PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

OLGA KUNERTOVÁ: OPOŽDĚNÝ PŘÍSPĚVEK K DISKUSI O PSYCHOSOMATICE

Tato úvaha začala vznikat na letošní psychosomatické konferenci v Liberci, při panelové diskusi o etice v psychosomatice. Shrnula jsem ji do několika vět, které mohly zaznít v diskusi jako příspěvek, ale dostala smysluplnou podobu až po několika hodinách, tak ji přináším touto formou.

V úvodní řeči doc. MUDr. Jiří Šimek zmínil, že etika není soubor pravidel vnucovaných nám nějakým duchovním vůdcem a že by měla vést ke kooperaci. Na závěr své řeči však nastolil otázku, „kdo k nám patří a kdo ne“, s mírným apelem na to, že ten „správný psychosomatik“ má respekt k evidence based medicine.
Rozpoutala se debata, v níž zaznělo mnoho hlasů obhajujících alternativní přístupy, odsuzujících podvody, apely na vědeckost a v menšině zazněly i hlasy upozorňující na to, že také věda se vyvíjí, a vědecké tedy neznamená jednou provždy platné…
Poslouchala jsem a přemýšlela o tom, co má tohle všechno společného s etikou? A kam se nám ztratil pacient?
Jsem toho názoru, že samotná otázka „kdo k nám patří a kdo ne“ je v podstatě neetická. Nevede totiž ke kooperaci, ale k vylučování nepohodlných přístupů, degradování odlišných názorů a v konečném důsledku k diskriminaci jejich nositelů.
Paní primářka Jandová na závěr debatu shrnula jednoznačným postojem: má-li být psychosomatika medicínský obor, pak musí mít svoji diagnostiku, svoje léčebné postupy, svoje pravidla pro vzdělávání atd. Proti tomu se nedá nic namítat. Pro mě je to ale další kamínek v mozaice pochybností, jestli je tento postup (tedy udělat z psychosomatiky samostatný lékařský obor) dobrý nápad. Povede právě k vylučování nehodících se názorů a lidí, k obavám z odklonu od dogmatické pravověrnosti, k znevážení. Pochybnosti budou zapovězeny, a co se pak stane s atmosférou našich konferencí?
Tatáž paní primářka přitom pár minut předtím zmínila kvantovou fyziku a apelovala na osazenstvo slovy: „buďme více fyzicky“. Kvantová fyzika však přichází na základě zkoumání tvrdých dat k poznání, že svět kolem nás je mnohem měkčí, než jsme se domnívali. Ukazuje nám mimo jiné, že to, co považujeme za realitu, není nic předem objektivně daného. Je to spíš oblak pravděpodobnosti, z nějž teprve pozorovatel vybírá, co bude za realitu považovat. To, na co jsme si zvykli se odvolávat, tím ztrácí pevné kontury a nutně nás to vede zpátky k nám samotným. My jsme ti pozorovatelé, my jsme ti, kdo volí, a měli bychom se především ptát sami sebe, proč tak činíme. Většina tvrzení nejsou hledáním pravdy, ale pokusy obhájit svoji pravdu. Odlišné názory nás znejišťují, to je logické, a pochopitelné je tedy i to, že jim máme potřebu oponovat. Tady to ale začíná být záležitostí etiky. Jednat eticky podle mě znamená být si vědom toho, že obhajuji sebe, svoji sebejistotu, nic víc a nic míň.
Na otázku MUDr. Radkina Honzáka, jestli vůbec víme, jak to funguje, bych ráda odpověděla, že NEVÍME. Teorie si tvoříme, abychom se sami orientovali, abychom nevědění dokázali ustát. Všechny teorie jsou stejně platné. Je to otázka našeho výběru, že některé považujeme za platnější, správnější, hodnověrnější. Teorií je mnoho a naše západní medicína je jednou z alternativ. Všechny jsou stejně platné a stejně pochybné, záleží na tom, kdo je posuzuje a z jakého hlediska.
Už to, že dáváme přednost nějakým konkrétním přístupům tím, že je označujeme za základní, klasické apod. a ty ostatní vykážeme do diskutovaného prostoru pro alternativy, se chováme v podstatě diskriminačně. I když ty alternativy obhajujeme, stavíme je do pozice něčeho, co je potřeba obhajovat a zdůvodňovat, na rozdíl od „klasických“ postupů, o nichž se nediskutuje, jsou přijímány se samozřejmostí. To je z etického hlediska nebezpečné hned dvakrát. Zaprvé umožňujeme aplikování vybraných postupů bez přemýšlení, tak se to prostě dělá, je to postup lege artis, a jestli to v daném případě u konkrétního pacienta nepomáhá, nebo třeba i škodí, je jaksi mimo moji odpovědnost. Zadruhé tím stavíme sebe sama do pozice těch, kdo mají právo ostatní názory posuzovat a hodnotit.
Vždy, když si uděláme předem představu o tom, co je pro druhého dobré a žádoucí, a komunikujeme s ním pak takovým způsobem, abychom jej k tomuto námi preferovanému řešení dovedli, jednáme de facto neeticky, ať máme pro svůj názor sebepádnější argumenty. Manipulujeme s lidskou bytostí, nerespektujeme její názor.
Ráda bych vyzvala všechny odborníky: Buďme experty jen v situaci, kdy to pacient nutně potřebuje pro svůj pocit bezpečí, nebo je-li ohrožen na životě. Pak by bylo opravdu neetické nepoužít postupy, které na základě našich zkušeností a našeho vzdělání budou velmi pravděpodobně pacientovi k užitku. Takových situací je procentuálně ale mnohem méně, než jsme zvyklí si myslet. V těch ostatních bychom měli umět být svým pacientům partnery.
Myslím, že psychosomatický lékař by měl být něco jako průvodce pacienta po možných alternativách léčby. Měl by mu pomáhat se orientovat, ale nerozhodovat za něj, neinterpretovat jeho postoje a chování, ani jeho potíže, ale objevovat spolu s ním nové možnosti, léčbu na míru. Takový přístup je podle mě etický.
Na závěr bych měla asi citovat zdroje těchto svým myšlenek. Nejsou z mé hlavy, ale autorů je mnoho, jeden navazuje na druhého a já už nedokážu vystopovat tu linku. Přesně citovat neumím. Někde na pozadí stojí autoři konstruktivistického myšlení jako Humberto Maturana, Ernst von Glasersfeld, Jay Efran a spousta dalších a také moji bývalí kolegové z ISZ, kteří mě ke konstruktivismu přivedli.

Do redakce došlo 20.2.2018
Zařazeno k tisku 28.2.2018
Konflikt zájmů není znám.

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0