlenky Michela Foucaulta. My lékaři si málokdy uvědomuje, že dokonalá znalost těla nepřináší jen možnost léčit, ale také kontrolovat. Když narazíme na odpor veřejnosti, divíme se, o jaké mašinérii moci to mluví v souvislosti s medicínou. Je nám cizí myšlenka, že čím více toho o člověku víme, tím méně jsme schopni dialogu. Jsme jen k dispozici pro případ, že by se přišel někdo zeptat. Ale skutečný dialog vyžaduje vzájemný respekt a vzájemné ovlivnění. A i to se samo od sebe mění. A tím, jak rostou znalosti našich pacientů o medicíně, jak jsou k dispozici na sociálních sítích, mění se i naše pozice ve vztahu lékař-pacient, ať chceme nebo nechceme. Měnící se kulturní vzorce matou nejen lékaře. Nutí nás k proměnám, které bez reflexe bolí.
Medicinalizace je pojednána z hlediska kulturologického do větší hloubky. Kontrola a moc medicíny nad tělem od narození po smrt nepřináší jen dobro, problematické jsou sociální a kulturní důsledky nadměrné kontroly plodnosti, těhotenství a porodu, ale také umírání. Smrt se jeví z pohledu medicíny jako trapné selhání. Stejně jako mají být vyloučeny všechny negativní pocity, smutek, bolest, zklamání, má být zamaskována i smrt sama. Téměř všichni občasné se rodí v nemocnici a většina jich tam také umírá. Moderní lékařství získává kontrolu nad životem a smrtí. „Moderní společnost je sekulární, takže otázky víry a náboženství jsou soukromými sférami a církevní instituce neurčují politický a veřejný život, byť nadále existují a aktivně provozují svou činnosti pro věřící i nevěřící. Uprázdněné místo po náboženství a církvi do značné míry převzala právě moderní medicína.“ Ta vlastně nabízí „spásu“ odstraněním bolesti, utrpení, žalu a smrti.
V kapitole o společnosti zohledňuje autorka nedávné dějiny naší společnosti a důsledky rozsáhlé privatizace a neoliberálních reforem. Zvažuje vliv globalizace a nadnárodních korporací na podnikání ve zdravotnictví. Zjišťuje, že u nás je věnována malá pozornost sociálně způsobeným rozdílům ve zdravotním stavu. Přitom je zřejmé, že „lidé nevzdělaní, chudí, v závislých pozicích, mají horší zdraví a žijí kratší životy… v důsledku kumulace zdravotních rizik v průběhu života“. Informace z této kapitoly jsou pro lékaře, který se zajímá o širší sociální okolnosti zdraví a nemoci ve společnosti, velmi užitečné zvláště proto, že obor sociální lékařství byl většině z nás při studiu na LF tak vzdálený.
K celku připravované publikace je třeba říci, že tři části, do kterých je rozdělena, nejsou úplně rovnocenné, ale bude víc záležet na předběžných znalostech čtenáře. Pro mne byla nejzajímavější první část Zdraví. V druhé části míra nezbytného zhuštění vedla místy až k novinové zkratkovitosti a zjednodušení. To ale nemusí být v končeném dopadu nepříznivé, pokud převáží výhoda stručnosti a přehledu témat, která z oblasti sociologie a kulturologie se zdravím souvisí. Odkazů na další studium je zde dostatek.

V Liberci 15. 1. 2018  

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0