Vydání 1-2/ 2020
TEORIE
Hodnocení uživatelů: 5 / 5
KLÁRA ČÍŽKOVÁ: TĚLO – POHYB – KRAJINA
Tento článek přináší zamyšlení nad možnostmi, které nabízí vnímání těla a pohyb v krajině. V článku popisujeme a reflektujeme průběh skupinových sesí tanečně pohybové terapie s klienty s psychosomatickým onemocněním. Tanečně pohybová terapie rozvíjí výrazovou, expresivní část neverbální komunikace a kultivuje uvědomění těla.
Lidé s psychosomatickým onemocněním pociťují diskomfort, napětí nebo bolest v těle, zároveň však často nedokáží tělo plně vnímat a uvědomovat si, jaké potřeby jim signalizuje. Často obtížně rozeznávají, pojmenovávají a vyjadřují to, co prožívají. Znovuzískání kontaktu s tělesným Já napomáhá integrovat fyzickou, emoční a kognitivní rovinu jimi prožívané skutečnosti. Z tohoto pohledu se příroda jeví jako skvělý spojenec práce s tělem. Smyslové vnímání pomáhá klientům znovu začít vnímat tělo, a díky tělesnému naladění na krajinu a živoucí formy nacházejí bezpečnou a vitální podporu v přírodním prostředí. Skupinová setkání a jejich dynamika napomáhají rozvoji pohybového repertoáru, pohybových kvalit, a přispívají tak k vytvoření zdravějších kopingových strategií v životě klientů.
SUMMARY: ČÍŽKOVÁ K.: BODY - MOVEMENT – LANDSCAPE. DANCE MOVEMENT THERAPY IN NATURE WITH PSYCHOSOMATIC CLIENTS. PSYCHOSOM 2020; 19 (1-2), PP.: 14-23
The aim of this paper is to introduce possibilities of dance movement therapy practice in nature and to describe interventions and work processes with clients suffering from psychosomatic disease. The efficacy of verbal therapy can be limited when people with psychosomatic ilnesses have difficulty recognizing, naming and expressing their feelings and emotions.
Often people simply feel discomfort, tension or pain in their bodies. Many lack full awareness of their body, including the body’s innate needs and signals. Dance movement therapy enables us to cultivate the expressive part of nonverbal communication and embodied relational language in order to regain body awareness and sense of self. This, in turn, is necessary to integrate experiences on the physical, emotional and cognitive levels. From this perspective, nature is a great ally. In this article we will describe how focusing on perception and the senses while in nature can help patients find a sense of self in relation to their physical bodies. Through attunement to the landscape and its living forms, clients find safe and vital support in a group setting within a natural environment. They can experience and widen their range of movement, the quality of movement and range of emotions, which can then contribute to the creation of healthier coping strategies in their lives.
KEY WORDS: dance movement therapy, ecopsychology, body awareness, sensual perception, embodied nature
1.ÚVOD
Praxe tanečně pohybové terapie v krajině přináší mnoho zážitků, které kultivují uvědomění těla, a může tak podpořit léčbu psychosomatických symptomů. V kontextu ekoterapie nabízí jednoduchý, přirozený a účinný způsob, jak se znovu spojit s naším fyzickým Já, a zároveň také s živými a dynamickými silami okolní krajiny. Lidské tělo – naše fyzické Já (Self) je chápáno jako ekologické tělo (Frizell, 2014), neboli „ekologické Já, zakotvené naší fyzickou přítomností v biosféře“ (Frizell, 2008, s. 1). Ekoterapie, jak uvádí Kopytin, „se snaží pomoci jednotlivcům zlepšit jejich zdraví, a zároveň rozšiřuje a podporuje jejich schopnost propojit se s přírodou“ (Kopytin & Rugh, 2016, p. ix).
Lidské tělo je samo o sobě krajinou. Ať si to uvědomujeme či nikoli, je přímým pojítkem mezi námi a přirozeným prostředím planety. Vztah k tělu i k přírodě byl však v naší kultuře degradován, a nyní je vnímán a prožíván vzdáleně a z odstupu.
2.TANEČNĚ POHYBOVÁ TERAPIE A JEJÍ VYUŽITÍ V PSYCHOSOMATICE
Taneční terapie patří mezi umělecké terapie a je definována jako „terapeutické využití pohybu v procesu, který vede k fyzické a psychické integraci jedince“ (Bernstein 1979, s. 3 in Stanton Jones, 1992). Pomocí pohybu umožňuje klientům propojit fyzické a psychické aspekty emoční zkušenosti, a skrze pohybové interakci ve skupině rozvíjí mezilidské vztahy a sociální dovednosti. Kreativní pohyb slouží jako nástroj uchopení nevědomých pocitů jednotlivce i skupiny. Je využívána v mnoha oblastech jako samostatná psychoterapeutická metoda, nebo jako adjunktivní léčba pro pacienty s duševním onemocněním, autismem, fyzickým a duševním handicapem, či fyzickým onemocněním. Nemalé využití také nachází v oblasti školství (Payne 1992, Stanton-Jones, 1992, Zedková 2012, Čížková 2005). Vhodná je však zejména tehdy, když mají klienti potíže s verbální komunikací, jako je to například v případě alexithymie – kdy klient nedokáže popsat a vyjadřovat vnitřní prožívání a emoce (Koh 2013, McDughall 1989).
Vztah mezi klientem a terapeutem v tanečně pohybové terapii je specifický právě díky využití neverbálního pohybového dialogu v léčebném procesu. Terapeut kromě verbální komunikace využívá v interakci s klientem principy neverbálního naladění, zrcadlení, synchronizování, amplifikace a rozvíjení pohybových kvalit a vzorců (Meekums 2002, Payne 1992, StantonJones 1992, Tortora 2011). V případě skupinové terapie je využíván pohybový dialog a interakce mezi terapeutem a skupinou, i mezi jednotlivými členy navzájem.
Meekums (2002, s.14), popisuje tvorbu vztahu mezi klientem a terapeutem jako kreativní cyklický proces, který má čtyři fáze:
1. První fáze je přípravná, „zahřívací“, a to jak ve smyslu psychologickém jako vytváření pocitu důvěry a bezpečí, tak i fyzickém – jako rozehřátí a rozhýbání těla, a zaměření pozornosti na jeho vnímání.
2. Druhou fází je inkubace, kdy se objevuje více spontánních pohybů, i více expresivity v projevu. Pohyby se stávají metaforou a symbolem, i když význam, který nesou, si klient nemusí uvědomovat.
3. Třetí fází je iluminace. Tato fáze je procesem zvědomování významu.
4. Poslední fází je evaluace, kdy se využívá a zapojuje více aktivita levé hemisféry, a klient a terapeut diskutují o významu terapeutického procesu v životě klienta.
V případě lidí s psychosomatickým onemocněním bývá často nejdůležitější první fáze. Mnoho z nich si uvědomuje tělo zejména skrze pocit nekomfortu, bolesti nebo napětí, které často nedokážou vědomě spojit s žádnými emocemi, životním stylem, konkrétními příběhy či traumatickými okolnostmi v osobní historii.
Jak již bylo výše uvedeno, tanečně pohybová terapie nabízí možnosti, jak propojit psychické a fyzické aspekty osobnosti, a naučit se pojmenovat a rozlišovat vnitřní prožitky. Klienti mohou prožívat tělo z jiné perspektivy – nikoli jako pouhý zdroj symptomů, ale jako zdroj zdravých podnětů, impulzů a potřeb, které lze vyjádřit a kterým lze naslouchat.
Ukotvení v těle a jeho uvědomování nám umožňuje vnímat přítomný okamžik a sensuálně prožívat vztah k okolní realitě. Ač to nemusí být na první pohled patrné, plné tělesné uvědomování a vnímání je již v prostředí naší kultury neobvyklá zkušenost. Věnujeme se hygieně, oblékáme se a záleží nám na vnějším vzhledu, zajímá nás jídlo, sexuální uspokojení a spánek, přesto v každodenním životě věnujeme tělu ve skutečnosti jen velmi malou pozornost. Tělo a náš vztah k fyzické části naší osobnosti prožíváme s téměř automatickou samozřejmostí. To platí také – a možná zejména – u lidí s psychosomatickými obtížemi. I když cítí mnoho bolesti a nepříjemných vjemů, jejich kapacita naslouchat sensuálním a fyzickým impulzům může být nedostatečná, do určité míry omezená nebo zcela potlačená, a to včetně základních potřeb či pocitů únavy. Ti, kteří trpí následkem traumatu somatoformní disociací (Bremner a Marmar 1998, Scaer 2014), někdy nedokážou plně vnímat jednotlivé části těla, nebo je dokonce vnímají jako tabu. To se týká zejména oblasti pánve či dolních končetin.
Zaměření pozornosti k tělu změní naše vnímání. Klienti, kteří se takto setkávají se svým fyzickým Já, mohou prožívat různě silné emoce, nebo si mohou uvědomovat, že schopnost vjemů je omezená. Zažívají překvapení, uvolnění, osvěžení, radost či hravost. Taky se mohou cítit nejistí, smutní, nebo je může vnímání těla vyděsit. V takovém případě je nutné postupovat citlivě, zajistit v rámci setkání strukturu a edukaci, a nabídnout bezpečné a respektující prostředí, abychom se během terapeutického procesu vyhnuli retraumatizaci.
VNÍMÁNÍ TĚLA A POHYB V PŘÍRODĚ
V této části se budeme věnovat reflexi skupinových setkání tanečně pohybové terapie v krajině, které vznikly ve spolupráci s Centrem komplexní péče Dobřichovice. CKP Dobřichovice zajišťuje komplexní zdravotnické služby pro pacienty s psychosomatickými obtížemi a nachází se v obci poblíž Prahy v blízkosti lesa. Tato poloha nabízí bezpečnou základnu, kde se pacienti mohou setkat před skupinovou aktivitou, a kam je možné se přemístit v případě špatného počasí. Přístup v CKP Dobřichovice je založen na mezioborové spolupráci lékařů, fyzioterapeutů, psychologů a dalších odborníků.
Skupinové tanečně pohybové terapie v krajině se obvykle účastní 8 – 10 klientů, skupina se setkává po devět týdnů. Jde o podpůrnou skupinu, která doplňuje léčbu klientů s různými psychosomatickými obtížemi, mezi nimiž se nejčastěji objevují bolesti a obtíže pohybového aparátu, svalové dysfunkce, chronická únava, nedostatek vitality a mnoho dalších. Lékaři a ostatní odborníci doporučují tanečně pohybovou terapii jako metodu pracující s tělem, která spolu s ostatními postupy pomáhá léčit obtíže, podporuje nácvik relaxace a uvolňuje tělesné i psychické napětí.
Práce se skupinou v tanečně pohybové terapii obvykle vychází z následující struktury (Stanton – Jonesová, 1992):
1. zahřátí – zahřátí a protažení jednotlivých částí těla,
2. uvolnění napětí,
3. téma – konkrétní témata vyplývají často již z první «zahřívací fáze »,
4. diskuse – verbální sdílení, pokud je možné,
5. závěr – klidné uzavření setkání v pohybu.
Skupinové sese mají strukturu, terapeut skupinu vede, a dává klientům jasné instrukce. Stejně důležitý je však prostor pro improvizaci a tvorbu, imaginaci a pohybovou práci s metaforou. Skupina začíná procházkou v lese, kdy se všichni přesouvají na místo skupinového setkání. Během této doby jsou účastníci vyzváni, aby začali věnovat pozornost smyslovému vnímání krajiny a uvědomovali si skutečnosti, že se nacházejí v «jiném než lidském» světě (Abram 2013). Skupina si často vybere jedno místo, na které se stále vrací.
Setkání začínají v kruhu, který skupina obvykle vytvoří spontánně. Zajímavé je zkoumat přírodu, která kruh obklopuje, a zároveň vnímat prostor uvnitř kruhu.
Klienti se nejprve rozhýbají a „zahřejí“ pomocí jednoduchých a strukturovaných pohybů, které jsou iniciovány terapeutkou. V tanečně pohybové terapii si terapeut všímá spontánní pohybů a pohybových změn klientů, zachycuje je, zrcadlí a rozvíjí. Tento tzv. chaceovský kruh, (Chaiklin and Schmais, 1979, Čížková 2005), kde jsou pohyby jednotlivců zrcadleny terapeutem a ostatními členy skupiny, je využíván k tvorbě bezpečí, respektu a pocitu soudržnosti ve skupině. Každý člen skupiny je viděn, vnímán, a jeho projev je na neverbální i verbální rovině druhými uznán.
Během této první fáze si terapeut všímá, jak je skupina naladěna a jakou energií disponuje, a může tak dále nabízet, popřípadě spolu se členy skupiny tvořit skupinové téma. V následujícím textu shrnujeme témata, která během setkávání vyvstávala a byla účastníky nejčastěji reflektována.
SMYSLOVÉ VNÍMÁNÍ
Na začátku sese zaměřují účastníci pozornost na rozhýbání jednotlivých částí těla, protažení a na smyslové vjemy, na ukotvení v přítomném okamžiku. Uvědomování jednotlivých smyslů je kultivováno během celého skupinového procesu, a někdy se rozvine v obsáhlejší téma celého setkání.
K zesílení smyslového vnímání dochází většinou spontánně, a pokud se tak nestane, proces zesiluje terapeut. Každé smyslové modalitě je věnován dostatečný čas. Krajina a přírodní prostředí nabízí širokou paletu smyslových podnětů. Nejsilnější podněty bývají zrakové, dalším nejsilnějším smyslovým zážitkem je hmat, který vzniká při kontaktu chodidel se zemí. Účastníci si většinou již na začátku sese spontánně sundávají boty, a to bez ohledu na to, zda je teplé, chladné nebo deštivé počasí. Země nabízí spoustu rozmanitých vjemů a podnětů – ať už jde o hlínu, větvičky, listy, trávu, plody nebo jehličí. Hmatové počitky jsou propojeny s vizuálními vjemy, účastníci vidí a pojmenovávají barvy a pocity z nich mohou vyjádřit pohybem. Dotýkají se země a jejího povrchu se zavřenýma očima, všímají si, jak voní či jak chutná. Neméně důležitý je sluch. Příroda nabízí spoustu zajímavých zvuků, kterým lze naslouchat, vyjádřit je pohybem nebo je výtvarně zachytit a zakreslit do „zvukové mapy“ (Cornell 2012).
„Prohlížel jsem si malé kamínky, byly krásně barevné a oblé. Třpytily se ve vodě. Dotkl jsem se jich nohou. Pocítil jsem ostrý vjem ledové vody, masíroval jsem si o kameny chodidla a vnímal jejich povrch. Teď mám v chodidlech pocit živosti a je mi velmi příjemné dotknout se teplé země.“
„Pozorovala jsem různé odstíny a záblesky světla v korunách stromů nad hlavou. Zdálo se mi, jako by tančily nějaký klidný a zároveň velmi živý tanec. Napodobovala jsem tanec svými pažemi. V tom jemném pohybu byla neuvěřitelná lehkost. Vnímala jsem kontakt se slunečním světlem. Cítila jsem vzduch. Zafoukal vítr, v tu chvíli jsem ucítila silný impulz k pohybu, který postupně i s větrem odvanul a ustal.“
UZEMNĚNÍ – GROUNDING
Ukotvení ve smyslech pomáhá klientům, aby se spojili se zemí, uvolnili se a relaxovali. Stejně jako většina lidí v naší kultuře, i lidé s psychosomatickým onemocněním často zapomínají na přirozený rytmus aktivity a regenerace. Nedokážou odpočívat. I když o problému vědí a mají na situaci náhled, je pro ně těžké své chování změnit.
Když zkoumají texturu zemského povrchu, vnímají ji chodidly a dotýkají se jí rukama, často pocítí impulz si na zem lehnout.
„Jsem hrozně unavená, nejraději bych si lehla. Můžu?“ zeptala se Katka a posadila se. Sklonila se a zblízka přivoněla k trávě a malým větvičkám na zemi: „Úžasně voní.“ Ona i ostatní účastníci si lehli na zem a dostali čas na to, aby našli polohu, která je pro ně nejpohodlnější, pozorovali pocity a zkusili je po chvíli popsat.
„Připadám si těžká, mám pocit, že každou chvíli usnu.“
Klienti jsou překvapeni, když je podpoříme v tom, aby své potřeby uvolnění a odpočinku brali vážně a následovali impulzy vedoucí k určitému chování – například aby se uvolnili v poloze, kterou si sami vybrali. Když později mluvíme o těchto zkušenostech, objevuje se téma „zakázaného odpočinku“.
„Neodkážu se uvolnit.“
„Nemůžu najít čas.“
„Když nic nedělám, cítím se provinile.“
Je zajímavé, že při porovnání s tradičním terapeutickým settingem se lidé v přírodě uvolní mnohem rychleji. Jako by byli gravitací přímo svedeni do nižší polohy, lehají si na zem, a to mnohem častěji než v místnosti, kde obvykle terapie probíhají. Příroda k pohodlí a uvolnění přímo vyzývá, možná proto, že si ji spojujeme ve vzpomínkách s prázdninami a dovolenou, a představa relaxace na louce nebo na mechu v lese je pro mnohé z nás přirozenější a snazší. Jedním z nejsilnějších pocitů, které klienti sdílejí, je přímý kontakt s podporující kvalitou země.
„Je to úplně jiný pocit, nežli na matraci nebo dřevěné podlaze. Mám pocit, že jsem opravdu nesená Zemí.“
„Cítím oporu, můžu se odevzdat.“
„Cítím vztah k zemi, je to něco, na co se mohu opravdu spolehnout, položit…“
Někteří klienti nesou v těle tolik napětí, že nedokážou relaxovat vůbec. Těm pak lépe vyhovují dynamické pohyby, jako je například dupání, skákání, vydávání zvuků nebo vyklepávání napětí z těla, aby se tenze zbavili a mohli se aspoň trochu uvolnit. Vnímání země jako pevné základny jim může pomoci pevně se postavit, a dopřát si dynamiku pohybů ve skupině.
Smyslové uvědomování a aktivity spojené s uzemněním se ukazují jako velmi důležité u klientů trpících somatoformní disociací, kteří nedokážou vnímat vlastní váhu a centrum tíže v pánvi, a propojení pánve, nohou a země. Pocit opory, důvěry a odevzdání ve vztahu k zemi zde může být důležitou součástí léčebného procesu.
DÝCHÁNÍ
Vnímání dechu – jeho mělkosti či hloubky – a dýchání do jednotlivých částí těla je v práci s tělem důležité téma, a jistě nejen v psychosomatice. Spolu s uzemněním a tělesným uvědoměním dech navozuje a podporuje tvorbu pocitu bezpečí, tělesného ukotvení a vnímání osobního prostoru.
Účastníci setkání stojí mezi stromy a představují si, jak se skrze chodidla propojují se zemí, jako by měli kořeny, a s každým nádechem přijímají její výživnou energii.
„Jasně jsem cítila, jak se zakořeňuji,“ řekla Romana. „Vnímala jsem, jak se moje tělo naplňuje energií. Snažila jsem se představit si, jak daleko a hluboko mohou kořeny dosáhnout. Připadala jsem si silná a klidná, a svět kolem byl přátelský. Cítila jsem propojení.”
Ivana přistoupila ke stromu, a položila ruku na kůru. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a s pomalým výdechem se naklonila ke kmeni. „Představovala jsem si, že s výdechem posílám energii stromu. Když jsem se nadechla, ucítila jsem, jak se ke mně vrací. Jako by se mnou strom komunikoval. Vyměňovali jsme si energii, bylo to osvěžující a měla jsem radost.”
„VÝKON VERSUS BYTÍ“
Lidé, jejichž problémy jsou spojeny se stresujícím životním stylem, mohou vnímat terapii jako další úkol ve svém životě – jako „práci, kterou je třeba udělat“. V životě čelí neustálým výzvám a požadavkům, které na sebe sami kladou. Žijí rychle. Prostor, ve kterém mohou zkoumat, co je těší, a ve kterém cítí pohodlí, v nich může vzbuzovat značný pocit nejistoty. V takovém případě je terapeut opět vede k prostému vnímání, přesouvá pozornost ke smyslové percepci, později propriocepci (koordinovanému vnímání) a ukotvení v těle.
Plné vnímání přítomnosti přírodních elementů a krajiny, rostlin či zvířat, může účastníkům pomoci užít si okamžiky přirozeného stavu bytí.
„Najednou jsem neměl potřebu vůbec nic dělat.“
„Opravdu jsem si užíval přítomný okamžik. Cítil jsem lehkost a radost.“
„Měla jsem pocit, že vše je dokonalé. Stromy jenom tak byly, nic nedělaly. Viděla jsem, že – stejně jako oni – i já jsem důležitá a hodnotná, bez ohledu na to, zda vykonávám nějakou činnost. Najednou mi bylo smutno. Uvědomila jsem si, jak se pořád tvrdě snažím.“
„Cítila jsem prostě život.“
Za určitých podmínek si účastníci sese dovolí pocítit nejen únavu a potřebu odpočinku, ale i pocity či emoce, které mohou být nepříjemné. Příroda nabízí osvěžující a výživné prostředí, které pomáhá tyto emoce zpracovat, a nabízí inspiraci k přemýšlení o možných změnách. Stejně důležitou roli hraje v procesu podpora terapeuta a ostatních členů skupiny.
INSPIRACE JINÝM NEŽLI LIDSKÝM SVĚTEM – PŘÍBĚHY KRAJINY PROŽITÉ V TĚLE
V krajině můžeme zkoumat různé kvality pohybu a prožitků díky pohybovému vyladění (attunement) na všechny její aspekty, včetně přírodních živlů, rostlin a zvířat. V tom nám napomáhá představivost, kinestetická empatie a neverbální dialog. Na počátku účastníci zrcadlí své pohyby ve skupině, poté si zkoušejí pohyb ve dvojici, a později se tímto způsobem vylaďují na okolní přírodu.
Během pohybové zkušenosti zkoumají pohybovou kvalitu stromů, keřů, země, vody, potoka, rybníka, větru či jiných elementů přírody. Mohou zůstávat v klidné, téměř kontemplativní poloze, nebo se mohou přiblížit okolnímu světu v pohybovém dialogu, aby získali pocit, „jaké to asi je“ být na místě druhého – být tou konkrétní rostlinou, přírodninou nebo živlem, která upoutá jejich pozornost a „pozve“ je k vzájemnému setkání. Jednotliví členové skupiny sdílejí s ostatními pohyb, který na vybraném místě vznikl ze setkání s krajinou. Skupina se postupně zapojuje do pohybu, participuje na této zkušenosti a později hledá způsob, jak převést pohybovou metaforu do slovní podoby. Ze slovních spojení, poetických metafor, označení vjemů či fantazií mohou dále vznikat společné podněty k tvorbě, či vhledy do souvislostí v kontextu každodenního života. Pokud účastníci chtějí, mohou zážitek zpracovat i výtvarně.
Jana často popisovala, jak se cítí v přítomnosti ostatních lidí osamělá a izolovaná. Tento známý pocit se objevoval i ve vztahu ke skupině. Během tance v krajině měla možnost prozkoumávat pocit propojení. Spolu s ostatními členy skupiny stála klidně mezi stromy a hledala postoj či pohyb, který by jí umožnil vnímat jejich kvalitu. Jaké by to bylo být stromem, být jedním z nich? Janin postoj se zpevnil a zesílil. Trochu pokrčila nohy, chvíli vyčkávala, a pak v spontánním impulzu pomalu zvedla ruce. Lehce jimi pohybovala v horizontální rovině, jako by se jí zlehka dotýkal vítr. Po chvíli natáhla ruce do dálky, a pak směrem vzhůru.
„Vnímala jsem zemi, kořeny, a to mi dávalo pocit síly. Zároveň jsem však pocítila velikou lehkost v horní části těla,“ sdělovala pak ostatním. „Mohla jsem vnímat obojí najednou. Byla jsem součástí okolního světa a věděla jsem, že se mu otevírám novým způsobem. Necítila jsem samotu a opuštěnost. Nebylo třeba nic dělat, ale zároveň nebylo pochyb o tom, že jsem s ostatními. Bavilo mě hrát si s představou propojení skrze kořeny a větve.“
Zdena si vybrala stéblo trávy. Sklonila se k němu a zrcadlila jemný pohyb trávy pohybující se ve vzduchu. Po chvíli sešlápla stéblo nohou. Odstoupila, a se zájmem pozorovala, jak se tráva pomalu vrací do vertikální polohy. Dotkla se jí rukou. „Všimla jsem si odolnosti. Stéblo působí jemně a křehce, a zároveň je silné a přizpůsobí se.“ Celý zážitek zesílil skrze skupinu, která zrcadlila pohyb stébel na louce. Téma citlivosti a zranitelnosti ve skupině přineslo slzy a uvolnění. „Když tě někdo pošlape, neznamená to, že už se nezvedneš,“ řekl někdo ze skupiny. Zdena, které se jemnost v každodenním životě spojovala s pocitem nejistoty a bolesti, byla dojatá. Dialogy se stébly trávy, prožívání jejich kvalit a podpora skupiny umožnili jí uvolnit pocity spojené s jejím problémem. Dostavil se pocit přijetí a klidu.
Martina byla ve skupině, která si vybrala kontakt se skálou. Dva lidé stáli poblíž masivního šedého kamene a zkoušeli najít jeho kvalitu ve svém těle. Martina s několika ostatními účastníky přistoupila ke skále, dotkla se jí rukou a opřela si o ni čelo. Zaklonila se a chvíli pozorovala okolí. Pak zavřela oči, jako by se celý zážitek prohloubil. Otočila se a opřela se o chladný kámen zády.
„Cítila jsem pevnost a chlad tvrdého kamene. Ucítila jsem chlad na obličeji, a když jsem se na skálu podívala, uvědomila jsem si, kolik toho na ní žije. Mech, hmyz, a malé rostlinky. Opřít se o něco tak velkého byl úlevný pocit.“
Někdo jiný řekl: „Uvědomil jsem si, že nemusím vždy šplhat vzhůru, nemusím brát všechno jako výzvu. Můžu zůstat u základů a cítit klidnou a mocnou přítomnost bez pocitu soutěžení a výkonu.“
JINÉ PERSPEKTIVY, JINÉ SVĚTY
My, lidské bytosti, žijeme ve zvláštním světě, který jsme vytvořili a který je nyní velmi ovlivněn technologiemi a novými materiály. To nás odcizuje přírodě, i vnímání vlastního těla. Během pozorování a pohybových aktivit účastníci setkání často zmiňují překvapivá zjištění, která jim přinášejí pocit úlevy. Jde o přímý smyslový kontakt s realitou, která přesahuje náš dosavadní pohled na to, co jsme považovali za jedinou realitu světa, který obýváme.
„Ležela jsem na zemi. Když jsem se otočila a položila se na břicho, mohla jsem pozorovat život, který by normálně zůstal mým očím neviditelný. Viděla jsem celý nový svět. Maličké cestičky, tajná zákoutí, překážkovou dráhu pro hmyz… Neznámá místa, v jejich vlastní vážnosti tak odlišná od těch, co známe,“ řekla Markéta.
„Džungle z trávy je úplně jiný svět, než do kterého patřím. Měla jsem dojem, že problémy, kterým v životě čelím, nemusí být na celé Zemi ty nejdůležitější.“
ZÁVĚR
Jak uvádí Tellmann, ekologickou perspektivu psychoterapie lze popsat jako „terapii, během které jako by záleželo na celé Zemi“. (Telleman, 2001)
Žijeme, tvoříme, a sdílíme své příběhy. Chytáme se do neviditelné sítě našich vlastních dramat a často jsme tak ponořeni do vlastní bolesti či nepohodlí, že můžeme jen stěží vidět něco jiného. Stres či chronická bolest mohou zúžit naše vnímání. Jiný než lidský svět (Abram, 2013) nabízí nejen zajímavé a uklidňující podněty, ale doslova může měnit náš úhel pohledu.
Krajina kolem nás odpovídá na naše emoce, a zároveň je probouzí. V tanečně pohybové terapii využíváme pohyb a tanec, který „nám umožňuje napojit se na celistvost převážně ne-verbálního světa“ (Frizell, 2008, s. 16). Tento svět beze slov je přítomný v přírodě a v našich lidských tělech. Naslouchat mu a inspirovat se jím může být velmi cenné v každodenním životě i v psychoterapeutickém léčebném procesu.
LITERATURA:
1. Abram, D. (2013). Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě. Praha: DharmaGaia.
2. Bremner, J. D. & Marmar, Ch. R. (1998). Trauma, memory a dissociation. Washington, D.C.: American Psychiatric Press.
3. Chaiklin, S. & Schmais, C. (1979). The Chace approach to dance therapy. In P. L. Bernstein (Ed.), Eight Theoretical Approaches to Dance Movement Therapy (pp. 15–30). Dubuque, Iowa: Kendall/Hunt.
4. Čížková, K. (2005). Tanečně-pohybová terapie. Praha: Triton.
5. Cornell, J. (2012). Objevujeme přírodu. Učení hrou a prožitekm. Praha: Portál.
6. Frizell, C. (2008). In Search of Wider Self. e-motion, 28(1), pp. 6–10. Retrieved from: http://admp.org.uk/wp-content/uploads/2013/07/2008Spring.pdf
7. Frizell, C. (2014). Discovering the Language of the Ecological Body. Self & Society: An International Journal for Humanistic Psychology, 41(4), pp.15–21).
8. Kopytin, A. & Rugh, M. (2016). Introduction. In A. Kopytin & M. Rugh (Eds.), „Green Studio“. Nature and the Arts in Therapy (pp. vii –xviii). New York: Nova Science Publishers.
9. Koh, K. B. (2013). Somatization and Psychosomatic Symptoms. New York: Springer.
10. McDougall, J. (1989): Theatres of the body: A psychoanalytic approach to psychosomatic illness. New York: W. W. Norton & Company.
11. Meekums, B. (2002). Dance Movement Therapy: A Creative Psychotherapeutic Approach. New York: SAGE publications.
12. Payne, H. (1992). Dance movement therapy: Theory and Practice. London: Routledge.
13. Scaer, R. (2014). The Body Bears the Burden: Trauma, Dissociation and Disease. London: Routledge.
14. Stanton-Jones, K. (1992). An introduction to dance movement therapy in psychiatry. London: Routlege.
15. Tellmann, L. (2001). Dance/Movement Therapy: a Brief History and it’s Potential for Ecopsychology. Retreived from http://www.ecopsychology.org/journal/gatherings6/html/Movement/movement_dance.html
16. Tortora, S. (2011). The Dancing Dialogue. Using the Communicative Power of Movement with Young Children. Baltimore: Paul. H.Brookes Publishing
17. Zedková, I. (2012). Tanečně pohybová terapie: teorie a praxe. Olomouc: Univerzita Palackého.
Text poprvé vyšel ve sborníku Natur und Psychotherapie and add the following information: © 2019 Psychosozial-Verlag, Gießen, Germany.
V češtině vychází v Psychosomu se souhlasem nakladatelství. Překlad autorka.
Konflikt zájmů vyřešen.
Klára Čížková, Mgr. je taneční terapeutka a psycholožka. Vystudovala jednooborovou psychologii na FFUK, výcvik v tanečně pohybové terapii pod záštitou American Association of Dance Movement Therapy. V současnosti je frekventantkou hlubinně-dynamického výcviku Rafael Institutu se specifickým zaměřením na problematiku psychotraumatu. V minulosti pracovala s lidmi po poranění mozku. V současné době pracuje v Centru komplexní péče Roseta s klienty s psychosomatickým onemocněním, kde propojuje verbální terapii s tanečně pohybovou terapií a prací se sny. Vyučuje a publikuje v oblasti tanečně pohybové terapie, spolupracuje s pražskou HAMU. Svou zálibu v taneční improvizaci realizuje s přáteli a kolegy v projektu Taneční piknik, jehož je autorkou.
Web7master s.r.o.