PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

V sále 15.konference Rok 2014 zcela jistě vejde do dějin české psychosomatické komunity. Posuďte sami. Byl zvolen výbor nové Společnosti psychosomatické medicíny ČLS J.E.P., k jejímuž zrodu po mnohaletém úsilí došlo již na sklonku roku předchozího. Pionýrské pracoviště podílející se na propojení medicíny, psychoterapie, rodinné terapie, tradiční čínské medicíny a dalších přístupů, Středisko komplexní terapie v Liberci, oslavilo 25 let své existence. Časopis PSYCHOSOM, dlouhá léta cizelovaný Vladislavem Chválou a mnoha dalšími kolegy z různých oborů a institucí, byl KONEČNĚ po zásluze zařazen do seznamu odborných, recenzovaných periodik Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Je to povzbuzující zpráva v předvánočním čase, změna pozice časopisu, v níž mnozí možná už ani nedoufali. A k tomu ještě v říjnu proběhla již 15. celostátní psychosomatická konference. Opět v Liberci, opět organizována týmem SKT a opět v architektonicky impozantních prostorách krajské vědecké knihovny. Právě o konferenci bude v této zprávě řeč, i když oslavné věty a úvahy o všemožných důsledcích by si zasloužily i ostatní události zmíněné v předchozím odstavci. Letošní konference s těmito událostmi stejně souvisela. Tématem letošního setkání byla identita psychosomatické medicíny. Téma zcela zásadní, a jak se ukázalo, budící ne zcela jednoznačné závěry. Organizátoři vymezili přednášejícím prostor otázkami, z nichž si dovolím některé lehce parafrázovat: Jaké jsou teoretické, filozofické a etické základy psychosomatické medicíny, již chceme prosazovat a nabízet v rámci naší zdravotní péče? Jaké terapeutické metody v rámci psychosomatické péče považujeme v medicíně za zásadní, akceptovatelné a které už medicínský a zdravotnický rámec přesahují? V čem je přínosná a v čem problematická multidisciplinárně (bio-psycho-sociálně) orientovaná, týmová spolupráce v psychosomatické medicíně? Jaké jsou její formy? A jaké jsou s nimi u nás zkušenosti? Jak vyučovat psychosomatickou medicínu na lékařských fakultách a pak v rámci postgraduálního, celoživotního vzdělávání u již specializovaných lékařů? Jaké dovednosti je třeba rozvíjet k tomu, aby se lékařům dařilo aplikovat bio-psycho-sociální přístup a psychosomatickou perspektivu v klinické praxi? O jaký výzkum by se měla opírat psychosomatická medicína, aby její existence v prostředí ČLS J.E.P. neměla krátké trvání? Složité otázky otevírají prostor k rozmanitým odpovědím. Není tedy divu, že na liberecké konferenci vystoupili přednášející s různými názory, s různou zkušeností a s různým pracovním zázemím. A diskuse stála za to, bezprostřední i ta následná v kuloárech. Prezident 15. konference Marek Orko Vácha I když v programu nechyběly ani ryze klinicky zaměřené příspěvky, většina přednášek se (více či méně) dotýkala tématu identity psychosomatiky. A to jako tzv. samostatného oboru, celkového pojetí medicíny, ale také identity těch, kdo se k psychosomatické medicíně hlásí. Někteří přednášející (J.Kabát, A. Fürst) se zamýšleli nad osobní cestou a vývojem vlastního, k psychosomatické perspektivě tíhnoucímu, sebepojetí. Příspěvky Jaromíra Kabáta i Aleše Fürsta ve své výstižnosti, humoru a zdravé sebereflexi připomněly mnohým účastníkům ledacos z jejich vlastního hledání, tápání, vymezování se, včetně rozmanitých prožitků, které se na takové klikaté cestě zpravidla objevují. Za přínosné osvěžení konference a diskuse o identitě psychosomatické medicíny lze považovat účast zahraničních hostů, profesorů Loewa a Weisse z Německa a Rakouska. I když má česká psychosomatická obec dlouhou tradici a výsledky mnohaletého úsilí jejich členů jsou úctyhodné, můžeme se od sousedů inspirovat a některé jejich postřehy na další cestě k upevnění psychosomatiky využít. Komentáře profesora Loewa k výuce psychosomatiky na lékařských fakultách a následná debata o posílení pozice psychosomatické medicíny nejen v akademickém prostřední vyústily v jeho nabídku podělit se o zkušenosti s prosazováním psychosomatické perspektivy. Etickou perspektivu v pohledu na zdraví, nemoc, medicínu a rozvoj poznání vnesl do programu konference Marek Vácha. V pečlivě připravené prezentaci svědčící o širokém rozhledu přednášejícího a zároveň jeho schopnosti klást důležité otázky zbyl prostor také pro humor a sebeironii. V jiném zajímavém příspěvku socioložka Eva Křížová seznámila publikum se svým erudovaným pohledem na problematiku tzv. alternativní a komplementární medicíny. Tématu se věnuje dlouhodobě, na jejím příspěvku to bylo znát a odpovídající text zařazený do obsahu tohoto čísla PSYCHOSOMU by měl být povinným úvodním textem k danému tématu pro studenty medicíny. Nemluvě o výborné publikaci o problematice alternativní medicíny, kterou Křížové a kolektivu dalších autorů nedávno vydalo nakladatelství Karolinum. Podnětnou diskusi vzbudily příspěvky věnované výuce psychosomatické medicíny na lékařských fakultách v pregraduálním studiu (Strobachová, Skorunka). Zdá se, že není tak snadné dosáhnout shody v tom, čemu by studenti medicíny měli být v rámci výuky psychosomatiky vystaveni.   Otázka náplně předmětu v pregraduálním studiu, vyváženosti mezi teorií, praxí, výzkumem, sebepoznáním a rozvojem dovednostní je závislá nejen na představách a zkušenostech potenciálních vyučujících, ale také na personální situaci a v neposlední řadě na vstřícnosti vedení kateder a fakulty. Na konferenci pochopitelně vystoupili i další přednášející, jež vzhledem k jejich věhlasu a pracovitosti na poli psychosomatiky není snad třeba zmiňovat. Příspěvky Karla Balcara, Vladislava Chvály, Radkina Honzáka, Jana Poněšického, Jiřího Šimka a Ludmily Trapkové a dalších si uchovaly tradičně velmi dobrou úroveň. A všichni zmínění i nezmínění opět ponoukali k přemýšlení a k otázkám. Audiozáznamy jsou k dispozici na webovských stránkách konference a někteří přednášející dali k dispozici i své prezentace. Z průběhu 15.konference Ještě je třeba zmínit panel věnovaný týmové práci, v němž vystoupily týmy dvou předních psychosomaticky orientovaných pracovišť – Střediska komplexní terapie v Liberci a Psychosomatické kliniky v Praze. Zkušenosti na poli interdisciplinární spolupráce sdílené členy jednotlivých, v lecčems podobných a zároveň odlišných týmů, představovaly velmi cennou inspiraci pro každého, kdo se o podobnou spolupráci snaží nebo plánuje pokoušet včetně pohybu v tzv. mezioborovém rozhraní. Kolegové, kteří byli ochotni se o svou zkušenost v rámci konference podělit, si zaslouží obdiv. Za odvahu i otevřenost, s níž hovořili o své zkušenosti před početným publikem. Práce v týmu přináší mnohé výhody, ale zjevně má také svá úskalí. Není překvapivé, že panel věnovaný týmové spolupráci měl bezprostřední odezvu a dozvuky v kuloárech. Ani ty nebyly překvapivě jednoznačné. Zazněly více či méně opatrné hlasy, že týmová spolupráce, ale i práce s tzv. psychosomatickými pacienty není vždy jednoduchá. Někteří účastníci v zákulisí dali najevo, že nestačí mluvit jen o tom, co se daří, jak je interdisciplinární spolupráce skvělá a přínosná. Že je potřeba více prostoru pro diskusi o problematických a obtížných aspektech této formy klinické praxe, jakož i celé terapeutické práci s tzv. psychosomatickým pacientem. Záměrně tuto odezvu zmiňuji bez pověření jako možnou inspiraci pro debatu o tematickém zaměření příští konference. Činím to s vědomím, že není lehké najít tu správnou cestou mezi otevřenou, neobviňující diskusí o těžkostech spjatých s terapií v této oblasti na jedné straně a pesimistickým pohledem zahrnujícím sebelítostivé stížnosti na všemožné překážky a protivenství na straně druhé. Co říci na závěr? Opět se nelze obejít bez poděkování a vyjádření obdivu. Organizátorům letošní konference se znovu podařilo vytvořit přátelskou, otevřenou a vstřícnou atmosféru, tak vzácnou v dnešním světě, zvláště srovnáváme-li s tradičními konferencemi v oblasti biomedicíny. Díky pečlivé organizaci a důrazu na přátelské klima jsou psychosomatické konference již několik let prostoročasem umožňujícím setkání podobně smýšlejících lidí z různých profesí a vědních oborů, kolegů s různorodou klinickou, výzkumnou a/nebo pedagogickou praxí (případě s různě namixovanou kombinací), bytostí s rozmanitou životní zkušeností. Možná, že atmosféra konference souvisí i s tradičním místem konání akce. Vždyť liberecká krajská vědecká knihovna je Stavbou smíření, připomínkou tragických momentů historie i příslibem dialogu a vzájemného soužití lidí různých vyznání a přesvědčení. Doufejme, že libereckému týmu vydrží síly a odhodlání do dalších let. Již nyní jsou někteří letošní účastníci zvědaví, o čem se bude debatovat příště a zdali se na té šestnácté psychosomatické konferenci sejdeme v tak hojném počtu jako letos. Cenu Jana Poněšického letos dostali MUDr. V. Chvála a PhDr L. Trapková Chvála a Trapková, Tedex. Foto Roman Dobeš