PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Radkin Honzák:

Není nad původnost, každý po ní touží. Lidé chodí přes most, tož já půjdu louží.  Karel Havlíček Borovský

Konformita je přizpůsobení vlastního chování požadavkům okolí motivované potřebou prokázat loyalitu, splynout s většinou, „netrčet“ a také „býti in“. Do jisté míry je přesným opakem originality. Většina psychologů ma za to, že přizpůsobení se zahrnuje pouze vnějškové, chování, nikoliv vnitřní osobní koncepty. Konformita v sobě zahrnuje jak spolupráci, tak poslušnost a je výsledkem zevních vlivů, přičemž není rozhodující, kdo a co tyto vlivy reprezentuje. odkaz zde

Scherifovy experimenty z třicátých let minulého století ukazují konformitu v její nejelementárnější podobě. Pokusné osoby v temné místosti pozorovaly ze vzdálenosti 4-5 metrů zářící bod. Přestože se světlo nehýbalo, na základě takzvaného autokinetického efektu způsobeného neustálými drobnými pohyby očních bulbů, se všem zdálo, že se chvěje (podobně jako se nám zdá, že se chvějí hvězdy na jasné obloze při snaze o co největší zaostření zraku).
Když byly pokusné osoby zavedeny do této místnosti a byly zde samy, jejich odhady výkyvu světelného bodu se pohybovaly od pěti do patnácti centimetrů. Při opakování pokusů zůstávali lidé věrní svým původním odhadům. Když se ale sešli v místnosti tři lidé najednou, začali se pozorovatelé vzdávat krajních hodnot a nakonec se shodli všichni na deseti centimetrach. Když se jich experimentátor ptal, zda byli ve svém odhadu někým nebo něčím ovlivněni, většinou to popřeli, což je bráno jako důkaz, že si ovlivnění skupinou neuvědomili.
Co je zajímavější, je skutečnost, že lidé, kteří prošli sólovým uspořádáním experimentu a měli konzistentní výpovědi, po konfrontaci se skupinou a s jejím deseticentimetrovým údajem, jí také svůj údaj přizpůsobili. Ovlivnění skupinou je zde tedy zcela jasné, ať už se tak stalo s uvědoměním, nebo ne. Ti lidé posílili směrem ke skupinové normě svou konformitu. Další část Scherifových experimentů svědčí o tom, že pocit skupinové příslušnosti a emočně podložené (racionálně zcela nesmyslné) hájení skupinových norem, může během krátké doby vést k vytvoření nepřátele z každého, kdo tyto normy nectí a podle mínění skupiny je tím ohrožuje. Konformita pak může být jak projevem pocitu příslušnosti, tak projevem strachu postavit se proti většinovému názoru. V nejistých situacích je vždycky bezpečnější se přizpůsobit tomu, co dělají ostatní.
Konformitu v podobě poslušnosti a podlehnutí nijak silné autoritě navzdory vnitřnímu přesvědčení (rozpor, který vyústil až v „nervové zhroucení“) prokázal u dvou třetin účastníků Milgramův pokus. Jak je jeho autor přesvědčen, v praxi to předvedl (asi bez oněch vnitřních rozporů) Adolf Eichmann při realizaci konečného řešení židovské otázky.
Na opačné straně spektra stojí lidé antikonformní jednající v duchu Havlíčkova epigramu, nebo jako za chvíli znovu citovaný Cyrano. Jejich motivy mohou být různé, od asociální osobnostní struktury či bipolární poruchy, přes někoho kdo tak kompenzuje své handicapy, až po vizionáře typu Jana Husa (řekněme si poctivě, že navzdory přízni královny, ani král Václav IV. ho neměl v lásce, protože z odpustků – proti nimž Hus intenzivně horoval – měl slušný podíl). Patří sem ale také většina kreativních lidí, k jejichž výbavě patří ochota překračovat pravidla, a to nejen pravidla umělecký kánonů. Pak jsou zde lidé nekonformní, kteří – řečeno Kafkovým aforismem – kráčejí rovnoměrnými kroky, zatímco jiní kolem nich tančí dobové tance.
Je několik oblastí konformity: normativní, sledující cíl splynutí se skupinou, informativní, sledující vlastně tentýž cíl, ale nevědomě, identifikaci se sociální rolí, kterou ve svém (z kontroly se vymklém a Christinou Maslachovou uvedeném na pravou míru) stanfordském vězeňském pokusu předvedl Philip Zimbardo a nakonec racionální spolupráce spočívající v přijetí skupinových pravidel v zájmu fungování skupiny, i při vnitřním nesouhlasu s částí či většinou z nich.
Jednou z velkých oblastí konformity je móda. Málokdo má odvahu Cyrana, aby řekl: Já nosím v srdci svém své elegance květ; jak švihák moderní se ovšem neparádím... Móda sama o sobě je zajímavý fenomén vyprávějící o balancování mezi svobodným sebevyjádřením a konformitou. Když po dnech váhání a rozhodování se rozhodne žena nasadit si na hlavu módní kokrhel, aby byla „in“, řekne jí šikovná modistka: Tak teď jste to opravdu vy! A ona si oddychne. Co to znamená? Že do té doby byla neúplná? Že nebyla sama sebou dokud neměla módní doplněk, kterému se bude za pár let posmívat a žasnout, jak mohla takovou hrůzu na sebe navléct? Ne, znamená to implicitní nálepku a ocenění: patříš mezi nás, slušné lidi. Čeho všeho jsou ve své konformitě schopni „slušní lidé“, raději ani nevzpomínat!
Práce amerických autorů a autorek se věnuje otázkám konformity v této oblasti ve vztahu k některým sociálním charakteristikám (Galak J, et al.: (2016) Trickle-Down Preferences: Preferential Conformity to High Status Peers in Fashion Choices. PLoS ONE 11(5): e0153448). Studie proběhla na vzorku 2007 žen, které byly sledovány po dobu pěti let pokud jde o nákup bot (16 236 transakcí). Boty jsou jistě významnou módní součástí a protože nikdo z týmu badatelů neměl výchovu od Bati, ze všech možných ukazatelů sledovali jen výšku podpatku. Ne jen tak, ale ve vztahu k přesunům z lokality do lokality, kterou sledované ženy uskutečnily.
A zde badatelé měřili výšku podpatků v kraji, z něhož ženy odešly a výšku podpatků v místě, kam se přesunuly, zjišťovali, zda se žena přizpůsobila lokální módě nebo ne a tohle porovnávali s tím, zda si přesunem socioekonomicky polepšila či pohoršila. Z toho, kterak se přizpůsobila či nepřizpůsobila místní módě (míra konformity) a dále z toho, zda si přemístěním polepšila či pohoršila, vyvodili následující závěry: Tam kde si ženy polepšily, přizpůsobovaly se místní módě, tam, kde si přestěhováním zhoršily status, byly mnohem více samy sebou a nedbaly na konformitu. Z čehož vyplývá, že módu určují ty nebo ti, které a kteří jsou na tom socioekonomicky lépe. V tomto případě si ženy doslova žily na vysoké noze.
Nihil novum sub sole. Pokud si vzpomínám, Cyrano byl chudý jak kostelní myš a nebýt toho, že mu Ragenau sem tam poskytl nějakou paštiku, nebyl by se dožil toho, že ho neznámý lokaj zabil polenem, nýbrž by dřív zemřel hlady.