Chvála V.: Daleká je cesta…

Editorial

I když každá liška prý chválí svůj ohon, není asi obvyklé, že bych se někdy nemohl dočkat vydání čísla Psychosomu s tím, že je to počin natolik významný, že je nejvyšší čas doručit informace ke čtenáři. Tentokrát tomu tak je. Chybí zde sice obvyklá kazuistika, s tou jsou pořád nějaké problémy- ne že by jich nebylo dost- potíž je spíš se souhlasem zveřejnění důvěrného materiálu, ale texty, které se tentokrát sešly, jsou obsahem zásadní. Nové informace o poruchách spánku a jejich praktickém řešení čtenáře zvyklého na Honzákovy texty, asi nepřekvapí. I vytrvalá snaha Daniely Stackeové přiblížit fyzioterapii psychosomatickému způsobu práce je nám z předchozích čísel povědomá. Tentokrát ale čtenáři nabízíme dva texty, které odezněly v uzavřených komunitách, a které by mohly zapadnout, kdyby se je nepodařilo získat pro náš časopis. Kdo zná přednášky biologa a teologa Marka Orko Váchy, nebude překvapen jeho textem „Zdraví je celek. Opravdu.“ K naší snaze o rozšíření zorného pole o psycho-sociální aspekty při práci s pacientem přidává Vácha rozšíření ještě větší, na celou přírodu. Učinil tak v přednášce na sympoziu rodinných terapeutů v Dříteči u Pardubic v březnu t.r. Autor tvrdí, že člověk v rozkládající se rodině, v nestabilní společnosti, v těžce zasažené přírodě sotva může zůstat zdravý. Něco na tom bude. Text, na jehož rozšíření se nejvíce těším, je záznam ze semináře s prof. T. H. Loewem, jedním z nejvýznamnějších evropských zastánců psychosomatiky, který se zasadil o její prosazení v Německu a dál ji prosazuje v celoevropském kontextu. Během své přednášky na 15. celostátní konferenci psychosomatické medicíny v Liberci nám nabídl seminář na téma výuky psychosomatiky na lékařských fakultách v Německu a výbor Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP akci do půl roku akci realizoval. Tušili jsme, že to za naší západní hranicí vypadá s psychosomatikou jinak, ale že bude rozdíl tak veliký, to nás šokovalo. Pro všechny mediky povinných 200 hodin psychosomatiky se sjednoceným obsahem, na které navazuje dalších 250 hodin postgraduálního studia, psychosomatika jako povinná součást všech základních klinických oborů, na 8 000 lékařů s plným vzděláním v psychosomatice, rozsáhlá síť psychosomatických pracovišť podporovaná pojišťovnami, kterým se prostě ekonomicky vyplatí, to je opravdu pro nás hudba budoucnosti. A pokud jde o atraktivitu u nás odmítaného oboru, můžu zde jen citovat prof. Loewa: „Obor je velmi atraktivní pro lékaře, kteří už nějaké zaměření mají. V mém týmu jsou lékaři všech možných oborů včetně jedné kolegyně z pracovního lékařství. Kolegové říkají, že už nechtějí ošetřovat kolem 100 pacientů denně nebo pracovat jako robot, dávat jednu narkózu za druhou. Máme vlastně rajské pracovní podmínky. Konsiliární lékař, který pracuje 40 hodin týdně, prohlédne 5 pacientů za den. A lékař, který pracuje na oddělení, se stará o 8 pacientů, kteří tam jsou průměrně 5–8 týdnů. A teď se dostáváme k jádru věci: na základě takovéhle praxe můžeme ukázat, jak se také dá pracovat a jak je to jiné než to, co oni znají. Tento obor je zajímavý i z jiného hlediska. Těch asi 1500 pacientů má kolem 3000 diagnóz, které nejsou v kategorii F, takříkajíc od oka až po zub. Není nic, co bychom tam nepotkali. A léčíme od kojenců až po starce. Proto je to atraktivní obor.“ Od jedné kolegyně, která pracuje jako psychiatr na gerontologickém oddělení, a která absolvovala náročný výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch, jsme se nedávno dověděli, jak hodně ji toto studium zasáhlo. Jak se změnil její pohled na pacienty, kterým by bylo možno pomoci, ale ve stávajícím systému s nedostatkem personálu a naprostým nedostatkem času na pacienta, jí to zkomplikovalo život. Ano, pouhá změna myšlení nebude stačit. Pokud se nezmění systém, ve kterém pracujeme, dokud nebudou podmínky pro naši práci podobné těm, kterých dosáhli kolegové v Německu, alespoň pro tu skupinu pacientů, kteří to nezbytně potřebují, budeme se jen trápit. Ale to znamená dát se znovu na cestu. Nestačí odborná společnost, nestačí zařadit vzdělávání psychosomatiky do vzdělávání zdravotníků, ale znamená to prosazovat takové podmínky pro poskytování naší práce, které umožní uplatnit rozšířené bio-psycho-somatické vidění světa a komplexně pojatou léčbu alespoň v ordinacích psychosomatické medicíny. Umožnit alespoň těm, kdo o to stojí, aby pracovali s takovým množstvím pacientů, se kterým je ještě možné se lidsky setkat. Mnozí dobře cítíme, že to koliduje se současným pojetím „medicíny pro všechny“, medicíny stále specializovanější a masově poskytovanou, péči v pravdě nelidskou, podobnou principům velkochovů. Hlavním argumentem stále bude baťovská ekonomika, která odvíjí své výpočty od výroby bot. Čím více jich můžeme vyrobit, tím levnější může jedna bota být. S lidmi to tak nechodí. Tady platí jiná úměra: čím více pacientů má lékař v ordinaci denně, tím méně se dozví, co jim je a proto tím déle trvá jejich léčba. A proto má stále více pacientů v ordinaci. Pokud to neplatí u pacientů se zlomeninou, nebo s šedým zákalem, u psychosomatických pacientů to platí určitě. A právě proto je rozvoj psychosomatické medicíny uvnitř zdravotnického systému ekonomicky výhodný. Jde jen o to, jak tuto zprávu doručit zdravotním pojišťovnám a organizátorům našeho zdravotnictví. Příští seminář s prof.Loewem 26.května bude právě na toto téma. V.Ch. v Liberci 27.4.2015