Chvála V.: První tisíciletý člověk je skoro zde

Editorial

Seděl jsem s vnučkou v hospodě, kde běžela televize. Zvuk byl tak slabý, že se dalo usuzovat jen z obrazu. Stanice ZOOM, jistě ji znáte. Příroda, věda, samé zajímavé a naučné pořady. Vnučka se rozhodla zdolat obrovskou porci, takže jsem měl dost času. Zíral jsem na něco, co by mi jinak nejspíš uniklo. Po celé ty asi dvě hodiny (řízek byl velký, vnučka velmi pomalá a umanutá) jsem byl svědkem neuvěřitelných věcí: zázraků medicíny. Autoři byli velmi schopní, technologie úžasná, iluze dokonalá. Sympatický chlapík, označovaný za prvního člověka, který se dožije jednoho tisíce let, na obrazovce postupně věrohodně stárnul, prožíval běžné nehody a trable, které tým jakéhosi virtuálního IKEM řešil. Nebyly to snadné úkoly. Při práci na pile přišel o pravou paži. Tým mu vyrobil protézu. Pochopil jsem, že autoři ukazují, co dovede protetická technika dnes. Ale oni šli dál. Kladli si otázku, co dovede věda zítra. Výsledky současných výzkumů extrapolovali do budoucnosti, a tak odhadovali, jak asi by se taková tělesná vada mohla řešit za dvacet, třicet, sto či tisíc let… A všechno to bylo obrazově tak dokonalé a věrohodné, že jsem jako divák byl přesvědčen, že je to už skoro hotové. V dalším stupni lékaři vyráběli náhradní tkáně z kmenových buněk, a později dokonce celé orgány. To když chlapíka smetlo rychle jedoucí auto (jeho skvělá silná motorka selhala na křižovatce). Tým lékařů byl ihned tady, a tu mu vyráběli nové plíce, další kutili nová žebra, rekonstruovali lebku, nové ledviny atd. Umělé klouby, to se rozumí, už dávno měl. Vypadal sice už spíš jako kyborg, ale stále to byl ten sympatický a živý chlapík, který si nedá pokoj a riskuje. Nebudu čtenáře napínat, technologie představovaná autory této vize světlých zítřků dokázala stárnoucímu chlapíkovi vypěstovat náhradní orgány, dokonce celou novou paži – a samozřejmě na konci tisíciletí i celé nové tělo, do kterého lékaři přenesli celou jeho tisíciletou nervovou soustavu. Tak takhle oni si představují tu celostní medicínu! Vypadalo to, že se snad ani nepočítá s běžnými nemocemi. Naštěstí přeci jen, když přežil tu havárii, dostal docela běžnou mozkovou mrtvici. Ale ukázalo se, že jen proto, aby mohli autoři demonstrovat další úžasné technologie, nanostroje, které vpuštěny do krevního oběhu veselého chlapíka, opravují jeho ucpané cévy. To vše v dokonalých obrazech. Zatímco vnučka se věnovala již dávno studenému řízku, přemýšlel jsem, co mají autoři za lubem. Jasně šlo o reklamu na medicínskou technologii. Musela být ale velmi drahá, byla úžasná. Divák měl asi uvěřit, že dobro přichází z vědeckých laboratoří a zaplavuje svět. A když udělá nějakou chybičku, nevadí. Řešení i těch nejvážnějších zdravotních problémů je na dosah ruky. Té ruky, která bude házet do urny (volební, samozřejmě) lístek při dalších volbách. A určitě zvolí ty představitele, kteří nebudou skoupí a budou slibovat finance na splnění snu o tisíciletém sympatickém chlapíkovi. Takhle se na to musí, říkal jsem si. A začal jsem přemýšlet, jak by se asi dala natočit podobně skvělá reklama na psychosomatickou medicínu, sprechende medizin, jak jí říká prof. Loew. Já nevím. Nejspíš by to nebylo tak atraktivní. Problémy sympatického chlapíka v práci, se ženou, s milenkou, s dětmi, se stárnoucími rodiči, s tím vším, co mu hraje na nervy, zvedá tlak, co ho (vlastně) nakonec přivede do hrobu. Vlastně normální literatura. Místy opereta. Tak jsem se nakonec raději pustil do dalšího čísla Psychosomu. A vidím, že máme za poslední měsíc 23 569 návštěv! To vypadá, že časopis nevydáváme zbytečně. Karel Balcar se v tomto čísle ohlíží za „psychosomatickou rodinou“, jak ji před lety nazval Salvador Minuchin. Jak si stojí výzkum v téhle oblasti? Sympatické kolegyně ze Slovenska, Mazúchová, Kelčíková a Vasiľková, shromažďují důkazy o tom, že matky mají být po porodu s dětmi. Jasně že víme, že to tak má být, ale možná to lékaři už zapomněli a nedůvěřují instinktům. Co když je to nehygienické? To Helena Kalábová z Liberecké TUL se pouští rovnou do únavového syndromu. Asi neviděla ZOOM s reklamou na medicínskou technologii, když se zabývá i smyslem lidského bytí. Mně se to líbí, i když to může být pro lékaře složité, jak už fenomenologické texty bývají. Nepřinášíme nic pro praxi, žádnou kazuistiku. Ne že by nebylo dost případů, ale málokdo je chce publikovat. Zato pokračujeme v uveřejňování informací, které získáváme od prof. Loewa, tentokrát na téma výzkumu v psychosomatice. Možná vás překvapí. Na přípravě Psychosomu se podílí nevelké množství lidí, ale stálicí mezi nimi je jazyková korektorka Pavla Loucká. Tentokrát jsem se jí zeptal, co říká novému číslu, protože vím, že je pozorný čtenář (pardon, čtenářka). P.L.: „Mám text upravit a ne nad ním hloubat. Jde to ale vůbec? Při četbě článku o bondingu prožívám znova poporodní euforii nad „nejkrásnějším miminkem na světě“, a pak zoufalství nad tím, že mi ten „zázrak“ sebrali, odtrhli od těla. Je dobře, že se o tom dnes píše, jen nevím proč až dnes? Neprožívaly totéž už naše prababičky? Společným znakem článků v čísle je po stránce obsahové podnětnost, po stránce jazykové jakási zatuhlost. Děláme to všichni – svůj text zmrazíme a slisujeme přemírou podstatných jmen slovesných, chybí v něm čerstvé sloveso, které by mu dodalo život. Nepozorujeme, nerozhodujeme se, nic neuděláme, ale „dochází k našemu pozorování a následnému vykonání rozhodnutí uskutečněním opatření“. Psychosomatičtí lékaři svým způsobem uzdravují pacientovu paměť. Pacientovi pomůže, když trefně verbalizuje (přinejmenším) svou minulost. K tomu ale potřebuje „drive“. Potřebujeme rozmrznout v životě, jenže jak náš, tak pacientův život se děje mimo jiné v jazyce. Snad se nám s pomocí Patočkových úvah podaří některé jazykové obsahy uchopit, očistit a znovu načíst?“ S chutí do nového školního roku. A nenechte se otrávit při prosazování psychosomatiky ani tak neuvěřitelným postupem zdravotní pojišťovny 205 ve Šternberku, jaký řešila nezávislá skupina pro etiku. (viz oddíl Etika) Přejí V. Chvála a P. Loucká OLYMPUS DIGITAL CAMERA P.Loucká, L.Trapková, V.Chvála