Vydání 1-2/ 2020
REFLEXE (2)
HONZÁK R, KREKULOVÁ L: CHOROBY POČESTNÉ A NECTNÉ, PACIENTI MILÍ A TI DRUZÍ
Jestliže knihy mají své osudy, jak nás poučil Terentian Maur, mají je i další jsoucna. Ani ta, jimiž se intenzivně zabýváme, se jim nevyhnou. Nepočestná choroba syfilis byla k označení hanebností sousedních národů jmenována tu nemocí španělskou, tu francouzskou, tu zase jinou, jak se to komu hodilo do krámu. Dodnes každý pacient pohovoří s pýchou o chorobách svého srdce (ještě lépe, srdíčka), naopak zakrývá cudně špatný stav své prostaty.
Ani se nepochlubí, že když si v hostinci Na růžku stěžoval, že má nadýmání, dostal tuto radu: když na něj máte, tak si dýmejte! Je málo mužů, kteří jsou ochotni nechat zasadit svůj úspěšně vypuzený močový kámen do zlatého prstenu a věnovat tento skvost dámě svého srdce, jak to učinil hrdina Maupassantovy povídky. Také ho to stálo život. Když dívka mrštila na ulici darem směrem ke kanálu, sklátila ho na místě mrtvice, dnes by to byla cévní mozková příhoda, nicméně s týmž výsledkem. (ilustrační foto Š.Pikous)
S pacienty je to ještě komplikovanější, protože kromě toho, že jsou nositeli počestných či nectných chorob, jsou majiteli nejrůznějších osobností, které jsou nemocí často dále změněny v neprospěch svých nositelů. Kdysi jsme s Michalem Andělem a Vláďou Brodanem podnikli studii zaměřenou na to, kteří pacienti jsou kolegyním, kolegům a sestřičkám příjemní a s kterými by se jim dobře pracovalo. Sestry ještě připustily úzkost a jistou nekázeň, ale doktoři a doktorky viděli své optimální pacienty asi jako ideální partnery na strávení příjemného sobotního večera (to ani tehdy nebylo v televizi nic, na co by se dalo koukat).
Jistou dávkou diskriminace u somatických kolegů trpí psychiatričtí pacienti, ať již diagnostikovaní a někde léčení, nebo ti, kteří na to vypadají. Za všechny bych uvedl ženu trpící depresí, kterou jsem odeslal na ORL s prosbou o vyšetření polykacích obtíží. Do parere jsem verbatim uvedl, že nejde o funkční potíže, protože pacientka bez problémů polyká tekutiny a váznou tuhá sousta. Vrátila se mi s diagnózou „psychická nadstavba“, aniž se jí kdo do chřtánu podíval. Vzal jsem ji tedy za ruku a zašel na ORL oddělení za jiným kolegou, s nímž jsem měl a dosud mám dobré vztahy a ten konstatoval, že jde o strikturu jícnu poleptaného některým předchozím suicidálním pokusem vypitím přípravku určeného k pročištění ucpaného vodovodu patrně s příměsí žíravin.
Vezmeme-li jako východisko skutečnost, že antické Řecko pokládalo krásu za ekvivalent zdraví, ptejme se, co je krása, která nás všechny po celou dobu lidské existence přitahuje. Je to maximálně zprůměrovaný člověk. Položíme-li – počítačově – padesát obličejů na sebe, začne se nám krása vynořovat a položíme-li jich tisíc, zjeví se ideál. Mona Lisa se může jít zahrabat! To, co nás naopak popuzuje, je skutečnost, která se od průměru liší o více než dvě směrodatné odchylky. Ať již jde o nectnou chorobu, vzhled, či o jednání en bloc a/nebo jeho některé prvky. Pacienti, kteří vzbudí naši amygdalu, nahodí orientační reflex a podpálí první plamínky pod poplachovou stresovou reakcí, jsou ti, kteří se dostávají mimo mantinely, v nichž se pohybují „slušní lidé“. A neskrývejme, že navzdory profesionalitě a ochotě věnovat se činnostem, kterých se většina lidí bojí nebo si je oškliví, nás nezbavilo předsudků ve standardní sociální sféře. Výjimkou jsou chirurgové, kteří nemají pacienta, ale operační pole.
Když se začala sledovat šikana a výzkumníci to vzali od školek, zjistili, že terčem útoků se stávají děti s nestandardním motorickým projevem, tedy především ty s tehdy platnou diagnózou DMO. V osmdesátých letech instalovali sociální psychologové v Central park v New Yorku kameru a zabírali hodinu provoz v nejexponovanější době, Vystříhali hluchá místa, byla z toho půlhodinová projekce, s níž sjezdili americké kriminály křížem krážem a po předvedení filmu se dotazovali kapsářů, které lidi by zvolili jako svou oběť. Ti se téměř stoprocentně shodli na několika osobách. Při další analýze se ukázalo, že tyto osoby se pohybují v nějakém směru nestandardně. Podobně káně krouží a bystrým okem sleduje, jak se myši pohybují a když najde tu pomalejší, nebo pajdavější, střemhlav se na ni snese a ví, že ta mu neuteče.
Feťáci jsou v neformální hierarchii obliby hluboko dole, zejména jsou-li k tomu ještě bezdomovci. Při jejich hodnocení vítězí nad profesionalitou moralizující pohled nižší střední třídy. Zavinili si to sami! Nejenže v cestě za zážitky a extatickými stavy se chovali krajně nezodpovědně, ještě získávali peníze na drogy všemi jinými cestami než poctivou prací (zatímco my, jak blbci, dřeme od nevidíš do nevidíš!). Jejich neurotransmiterové systémy jsou pocuchány a z toho plynou odlišnosti v jejich chování v nejširším slova smyslu od vstupu do dveří, přes tón řeči, neadekvátní emoce, až po sice minimálně, ale podprahově přečtenou zhoršenou koordinaci. Na první kontakt s kýmkoliv všichni bleskově vyhodnocujeme dvě charakteristiky: vřelost a kompetenci. V obou jsou hluboko pod průměrem, nevyvolávají ale soucit, nýbrž něco mezi existenciální úzkostí (ecce homo), strachem (kdoví čím vším jsou prolezlí), odporem a pro jistotu (jsou pro mě nevypočitatelní) skrytou agresi. Amygdala hbitě osciluje mezi oběma emocemi, které umí. Jsou víc než mínus 2SD od standardních nemocných, s nimiž rutinně vycházíme. Tohle vše se ale většinou nepřehoupne přes práh do vědomí, je tam jen nepříjemný pocit a touha mít to rychle za sebou.
Co se týče té nejobecnější etiopatogeneze, tedy cesty do neštěstí, neliší se zásadními prvky od cesty diabetiků 2. typu. Míra překračování racionálních doporučení a opovážlivé spoléhání na milosrdenství Boží, které mě zachrání před léčbou, je srovnatelná. Ale tohle diabetici dělali v rámci platných maloměšťáckých pravidel, dokonce shodně s „rozumem epochy“, kterým byl především konzum a narůstající prosperita, což splňovali. Sice na 200 % úrovni, ale v zásadě jako poslušní občané. Neboť spotřeba byla všemi politickými strukturami doporučována jako motor blahobytu. Feťáci na rozdíl od nich nespotřebovávali, ale „užívali si“, nebo to alespoň chtěli.
Náš postoj k „jinakosti“, zejména té, kterou vyhodnocujeme jako špatnou, zavrženíhodnou a také nebezpečnou je podvědomý, tedy neuvědomovaný. Podobně nemáme rádi depresivní osoby, protože emoce jsou ze své vývojové podstaty „neinfekčně nakažlivé“ a chytrý test, na němž je zachycena řada sedadel v divadle nám prozradí míru vnitřních obav zcela jednoduše. Na sedadlo s číslem 1 ve svých představách posadíte osobu, jejíž fotografii vám experimentátor ukáže a zeptá se, na které sedadlo v téže řadě byste usedli vy. Vzdálenost je mírou naší vnitřní úzkosti. A promítnuto do profesionální sféry, úzkost ve své práci nemáme rádi.
Tohle je dobré si uvědomit nejen u feťáků a fetek (já vím, že to je nekorektní pojmenování, ale – ruku na srdce – řekneme jim v duchu jinak?), ale také u dalších pacientů, kteří nám „nesednou“ a které máme začazené jako problémové, obtížné až protivné. Primárně jde o komunikační problém, ale právě ten, nikoliv neznalost, se nejčastěji promítá do odborných pochybení. Komunikace s lidmi, kteří jsou pro nás problémoví, je náročná a čím dříve se jí naučíme zvládat, tím dříve z ní budeme mít prospěch i potěšení. Všichni víme, jak setkání s člověkem, který je nám nepříjemný, vyčerpává. Čtyři takoví pacienti za dopoledne představují slušnou stresovou nálož. Naučíme-li se vycházet s tou sortou nemocných, s kterou nám to dělá zatím potíže a přináší více negativních emocí, staneme sami vnitřně zralejšími. Na začátek je to možné překonat tak, že si řekneme: Lepší tenhle feťák, než některý psychopatický politik!
2. května 2020 Radkin Honzák
Remedis, s.r.o., Vladimírova 10, 14000 Praha 4
Web7master s.r.o.