PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Tom Petty, 2014

Kino Metropol v Olomouci. Místo setkání.   Provokatér, buřič, radikální levičák, užitečný idiot, intelektuální brebta, morální nedochůdče a miss World mezinárodní politiky… Na to, že šlo o první a zřejmě také poslední návštěvu České republiky, vysloužil si profesor Noam Chomsky různorodá označení, vesměs s jasně negativním a odsuzujícím hodnocením. Možná by byl pobaven i poctěn zároveň, vždyť je to k pousmání, když respektovaný jazykovědec a politický aktivista vyvolá svou přítomností a pár diskutabilními výroky takový živelný jazykový vodopád v podobě různých pojmů, kategorií a dehonestujících nálepek. Styl mediálních reakcí vypovídá o všem možném, i o jejich autorech, bez ohledu na kontroverzi některých Chomského výroků. Mohli bychom se zajímat, kdo otce moderní lingvistiky, jak je některými svými kolegy Chomsky nazýván, uvedenými nálepkami počastoval, z jakých postojů a politické orientace dotyčný vycházel. Ale je otázkou, zdali směřováním diskuse tímto směrem nepodpoříme nemístnou názorovou polarizaci, archaické dělení politické diskuse a občanských témat na pravicové a levicové a v neposlední řadě i nízkou kulturu naší mediální scény. Sám nepatřím k těm, kdo zaslepeně uctívají autority. Můj postoj k autoritám v určitém vývojovém období v nadsázce nejlépe vystihuje název knihy psychoterapeuta Sheldona Koppa: „If you meet Buddha on the road, kill him.“ Rezervovaný postoj si zachovávám nadále, zvláště k „autoritám“ samozvaným, přesvědčeným o své vlastní výlučnosti, usilujícím o moc a privilegia. Až od Noama Chomského jsem se dozvěděl, že jsem vlastně anarchista. Stále špatně snáším manipulativní novinářskou zkratku, osobní útoky zakrývající absenci věcných argumentů, cílenou selekci informací a poznatků v jednostranném a ideologicky zabarveném stylu referování o věcech veřejných, současných problémech a budoucích výzvách. Mluvím o stylu, který se v určitém období téměř stal normou v tištěných médiích a televizních zprávách nejen v našem jazykovém prostoru, v němž si někteří na svobodu projevu a názorovou pluralitu někdy jen hrají. Tam, kde chybí schopnost věcné diskuse podložené znalostmi a pádnými argumenty, se objevují osobní, urážlivé a často ničím nepodložené výroky. Ostatně na tyto komunikační strategie Chomsky sám v minulosti opakovaně upozorňoval. Debatu o jeho přínosu k rozvoji jazykověd ponechám ctihodným lingvistům, mezi něž nepatřím. Stejně tak nemohu diskutovat o všech tématech, jimž se Chomsky věnuje v rámci své široké publikační aktivity. Netroufám si posuzovat, zda je Noam Chomsky spíše libertariánským socialistou, anarchosyndikalistou, antisemitou nebo snad levicovým extremistou. Ale shodou okolností jsem byl 4. června 2014 v Olomouci, v sále kina Metropol zcela zaplněném studenty, akademiky, intelektuály a dalšími zvědavci, kde Noam Chomsky vystoupil v předem připravené a moderované debatě. Pozorně jsem poslouchal a průběžně si dělal poznámky. A v následujících dnech jsem se nestačil divit nad stylem a obsahem mnoha textů v českých médiích, které se objevily v reakci na Chomského veřejná vystoupení. Zvláště když téměř všichni komentátoři reagovali pouze na jeden či dva výroky vytržené z kontextu, někteří od sebe navzájem opisovali, jiní si nedali práci s ověřováním minulých tvrzení a většina ignorovala závažná témata současnosti, ke kterým se Chomsky v Olomouci vyjadřoval. Myslím si totiž, že bez ohledu na to, zda ve všem s Noamem Chomským souhlasíme, mnohým z jeho názorů stojí za to naslouchat a diskutovat o nich. Týkají se totiž palčivých fenoménů našeho současného, globálně propojeného světa. Světa, v němž se rychle objevují nečekané i očekávatelné výzvy a některé z dřívějších konfliktů přetrvávají v jen lehce pozměněné podobě. Navíc se pozvolna rýsují problémy, jež si mnozí z nás méně prozíravých zatím ani neumíme představit. Debata s Chomským naznačuje, jak se může vyvíjet náš společný prostor v závislosti na tom, jak konstruujeme svá porozumění, jakým způsobem používáme jazyk a jaké to má následky. Jde o to, jaké místo ve světě zaujímáme my, kteří sdílíme některé hodnoty a názory na společenské dění, a zda zůstane nějaký prostor i pro ty, kdo mají na některé věci jiný pohled. Kdo je Noam Chomsky? Profesor lingvistiky a filosofie na Massachusets Institute of Technology (MIT) v Bostonu, jedné z nejvýznamnějších univerzit ve Spojených státech, jež je známá svým důrazem na teoretický a aplikovaný interdisciplinární výzkum. Na MIT působili například matematik Norbert Wiener, astronaut Buzz Aldrin, fyzik Richard Feynman a dalších téměř osm desítek nositelů Nobelovy ceny. Doby, kdy Noam Chomsky zásadně ovlivňoval vývoj v lingvistice, jsou sice dávno pryč, přesto o něm někteří jazykovědci i dnes hovoří jako o Albertu Einsteinovi. Vyjadřují tím respekt k někomu, kdo změnil paradigma oboru a formoval jeho vývoj k současnosti. Je poněkud ošidné se vyjadřovat k tomu, jak Chomsky přispěl k rozvoji lingvistiky, bez důkladné znalosti jeho odborných publikací. Připomeňme jen to nejdůležitější, aby měl čtenář něco málo základních informací. Noam Chomsky je autorem teorie generativní gramatiky. Vychází z předpokladu, že lidská řeč je geneticky „před-programována“. Podle něj existuje jakási základní matrice, z níž se může vyvinout jakýkoli světový jazyk. Tuto matrici, nebo šablonu, nazval univerzální gramatikou, která je vrozená a díky níž se děti snadno a rychle učí mateřskému jazyku. Tento pohled víceméně koresponduje i s perspektivou psychobiologickou. V každém jazyce existuje pro konstrukci mluveného slova pouze omezený počet zvuků. V jejich počtu se liší různé jazykové skupiny. Ale děti až do určitého věku mají tzv. univerzální vývojovou kapacitu pro tvorbu zvuků a hlásek. S tím, jak si děti osvojují mateřský jazyk a jak se také vyvíjí stavba hlasivek, ústní dutiny apod., se ale schopnost využívat univerzální vývojovou kapacitu (a tím snadno učit jakýkoli jazyk) omezuje. Děti tak postupně nabývají vyšších schopností v rodné řeči, ale na úkor svých schopností v jazycích jiných. Chomského teorie v oblasti lingvistiky je stále uznávána, ale pochopitelně byla modifikována a doplňována v souladu s vývojem dalších poznatků. Navíc ji postupně upravoval a doplňoval sám Chomsky. A stala se i terčem kritiky. Polemizovalo se například o příliš velkém důrazu na vrozené dispozice a opomíjení společenských a kulturních faktorů, které se na formování jazyka také podílejí. Chomského teorie, ukotvené zpočátku zejména ve zkoumání angličtiny, nemusí být platné pro jazyky z jiných jazykových okruhů a odlišných kultur. Jako člověka působícího v oblasti duševního zdraví, psychoterapie a rodinné terapie by mě v souvislosti s Chomského jazykovědnou teorií zajímalo mnoho věcí. Například jak rozvoj univerzální gramatiky (a také komplikace tohoto rozvoje) ovlivňují různé psychosociální vlivy. Například fenomén citové vazby, zahrnující vyladění a synchronizaci ve vztahu matka-dítě, působení rozdílných jazykových modů mužských a ženských, mimo jiné také některými lingvisty zkoumané. Tyto faktory totiž v raných fázích vývoje ovlivňují formování, diferenciaci a konektivitu různých neuronálních okruhů a oblastí v mozku, takže by bylo divné, kdyby se to netýkalo těch, které se vztahují k řeči a jazykovým schopnostem. Také by mě zajímalo, co si Chomsky myslí o přibývání poruch vývoje řeči a učení, poruch autistického spektra apod. v posledních dekádách. Je třeba zdůraznit, že Chomského lingvistická erudice nebyla tím hlavním, co část české mediální obce zvedlo obrazně řečeno ze židle. Není ani tím důvodem, proč mám sám potřebu se s odstupem k této události vyjádřit. Kromě svých odborných aktivit se Chomsky pohybuje v oblasti filosofie, politické teorie a politického aktivismu, se zvláštním důrazem na kritiku imperiální politiky (zejména, ale nikoli pouze Spojených států amerických) včetně agresivního prosazování zahraničních zájmů. Dále systematicky vystavuje kritice dominující ekonomický narativ, projevující se v rámci neoliberálních trendů a globalizačních procesů. Chomského odborné jazykovědné zaměření je patrné v jeho analýze mechanismů zneužívání politické moci, kritice selektivní práce s historickými fakty a manipulativních tendencí u různých zájmových skupin. Tato témata nejsou jednou provždy uzavřena, i když se někteří historici a politologové v opojení z dějinných událostí na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století domnívali, že historie skončila a čekají nás jen světlé zítřky. Právě proto považuji vystoupení Chomského za podnětné a mrzí mě, že se většině z diskutovaného nedostalo adekvátní pozornosti. Pro představu vybírám jen útržky témat, která mě zaujala a která jsem stihl kromě pozorného sledování i krátce zaznamenat. Jeden z prvních dotazů směřoval na Chomského vztah k anarchismu. Ten podle něj spočívá v neustálém zpochybňování a kontrole legitimity jakékoli moci. Jsou moc a společenské mocenské struktury ospravedlnitelné? Je dominance jedné skupiny legitimní? Je určitá a udržovaná hierarchie na místě? Cílem takového zpochybňujícího a odhalujícího dotazování není vše bořit, iniciovat bezvládí, absenci struktury a pravidel, ale spíše ozřejmit fungování mocenských skupin, vystavit na světlo problematické společenské praktiky, které nejsou zřejmé, probíhají za zády veřejnosti a k její škodě, a často bývají některými na základě určité ideologie prezentovány jako samozřejmé a jediné možné. Usilování o svobodnou společnost neskončilo ani na Západě. I v zemích, k nimž jsme se pro inspiraci upínali a stále upínáme, je potřeba neustále monitorovat dění, snažit se o transparentní a jasná pravidla, o kontrolu autorit, politické reprezentace a volat ji pravidelně k odpovědnosti. S tím souvisí samozřejmě i usilování o transparentní finanční operace, zvláště nakládá-li politická reprezentace s veřejnými prostředky, s financemi nás, daňových poplatníků. Divím se, že tuto část Chomského vystoupení neocenili v pozdějších komentářích někteří naši euroskeptici, kteří brojí proti bruselské centralizaci moci či nesmyslné byrokratizaci a říkají, že by bylo lepší z Evropské unie vystoupit, protože pak bychom si mohli o všem rozhodovat sami. Jedna z dalších otázek směřovala na otázku bezpečnosti, veskrze aktuální téma přibližně od roku 2001. Co k této věci pravil Chomsky? Každá vláda se zabývá tématem bezpečnosti především proto, aby se udržela u moci. Jejím největším nepřítelem je domácí populace. Ta populace, která si občas (nebo často) dovolí právě tu drzost, že chce vědět, jak je s veřejnými prostředky nakládáno, jak a kdo rozhoduje o věcech, které zasahují každodenní život jedinců a rodin. Hlavně aby veřejnost nebyla moc zvědavá a nechtěla prohlédnout zákulisní jednání, vliv nevolených zástupců, kteří se vetřeli do přízně těm voleným, aby rozhodovali ve prospěch, hádejte koho… Takže nikoli bezpečí populace, ale těch, kdo vládnou, k tomu slouží veškeré kroky k posilování národní bezpečnosti, monitorování, preventivní programy, využívání nejmodernějších technologií, jejichž plný potenciál využívá skupina několika málo hráčů. I v zemích, které považujeme za kolébky demokracie, tíhnou tamní vlády k postoji „vládneme, nerušit“, jak zní titul známé knihy šéfredaktora respektovaného týdeníku. Jako by mělo stačit, že půjdeme jednou za čtyři roky k volbám a v mezidobí už se nemusíme o nic starat. A to nemluvím o tom, jak v zájmu celospolečenské bezpečnosti dokážou různé státní orgány a instituce ve spolupráci s renomovanými firmami v oblasti informačních technologií infiltrovat veškeré naše činnosti, emailovou a telefonní komunikací počínaje, finančními transakcemi a fyzickým pohybem konče. Proti tomu je únik hanbatých fotek několika celebrit mimo zabezpečená mračna slabým odvarem současných možností. Téma volného trhu mohlo být vyvrcholením celého programu. Kdyby o něm s Chomským diskutovali naši přední zarytí ideologové, kariérní ekonomové s prezidentskými ambicemi, nesmrtelní rétoři zvládající mistrně politické hrátky, profesionálové přecházející z univerzitních učeben rovnou do parlamentních lavic nebo odborníci na souběžné vyjednávání mimořádně výhodných zakázek a zdolávání štítů velehor. Jména si, prosím, dosaďte sami. Ale citujme Chomského. Koncept volného trhu je vnucován slabým a činí z nich závislé. Tento koncept není ničím, o co by silní hráči měli zájem. Funguje nejlépe v koloniích (pozn. nebo v montovnách), nikoli v zemích se stabilní a suverénní ekonomikou, která bývá stabilní mimo jiné také díky dlouhodobější vizi, přiměřeným regulacím a transparentním pravidlům hry. Násilné a rychlé vnucení konceptu volného trhu má také destruktivní vliv nebo vede k tomu, že movitější zahraniční vlastníci skoupí co se dá, včetně podniků ve strategicky důležitých odvětvích. A pak vyhrožují, že výrobu přesunou jinam, v okamžiku, kdy zaměstnanci vyjadřují nevoli v souvislosti s pracovními podmínkami nebo se „spravedlivou“ distribucí zisku. Neviditelná ruka trhu (autorovi tohoto krásného slovního spojení bohužel nemohu přijít na jméno) podle některých tvrzení Chomského rozšiřuje možnosti a příležitosti, bohužel jen některým, což v krizových situacích vede například k dobře známému fenoménu maximalizace zisku a socializaci ztrát. Ještě vtipná poznámka Chomského k tomuto tématu: Základní předpoklad ekonomické teorie, že informovaný konzument činí racionální volbu, je zpochybňován v reálném životě každý den. Přesto se některým politikům stále daří veřejnosti namlouvat, že koncept volného trhu je prospěšný, a dokonce prý na něm závisí míra svobody a demokracie ve společnosti. V této souvislosti ještě během diskuse zazněl názor, že v některých podnicích a firmách víceméně bují novodobá forma otroctví. To má výhodu v tom, že člověk je osvobozen od možnosti volby. Na druhou stranu v 21. století není vzácná situace, kdy je člověk závislý na malém či průměrném (ale status quo udržujícím) příjmu a zaměstnání v nedůstojných podmínkách, což ho činí nesvobodným a závislým. Formy zotročování a zneužívání sociálně a ekonomicky slabších či jinak znevýhodněných občanů přetrvávají, jen mají jinou, skrytější podobu. Nejistota v zaměstnání, útlum poptávky, zužující se životní možnosti, stále menší vyváženost mezi soukromým a veřejným sektorem s kumulací finančních prostředků v rukách stále menší skupiny, to vše trápí dnes i země, v nichž střední třída až donedávna neměla obavy o budoucnost svou ani svých potomků. Zahraniční tisk a občas i některé české týdeníky těmto tématům věnují pozornost. V českém denním tisku se ale tato témata objevují sporadicky. Přitom existují seriózní odborné publikace upozorňující na souvislost mezi zmiňovanými jevy a různými projevy stonání těla i duše. A v psychoterapeutických ordinacích se pravidelně setkáváme s rodinami, v nichž se nejrůznější problémy a potíže objevují na pozadí narušených vztahových vazeb a komplikované synchronizace vzájemných potřeb v průběhu vývoje zejména dětí a dospívajících. Ale i v partnerských vztazích. A není to jen z důvodů rodinné patologie. Svou roli hraje zrychlující se tempo života, stoupající nároky na výkon a převažující hodnotová orientace ve společnosti. Chybějící časoprostor nezbytný k rozvíjení a kultivaci mezilidských vztahů, nejen v rodině, ale později nejde ničím plnohodnotně nahradit. Diskutabilní se mi jevil Chomského názor, že v porovnání s obchodní a korporátní sférou jsou univerzity jedním z posledních ostrůvků svobody i anarchie ve společnosti. Sice nedisponují takovými finančními prostředky jako jiné sféry, ale kompenzací je právě více prostoru k tvůrčí realizaci a svobodnému fungování. Divím se, že se všem zástupcům akademické obce a studentům přítomným v kině Metropol nechtělo nesouhlasně křičet. Vždyť tyto ostrůvky postupně mizí nebo se radikálně proměňují, právě vlivem dominujícího ekonomického narativu. Ten u nás stále více prosazují politici a manažeři podléhající iluzi, že vědění, výzkum, tvorba a výchova se dá mechanicky naplánovat, vynutit, vtěsnat do časových termínů nebo do unifikovaných šablon. Z univerzit se stávají masokombináty polotovarů, pardon, polovzdělanců, ověnčených různými tituly a vyprovázených iluzí, že absolvování dané instituce je jistou cestou k uplatnění, k záslužné a dobře ohodnocené práci a vůbec ke splnění amerického snu. Co na tom, že důraz na pouhou kvantitu nevyhnutelně vede ke zhoršování kvality, že prosté mechanické memorování doporučených postupů, direktivně vybraných poznatků, bez absence širšího rozhledu, zkušenosti, vhodného vztahového kontextu přináší pozdější problémy, mnohdy pozorované až v klinické praxi. Co na tom, že prosté absolvování vysoké školy (zvláště za určitých, velmi specifických, podmínek) není vůbec zárukou vzdělanosti společnosti, ani zárukou příznivé pracovní perspektivy. Tyto neblahé trendy se objevují nejen v zahraničí, ale i u nás, a jejich důsledkem je opět nemístná byrokratizace, redukce personálu, nastavování těsných nebo značně selektivních kritérií vědeckého či akademického „výkonu“, upřednostňování některých disciplín a některého výzkumu na úkor jiných a jiného. Podle toho, co se komu momentálně hodí a nehodí, co přináší okamžitý zisk nebo vede k nějakému hmatatelnému produktu (nejlépe opět zpeněžitelnému). Aniž bych chtěl podléhat teorii spiknutí, troufám si tvrdit, že podobný trend opět zvyšuje šanci na to, že méně vzdělaná nebo polovzdělaná společnost bude snáze manipulovatelná a ovladatelná. Došlo samozřejmě i na zahraniční politiku, a to nejen Spojených států amerických. Stojí za to citovat Chomského základní princip, kterého bychom se měli držet. Nesdělil ho spontánně, byl k tomu vybídnut jedním z moderátorů. Jednoduše bychom měli mít stejný metr na spojence i na ty, které za spojence nepovažujeme. To není nic nového pod sluncem, podobně se vyjádřil kdysi i chilský biolog Humberto Maturana. A jeho slovo má váhu, vždyť byl jedním z těch, kdo před brutální diktaturou neodešli do exilu. Neboli držme se univerzálního principu: ta pravidla, jejichž dodržování vyžadujeme od druhých, dodržujme především sami. Jak prosté. Nesděloval něco v tomto smyslu kdysi dávno i Karel Havlíček Borovský ve svém epigramu Verba docent, exempla trahunt? Vyjádřím se i k diskutabilnímu výroku, který některé české komentátory rozpálil do běla. Nesdílím Chomského názor, že disidenti ve střední a východní části Evropy trpěli méně než disidenti v jiných částech světa, např. v Latinské Americe. Jednoduše proto, že mi nepřísluší porovnávat míru utrpení jiných, a to ani v případě, kdy bych měl podobnou osobní zkušenost. Utlačující charakter společenského vývoje v období od konce druhé světové války až po sametovou revoluci, s důsledky pro individuální osudy i občanskou společnost, není na místě relativizovat jen proto, že totalitní nebo militantní režimy v jiných částech světa projevovaly a stále projevují obtížně představitelné a mnohdy drastičtější formy krutosti. Na druhou stranu si stále ještě dobře vzpomínám na podzim roku 1989 a následující devadesátá léta, kdy jsem coby mladý a neklidný muž ostře vnímal tehdejší dění a v rámci možností se na něm i coby student podílel, samozřejmě na té správné straně „barikády“. Z té doby si bohužel vybavím i projevy sebestřednosti některých českých intelektuálů a politiků, kteří nebyli schopni naslouchat zkušenosti jiných, natož kritickým postřehům k naší „nejlepší“ formě transformace společnosti. Etické a právní rozměry nebyly v porevolučním dění prioritou. Již tehdy dominovala ekonomická perspektiva, která byla částečně opodstatněná, ale také ve své jednostrannosti a díky přivřeným očím některých politických reprezentantů umožnila do té doby nevídané „transformace“ a transakce těm rychleji zorientovaným a těm, kdo měli cenné kontakty a informace ještě před zatažením opony. Také si z té doby pamatuji projevy sebevědomí a výlučnosti některých disidentů a „disidentů“, jakož i velmi pružné převlékání kabátů mnohých občanů, kteří se bez skrupulí dokážou prosadit v jakémkoli režimu a jakékoli politické straně. S jediným cílem, urvat, co se dá, obohatit sebe a nás, co „spolu chodíme ve stejně barevném dresu“. Plody tehdejší ignorance a nadutosti, kdy nám neměl nikdo co radit, jsme sklízeli v následujících letech a sklízíme je dodnes. Nejprve v podobě již chronicky známých a kritizovaných jevů, jako byla opoziční smlouva (politický eufemismus pro kartelovou dohodu dvou velkých politických stran o přístupu k penězovodům, rozdělení vlivu a vzájemném krytí zad) nebo rozkrádání veřejných prostředků umožněné absencí spravedlivé, a především transparentní soutěže (opět pro to máme krásné neologismy, jako je tunelování či odklonění). Později přišlo na řadu prorůstání soukromého sektoru s politickými stranami a právním systémem, vznik nových podnikatelsko-politických subjektů a zárodky oligarchizace, známé z jiných zemí. To vše částečně jako důsledek deziluze veřejnosti a naprosté ztráty důvěry ve standardní mechanismy demokratického systému. Současná kritika klientelismu, nepotismu a korupce prolézající českou společnost se objevovala sporadicky i v devadesátých letech, ale její autoři byli považováni za škůdce rodící se „demokracie“ a obvykle se setkávali s podobnými nálepkami jako nyní Chomsky. Trvalo to přes dvacet let, než si tyto a podobné doprovodné jevy „revolučního“ dění a následné transformace vysloužily konzistentnější kritiku novinářů a odpor veřejnosti. Bohužel určité tendence „normalizačního“ myšlení z mediálního prostoru nezmizely ani dnes. Když přední český psychiatr, uznávaný vědec a plodný publicista v rozhovoru pro Český rozhlas řekne, že udělení nejvyššího vyznamenání Chomskému českou Akademií věd je tak strašná ostuda, asi jako kdyby dali medaili Josefu Mengelemu, tak nevím, co si mám myslet. Jen mě napadne, že sebelepší mnohovrstevné vzdělání, včetně zahraničních pobytů, ani bohatá životní zkušenost nejsou stoprocentní prevencí proti tak hloupému výroku, který zní přijatelně maximálně z úst Zeleného Raoula. Když jeden z novinářů Lidových novin napíše, že česká veřejnost si Chomského zapamatuje jako muže, který relativizuje újmy východoevropských disidentů, musím se, alespoň někde ozvat. Není mi lhostejné, když agilní novinář vytrhne jednu dvě věty z kontextu diskuse o určitém tématu, aby splnil zadání a zařadil se do té správně řvoucí smečky. I kdyby to bylo v médiu s mnohem menší vlivem, než mají naše bulvární a polo-bulvární deníky, jejichž vlastníci a někteří zaměstnanci se čím dál více ocitají ve střetu zájmů. Byl jsem jedním z těch, kdo Noamu Chomskému v olomouckém kině Metropol pozorně naslouchali a nezaregistroval jsem na místě v souvislosti s jeho diskutabilním výrokem žádný výrazný povyk. Asi jsem ho v zaujetí přehlédl nebo jsem byl jinak naladěn. Přišel jsem s prostou zvědavostí člověka, který má o Chomského aktivitách mírné povědomí a kterého zajímá, jak se vyjádří k problematickým jevům a turbulencím dnešní doby. A můj celkový dojem z akce nebyl kdovíjak nadšený, z důvodů, které ještě uvedu. Ale mnohé z řečeného mě zaujalo a všímal jsem si soustředěného publika, které sál kina zcela zaplnilo a z větší části na konci diskuse aplaudovalo Chomskému ve stoje. Možná v sále převažovala lůza, naivně-idealističtí studenti, kteří se provinili mimo jiné tím, že dřívější doby nezažili. Anebo lidé s odpudivými levičáckými názory a morální nedochůdčata, vyjádřím-li se stejnými slovy jako autor zesměšňujícího článku v Lidových novinách. Nebo že by některé z názorů jednoho z intelektuálů současnosti přeci jen měly nějakou váhu a rezonovaly s uvažováním dalších lidí různých generací, kteří jsou schopni kriticky nahlížet nešvary dnešní doby? Byť jsem s mnohými postřehy Chomského souhlasil, jiné mě zaujaly a nad ostatními jsem byl nucen přemýšlet, přeci jen jsem byl z aranžmá jeho vystoupení v Olomouci poněkud rozpačitý. Akce probíhala tak, že pozvaný řečník v podstatě monologicky odpovídal na otázky vybrané přítomnými moderátory, kteří někdy předkládali dotazy již formulované předem jinými, anebo se dotazovali Chomského na to, co je samotné zajímalo. Dotazovaný odpovídal soustředěně, byť poněkud volným tempem. Bylo zřejmé, že má vše promyšlené (však některé názory opakuje léta) a opřené o důkladnou znalost problematiky a relevantní literatury. Někdy ale jeho sdělení vyznívalo monotónně, příliš zdlouhavě, někdy se Chomsky opakoval nebo hovořil příliš obecně. Debata tak postrádala dynamiku, prvek zdravé polemiky, možnost reagování na tázané i odpovídané. Coby zástupce publika jsem se cítil trochu jako ve svěrací kazajce. Anebo jako posluchač, který dostal šanci naslouchat jedné z respektovaných autorit, o jejíchž myšlenkových pochodech a názorech není nutné diskutovat ani pochybovat. Stačí je pasivně vyslechnout. Tak rád bych se v návaznosti na některá tvrzení Chomského na něco doptal, sdílel svou asociaci a také někdy polemicky reagoval. Je možné, že organizátory vedla k takovému aranžmá dohoda s Chomským, pro kterého muselo jít vzhledem k jeho věku o dosti náročný podnik. Možná někoho napadne, zda tento text patří do časopisu, jako je Psychosom. Je pravdou, že vyváženější článek, pozastavující se věcně nad Chomského přínosem k jazykovědám a společensko-politické diskusi, by se měl objevit ve stejných médiích, v nichž převažovaly hostilní a nactiutrhačné komentáře. Ale copak psycho-somatické projevy našich organismů, manifestující se v průběhu našich životních příběhů, nejsou ovlivněné i společenskými procesy? Nejsou různé formy útlaku, nesvobody, neférového jednání a zneužívání moci podhoubím pro stonání těla i duše nejen jednotlivců, ale i celých společenství, jak si v dobách minulých pozorně všímali filosofové, antropologové, sociální psychologové i samotní psychoterapeuti? Neodráží etika rodinných vztahů a rodinná dilemata prezentovaná v psychoterapeutických ordinacích v některých případech aktuální i dřívější společenská témata, konflikty a proměny? Neměli bychom se jako příznivci psychosomatického pojetí medicíny zajímat o širší, společensko-politický kontext a být v něm aktivní, jinými slovy občansky angažovaní v rámci svých možností, v rámci svého lokálního působení? A je vůbec možné veškeré neduhy těla a duše léčit v ordinaci, když může jít o důsledky závažnějšího procesu úpadku společnosti a celé lidské civilizace, jak upozorňují někteří historici? Není právě jazyk, vedle biologických procesů, tou významnou silou, jíž bylo obdařeno lidské zvíře, silou, která umožňuje člověku rozdělovat a spojovat, vylučovat a integrovat, polarizovat a sjednocovat, pojmenovávat, a tudíž konstruovat? Ještě jedna poznámka: Jeden z komentátorů vystoupení Chomského v České republice a následného mediálního běsnění neodolal a obrátil se přímo na hlavního protagonistu té tragikomedie, v tu dobu se již nacházejícího v bezpečí své imperiální velmoci. Přetlumočil Chomskému několik titulků kritických článků a dotázal se ho, zda ho reakce českých médií v něčem překvapuje. A Chomského odpověd? „Nepřekvapilo mě to ani v nejmenším. Je to standardní způsob, kterým politruk reaguje na kritiku státního náboženství. Nebudu tím ztrácet čas. Koneckonců už jsem odpovídal na podobné pokřiky komunistického tisku v době, kdy stejné typy lidí vládly tehdejšímu Československu.“ Obdivuhodná schopnost ve zkratce vystihnout „univerzální gramatiku“ české mentality u člověka, který podle jednoho z našich bývalých ministrů zahraničí údajně prožil většinu svého života v bostonských kavárnách a bezpečí univerzitního kampusu. Možná některému ze čtenářů bude připadat, že jsem nekritický, nebo že o věci pojednávám jednostranně. Je to tak, jsem především na své straně, ale občas také na straně těch, kteří doplácejí na ty způsoby konstrukce skutečnosti, jež udělují (tak jako mnohokrát v minulosti) privilegia jen některým a neměří všem stejným metrem. A ještě vytvářejí dojem, že tak je to jedině správně, že nespokojenost nebo neschopnost se přizpůsobit je projevem slabosti, malou odolností nebo vadou charakteru. A o případné výtce nekritičnosti si myslím, že je to přesně naopak. Několik posledních let mě jsou stále protivnější kupící se pesimistické postřehy filosofů, jazykovědců, sociologů, politologů, jako jsou například Zygmunt Bauman, Noam Chomsky, John Gray nebo Konrad Paul Liessman. Možná jsou mi protivní z toho důvodu, že k pesimistickému vidění skutečnosti mám sám sklony, ale nedokážu je zpracovat tak tvůrčím způsobem. Ale je tu jiná věc. Jakkoli jsou postřehy těchto myslitelů k různým problémům současnosti výstižné, až na výjimky mají podobu prostého popisu tristní situace. Detailního, přesného, analytického pohledu, ale bez nabídky nějaké perspektivy, nějakých možných a nadějných kroků směrem k postupnému, byť třeba zdlouhavě se rodícímu, zlepšení. Možná nám jen prozatím chybí nějaký velký příběh, který by nás strhnul, přivedl k sobě, ke společně sdílenému a svobodně přijatému úsilí, s přesahem našich rozmanitých individuálních osudů. Tak to alespoň kdysi naznačil Milan Machovec, přední český filosof. Otázka je, zda takový velký příběh, pokud se objeví, bude mít podobu obdivuhodného vzepětí lidskosti, nebo naopak nelítostné, zničující laviny. Tak jako mnohokrát v minulosti. Přiznám se, že dění na evropském kontinentě i v jeho těsné blízkosti spolu s návratem některých postupně zapomínaných či ignorovaných společenských fenoménů (připomenutých i v „debatě“ české mediální scény s Noamem Chomským) mě k optimismu nevybízí. MUDr. David Skorunka, PhD. na 15.konferenci psychosomatické medicíny   Do redakce přišlo: 20. 10. 2014 Po recenzi zařazeno: 30.11. 2014     Inspirující zdroje:  

1. Bárta, M. (2013) Civilizace a dějiny; Historie světa pohledem dvaceti českých vědců. Praha: Academia.
2. Bauman, Z. (2004) Individualizovaná společnost. Praha: MF.
3. Fischer, P. (2014) Opravdu užitečný idiot Noam Chomsky. http://dialog.ihned.cz/c1-62329770-opravdu-uzitecny-idiot-noam-chomsky; vyhledáno 14.6. 2014.
4. Freisler, E. (2014) Konec amerického snu. Lidové Noviny. 16.8.2014. s. 19-20.
5. Goswell, D., Gordon, P. (2007) Chomsky for Beginners. Danbury: For Beginners. http://www.arvindguptatoys.com/arvindgupta/chomsky-beginners.pdf
6. Gray, J. (2004) Heresies; Against Progress and Other Illusions. London: Granta Books.
7. Honzejk, P. (2014) Chomského pravda je pravdou hlouposti. http://dialog.ihned.cz/c1-62302200-chomskeho-pravda-je-pravdou-hlouposti; vyhledáno 14.6. 2014
8. Houda, P. (2014) Mluvme s Noamem Chomským. http://ceskapozice.lidovky.cz/mluvme-s-noamem-chomskym-0xr-/tema.aspx?c=A140619_172305_pozice-tema_paja; vyhledáno 23. 6. 2014
9. Höschl, C., Senková, Z. (2014) Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 11. června. http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/1361614. vyhledáno 14. 6. 2014.
10. Chomsky, N. (2006) Hegemonie nebo přežití. Praha: Mladá Fronta.
11. Chomsky, N. (1999) Powers and Prospects: Reflections on Human Nature and Social Order. London: The Eletronic Book Company Ltd
12. Jaggi, M. (2001) Conscience of a nation. The Guardian Profile: Noam Chomsky. http://www.theguardian.com/books/2001/jan/20/society.politics; vyhledáno 14. 6. 2014.
13. Jandourek, J. (2014) Chomsky řekl, že se tu za komunistů tolik netrpělo. Škoda, že tu nebyl. http://www.reflex.cz/clanek/komentare/56947/jan-jandourek-chomsky-rekl-ze-se-tu-tolik-za-komunistu-netrpelo-skoda-ze-tu-nebyl.html; vyhledáno 16. 6. 2014.
14. Joch, R. (2014) Morálním nedochůdčetem v 85 letech. Lidové Noviny. 7. 6. 2014. s. 12.
15. Kašpárek, M. (2014) Chomsky: byznys nestojí o volný trh, byznys stojí o moc. http://www.penize.cz/spotrebitel/286960-chomsky-byznys-nestoji-o-volny-trh-byznys-stoji-o-moc; vyhledáno 10.9.2014
16. Kopp, S. (1976) If you meet Buddha on the road, kill him. London: Bantam Books.
17. Liessman, K. P. (2009) Teorie nevzdělanosti. Praha: Academia.
18. Liessman, K. P. (2014) Chvála hranic; kritika politické rozlišovací schopnosti. Praha: Academia.
19. Machovec, M. (1998) Filozofie tváří v tvář zániku. Praha: Zvláštní vydání.
20. Maturana, H., Poerksen, B. (2004) From Being to Doing; The Origins of the Biology of Cognition. Berlin: Carl-Auer.
21. Michel, G. F., Mooreová, C. L. (1999) Psycho-biologie; biologické základy vývoje chování. Praha: Portál.
22. Pehe, J. (2014) Trapný spor o utrpení disidentů. http://www.novinky.cz/komentare/338847-komentar-trapny-spor-o-utrpeni-disidentu-jiri-pehe.html; vyhledáno 8. 9. 2014
23. Přibáň, J. (2014) O kritickém myšlení. http://www.advojka.cz/archiv/2014/13/o-kritickem-mysleni ; vyhledáno 18. 6. 2014
24. Rapley, M., Moncrief, J., Dillon, J. (2011) De-medicalising Misery; Psychiatry, Psychology and the Human Condition. London: Palgrave Macmillan.
25. Rusek, M. (2014) Skutečný humanista: Chomsky nebo Havel? http://www.evropsky-rozhled.eu/skutecny-humanista-chomsky-nebo-havel/; vyhledáno 14. 6. 2014.
26. Rychlík, M. (2014) Sebestřední Východoevropané. Lidové noviny, 5. června 2014, s. 5.
27. Tabery, E. (2008) Vládneme, nerušit; Opoziční smlouva a její dědictví. Praha: Respekt Publishing.
28. Veselý, D. (2014) Chomského návštěvy ČR na kost obnažila nevzdělanost a ignoranci mnoha Čechů. http://www.blisty.cz/art/73510.html ; vyhledáno 12. 6. 2014
29. Weiss, M. (2014) Ať sem lidé jako Chomsky nejezdí. http://echo24.cz/a/wKhc8/at-sem-lide-jako-chomsky-nejezdi; vyhledáno 14. 6. 2014.