Vydání 1-2/ 2020
SPOLEČNOST (2)
Hodnocení uživatelů: 5 / 5
VLADISLAV CHVÁLA: KOUZLO NENÁPADNOSTI
Kolem psychosomatiky bylo mnoho let ticho po pěšině. A pak najednou až příliš rámusu. Psychosomatická sekce Psychiatrické společnosti ČLS pod vedení docenta Bašteckého byla téměř undergroundem české medicíny. Individuálním školícím místem, které v osmdesátých letech zorganizovala, nemohla nikoho ohrozit ani urazit.
Umožnila tím však přenést informace o možnostech psychosomatické medicíny a psychoterapie přes dobu největšího psychosomatického temna. Psychosomatická sekce sdružovala lidi z různých oborů, lékaře i psychology, pamatujeme si na konference, které měly i 400 účastníků. (K SEDMDESÁTINÁM DOC. MUDR. JIŘÍHO BERANA, CSC.)
Právě při práci tohoto výboru jsem Jiřího Berana poznal.
Naděje na rozvoj bio-psycho-sociálního způsobu myšlení v medicíně po pádu železné opony se tak docela nenaplnila. Přišla medicína jako byznys, další vysoké specializace, přístrojové vybavení, lobbing, politické a mocenské hry, léková závislost, EBM prověřování účinnosti léčby, ve které dominovaly biologické vědy. Psychosociální aspekty stonání, vedle těch BIO, zase přicházely zkrátka. Naštěstí se hned od začátku usebrali také psychologové a psychoterapeuti a etablovali psychoterapii ve zdravotnictví, což vůbec nebylo snadné (na to, jak velmi důležitá je to složka léčby). Dodnes ale o svou existenci vedle biomedicínských postupů musí tvrdě bojovat.
Nastal čas propagace a reklamy, boje o zákazníky. V té době začali být vidět i propagátoři psychosomatiky, čím provokativnější, tím viditelnější. Jan Hnízdil, dříve velký bojovník proti akupunktuře, inicializován kolegou Jiřím Šavlíkem, který pro psychosomatiku hodně vykonal, stal se nejznámějším lékařským zastáncem psychosomatiky. Bohužel přitom dost tvrdě útočil na hlavní proud medicíny, čímž brzy začal dělat psychosomatice medvědí službu. Podobně se to vyvinulo s Jarmilou Klímovou, která také neměla dost trpělivosti na uznání psychosomatiky na půdě oficiální medicíny, a proto si otevřela pracoviště mimo půdu zdravotnictví a spojila se léčiteli. Hlavním viditelným propagátorem psychosomatiky tak dnes je Radkin Honzák.
Takhle rozsáhlý úvod k připomenutí životního jubilea Jiřího Berana není zbytečný. Chci ukázat na něco, co není obvykle vůbec vidět: na význam nenápadné práce nenápadných lidí. Ve vší tichosti se dožívá sedmdesátin doc. MUDr. Jiří Beran, CSc., lékař, psychiatr, emeritní přednosta Psychiatrické kliniky v Plzni, který nikdy nepochyboval, že psychosomatice se musí věnovat lékaři všech oborů, především však praktičtí lékaři. Rozhodně stál proti názoru, že je o psychosomatické pacienty dobře postaráno v rámci psychiatrie. A to byly doby, kdy takový postoj byl opravdu statečný! Viděl jsem to na docentu Bašteckém, který si dělal velké starosti s tím, co si o tom či onom pomyslí členové výboru Psychiatrické společnosti. Byli to jistě mocní muži, podle toho, co to s erudovaným docentem dělalo! Nezapomeňte, že svědectví románu o Žídkovských bohyních, pokud jde o působení psychiatrie, sahá do let sedmdesátých dvacátého století. V takové atmosféře po celou dobu svého působení, byl a stále je Jiří Beran vytrvalým a nenápadným zastáncem psychosomatiky.
Prošel zajímavými pracovišti, měl šanci být ovlivněn významnými kolegy zastávajících psychoterapii. Po maturitě na gymnáziu v Příbrami zahájil studia Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze (dnes 2. LF UK). Velmi časně se rozhodl pro psychiatrii. Po úspěšně dokončeném studiu nastoupil v roce 1974 do Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech a po roce přešel na psychiatrické oddělení v Sadské, kde se pod vedením prim. MUDr. Milana Hausnera setkal s léčbou neuróz pomocí dynamické psychoterapie. Ve druhé polovině 70.let mělo toto pracoviště významný vliv na řadu kolegů, kteří se vydali podobnou cestou. Není pochyb o tom, že ovlivnilo také mladého Jiřího Berana.
Dalším významným místem, které nemohlo nepoznamenat mladého sekundáře, byl Výzkumný ústav psychiatrický v Praze – Bohnicích, vedený prof. MUDr. Lubomírem Hanzlíčkem, DrSc. Pracoval zde na oddělení pro léčbu neuróz, kde psychoterapie byla významnou součástí léčby. Poznal zde řadu vynikajících osobností, mezi které patřil např. PhDr. Jaroslav Madlafousek, CSc., doc. MUDr. Ctirad Škoda, DrSc., MUDr. Zdeněk Dytrych, CSc., a další. (Ze zastánců psychosomatiky tam byl, pokud vím také již zesnulý Felix Irmiš.) Zde se seznámil s metodologií výzkumu v psychiatrii.
V roce 1981 nastoupil na místo odborného asistenta Katedry psychiatrie Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dnes Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví) vedenou prof. MUDr. Alojzem Janíkem, DrSc. Získal zde mimo jiné základy pedagogické práce a precizní psychiatrické diagnostiky a léčby. V roce 1984 obhájil na Fakultě všeobecného lékařství UK (nyní 1. lékařské fakulty UK) kandidátskou disertační práci „Vliv psychoterapeutova výcviku a odborné praxe na jeho percepci psychoterapeutické interakce“. V 80. letech absolvoval psychoterapeutický výcvik v systému SUR (Skála, Urban, Rubeš), vzdělání v rodinné terapii u prim. MUDr. Petra Boše a cvičnou analýzu.
V lednu 1995 nastoupil po doc. MUDr. Václavu Mikotovi, CSc., do funkce přednosty Psychiatrické kliniky Lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Plzeň, kde se vedle péče o pacienty věnoval také výuce mediků. V roce 1996 obhájil habilitační práci na téma „Psychoterapie v klinické praxi“ a 19. 6. 1996 byl jmenován docentem pro obor psychiatrie. Psychiatrickou kliniku vedl do konce roku 2016.
Významný vliv měla jeho podpora psychosomatice z pozice šéfa katedry IPVZ. Když nový výbor psychosomatické sekce PS ČLS už pod mým vedením hledal cesty, jak zvýšit prestiž vzdělávání v psychosomatice, pomohl vyjednat s vedením IPVZ vzdělávací program pro lékaře i psychology Základní psychosomatická péče, který byl zakončen kolokviem a potvrzením o ukončeném vzdělání. Podmínkou bylo absolvování psychoterapeutického výcviku. Tehdy ještě nebylo jasné, k čemu takový diplom bude dobrý. Vedlo to však k upevnění vzdělávacího programu, který byl implementován do nové vyhlášky o nástavbových oborech v momentě, kdy se, díky kontaktům MUDr. Jiřího Šavlíka, podařilo zdánlivě nečekaně v r. 2013 zařadit psychosomatiku mezi nástavbové obory. Je jasné, že štěstí přeje připraveným a my připraveni byli. Tím, že se Jiří Beran ujal vedení subkatedry psychosomatiky, umožnil další upevnění vzdělávání na půdě IPVZ.
Doba psychosomatického temna, léta sedmdesátá a osmdesátá, byla temnou dobou i pro psychiatrii. Dodnes jsme se nedočkali významné reflexe oboru, který působil pod tlakem tehdejšího režimu. Čas prověřil jen ty činy, které připravily půdu pro současnost. Takovým nenápadným ale vytrvalým zastáncem psychosomatiky byl a je Doc. MUDr. Jiří Beran, CSc.
V. Ch., 1.6.2020
OBRÁZEK 9: JIŘÍ ŠAVLÍK A JIŘÍ BERAN, FOTO.V.CHVÁLA
Web7master s.r.o.