Reflexe I: Doubková

Doubková I.: Vzpomínky na ortopedickou péči

Poznámka redakce:

V tomto roce jsme zařadili novou rubriku, která by měla zachytit pohled našich pacientů. Jak oni se vlastně v naší péči cítí, co prožívají, jak se na nás dívají? Tyto texty se hromadí v redakci již několik let, ale teprve nyní jsme se odhodlali s nimi vyjít ven. Nejspíš je to tím, co se ukázalo při odmítnutí přijmout Společnost psychosomatické medicíny do ČLS JEP, že totiž lékaři netrpí přílišnou sebereflexí. V hlasování svou úlohu jistě sehrála především naprostá neinformovanost delegátů, o čem hlasují. Obáváme se, že lékaři ani nevědí, že nevědí. Že jim chybí dovednost komunikace s pacientem, že jim chybí vědomosti o oblasti, která je stejně rozsáhlá jako biologická medicína, totiž o oblasti psycho-sociální. Chybí jim k tomu teorie i praxe. Aby připustili, že mají v něčem nedostatek, museli by být méně bohorovní. Pak by si mohli všimnout, že na jejich práci není něco v pořádku. A především k tomu by měla sloužit tato rubrika.

Před časem jsem ošetřoval mladého pacienta, který měl podivný příznak. Opakovaně se dostával do problému se zákonem a naprosto zoufale nesnášel omezení osobní svobody, propadal panickým atakám. Snadno by se dalo říci: je to normální člověk. On se ale opravdu přišel poradit, co by se s tím dalo dělat. Těch několik problémů se zákonem byly spíše úsměvné historky, do kterých se mladík dostával vlastním přičiněním, doslova nutkavě. Brzy jsme se dostali k tomu, že asi v 10 letech musel strávit skoro rok v léčebně v Košumberku kvůli aseptické nekróze hlavice kosti kyčelní (morbus Perthes), a byl upoután na lůžko. Rodiče za ním jezdili jen sporadicky, hrozně se mu po nich stýskalo, ale to všechno by asi šlo vydržet. Nesnesitelný byl teror, který prý některé (možná jen jedna) sestry na děti uplatňovaly. Divil jsem se, jak málo stačilo k tak velkému účinku. Když „nebyl hodný“ (tedy projevoval vlastní iniciativu), stačilo, aby mu sestra odsunula noční stolek tak, aby na věci, které v něm ukrýval a které pokládal za své jediné soukromí, nedosáhl. Trauma, které bylo dosud živé, si stále ještě žádalo ošetření. Stav bylo možno označit za posttraumatický stresový syndrom. K jeho vzniku stačí mnohem méně. V pozdějších výzkumech, se ukázalo, že člověk, který stráví jediný den na jednotce intenzivní péče, má pravděpodobnost 1:20, že bude trpět posttraumatickým stresovým syndromem. Když jsem později potkal právničku, která sama prodělala léčbu stejného onemocnění, zeptal jsem se na její zkušenosti, a ona je napsala. A to je první ze tří svědectví, které dnes předkládáme.  V.Chvála

  Narodila jsem se koncem pánevním jednou nohou napřed tak, že i když měli snahu vypomoci si kleštěmi, nepodařilo se je použít. Jestli tento komplikovaný způsob příchodu na svět může za to, že mám ve své lékařské dokumentaci zaznamenáno: dysplasia coxa plano vara, stav po M. Perthes, nevím, ale přinejmenším jeden z ortopedů, který mě kdy viděl, to tak vysvětloval. Většina z nich se ale přiklonila k závěru, že jde o vadu vrozenou, na níž následně nasedla Perthesova choroba. Vím, že poslední ortoped, který mě operoval (zkracoval mi druhou, zdravou nohu bezmála o 8 cm), byl nadšený z mých rentgenových snímků, které mám schovány od svých 5 let, protože je prý na nich úplně ukázkově zachycen celý průběh. Každopádně od malička jsem v péči ortopedů. Nejdříve jsem do devíti měsíců svého věku nosila Pavlíkovy třmeny, pak jsem byla až do 2,5 let na tzv. prkně (v Hanouskově aparátu), a nakonec jsem nosila Thomasovy dlahy. Nejdříve ty pevné, bez možnosti ohýbat v nich koleno, a pak jsem na krátkou chvíli dostala dlahu s ohýbacím kolenem. Teď když to píši, si vybavuji, jak mi ta neohýbací dlaha vadila při hraní na písku. Do pěti let se mnou rodiče jezdili do Prahy do ulice Na Bojišti, kde měl kliniku profesor Zahradníček. Z té doby si pamatuji vstupní vestibul s vrátnicí, odér nemocnice, který mi nebyl nepříjemný, čekárnu před rentgenem, studené rentgenové desky, na které jsem si musela lehat, a protetiku, kde mi dlahy šili na míru. Ta byla v suterénu kliniky a její návštěvy jsem neměla ráda, protože jsem musela být od pasu dolů nahatá a takto obnaženou si mě ten protetik obkresloval tužkou na velký balicí papír. Vím, že k tomu používal plochou tesařskou tužku a já jsem se přitom styděla. Od „Zahradníčků“ mě pak v pěti letech poslali do Košumberka, kde jsem byla v péči až do konce základní školy. Následně mě pak vrátili zpátky Na Bojiště. V Košumberku jsem byla dvakrát hospitalizovaná. Nejprve v pěti letech, a pak ve 4. třídě základní školy, protože jsem tam oslavila desáté narozeniny. Z té první velké hospitalizace, která trvala cca 1 rok (já sama mám, nevím proč, zafixováno 13 měsíců) si kupodivu pamatuji víc obrazů než z té druhé půlroční, nicméně jsou to skutečně jen obrazy. Takže tady jsou: Pamatuji si na první kontrolní návštěvu v léčebně, na kterou jsem jela s nasazenou Thomasovou dlahou. Tehdy mi ji sundali a řekli, že už ji nemusím nosit. Pamatuji si na cestu z náměstí k léčebně, šlo se mírně do kopce, pamatuji si i vstup do léčebny, její krásný voňavý park a vybavuji si opět rentgen, na který se chodilo do budovy s podloubím. Opět vnímám studené rentgenové desky a pocit studu, když jsem musela být nahatá, mít nohy mj. roztažené na „žabáka“ s gumovou krycí hruškou položenou do oblasti vaječníků, a bolest kyčle, když jsem nohu musela vtočit dovnitř. Mám zcela konkrétní obraz při přijetí do léčebny k hospitalizaci. Nejdříve jsem byla s mámou v ordinaci, která podle mě musela být průchozí. Přišla tam pro mě zdravotní sestřička, která mě vzala za ruku a vedla těmi průchozími dveřmi dál. Vím, že máma stála u vstupních dveří a volala za mnou: „Ty se ani nerozloučíš?“ Já jsem se po tom zavolání, které bylo víc o bolesti než o výčitce, otočila za mámou (vybavuji si, že jsem stála sestře po levici, držela jsem se jí pravou rukou a otočila jsem se k mámě právě přes tu pravou ruku, jakoby dovnitř, ten pohyb si velmi dobře pamatuji) a řekla ahoj. Sestra i lékař tehdy řekli, že jsem statečná (to byla informace ke mně) a že to bude dobré (čímž se asi snažili uklidnit mámu). Z obou hospitalizací si pamatuji náplasťovou trakci (získala jsem tak alergii na náplast), velké pokoje o osmi postelích, koupání 1x za 14 dní, na které nás sváželi na vozících po osmi nahaté do koupelny a nutili nás čůrat při sprchování s tou „zanáplasťovanou“ nohou vystrčenou přes okraj vany, aby se noha nenamočila a aby ušetřili jedno roznášení mís; pamatuji si mytí v plastových lavorech v posteli, v nichž jsme si prali žínky, kterými jsme se otírali a do nichž jsme pak plivali, když jsme si čistili zuby a mně vadilo jednak to, že jsem si skoro vždycky tu vodu alespoň trochu vylila do postele a že ty lavory pak jen halabala vyplachovali a nebylo zaručeno, že na další mytí nedostanu umyvadlo po někom jiném; pamatuji si vizity, při kterých se paní primářka Svobodová každého z nás zeptala „Jak se máš?“ a my museli povinně odpovídat „Děkuji, dobře“, i když nám třeba dobře nebylo. Vzpomínám také na to, že návštěvy rodičů byly jen 1x za 2 měsíce a asi jen 3 hodiny. Potom jsme museli odevzdat všechno, co nám přinesli, přičemž hračky, knihy atp. nám dali do kufru, který byl uložen mimo pokoj a rozvážel se nám jen v určitou dobu, abychom si pohráli; jídlo, tedy spíš ovoce a laskominy, šly do společné krabice pro celé oddělení a z té nás rovnocenně občas odměňovali. Ještě dnes vnímám tu křivdu, když mi na Velikonoce rodiče přivezli takové 3 nebo 4 malé čokoládové zajíčky v barevném pozlátku, které jsem si ukryla pod polštář, aby mi je nesebrali, a stejně mi je sebrali. Tehdy jsem hodně brečela. Vybavuji si také, že jsem si jednou z legrace pomalovala obličej červenou řepou, kterou jsme dostali k jídlu, a že z toho byl velký poprask, který sestry neocenily, ale rozveselila jsem tím jednoho lékaře při vizitě. Pak si také vzpomínám, že při té mé druhé hospitalizaci již byla na oddělení k dispozici televize, která se stěhovala vždy po dvou měsících, takže každý pokoj ji měl jednou do roka. Tehdy jsme měli štěstí, protože na nás televize vyšla o Vánocích. Zrovna dávali filmy o Fantomasovi… Z doby hospitalizace si vybavuji i to, že jsme občas měli večer hlad a že nám jenom jedna hodná sestřička nosila suchý posolený chleba. Nevím už, jak se jmenovala, ale moc hezky zpívala; my jsme po ní nejvíc chtěli písničku „To ta Heľpa“. Myslím, že bych její podobu dokázala popsat ještě teď. Jediné jméno, které si z léčebny vybavuji, je jméno staré paní uklízečky Přibylové, takové laskavé babči, a jméno paní primářky Svobodové. Pamatuji si pak ještě to, že při první hospitalizaci jsem po té dlouhé době v posteli téměř atrofovala, takže měsíc mě vozili či nosili na cvičení, a teprve až pak mě postavili na nohy. Vím, jak mi bylo příjemně, když mě vzali do náruče, aby mě z postele přenesli na vozík. Vím také, že i když jsem se držela rámu postele, upadla jsem. Také si vybavuji, že při obou těch hospitalizacích si mě (i další děti) fotili nahaté při takové zvláštní kalibrované stěně a že při jedné z posledních kontrol jsem začala poprvé menstruovat. I když na to máma vyšetřujícího lékaře upozornila, nedbal na to, takže mě opět vyšetřoval bez spodních kalhotek a při tom mi různě krčil nohy. Bylo mi tehdy 12 let. Dodneška jsem na oba dva ty pocity „zneuctění“ (při focení i při tom konkrétním menstruačním vyšetření) nezapomněla… V ostatním mám ale jen dobré vzpomínky. Při první hospitalizaci jsem hodně kreslila, nejvíc asi medvědí rodinky u stolu či v pokoji – medvědí táta, máma a dítě. Při druhé jsem hodně četla, rodiče mi posílali knížky a časopis Ohníček. V léčebně při ručních pracích mě pak naučili drhat a háčkovat. Při každé cestě do Košumberka mi rodiče kupovali na cestu časopis Čtyřlístek, což byla hodně velká vzácnost; po cestě domů z první hospitalizace mi koupili v Praze v Bílé labuti kočárek pro panenky a já si vzpomínám i na to, jak jsme tehdy v ulici Na Poříčí, to když jsem si ten kočárek před sebou hrdě tlačila, potkali Aťku Janouškovou; po druhé hospitalizaci mi v Kutné Hoře koupili stříbrný prstýnek s červeným kamínkem, který tehdy stál 25 Kč, Čokoládoví zajíci, Čtyřlístek, kočárek i stříbrný prstýnek, to byla hodně velká vzácnost a mimořádnost, naprosto vybočující z našeho jinak skromného rodinného života, to se nekupovalo každý den… Košumberk, mě tedy do slova a do písmene postavil na vlastní nohy. Po té medicínské ortopedické stránce určitě, a já si myslím, že i po té stránce psychosociální. Být sama a nějak se vnitřně sanovat, to jsem se naučila tam, nicméně až tak si už nejsem jistá, jestli to byl zrovna ten nejlepší způsob, jak vnitřně dospět. No a jinak? Myslím si, že při prvním nástupu do Košumberka se odehrál jeden z klíčových momentů mého života, v němž jsem na sebe vzala bolest, která nebyla moje, ale mámy. Jako pětileté děcko nevíte, do čeho jdete, ale zřejmě intuitivně z rodičů vytáhnete ten jejich strach či snad lépe řečeno jejich bolest z odevzdání, no a pak na to nasedne ještě vaše vlastní bolest z odloučení, to stýskání, u kterého není nikdo, kdo by vás utěšil, pochoval. Hodně mi v tu dobu chyběly dotyky, pohlazení… Asi proto jsem tehdy kreslila ty medvědí rodinky. Dodneška, to když jsem opravdu hodně „down“ z jakýchkoli příčin, se pak cítím nedomilovaná. Jenže místo toho, abych si o „pochování“ řekla, to v sobě zatvrdím a není to dobře. Možná i to je příčinou, že jsem obézní, a byť se snažím sebeúporněji, nehubnu. Myslím si také, že se díky tomu odloučení posunul vztah mezi mnou i oběma rodiči. Jednou jsem to popsala díky Zdeně Hegrlíkové a Petrovi Glogarovi tak, že ta měkká bavlněná pupeční šňůra mezi mnou a mámou a vlastně i tátou se změnila na hodně, hodně pevnou, nicméně silonovou. Máme se s mámou velmi rády (táta už nežije), dáváme si to neverbálně najevo, ale říct si to dokážeme. Mám pocit, jako by máma měla přede mnou ostych (měl ho i táta), no a já nejsem s to ten svůj krunýř odložit. Bohužel ani vůči své dceři, takže se vůči ní musím hodně hlídat a „nutit“ se do toho, abych tu naši pupeční šňůru měkčila a udržovala ji bavlněnou. Nechci být patetická, ale jako bych provždy měla lásku spojenou s bolestí… Košumberk se postaral i o to, že jsem hodně háklivá na svůj osobní prostor a že mě opět v situacích, kdy jsem zlikvidovaná, bytostně vadí, pokud si někdo z rodiny vleze do mé postele. Možná že i proto máme s mužem oddělenou ložnici, a pokud spím někde mimo svoji domácí postel, zvláště pak v nemocnicích, intuitivně si vybírám postele v rohu, abych sousedila jen s jedním, nikoli dvěma lidmi… No a asi nejen Košumberk, ale celý ten ortopedický diskomfort do jisté míry poznamenal moji sexualitu. Např. mi trvalo dlouho, než jsem v manželství přestala být při milování strnulá a než jsem přestala cvakat zubama (občas se mi to v menší míře vrací) a dodnes se občas při gynekologické kontrole cítím, jako kdyby mě znovu obkreslovali tužkou nebo mě fotili při té kalibrované stěně. Chovám se pak jako na té protetice či při těch nahatých kontrolách – mám zavřené oči a tím pádem, když nikoho nevidím, tak tam přeci nejsem… To ale uvádím už jen jako úsměvnou perličku.