PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Poněšický J.: Balintovská skupina: Intersubjektivita v psychoterapii

Souhrn: Domnívám se, že právě vznik intersubjektivity je v popředí zájmu mnoha pacientů: Jak nastolit takovou atmosféru ve vztahu, ve které je možno hovořit o velmi osobních problémech bez nebezpečí devalvace? Jak vzniká respekt mezi lidmi, který se mi nedaří dosáhnout? Jak vzniká důvěra, přátelství, stojím si sám nějak k tomu v cestě? Psychoterapeut pak zkoumá, jak se tyto situace opakují ve vzájemném vztahu i jak se na nich sám podílí. To je někdy pro obě strany velmi náročné.

Klíčová slova: intersubjektivita, interakce, ovlivňování

Summary: Poněšický J.: The Balint group: Intersubjectivity in Psychotherapy, PSYCHOSOM 2015; 13(1), pp.22-24

I suppose, most of our patients are interested about how to create the intersubjectivity like to establish such a atmosphere in the relationship, which allows to speak about very personal problems without the danger of humilitation. How to obtain the respect, how arises trust and friendship, why do I fail to achieve it ? Psychotherapist examines the repetition of such situations in the mutual correlation and first of all what is his own part, how he participates on it.

Dovoluji si představit diskusi o velmi častém problému během terapie, zvláště ve vztahu začínajících psychoterapeutů k věkově starším pacientům. Mladá, útlá a na první pohled nenápadná psycholožka představila na psychosomatické klinice 53letého pacienta, který si stěžoval na vyčerpanost. Důvodem prezentace je její obtíž s ním o něčem hovořit a jít takříkajíc do hloubky. Pacient např. zmíní problém sebevědomí, terapeutka jej vybídne, aby o tom pohovořil, avšak pacient si toho sotva všimne a hovoří o svém zaměstnání. Dalším důvodem je fakt, že jí sdělil, že je pro něj jako terapeutka moc mladá a že by chtěl jiného terapeuta, a ona neví, jak na to má reagovat. Jde o 53letého ženatého stavebního inženýra ve vedoucí pozici. Množství práce i odpovědnosti stále přibývá, což jej víc a víc zatěžuje, pracuje a myslí na práci i v noci, což jej vyčerpává. Přesto je ve svém zaměstnání úspěšný a stejně tak je vše v pořádku i v rodině. Se všemi třemi dětmi si rozumí, manželka se o něj stará. Tak mu např. každé ráno položí oblečení na gauč, což mu dělá dobře, přestože si pak vždy obleče něco jiného. Jen sex již léta spolu nemají. Anamnesticky pacient udává, že byl jako dítě veden k píli a výkonnosti, což se stalo i jeho motivem: Když na vysoké škole neuspěl, začal pracovat a vedle toho vystudoval stavební inženýrství. Většina členů balintovské skupiny reagovala na pacienta kriticky, označovali jeho chování za narcistické a devalvující, bez taktu vzhledem k pacientce, analogicky jako ke své ženě: vyžaduje respekt a poslušnost, nechá se obsloužit, a pak sobě i okolí dokazuje, že má vždy poslední slovo. Terapeutky, která se jeho převaze nedokázala ubránit, bylo kolegům líto. Poté se však rozvinula diskuse nad tím, jak se vlastně v těchto interakcích zrcadlí pacientův problém a zacházení s ním. Nebylo těžké uhodnout, že pacient překompenzovává svoje pocity méněcennosti, musí mít vždy navrch, vše pod kontrolou, aby se sám nedostal do slabé pozice: do té vmanévroval referentku. A nejen to; i ona se cítila ve stresu tak jako onen pacient v zaměstnání. Dával jí tak pocítit svůj vlastní psychický stav, jednalo se o formu komunikace? A jak se chovala terapeutka? Reagoval pacient na její osobnost a postoj, a ona opět na jeho reakci? Kladouc si tyto otázky, vrátil jsem se k jednomu jejímu výroku, že by se nejraději pacienta zbavila, avšak že ji i něco podněcuje, aby v jeho terapii pokračovala. „Co to je?“ zeptal jsem se. Odvětila, že je to pro ni i výzva tuto obtížnou situaci zvládnout, či dokonce převrátit, aby měla vedení rozhovoru ve svých rukou. Snadno pak rozpoznala, že právě na to pacient reagoval zvýšeným úsilím, aby měl nad terapií nadvládu. Možná mu na druhé straně chyběl silný partner. Kolegyně si vzpomněla, jak pacient řekl o své ženě, že se s ní nedá o důležitých věcech mluvit. I to by mohlo vysvětlit chování pacienta k terapeutce: Když se mu dala k dispozici jako oběť, zaujal komplementární roli pachatele. Samozřejmě ke konci balintovské skupiny vyvstaly otázky, jak rozpoznat a rozplést, co ke komu patří, kdo si co ve vzniklém intersubjektivním poli řešil – pacient svůj komplex méněcennosti a terapeutka svojí nejistotu. Je pravidlem, že jde oběma stranám pod vlivem terapeutické situace o vlastní terapii, a vyřešení nějakého vlastního problému? A jak je vhodné nyní, v této situaci, na pacienta optimálně reagovat? Někdo navrhl, že by měla terapeutka začít u sebe a např. říct: „Cítím se pod tlakem dostát vašim očekáváním, obávám se, že to nezvládnu. Představuju si, že se podobně cítíte i vy v zaměstnání.“ Někdo na to namítl, že tím terapeutka upřednostňuje svou perspektivu a že se tím nevyjadřuje, co se mezi oběma děje, ono vzájemné ovlivňování, a že by snad stačilo říci: „Nějak to mezi námi nehraje, co se vlastně mezi námi děje?“ Nebo konkrétněji: „Musíme se snažit i zde, v terapii, o to, mít převahu, bojíme se oba selhání?“ Teprve v dialogu obou perspektiv by bylo možno dospět k věrohodnému poznání i ve spojitosti se symptomy, s vyčerpáním. Je pochopitelné, že jde pacientovi i terapeutovi – snad dokonce v prvé řadě – o regulaci vlastní homeostázy, vlastního sebeobrazu a sebejistoty, sebepotvrzení, prosazení se, tudíž ovlivňování svého protějšku, a že je tedy obtížné i v dialogu odhadnout, kdo má na výsledné interakci větší podíl. Navíc: když i jako terapeut vyvolám svou osobností pacientovu reakci, pak v ní uvidím sebe sama. A tak mi nezbylo než na konci balintovské skupiny kolegyni ujistit, že se nám tak vede všem, a že každý, byť sebevíce analyzovaný terapeut má některé nevyřešené problémy, které se snaží zvládnout ve vztahu k pacientům. Jan Poněšický Do redakce přišlo 15. 1. 2015 Zařazeno po recenzi 31. 1. 2015