Honzák R.: Upozornění na pár zajímavých knih

RECENZE

Nepatřím k těm, kteří si stěžují, že „nestíhají“, naopak myslím, že toho stíhám docela dost. Některé věci je proto nutné komprimovat. Neberte to tedy jako odfláknuté, když využiju příležitosti k inzerci několika zajímavých knih, které jsem letos četl a které mohu bez váhání nabídnout také čtenářům Psychosomu. Neurazí. Leonard Mlodinow, kterého jsem v rozsáhlé recenzi doporučoval, vyšel česky pod názvem Vědomí podvědomí v nakladatelství Dokořán, takže není nutné se doprošovat Amazonu či zahraničních příbuzných. Od téhož autora zde ještě vyšla publikace Život je jen náhoda (nakladatel Slovart, 2009, originální titul zní The Drunkard's Walk: How Randomness Rules Our Lives), pojednávající sice velmi zábavným, současně však dost náročným způsobem o pravděpodobnosti. Skromně přiznávám, že toho vím o spánku hodně, možná patřím mezi „horních 50 vyvolených“, kteří o tomto tématu mají přehled. Přesto jsem se v malé knížce, kterou napsal Richard Wiseman a která se jmenuje Noční škola (Emitos), dozvěděl plno nových drbů. Nejvíc mě vzala informace, že objevitel REM fáze (původně chtěl dát rychlým pohybům název „jerk“, ale rozmyslel si to, protože v té době to bylo také slangové označení masturbace) Eugene Aserinsky byl v této oblasti naprostý amatér a doktorandské místo u profesora Kleitmana vzal z nouze, když opustil místo v armádě, kde pracoval jako manipulátor s třaskavinami. Také tam dlouho nevydržel a šel dělat něco úplně jiného. Text se čte dobře a jsou zde i praktické návody pro ty, kdo se spánkem mají problémy, takže publikaci s dobrým svědomím můžete doporučit i svým pacientům. Úzkost, nejstarší emoci, sice zachraňující život, ale dost protivnou, a když se vymkne, tak příšernou, zpracoval na základě hluboké osobní zkušenosti – sám je panikář – Scott Stossel v tlustosvazku Můj život s úzkostí (vydal Dybbuk). Je v ní o úzkosti úplně všechno, i to, co nikde nevygooglujete. Velice cenná je skutečnost, že autor popsal velmi přesně svoji „illness“ a doučasně byl schopen hledět na ni také jako na „disease“. Do třetice je tu populární, což neznamená druhořadé, dílo Paula Ekmana, muže, kterému se podařilo nemožné, a to donutit psychology, aby se dohodli. Na čem? Na tom, že základních emocí je šest, že jsou univerzální a že je sdílíme se svými příbuznými, o nichž si myslíme, že jsou „nižší“. Ta doporučená kniha nese název Odhalené emoce a vydal ji Jan Melvil. Je psána v Ich formě a autor poctivě popisuje svou nesnadnou cestu od Wundtových dogmat o emocích k vlastním závěrům, shodným s Darwinovými poznatky. Kromě všeobecného odporu k představě, že lidé mají něco společného se zvířaty, zde stála celá armáda úctyhodných odborných protivníků v čele s uznávanou a obdivovanou (a nedotknutelnou) Margaret Mead, nebo s Gregory Batesonem. Nicolas Carr mi promluvil z mé konzervativní duše již před léty, když publikoval esej o tom, že Google nás činí blbými (Is Google making us stupid? http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2008/07/is-google-making-us-stupid/306868/). Letos vyšla v nakladatelství Emitos jeho kniha Skleněná klec, která tuto myšlenku dotahuje perfektně do všech konců, které ze spoléhání na ty přístroje, „které nám tak šetří čas a práci“, vyplývají. Biologie víry, kterou napsal Bruce H. Lipton (nakladatelství ANAG, 2011), ve mně zanechala rozporný dojem. Především si myslím, že by překladatel měl umět hantýrku oboru, a když ne, měla by tohle spravit dobrá redakční práce; zde se tak ale vždy nestalo. Není toho moc, přesto to praští do očí a znejistí: co když i některé jiné termíny nejsou přeloženy úplně správně? Kritické zhodnocení DNA jako „programů, které jsou vloženy do počítače a které mohou, ale také nemusí být spuštěny“, je konečně rozumná odpověď deterministickým fanatikům dawsonovského typu. Konverze skeptického mechanického biologa v člověka, kterého osvítily spirituální principy, není dost přesvědčivě popsána (ono to asi ani nejde), a tak zůstává trochu nakřáplý dojem, že autor může být stejným fundamentlistou jako dřív, jen na druhé straně společenského a vědeckého spektra. Editoři Ladislav Hosák, Michal Hrdlička a Jan Libiger vydali letos v Karolinu učebnici Psychiatrie a pedopsychiatrie, rozsáhlé dílo o více než šesti stech stranách, zakončené úvahou o budoucnosti psychiatrie, v níž se přiblížili dokonalosti Pýthie. Posuďte sami: Je velmi obtížné předvídat budoucnost oboru psychiatrie, jelikož tuto není možné odtrhnout od budoucího vývoje celé společnosti. Směr společenského vývoje přitom není zcela jasný… (s. 627). Mám pocit, že opatrnost je tu namístě, i kdybychom nakrásně vývoj společnosti znali; jen se obávám, že psychiatrie bude ještě nějaký čas, jehož konce se nedožiju, pod silným vlivem farmaceutického komplexu. Nicméně v této učebnici je také kapitola o deseti stranách, kterou jsme napsali spolu s Vladislavem Chválou, nazvaná Psychosomatická medicína a poměrně rozsáhlá stať Birgity (ano, Birgity je správně) Slováčkové Psychiatrické poruchy u somaticky nemocných. Takže pro psychosomaticky orientované lékaře a terapeuty jistě čtení zajímavé. Z každoroční etické konference pořádané Českou lékařskou komorou vychází i letos sborník v edici Radka Ptáčka a Petra Bartůňka s názvem Lékař a pacient v moderní medicíně (Grada). Přednášky – zde otištěné s možností rozšířit text nad požadovaný (časový) limit – jsou věnovány především vztahu lékaře a pacienta (včetně dětského) v proměnách času a zvyklostí. Za zmínku stojí úvaha profesorky Munzarové o osobách zařazených do výzkumných studií. Protože naše klinická práce je často na hraně zkoumání možností, doporučuju ji vřele. Z profláknutých řečníků se standardními tématy tam byli enfant terrible Pavel Pafko, Felix Irmiš, Helena Haškovcová a já. Joshua Greene napsal tlustou (skoro 900 Kč) knihu Moral Tribes (Penguin Press), která pojednává o psychoneurologických základech morálky. Na tu se chystám, že ji zrecenzuji pořádně, protože krom upřímného obdivu k experimentální práci autora mám stejně upřímný odpor k představě, že by zde měla v zájmu lidstva zvítězit nad deontickou morálkou morálka utilitaristická, která vychází z cílové představy maximálního dobra pro všechny. Ta myšlenka mi připomíná utopie, následky jejichž realizací jsem si zatraceně užil, a co se týká posléze aplikovaných postupů, byly zhovadilé a strašlivé. Zajímavé čtení slibuje titul Marie Ociskové a Jána Praška: Stigmatizace a sebestigmatizace u psychických poruch (Grada). Myslím, že kapitola věnovaná neurotickým poruchám, a tím potažmo také funkčním somatickým obtížím, by zasloužila širší rozprasení. Říká sice to, co všichni víme, že takový pacient raději oběhne deset specialistů, než aby zašel za jedním psycho-člověkem, který by mu pomohl, obávám se však, že titul i rozsah knihy nepovede k velkému čtenářskému zájmu tam, kde by si to text zasloužil. Třeba bychom pro jeho propagaci mohli něco udělat. Knize Jarmily Klímové a Michaely Fialové: Proč (a jak) psychosomatika funguje? (Progressive Consulting) věnoval dostatek duševního úsilí, času a místa Vláďa Chvála. V zásadě s jeho recenzí souhlasím, a protože jako zrozenec v Beranu se s detaily moc nepárám, nekritizuji autorky za jejich vizionářský pohled, který podle všech skeptiků stojí na dost nejistých nožkách. Ano, je to tak. Nicméně mám za to, že psychosomatika potřebuje své „levičácké radikály“, zatímco my konzervativci napravo to budeme vyvažovat a dodávat tak celému hnutí nátěr serióznosti (v kontrastu s tím bláznovstvím nalevo). V antikvariátu jsem narazil na (a okamžitě za pětku zakoupil) Waltera Vogta: Wiesbadenský kongres (Odeon, 1987). Ujišťuji všechny, že stav věcí je naprosto stejný jako před dávnými 40 roky a kdo na tuto knížku narazí, bude hýkat nadšením, stejně jako já tenkrát i teď. Třeba: Nákladné projekty mají větší šanci, že budou financovány, než levné. Z vrozeného smyslu pro solidnost se levným věcem jaksi nedůvěřuje. Nejspíš si každý myslí, že co je drahé, je také velké – anebo když to není velké, tak aby to bylo aspoň drahé. A když jsem u retro, vyšel George Mikes (ano, ten co napsal Jak být cizincem) Jak být chudý (Dauphin). Ten už je dražší, ale stojí za to také. Petr Bartůněk navazuje na dobré tradice založené Alarichem a jeho sbírka příběhů nazvaná Doktoři jsou taky lidi! se dožívá díky péči nakladatelsví Optio cz již šestého vydání. Kdo sedí na vrbě, byl by blázen, kdyby si nevyřezal píšťalku. Tak nás nabádá v méně známém, avšak vynikajícím románu Muž se psem Zdeněk Jirotka. Mně letos vyšlo ve Vyšehradu druhé vydání příručky Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření a v Galénu psychothriller pro sestřičky Svépomocná příručka sestry. Což jsou knihy moc pěkné, dobré, zábavné a poučné, pro školu i dům. Ceny mírné, tisíce dopisů, nejméně tři z nich děkovné. No nekup to!