PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Honzák R.: Knihy, které můžete doporučit svým pacientům

Začnu tím, čím většinou recenze končívají: je to výborná knížka, počínaje přístupem autora, přes srozumitelné a nezjednodušující podání až po hezký překlad. Mám za to, že by ji měli číst rodiče často nemocných dětí, jejich učitelky a učitelé, které a kteří mohou mnohé situace změkčit a dítěti pomoci, a také zdravotníci, kteří někdy mají k nemocem dětí poněkud instrumentální technologický přístup. Autor je skutečně zkušený praktik s generačním nadhledem dědečka (narozen v roce 1942 v Teplicích se „zajímavým“ dětstvím, praxí kantora, výcvikem v dospělém věku a letitou terapeutickou zkušeností), který má pochopení jak pro trápení dětí, tak pro starosti a problémy jejich rodičů. Jeho pracovním nástrojem je rodinná terapie s psychoanalytickými kořeny, přičemž nijak nepsychologizuje tam, kde o psychosociální problémy nejde, ani v neopsychoanalytickém duchu nestraší a neharaší freudovskými dogmaty. Častou nemoc dítěte vidí jako nešťastný pokus o řešení problému, krize, ať rodinné, osobní (strach ze selhání) nebo vývojové (závislost versus samostatnost). Příznak interpretuje také jako určité vyjádření charakteru problému, přičemž bere v úvahu mnohovrstevnost vlivů, které na dítě v takové chvíli působí, kdy jádrový problém leží třeba v rodině a působení pedagogů ho umocňuje a zároveň posouvá dále, eventuálně jej nežádoucím způsobem fixuje. Jednotlivé kasuistické příběhy, v závěru přehledným způsobem zobecněné, jsou věrohodné a odrážejí případy z každodenního života, jak je tu a tam zná každý rodič a perfektně rodiče stonajících dětí. Je tam i návod k použití vlastních prostředků (rozhodnutí mezi tvrdostí výchovy a poskytnutím rozumné úlevy přetíženému dítěti), když není situace příliš zašmodrchaná. Jednotlivé kapitoly mapují konkrétní klinické okruhy. První – obecná – je věnována hlavně vysvětlení fenoménu regrese, ke které při onemocnění dochází a její funkci v procesu integrace problémů. Poruchy příjmu potravin se soustřeďují na banálnější situace, než je anorexie či bulimie, které však do těchto závažných poruch mohou vyústit. Další část je věnována kašli, nachlazení, průjmu a ostatním častým obtížím, které mnohdy nejsou závažným medicínským stavem, ale důsledkem stresu, uskřinutých emocí, tenze v rodině, strachu ze školy apod. Poruchám spánku je věnován samostatný oddíl stejně jako častým úrazům a rizikovému chování. Závažná situace separace dítěte a jeho pobyt v nemocnici jsou podrobně a citlivě probrány s důrazem na zmírnění pocitu trestu, který mnohé děti přepadá. Stejně citlivě jsou probrány genderové rozdíly mezi prožíváním i manifestním chováním chlapců a dívek. Závěrečná kapitolka je nenásilným apelem k vytváření a budování hřejivé domácí atmosféry. Jedno z psychosomatických pravidel říká: Když máte pacienta, jehož „podivnému stonání“ nerozumíte, zeptejte se ho, jak to vypadalo u nich doma, když byl jako dítě nemocný. Způsob dětského stonání, postojů ke zdraví a k nemoci a řešení životních problémů útěkem do choroby, představuje většinou rozhodující imprint, který si neseme dál. Recenzovaná knížka nabízí návody, jak touto úžinou proplout co nejúspěšněji, tedy směrem do zdraví.  

• Praha – 12. 2. 2016
• MUDr. Radkin Honzák, CSc.
• Ústav všeobecného lékařství LF UK v Praze

Honzák R.: Střevní mikrobiom aneb Staří přátelé

Všude jsou, všude jsou… Kdo? Mikrouti, jak je kdysi nazval můj spolužák. Máme je na kůži, máme je v nose, ale jejich nejzajímavější skupina žije v trávicím traktu. Jsou jich zde téměř dva kilogramy a počtem desetkrát přečíslí všechny buňky našeho těla, neboť jich tam je 1014, což je hodně. Také co se týče genů, mají nad našimi necelými 22 000 navrch asi tak dvoutisíckrát. Říká se jim střevní mikrobiom nebo také mikrobiota a spolu s enterálním nervovým systémem a také imunitním systémem vytvářejí takzvaný střevní mozek. Výzkum střevního mikrobiomu v posledním desetiletí doslova explodoval. Gastrointestinální trakt (GIT) byl dlouho považován pouze za trávicí orgán, nové technologie nás přivedly k poznání, jaký dopad má střevní mikrobiom na naše zdraví a nemoci. Víme o jeho úloze v metabolismu, imunitním systému a o jeho vlivu na chování. Víme také o jeho změnách po porodu, změnách přicházejících s věkem v průběhu života, změnách souvisejících s charakteristikami prostředí, se stresem, se zdravotním stavem a s podávanými léky. Je toho dost, co o něm víme a nepochybně mnohem víc je toho, co o něm ještě nevíme. Podle posledních poznatků ani intrauterninní prostředí není úplně sterilní a kolonizace GIT začíná již před porodem, největší nálož ale získá při vaginálním porodu, kdy průchod porodními cestami je spojen s obalením tělíčka vaginálními mikroby matky a velký díl jich novorozenec také spolyká. Tak se vytvoří základ, z něhož v příznivém případě vyroste bakteriom plný „starých přátel“. Mezi ně patří hlavně bakterie dvou skupin, Firmicutes a Bacteroidetes, ale také viry, houby, plísně a tvorové považovaní až dosud za parazity, ale jak se ukazuje, nejsou tak úplně ničemní, aby nesli takové označení. Například tenkohlavcem prasečím se pokoušejí vědci experimentálně léčit autismus. Děti narozené císařským řezem tento blahodárný přísun nepoznají, a jsou proto náchylnější k alergiím a autoimunitním onemocněním. Moderní způsob života, prudká změna stravovacích zvyklostí, a zejména všeobecné – stepnímu požáru podobné – používání antibiotik zdecimovalo populace našich „starých přátel“. Ti, kdo se tomu věnují, jsou toho domnění, že důsledkem těchto změn je explozivní nárůst autoimunitních onemocnění, psychických poruch (mikrobiom vyrábí až 90 % neurotransmiterů včetně posvátné molekuly serotoninu) a obezity. Jednou ze zapálených badatelek v džungli našich střev a popularizátorek získaných objevů je britská autorka Alanna Collen, která sama byla postižena likvidací mikrobiomu skutečně rasantní antibiotickou terapií a její kniha, 10 % člověka, což je ten zbytek z nás, když odpočteme všechny mikroby, vychází velmi záhy po uvedení na anglický knižní trh jako 10 % Human: How Your Body's Microbes Hold the Key to Health and Happiness. Text se dobře čte také díky kvalitnímu překladu a uvádí čtenáře do problematiky, seznamuje ho jak s „hodnými“, tak s „ošklivými“ mikroorganismy, s jejich zvyklostmi a způsobem práce, který je občas velice sofistikovaný. Protože jde o radikální změnu pohledu na řadu fyziologických i patologických dějů, je autorka až úzkostlivě opatrná, aby nesklouzla k bulváru nebo neotevřela prostor pro takový výklad. Některé skutečnosti se totiž až nápadně podobají alternativním teoriím („děravé střevo“). Na druhé straně je, jako každý fundamentalista, občas legrační, třeba když nebohého Sigmunda Freuda plísní za to, že zavedl medicínu na scestí tím, že psychické děje pokládal za důležité a významné; je přece jasné, že vše řídí mikrobi. Až na občasné úlety tohoto typu je ale text vyrovnaný a – navzdory revolučnosti nových poznatků a z nich plynoucích závěrů – střízlivý, doprovázený častým „pravděpodobně“. Střízlivá jsou i doporučení k úpravě stravy. Najdeme zde plno trefných přirovnání přibližujících nezasvěcenému čtenáři způsob vědecké práce a také anglicky vtipné analogie. Neříkám, že knihu zhltnete na jeden zátah, čtení to není lehké, ale je velmi příjemné. Jestliže jsme ochotni hledat nevědomí v temných zákoutích našich mozků, měli by se lidé, kteří se jakkoliv zajímají „o člověka“, zajímat také o podhoubí psychiky v temnotě střev, v prostoru, který je i není naší součástí. Kdyby vás popadl pesimismus filosofů, kteří hlásají, že nejsme nic jiného než jednoúčelový mechanismus pro předání DNA další generaci a „kostra pro mikrobiom“, vězte, že to byl na zemi stojící biolog Stuart Kaufmann, který pronesl tuto větu: Zamilovaný pár procházející se po břehu Seiny je reálně a skutečně zamilovaný pár, nikoliv pohybující se soustava částic. Collen A: 10 % člověka. Dobrovský, Praha, 2015, 194 stran ISBN: 978-80-7390-280-3. Doporučená cena neuvedena.