Vydání 1-2018

ETIKA

Zobrazení: 0

DAVID SKORUNKA: O ETICE A JINÝCH BĚSECH

Jedním z chvályhodných počinů nedávno vzniklé Společnosti psychosomatické medicíny ČLS J.E.P je vypracování etického kodexu, jenž představuje orientační body pro jednání členů této společnosti. Jak ukázala panelová diskuse na poslední psychosomatické konferenci, téma etiky dosahuje nebývalé šíře a hloubky.

Lze pochybovat o tom, jestli vůbec může být diskuse o etice, zvláště v tak proměnlivé a rozmanité oblasti, jako je medicína s jakýmkoli přívlastkem, někdy definitivně uzavřena. Aktuální etický kodex Společnosti psychosomatické medicíny vykazuje určité styčné plochy s etickými kodexy různých profesí, k nimž členové psychosomatické komunity patří. Zároveň zahrnuje i specifické body, které vycházejí z povahy psychosomatické medicíny, z jejího potenciálu propojení roztříštěných výseků biomedicíny a integrace poznatků z oborů za jejími hranicemi.
skorunka 1 2018
V etickém kodexu zaujmou mimo jiné body věnované vztahům mezi pracovníky a také povinnostem pracovníka v oblasti psychosomatické medicíny. Vztahy mezi kolegy, nejen na psychosomatickém pracovišti, ovlivňují pohodu a zdraví jednotlivých pracovníků, chod pracoviště včetně efektivity a kvality poskytovaných služeb.7 Chápání vlastní profesní činnosti jako služby je mimořádně vzácným jevem nejen mezi studenty medicíny, ale i mezi některými lékaři a dle posledního vývoje ve společnosti i mezi zástupci jiných, ne-medicínských profesí. Individuální, vztahové a společenské přitom úzce souvisí, jak dobře vědí zejména ti, kdo se pohybují v oblasti rodinné terapie a systemické praxe. V ní se většinou setkáváme s tzv. nukleární či širší rodinou nebo s dalšími lidmi v komunitě, kteří jsou pro naše klienty/pacienty důležití. Tato společenství utvářená specifickými, emocemi spoluutvářenými vazbami jsou součástí systémů větších (škola, zaměstnání, instituce). Dění v těchto systémech má na rodiny a jedince nesporný vliv. Soulad či rozpor mezi etickými principy a děním ve společenství se prolíná a vzájemně ovlivňuje s podobnými jevy v rodině. Pozorně si těchto jevů všímali někteří klasici rodinné terapie, ale i současnější terapeuti hlásící se k postmoderní filozofii a teorii sociálního konstrukcionismu.2
Takové téma volá po důkladném zpracování z mnoha úhlů pohledu. Ale ani tisíc knih a odborných článků není spolehlivou obranou proti analfabetismu. Přibližně tak se kdysi vyjádřil přední český filozof, když upozorňoval na klesající zájem moderních lidí o četbu v tom pravém slova smyslu, tedy o četbu k osvojování hodnot, moudrosti, prohlubování porozumění a lidství.6 Autor dá proto raději přednost vyprávění několika příběhů ze života, které se týkají etiky obecné i profesní a také fungování institucí, jež mají především sloužit prospěchu jedince, rodiny a společnosti. Činí tak s nadějí, že příběhy probudí zvědavost, strhnou k zamyšlení a povzbudí k vhodnému činu v podobných situacích.

PŘÍBĚH PRVNÍ –BEZMOCNÉ SVĚDECTVÍ
Chodili spolu z čisté lásky… a pak se jim stalo to, co se obvykle mezi mužem a ženou v různých variacích stává. Muž podnikal, spravoval rodinné finance, žena se starala o děti a domácnost. Tak to muž považoval za správné a žena to přijímala zprvu bez výhrad. Ani jeden z nich neměl šťastné dětství, a tak byli zpočátku rádi, že mají jeden druhého. Postupně se mezi partnery objevovaly rozdílné názory na společné soužití. Ženě začalo vadit omezení a finanční závislost. Chtěla chodit do práce, měla jiné představy o výchově dětí. V partnerském vztahu a v celé rodině přibývalo napětí a konfliktů. Muž se svěřil svému známému, který v jedné komunitě působil jako partnerský poradce. Ten muže vyslechl a navrhl společná setkávání s oběma partnery. Během konzultací se pokusil podpořit vztah obou partnerů v duchu hodnot, které sám vyznával a které preferoval i muž. Když konzultace nepřinesly změnu k lepšímu, předal pár do péče svému kamarádovi, psychoterapeutovi. Toho nejprve navštívil muž a seznámil ho se svým pohledem na situaci v rodině. Psychoterapeut doporučil párovou terapii. Proběhlo několik konzultací, ale žena nabyla dojmu, že terapeut straní muži a z problémů v rodině viní ji. Odmítla proto v terapii pokračovat.
Nějakou dobu k terapeutovi docházel muž. Situace se nelepšila. Žena se rozhodla odejít. Podala žádost o rozvod, hledala si jiné bydlení. Sociální pracovníci začali věnovat rodině pozornost. Zajímali se, jak se v této zapeklité situaci daří dětem. Muž často kontaktoval sociální pracovníky. Předkládal svou verzi rodinné situace a veškeré problémy svaloval na matku. Sociální pracovníci doporučili rodičům mediaci a párovou terapii. Trvali na tom, aby muž se ženou pokračoval v terapii u psychoterapeuta, ke kterému už dříve docházeli. To žena odmítla, protože k psychoterapeutovi po předchozích zkušenostech neměla důvěru. Během rozvodového řízení se hlavním jablkem sváru stala péče o děti. Soud doporučil střídavou péči. Muž byl s děním nespokojen. Obcházel sociální služby a další instituce a postupně se mu dařilo získat je pro svou verzi příběhu. Žena byla zoufalá. Neshody s mužem ji vyčerpávaly, těžko snášela jeho nátlak. Když opakovaně zažívala, že se sociální pracovníci přiklánějí k mužově verzi, sílil v ní pocit, že jí nikdo nepomůže. Byla v těžké finanční situaci. Potřebovala najít práci, s níž by mohla skloubit péči o děti a zároveň si mohla dovolit podnájem.
Střídavá péče vedla k eskalaci konfliktů. Předávání dětí pravidelně poznamenávaly výčitky, naschvály, silné emoce. Vždy po návratu od otce byly děti jako proměněné, později vyšlo najevo, že otec s dětmi o matce nehovoří pěkně. Po jedné vypjaté scéně nabraly události rychlý spád. Muž obvinil ženu, že staršího potomka týrá. Na základě tohoto obvinění sociální pracovníci bez dalšího šetření ženě oznámili, že nesmí být nadále v kontaktu se svými dětmi. Písemnou verzi rozhodnutí žena ve zmatku a bouři emocí neuváženě podepsala. Žena se měla podrobit soudně znaleckému posudku. Ještě před setkáním se ženou měl soudní znalec k dispozici zprávy od poradce a terapeuta, kteří s párem v minulosti krátce pracovali. Soudního znalce navštívil muž, aby mu předem sdělil všechny důležité informace o tom, jak matka dětem ubližuje a rozvrací rodinu. Znalecký posudek vykreslil ženu jako labilní matku, která myslí jen na sebe, není kompetentním rodičem a představuje riziko pro zdravý vývoj dětí. Sociální pracovníci a soud se utvrdili v jednostranných závěrech. Soud potvrdil odebrání dětí matce, svěřil je do péče otce a nařídil asistovaný kontakt matky s dětmi v dětském krizovém centru. Vyznění posudku a následné kroky soudu ženu zdrtily. Před rozvodem a nařízenou střídavou péčí to byla ona, kdo se téměř výhradně o obě děti staral. Ztratila veškerou důvěru v organizace a instituce, které podle ní měly poskytnout oporu, pomoc, spravedlnost.
Během několika prvních asistovaných kontaktů pracovníci krizového centra zjistili, že děti o kontakt s matkou jeví velký zájem a že matka se k nim chová s láskou. Všimli si občasného napětí mezi starším dítětem a matkou, ale nepozorovali žádné náznaky možného necitlivého přístupu. Zjevná byla nejistota a bezmoc matky, když ji starší dítě provokovalo a vzdorovalo některým požadavkům. Asistované kontakty zpočátku komplikovala přítomnost muže a jeho známého-poradce, kteří do interakcí zasahovali a před dětmi komentovali matčino chování. Přítomnost těchto dvou osob u asistovaného kontaktu povolili na přání muže sociální pracovníci. Po několika zdárně proběhlých asistovaných kontaktech pracovníci centra navrhli, že bude vhodné pracovat na obnovení vztahu mezi dětmi a matkou s cílem brzkého obnovení střídavé péče. Následoval nečekaný konflikt. Rozlícený otec obvinil pracovníky centra, že straní matce. Navzdory snaze o vysvětlení a uklidnění situace verbálně napadal přítomné, vyhrožoval, a nakonec bylo nutné zavolat policii.
Zdálo se, že tato událost vrhne na situaci rodiny jiné světlo. Podrobná zpráva o průběhu asistovaných kontaktů a nečekaném incidentu překvapila sociální pracovníky. Naplánovali interdisciplinární týmovou konzultaci. Během ní pracovníci dětského krizového centra podrobně seznámili sociální pracovníky se svými závěry. Vycházeli z pozorování během asistovaných kontaktů a z přímého diagnosticko-terapeutického kontaktu s dětmi a jejich matkou. K obratu ale nedošlo. Sociální pracovníci se odvolávali na soudně znalecký posudek a na zprávu předchozích odborníků, kteří s párem pracovali. Již v minulosti s nimi sociální pracovníci spolupracovali, měli s nimi přátelské vztahy, a tak jakékoli pochybení nepřipouštěli. O komplexnější pohled na rodinnou situaci neměli zájem, odborný pohled pracovníků dětského krizového centra nebrali vážně. Pro rodinu jako by neexistovala žádná naděje. Děti zůstaly v péči otce, kontakt dětí s matkou byl omezen. Vztah mezi matkou a dětmi byl poškozen, ani vztah otce s dětmi nebylo možné považovat za ideální. Starší potomek trpěl výkyvy v náladě, výbuchy vzteku a nerespektoval žádná pravidla. Mladšího potomka trápily noční děsy a tělesné potíže.
Jak to, že většina „expertů“ a klíčová instituce zaměřená na péči o rodinu v tomto případě naprosto selhaly? Co chybělo k solidnímu posouzení složité rodinné situace včetně skutečných záměrů a potřeb rodičů vnášených do vztahů s dětmi? Co bránilo systematické, více či méně terapeutické práci s rodinou? Vzájemný respekt mezi zástupci různých oborů a institucí? Věrohodné „diagnostické“ nástroje v rukou kompetentních odborníků? Schopnost odborníků připustit chybu a pokusit se ji co možno nejrychleji a nejlépe napravit? Opravdu fungující pracoviště a organizace, v nichž jsou skuteční odborníci schopní sladěné spolupráce?5 Shoda mezi těmito odborníky v tom, jakých cílů je potřeba s rodinou postupně dosáhnout?

PŘÍBĚH DRUHÝ – NĚMÝ STRACH
Respektovaná vědkyně a ředitelka významné instituce byla nečekaně odvolána ze své funkce poté, co se objevilo vážné podezření, že se podílela na pochybných finančních transakcích. Krátce na to získala místo ve výzkumném ústavu, který vedla její známá, bývalá kolegyně z dřívějšího působení v jiné instituci. Ještě než se paní ředitelka, nyní už bývalá, stačila zorientovat v dění v ústavu, přišla nečekaná nabídka politického angažmá. Takové nabídky se neodmítají. Na druhou stranu, byla škoda riskovat ztrátu rychle nabytého místa s jistou vyhlídkou dalšího kariérního postupu. Vedoucí ústavu měla pro taková dilemata pochopení. Politické angažmá je v našich končinách až na výjimky stejně víceméně dočasné, navíc jde o užitečnou zkušenost, kterou lze kdekoli zúročit. Je to vlastně taková odborná stáž, s níž se působení ve výzkumné instituci vůbec nevylučuje. Úvazek byl zachován, jen byl po čase pro jistotu snížen na polovinu.
Existence nové kolegyně na pracovišti vešla rychle ve známost, byť se až na vzácné výjimky v ústavu kvůli politickému vytížení nevyskytovala. O podrobnostech těchto událostí nebyli pracovníci ústavu vedením nijak formálně zpraveni, ale v zákulisí o sdílení informací, postřehů a různých emocí nebyla nouze. Mírně napjatou atmosféru spolu s nejistotou a mnoha otázkami přiživovaly kolující zvěsti, že stávající vedení již počítá s novou kolegyní v blízké budoucnosti na pozici vedoucí ústavu. Tato perspektiva u některých pracovníků vyvolávala obavy. Odborné zaměření nové kolegyně, která se mezitím pohybovala v politických sférách, se naprosto míjelo s hlavní náplní a dosavadním zaměřením výzkumného ústavu. Nešlo jen o spekulace. Vedoucí ústavu svěřila záhy nové pracovnici významnou, honorovanou funkci, přestože ta kvůli politickému vytížení neměla o dění na pracovišti ponětí a na každodenním provozu se nepodílela. Pozornost také vzbudila nákladná rekonstrukce pracovny bývalého vedoucího ústavu, který pracoviště léta budoval a získal mu renomé. Jeho maličkost byla nucena se rychle přestěhovat do jiné místnosti, přestože na odborných aktivitách ústavu se stále významně podílela. Rekonstruovaná místnost mezitím zela prázdnotou a čekala, až se perspektivní kádr vrátí ze stáže.
Řadoví pracovníci neměli o pozadí tohoto počínání ani potuchy. Ale čas od času někteří v zákulisí sdíleli své názory na pozorovatelné změny. Jiní opatrně vyjadřovali obavy, jakým směrem se bude pracoviště dále vyvíjet. Na danou situaci přitom nikdo otevřeně nereagoval. Některým to mohlo být jedno, jiní si třeba ničeho nevšimli, většinu ale zřejmě brzdil strach. Strach z možných důsledků přílišné zvědavosti, nebo dokonce upozorňování na problematický postup hlavních aktérů. O život nešlo, ale obava z ohrožení zaměstnání, pravidelného příjmu, možnosti smysluplné práce byla jistě reálná. Reputace hlavních aktérů a vědomí jejich takřka neotřesitelné pozice nabádala k opatrnosti. Nebylo ani jasné, na koho se v takové prapodivné situaci obrátit, kdo by mohl být k dispozici jako nezávislý arbitr. Asi i proto se někteří s podobnou situací vyrovnávali s povzdechem, že takhle to bylo, je a vždycky bude. Bylo zbytečné připomínat, že němé přihlížení, pasivita a neochota se jakkoli angažovat jsou jedny z prvních předpokladů k tomu, abychom se jednoho rána probudili v dalším nesvobodném, utlačujícím společenském zřízení.
Čím to, že nikoho z hlavních aktérů nenapadlo myslet na to, jak takové dění působí na pracovníky, jak se podepíše na atmosféře v kolektivu? Jaká očekávání, spekulace, emoce podobné dění vyvolá u kolegů? Že by s dosažením určité pozice v institucionální a společenské hierarchii lidé automaticky ztráceli soudnost, schopnost reflexe, sociální inteligenci? Adekvátní informování pracovníků v takové situaci nemusí znamenat nic složitého. Transparentní jednání a smysl pro fair play, aby se neopakovala historická zkušenost s tím, že někteří jsou si rovnější, přispívá k soudržnosti kolektivu a ovlivňuje proces a výsledek společné práce. Celá záležitost, respektive nešťastné a nereflektované jednání lidí v mocenské pozici, škodí celkovému obrazu nově příchozího na pracovišti ještě před tím, než se plně zapojí do aktivit ústavu a začne se pravidelně stýkat s dalšími kolegy. Vždyť podezření z pochybného jednání může být v dnešní štvavé a napjaté společenské atmosféře vystaven každý a z nové pracovní síly se může vyklubat docela prima kolegyně, která bude pro pracoviště a kolektiv přínosem.

PŘÍBĚH TŘETÍ – OPRÁVNĚNÝ HNĚV
Talentovaný terapeut s bohatou klinickou zkušeností se rozhodl odejít z institutu v jedné nejmenované metropoli. Necelé dva roky po atestaci a funkční specializaci se rozhodl, že zkusí štěstí ve výběrovém řízení, nezbytném to kroku k uzavření smluv s pojišťovnami o poskytování péče. Šlo o riskantní krok, ochota pojišťoven uzavírat nové smlouvy byla mizivá. Terapeut neměl zálibu v adrenalinových sportech ani sklony k rizikovému chování. Dokonce ani netrpěl samolibostí či přemírou sebevědomí, přestože měl za sebou dvacet let klinické práce s dětmi, dospívajícími a dospělými. Uměl pracovat s různou klientelou, dovedl vést terapeutické skupiny. Představa odchodu z institutu ho nijak netěšila. Několik let ho budoval spolu se šéfem institutu a dalšími kolegy, z nichž většinu pro pracoviště sám získal. Přestože atmosféra mezi pracovníky byla napjatá, šéf na různých odborných fórech představoval institut jako školící pracoviště pro začínající terapeuty a jako místo, na kterém se rozvíjejí nejnovější trendy týmové spolupráce.
Náš terapeut prožíval v institutu narůstající nepohodu. Vadily mu problematické způsoby zacházení ze strany šéfa, nejasné hranice mezi různými rolemi, dovedně maskované zneužívání mocenské pozice. Špatně snášel mnohokrát diskutované, neadekvátní finanční ohodnocení vlastní práce vzhledem ke své zkušenosti, kvalifikaci a vytíženosti na pracovišti. Problematické jevy na institutu nabývaly stále více podoby porušování etických principů: a) absence kritické reflexe; b) nejasné kompetence a netransparentní ohodnocení; c) vyžadování poslušnosti a posilování nesvobody zaměstnanců namísto budování týmové kolegiální spolupráce; d) omezená možnost vyjádření odlišného názoru a jeho trestání různými způsoby; e) různé formy porušování profesionální kolegiality. Terapeut se opakovaně snažil o těchto fenoménech diskutovat se šéfem institutu. Ale setkával se s vyhýbavou reakcí, že jde o nepodstatné maličkosti, nebo s výtkou, že podobnými připomínkami rozvrací tým. Terapeutovi na kvalitní týmové spolupráci záleželo, nechtěl nic bořit a už vůbec ne rozvracet. Ale už se dále nemohl podílet na něčem, co bylo v rozporu s jeho svědomím i hodnotami, které vyznával.
Situace se zhoršovala. V terapeutovi postupně zrálo rozhodnutí odejít a osamostatnit se. O svém plánu se zmínil i během diskusí se šéfem. Po jednom nepříjemném incidentu se terapeut konečně odhodlal k činu. Postupně inicioval výběrové řízení na kraji a obešel pojišťovny. Díky svému renomé měl několik doporučujících dopisů od praktických lékařů a specialistů, se kterými pravidelně spolupracoval a kteří si ho vážili. Členem výběrové komise byl též zástupce odborné asociace. Ten se jako na potvoru dobře znal se šéfem našeho institutu a krátce před výběrovým řízením se na terapeuta informoval. Nevíme, co si ti dva řekli. Ale následná reakce na realitu blížícího se odchodu terapeuta, který se o několikaletý provoz institutu významně zasloužil, byla dramatická. Zazněly i nehezké výhrůžky. Obdarovaní vznětlivým temperamentem dobře vědí, že v afektu zazní leccos. Ale při dobré vůli si lze později vše v klidu vysvětlit. Ani možnost usmíření a další spolupráce nemusí být zcela vyloučená. V některých případech. Tento případ to nebyl.
Výběrové řízení probíhalo zpočátku hladce. Našeho terapeuta podpořil kolega, který v komisi zastupoval jiné zdravotnické zařízení a znal dobře situaci v regionu. Poukázal na to, jak jsou lidé s podobnou zkušeností a šíří terapeutické nabídky potřební ve zdravotnictví i jinde. Dokonce i zástupci kraje a většina zástupců pojišťoven reagovala vstřícně. Nakonec promluvil reprezentant odborné asociace a dlouhou řečí zpochybnil odbornou způsobilost terapeuta. Komise byla tímto závěrečným výstupem překvapená, terapeut zaskočen, přestože tušil, odkud vítr vane. Výsledek výběrového řízení byl najednou nejistý a s ním i možnost smluvního vztahu s pojišťovnami. Možnost vlastní klinické praxe a samostatné obživy se najednou zdála nereálná. Kromě nejistoty zůstala pachuť a s ní otázky. Jak postupovat v situaci, kdy se člověk setká s jednáním, které má profesně likvidační důsledky? Je možnost nějakého odvolání, stížnosti v choulostivé situaci, kdy je pravděpodobné, že druhá strana vše popře? Má smysl vůbec něco dělat, aby si člověk proti sobě nepoštval mocnou asociaci a ještě si situaci více nezkomplikoval? A co udělat pro to, aby lidem, kteří jsou schopni svým dřívějším kolegům a spolupracovníkům škodit, jejich neetické a, lidově řečeno, zákeřné jednání neprocházelo?

JEŠTĚ NENÍ KONEC – ABSENCE SMYSLU
Plánovanou koncepci textu narušila nedávná cestovatelská zkušenost, kterou je škoda nepřidat k hlavním třem příběhům. Na pracovní cestě vlakem do Brna zpestřené poruchou jinak maximálně komfortního Railjetu se autor tohoto žánrově nezařaditelného textu ocitl na sedadle v těsné blízkosti dvou mužů mladšího a středního věku. Oba hladce oholeni, s viditelným citem pro sladění všech svršků, vybaveni přístroji dokonalého designu s nezaměnitelným logem. Ještě než došlo k výpadku centrální elektrické jednotky a nucené zastávce vlaku v zemi nikoho, oba muži živě probírali několik vzájemně propojených témat. Jak získat potřebné finance na výzkum, z čeho uhradit náklady na konferenci v San Diegu, Tokiu, Buenos Aires. S kterými kolegy doma i v zahraničí je potřeba spolupracovat a v jakých časopisech publikovat, aby byl zaručen co nejrychlejší postup po akademickém žebříčku a otevřely se lukrativní možnosti v zahraničí. Jak získat přízeň respektované zahraniční autority a zaujmout místo na prestižním pracovišti s pozdější vyhlídkou vedoucí pozice na některé z výzkumných institucí u nás. Na jakých konferencích či odborných akcích je vhodné se ukázat, aby významné osobnosti v oboru postřehly prostou existenci a odborný zápal těchto kolegů.
Z rozhovoru obou pánů vyplynulo, že se oba zabývají výzkumem v přírodních vědách a cestují na odbornou akci do brněnského výzkumného centra CEITEC. Mlčenlivý přísedící se nedobrovolně dozvěděl mnoho užitečných informací, které by v takto ucelené a srozumitelné podobě uvítal na začátku své vlastní profesní dráhy. Ještě dlouho po opuštění vlaku se nemohl zbavit dojmu, že mu něco podstatného v diskusi spolucestujících chybělo. Z řeči obou pánů nebylo vůbec patrné, že by je kromě peněz, prestiže, kongresové turistiky a titulů zajímalo samotné dobrodružství objevování. Že by jejich aktivity poháněla touha poznávat taje přírody, vesmíru nebo lidského těla. Nezaznělo nic o tom, zdali zvažovaný či již probíhající výzkum může přinést něco užitečného pro jednotlivce nebo pro společnost. Bylo počínání obou ctihodných vědců motivováno také něčím jiným, než sekundárními a terciárními zisky?11 Byly nemalé prostředky vynaložené na „vedlejší“ aktivity spojené s vědeckou činností ospravedlnitelné? Měli aktivity diskutované oběma pány nějaký smysl a přesah zahrnující živý vztah k čemukoli za horizontem jejich vědeckého „já“?6

SHRNUTÍ – JAK TO VŠECHNO SPOLU SOUVISÍ?
Převyprávěné příběhy pochopitelně nezahrnují všechny detaily a fakta. Je téměř jisté, že čtenář by četl jiné příběhy, kdyby se vyprávění chopili samotní protagonisté. Jak upozorňují reprezentanti narativní psychologie a psychoterapie, vyprávění a převyprávění určité zkušenosti je vždy procesem s otevřeným koncem. Vždy je možné o jedné události či zkušenosti vyprávět jiné příběhy. To samo o sobě není důvod k tomu, proč příběhy nesdílet. Zvláště když vyprávění několika odlišných příběhů umožní poukázat na některé obecnější aspekty týkající se etických rozměrů lidského jednání a dění ve společnosti.
Uvedené příběhy mají něco společného. Jedním z pojítek je například využívání nebo spíše zneužívání mocenské pozice některými protagonisty, kterou částečně posilovalo zaměření instituce a její vnímání veřejností. K tomu pomáhal i pečlivě budovaný mediální obraz, který byl ale často v přímém rozporu s více či méně vyjádřenými etickými prohřešky, jichž se aktéři dopouštěli v některých sférách svého vlivu. Moc a mediální obraz představoval téměř dokonalou obranu proti těm, kdo by se náhodou odvážili vyjádřit veřejně svůj názor a na problematické jednání upozornit. Ještě více zneklidňující je to, že každý z příběhů se odehrál v nějaké významné instituci a součástí zápletky bylo narušení důvěry. Pomáhající profese, sociální péče, terapeutické služby, vzdělávání, výzkum. Ve všech případech můžeme mluvit o povážlivém narušení až ztrátě důvěry v reprezentanty těchto institucí, a tedy v instituce samotné, včetně kvality služeb, jež by tyto instituce měly poskytovat jedinci, rodině a společnosti. Sociologové a politologové poukazují na to, že důvěra je tím, na čem stojí ekonomický, politický a společenský řád, a že projevy plíživého rozpadu těchto řádů v současnosti lze přičíst právě nedostatku či erozi důvěry.1 Někteří biologové se dokonce domnívají, jistě v mírné nadsázce, že narušení důvěry – fundamentální podmínky k životu – vede k negaci druhých, a nakonec vyústí v disharmonii a nemoc.8 Konkrétnější jsou v této souvislosti odborníci z oblasti kritické psychiatrie a psychologie. Ti zdůrazňují, že bychom se měli zajímat o to, jak se určité sociální struktury, mocenské vztahy, vzorce rodinných interakcí, pracovní podmínky, formy ekonomické a sociální politiky projevují v různých formách a podobách distresu a duševních potíží.9 Historici znající podrobně dramatické události ve středoevropském prostoru v průběhu dvacátého století zase připomínají, že obrana společenských institucí, jejich rozvoj a identifikace s nimi jsou důležitými faktory v prevenci vzniku dalšího totalitního režimu.12
Jak se ale identifikovat s institucemi, v nichž se odehrávají věci, jež jsou v protikladu s důležitými etickými principy? Jejichž působení na společnost se možná vzdálilo původním, ale stále proklamovaným cílům. V nichž rozdávají karty hráči, kteří mají trumfová esa dovedně ukrytá v rukávech svých na míru šitých obleků, někdy dokonce šitých ještě za jiných společenských okolností? Proč být hrdý na instituce, a dokonce je bránit, když v nich panuje řád, který přináší vybraným jedincům nepřiměřená privilegia na úkor jiných? Když v nich existují dvojí pravidla, měří se dvojím metrem, nastavuje se dvojí tvář? Není pak logické, že se čím dál více lidí vrací k osvědčeným strategiím, nebo se uzavírají se do svých bezpečných bublin, jedno zda virtuálních či tradičních? Zároveň se dílem rostoucí nabídky různých obsahů ke konzumaci pomalu ale jistě stávají poslušnými těly, snadno manipulovatelnými, nesvobodnými, jedinci.4 Můžeme se divit, že se mezi lidmi hromadí kombinace rozhořčení, pocitu nespravedlnosti a bezmoci? A že při první příležitosti lid volí autoritu, která slibuje radikální vyčištění zaneřáděných Augiášových chlévů? Autoritu, která nabídne důmyslně vykonstruovaný narativ, jenž zahrnuje selektivní kritiku skutečných nepravostí, vlastní pochybení opomíjí a dokonale vystihne společenské nálady? Jak nás může překvapit, že nemalá část frustrované veřejnosti očekává změnu (v některých případech spíše zachování status quo) od jedinců, kteří se na svou pozici dostali s pomocí stokrát opakované lži, dnes nazývané alternativní pravda?
K těmto naléhavým otázkám může leckterý čtenář přidat ještě dvě: proč o těchto věcech autor vlastně píše a má-li smysl o nich vůbec psát. Ospravedlnit tvůrčí výron autora můžeme s odvoláním na mistra fejetonů Ludvíka Vaculíka. Ten se v jednom ze svých textů trochu furiantsky přiznal, že psal především pro sebe, ne pro čtenáře. A hned dodal, že psal, když ho něco štvalo. Když o tom napsal, tak to pro něho bylo vyřízeno.14 K tomuto přiznání se může uchýlit i autor, aniž by se chtěl srovnávat s velikánem české literatury. Ale co když ho k psaní tohoto textu motivovala také směs pocitů viny a studu, že udělal málo k nápravě, že se v některých situacích více nebo hlasitěji neozýval? Opět přichází na pomoc mistr novinářské zkratky se svým: „Napiš, pokud možno dobře, cos udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení.“ Trocha rozhřešení by autorovi tohoto textu určitě alespoň na chvilku ulevila. Ale stačí to? Zbývá poslední argument k obhajobě širšího smyslu textu, jenž se pomalu blíží do finále. Tím je připomínka hlavního cíle anarchismu. Podle některých stoupenců této politické filozofie je třeba usilovat o identifikování struktur moci a dominance/nadvlády, ať už patriarchálního nebo imperiálního systému a čehokoli mezi tím, společně s požadavkem na jejich ospravedlnění. Pokud ospravedlnění těchto struktur není možné, což je skoro vždy, tak je nutné je demontovat a proměnit ve svobodnější systémy, ve kterých je možná participace a vzájemná spolupráce.3 S takovým cílem se autor rád identifikuje a jeho text je možné chápat jako symbolický a zároveň kultivovaný podíl na globálních snahách o jeho dosažení.
Do redakce přišlo 16.2.2018
Do tisku zařazeno po recenzi 28.2. 218
Konflikt zájmů není znám.

 

LITERATURA

1. Bauman, Z. (2015) Tohle není deník. Praha: Academia.
2. Dallos, R., Draper, R. (2015) An Introduction to Family Therapy; Systemic Theory and Practice. London: McGraw-Hill.
3. Chomsky, N., Barsamian, D. (2017) Global Discontents; Conversations on the Rising Threats to Democracy. New York: Metropolitan Books.
4. Foucault, M. (1980) Power/Knowledge; Selected Interviews and Other Writings. New York: Pantheon Books.
5. Kennedy, R. (2015) Domov máme v hlavě; S londýnským psychiatrem Rogerem Kennedym o dětech, úzkostech a jednom neobvyklém experimentu, týdeník Respekt,45, 46-49.
6. Machovec, M. (1998) Filozofie tváří v tvář zániku. Praha: Nakladatelství „Zvláštní vydání“.
7. Maslach, Ch. (2007) Burnout in Health Professionals. In S. Ayers et al. Cambridge Handbook of Psychology, Health, and Medicine. Cambridge: CUP, 427-430.
8. Maturana, H., Poerksen, B. (2004) From Being to Doing; The Origins of the Biology of Cognition. Heidelberg: Carl-Auer.
9. Rapley, M., Moncrieff, J., Dillon, J. (2011) De-Medicalizing Misery; Psychiatry, Psychology and the Human Condition. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
10. Skorunka, D.(2016) Narativní tónina v psychoterapii; Od psychologické k post-psychologické perspektivě. Československá psychologie, LX(5), 482-499.
11. Skorunka, D. (2007) Ze světa praxe do světa výzkumu (a zpět). Psychoterapie 1(1).
12. Snyder, T. (2017) On Tyranny; Twenty Lessons from the Twentieth Century. New York: Tim Duggan Books.
13. Šimek, J. (2018) Etická dilemata v psychosomatice; společná diskuse. XVII. Psychosomatická konference, Liberec, 1-3.2018.
14. Vaculík, L. (2015) Jsme v nebi. Praha: Dokořán

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0