Ilja Hurník: Protézy

LITERÁRNÍ KOUTEK

„Rostislave, to je úžasné,“ jásal Karel Karlík, vraziv do ordinace doktora Cifry, „co jsem vytrpěl se zuby, kolik jsem jich vyviklaných vyplivl, co jsem se napolykal nerozkousaných soust, a pohleď,“ zacvakal chrupem, „mám protézu! Rozkoušu beze všeho vlašský ořech, umím správně vyslovovat ř, a když na to přijde, mohu na lidi vycenit zuby! Řeknu ti, já jsem si zamiloval protézy vůbec. Jeden přijde o nohu, vy mu dáte imitaci a on s ní hraje nohejbal za okresní sportovní středisko! Až mi něco najdete na srdci, všijete mi pod kůži mašinku, až ohluchnu, strčíte mi do ucha amplionek. Ve světě protéz je radost žít!“ Dr. Cifra se shovívavě usmál. „Vždyť dokonce dovedete nahradit i vnitřnosti, tu slinivku břišní, tu vrátník. Nebo ne?“ „To záleží na tom, jestli se najde dárce. Třeba přijdou pozůstalí a řeknou, nebožtík chtěl, abychom vám nabídli jeho střevo.“ „Zlatý člověk,“ vydechl Karel Karlík, „nevím, jestli bych něco takového dokázal. Ale možná že ano. Víš, kdybych tím pomohl někomu obzvlášť milovanému. Ostatně i někomu méně milovanému bych nabídl aspoň trochu krve.“ „To bys mohl, krve máme pořád málo. Lidi jsou na krev škudlilové, i když za ni slušně platíme.“ „Cože,“ zhrozil se Karel Karlík, „nemravnost! Já bych nevzal korunu ani za celé břicho.“ Doktor se na něho zkoumavě zahleděl: „Máme tu jednoho, čeká na dárce ledviny.“ Karlík řekl přísně: „Má ženu? Jestli má, proč mu ji nedá? Od čeho je jeho manželka?“ „Ona je o dvanáct let starší. To víš, v tom věku je už takový orgán…“ „…v tom věku by vystačila s jednou!“ „Ten pacient je velký básník. Kdo by mu dal ledvinu, vstoupí do dějin básnictví jako hrdina.“ Karlík vykulil oči. „Tys byl vždycky obdivovatel poezie, takových je dneska málo, kdekdo místo básní shání porno. Svět by potřeboval vzor, člověka, který pro básníka udělá všecko. Chceš toho našeho vidět?“ Karlík, zřejmě vykolejený, se dal dovést před dveře pokoje a doktor j pootevřel: „Tamten, to je on.“ Karlík vstoupil, chytil se za hlavu a zděšeně vycouval: „Proboha, to je přece Svišťa, ten darebák, pořád se mi ve škole posmíval: Karel Karlík zapáchal, Ne a ne se umýti, Umyli mu krk a pracky, Jenže páchl od řiti. Takovému mizerovi nedám ani palec od nohy. Ten nakonec znechutí dobročinnost i nejštědřejšímu dárci, a vy ho tady hýčkáte! Nedostane ode mne ani kapku krve, sbohem!“ Po čase potkal doktora Cifru: „Co ten váš podařený veršotepec?“ „Dostal se z toho. Všívat mu cizí ledvinu nebylo třeba. Tady, přečti si,“ a ukázal do novin, „to je jeho báseň.“ Ledvino, ledvino, Ty jsi mi zalhala, Tobě nic nebylo. Zpívám si tralala.   Z knihy Ilji Hurníka Oranžový notýsek, Akropolis, Praha 2012, s. 68–70