PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

RADKIN HONZÁK: ÚVAHA NAD KNIHOU O VYHOŘENÍ

NECKEL S., SCHAFFNER A. K., WAGNER G. (EDS.): BURNOUT, FATIGUE, EXHAUSTION. AN INTERDISCIPLINARY PERSPECTIVES ON A MODERN ACTION. PALGRAVE MACMILLAN, CHAM, 2017

Nejsem profesí angličtinář, ani povahou obsedant, přesto mi název (podtitul) knihy úplně nesedí. Mohu říci už zde, že obsah také ne.
Burnout – tak pojmenoval Freudenberger stav totální exhausce, při níž se navzdory své předchozí energii několik týdnů sotva vyplížil na WC. Jelikož šlo o málo vznešený výraz sebraný z hantýrky feťáků, netěšil se po nějaký čas patřičné úctě vědecké obce. Ani výraz, ale ani jeho náplň nikoho neoslnily a možná by byl dokonce zapadl, nebýt toho, že se ho v jeho ohrožení ujala neohrožená žena Philipa Zimbarda – Christine Maslach(ová) a z důsledků převážně lidské blbosti, jak to viděl jeho tvůrce, ho posunula na stupních vítězů o kousek výš mezi problémy společenské. Rovněž sestavila dotazník, aby to bylo měřitelné, a tak se toho radostně ujali badatelé. Ale stále to byla oblast vyhrazená ambiciózním workholikům z pomáhajících profesí, kteří doplatili na své příliš horlivé a příliš energické postupy deziluzí (u Maslachové už víc psychickými následky rozčarování než tělesným vyčerpáním podobným absťáku po odnětí opioidů). Ani jeden z nich netušil, že Freudenbergovi krajané za půl století zdevalvují pojem tak, že do něj vtělí všechno, co se týká nespokojenosti v práci, a že z převážně medicínského termínu udělá německá sociologie označení pro značně nepřesně definovaný sociální problém, epidemicky (?) se vyskytující, který navíc pojme třídně jako důsledek současného kapitalismu.
Je tedy třeba dát si pozor, zda se mluví o„burnout v„původním klinickém smyslu, nebo ve smyslu sociologickém, kdy jím trpí masy nevrlých zaměstnanců, kteří odmítli nebo nemohou naplnit moderní (či postmoderní?) požadavek, který stanoví, že chodit do práce se má proto, že mě to naplňuje, a ne proto, abych tam vydělal peníze na obživu. Tenhle posun mi dělá obtíže a předpokládám, že nebudu sám.
Proč jsou to celé masy? Jednak proto, že od padesátých let se pomáhající profese značně rozšířily, tím se hnutí, které původně mělo převahu altruistických a dobrovolnických prvků zprofesionalizovalo, a poté následovala byrokratizace. Zenit byl zákonitě doprovázen velkým zklamáním, protože dosahování cílů bylo obtížnější, než se jevilo na počátku. Současně nástup kultury podporující uspokojování hedonistických a narcistních ideálů přinesl častější frustrace v této sféře. Pak se to rozšířilo i jinam. Do toho trochu neorganicky přichází opakovaně otázka, zda „neurasthenie“ 19. století, které mělo zcela jiné sociokulturní pozadí, byla něčím analogickým.
Pojďme se tedy na sborník podívat podrobněji. Obsahuje celkem třináct příspěvků hlavně německé a britské provenience. Úvod a první dva příspěvky jsou věnovány kulturně historickému pohledu. Dozvíme se zde, že společnost je v úpadku, který se projevuje nejen rozpouštěním morálních kvalit, ale také zvýšenou morbiditou. Únava střední třídy vychází z jejího stálého boje o přežití (tomu dost dobře nerozumím, protože všichni – včetně střední třídy – v Evropě si žijou jak prasata v žitě), což je projev neoliberálního kapitalismu. Britská autorka historické stati naopak uvádí, že únava v různých podobách pod různým označením se vyskytovala v dějinách vždy. Vždy a všude, včetně čínské společnosti, byla méně stigmatizující, pokud byla zasazena do „těla, a nikoliv do duše“. Tudy se v dalším příspěvku dostáváme k neurasthenii, jejíž pojmenování se objevuje v USA koncem 19. století, kde je považována za „funkční poruchu nervového systému způsobenou chyběním nervové síly,“ která se může projevit ve všech tělesných orgánech.
George M. Beard, který ji popsal, na rozdíl od dnešních analytiků neobviňoval společnost, protože problémy se týkaly vyšší střední a vyšší vrstvy, navíc v progresivně se rozvíjejících Spojených státech, ale za příčinu považoval „genetickou degeneraci“ a ženy byly – jako slabší pohlaví – k těmto potížím náchylnější. Neurasthenie v současnosti opustila psychiatrickou klasifikaci v USA a je nezajímavá v Evropě, zato se ujala v Číně, kde je ale považována za poruchu primárně somatickou, což ji činí všeobecně úctyhodnější a přijatelnější. To už se tam nedá říci o depresi s velice podobnou symptomatologií, leč považovanou za primárně psychogenní.
Oddíly věnované úvahám o etiopatogenezi únavy sice vycházejí z dílen označených jako „clinical psychobiology“, naprosto však postrádají informace o biologických nálezech u CFS/ME (porucha primárně autoimunitní s vysokými koncentracemi prozánětlivých cytokinů, změnami v buněčné imunitě, porucha funkce mitochondrií projevující se nedostatečnou tvorbou ATP). Převládá důraz na sociogenezi. A tak není divu, že kromě analogie s definicí bolesti (zážitek subjektivní, objektivně žádnou metodou neměřitelný) se nic podstatného nedozvíme. Nenachází se nic, co by jednotlivé klinické jednotky – únavový syndrom, exhausce při burnout, deprese a také starobylá neurasthenie – zásadním způsobem odlišovalo a při té příležitosti je snad zčásti sebekriticky vzpomenuta čtvrt století stará Latourova otázka, zda je věda odrazem reality nebo sociálním konstruktem.
Alain Ehrenberg, francouzský sociolog věnující se úzkosti moderního člověka a problematice duševního zdraví, v nejobecnější rovině vidí posun v tématu, které sumárně označuje jako „depresi“, od freudovského pocitu viny k současnému pocitu nedostačivosti, přesněji vyjádřeno od otázky „Smím to dělat?“ z doby minulé k otázce „Dokážu to?“ kladené dnes. Z toho se pak odvíjí další patologická symptomatologie.
Další příspěvek ze Švédska přináší informace o narůstající nemocnosti a pracovní neschopnsoti, v níž činí nemocnost pro vážné psychiatrické poruchy 5 % a další psychiatrické diagnózy 15 %. Zde jsou patrné vztahy mezi nevhodným pracovním prostředím a psychiatrickou morbiditou, přičemž hůř na tom jsou pomáhající profese a hlavními problémy jsou únava, burnout a deprese. Na příkladech vybraných kazuistik ukazují autoři příčiny, za něž považují obrat pracovního úsilí od práce s lidmi směrem k výkonu, byrokracii, zmatené restrukturalizace a nedostatek pracovníků ve vztahu k úkolům. Významným faktorem je míra altruistického nasazení a po ní pocity selhání a následné sebetrestající postoje.
Kapitola věnovaná dopingu stimulancii pochází z Německa, kde poměry – včetně omezení preskripce – jsou podobné našim; jistě jiná situace bude např. v USA s dostupností methylfenidátu. Ale i za podmínek restrikce je tato problematika podceňována. Autorka má za to, že Ehrenbergova analýza plně charakterizuje podhoubí tohoto trendu. Ponechávám na úvaze každého, aby pro sebe rozhodl, zda věta typická pro abuzéra amfetaminu, It´s about getting shit done, vypráví víc o osobnostních faktorech či o sociálním tlaku. Jedno ze zásadních doporučení léčícím se toxikomanům je upozornění, že život není jen samá sranda. Mně to asociovalo charakteristiku jednoho pacienta, kterou vyslovil profesor Heveroch před více než stoletím: Neposedla ho příchylnost k práci.
Další německý sociolog, Ulrich Bröcklinh, se zaměřil na sémantickou stránku problémů, na zvrat „silných“ ve „slabé“, a ptá se, zda když titulky předních časopisů i deníků hlásají, že celé Německo je vyčerpané, nevytvářejí tím „burnout“ jako samostatnou entitu, jako jsoucno s jeho vlastními právy. I když burnout je metafora, oheň je velmi silný živel. Je tu jako vášeň, ale také jako nebezpečí. Dobrý sluha, ale zlý pán. Také ilustrace k různým příručkám znázorňují často vypálené sirky. Hasiči přijíždějí k požárům se zpožděním. Představuje burnout „kolaterální škody globalizace“?
Další přirovnání je k rychlým autům, vybitým bateriím, křečkům ve šlapacím kole a končí otázkou, zda se dají ty vybité baterky dobít a jak? Zda se může křeček zastavit, když je v kleci a nemá šanci místo příček na kole využít příček žebříku a podívat se na vše z nadhledu. Kapitola je zakončena šesti doporučeními, která se v zásadě nijak neliší od těch, jež jsou nabízena už desítky let. V kostce přinášejí návod, jak zůstat sám sebou a nenechat se „industrializovat“.
Vyčerpání v literatuře přináší přehled některých děl věnovaných plně či částečně únavě a exhausci, nechybí pochopitelně Kafkův Řehoř Samsa. Citovaný Futuristický manifest nepočítám mezi díla, která by tenhle problém vyřešila, protože jeho žhavý rozlet nepomyslel na krátký život spalující energie všech nadšenců. Je toho víc, Beckettovi hrdinové, Joyceův Ulysses a další a myslím, že je to text využitelný pro biblioterapii.
Poslední oddíly jsou víceméně sociologickou kritikou soudobého neokapitalismu, jíž je dost obtížné rozumět, pomyslíme-li na zbytek lidstva a jeho sociálně ekonomické podmínky většinou za hranicí chudoby. Ty úvahy mi drobátko připomínají postavu dědka konecsvětáka z Thurberova úžasného vylíčení představení Krále Leara v jeho rodném městě, kterýžto místní pomatenec vstoupil do závěrečného Edgarova blábolení a Learova bědování rázným poselstvím: Připravte sééé, připravte sééé, bude konec světááááá…
O burnout mám své představy z nijak přehnaného Freudenbergova popisu v útlé knížce nazvané Burnout – the high cost of success and how to cope with it (včetně informace, že autor až do konce života, resp. do posledních jeho tří týdnů, pracoval dál 12–14 hodin denně), a vidím jeho obraz poněkud jinak, než obraz otráveného a zklamaného konzumního frustráta, který zjišťuje, že jeho soused má lepší auto a je z toho zdrcen. Václav Havel to nazval blbou náladou. A pak si také myslím, že na minimální stresové toleranci současné generace v produktivním věku se podílí řada dalších faktorů, ne jen vládnoucí neokapitalismus. Počínaje debilní permisivní (ne)výchovou přes dostupnost všeho pro všechny a konče biologickými faktory, které zcela změnily prostředí, v němž žijeme, a nepochybně i nás samotné.
Do redakce přišlo 5.12.2017
K tisku zařazeno 15.1.2018

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0