PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

(Eseje, úvahy) Souhrn: Šikl J.: Psychoterapie jako spirituální praxe. PSYCHOSOM 2014; 12(4), s. 204- 301 Nejsou dnešní důvody, proč lidé přicházejí do psychoterapie, podobné či totožné se starými „duchovními“ cíli, pro které lidé vyhledávali místa vhodná k duchovní transformaci? Není psychoterapie úsilím o vnitřní změnu a proměnu, kterému by před 150 a více lety šlo jen těžko porozumět jinak, než jako duchovnímu úsilí? Není psychoterapie (také) novou verzí spirituální praxe? Přednáška se snaží rozpoznat a pojmenovat "Pojmy odjinud" - psychoterapeutické pojmy "vypůjčené" z jiného, originálnějšího - duchovního kontextu. Pod úhlem tohoto paradigmatu se autor zabývá pojmy, jako je: pozornost, přítomnost, bdělost, paměť, svoboda, vztah, a některé typické koncepty a obsahy psychoterapie, jako je přenos, čin a sen. Snaží se pochopit, proč jiné (podobně základní koncepty) zahrnuty nebyly. Například pokání a oběť. Závěrem se vrací k psychoanalýze, ke svému základnímu přístupu, a kontextu jeho vzniku. Snaží se zjistit, proč se psychoanalýza - "individualistická vize" distancovala od náboženského obsahu. A přemýšlí, proč a jak Jungova psychoanalýza (další přístup autora) dokončila tento základní "gestalt".

Summary: Šikl J.: Psychoanalysis as a spiritual practice? PSYCHOSOM 2014; 12(4), pp. 294- 301 Isnt current psychoanalytical and psychotherapeutical effort to support internal change of the client the analogy of old effort to transformation? Would you consider such method to something other than a spiritual effort to spiritual growth around 150 years ago? Wouldnt one have seen it as spiritual practice? The lecture attempts to recognize and name "Concepts from elsewhere" - psychotherapeutical concepts "borrowed" from another, more original - spiritual context. With help of this paradigm author looks at concepts such as: attention, presence, alertness, memory, freedom, relationship, and some typical concepts and contents of psychotherapy such as transference, act and dream. He tries to understand why the other / similarly essential concepts / were on included. For example penance and sacrifice. In conclusion, he returns to psychoanalysis, his basic approach, and context of its origin. He is trying to identify why psychoanalysis - the "individualist vision" remained "distanct" to religious content. And he meditates why and how Jungian psychoanalysis /the second approach of the author / completes this essential "gestalt".

Mgr.Jan Šikl   Úvod Nejsou dnešní důvody, proč lidé přicházejí do psychoterapie, podobné či totožné se starými „duchovními“ cíli, pro které lidé vyhledávali místa vhodná k duchovní transformaci? Trápí nás dnes jiné problémy a otázky, či jsou dnes jiná jen jejich pojmenování? Nesou naše dnešní těžkosti, jmenované v psychiatrickém, psychoterapeutickém, či jiném žargonu našich škol a přístupů, v sobě „staré zakázky“, staré důvody, které „lidi vyháněly na cesty do Delf, či Eluzíny“, do změněných stavů vědomí, na pouti, k mystériím, k přechodovým rituálům, k pokání a duchovnímu obrácení? A to v nejširším slova smyslu, raději bez dalšího rozlišení, zda je tím myšleno překročení ega, dosažení nirvány, či spočinutí v Bohu… Změnilo porozumění příčinám naše „horizonty naděje“, nebo se změnil člověk? Lze a má smysl, pod dnešními depresemi, osaměním, strachem ze samoty, pocity odcizení, vztahovými problémy, identitními problémy, závislostmi, sexuálními problémy či stesky typu „nejsem sám sebou“ rozpoznat staré, vlastně univerzální motivy lidské nespokojenosti? Je to krok zpátky od dosažené diference k nerozlišenosti, či to může být smysluplný pohyb zpátky k původním kontextům „onemocnění“? Má smysl krok zpátky do doby, než se rozevřely „nůžky“ vědních oborů, na kterých stojí naše profesionální identita? Nebo jinak: Není psychoterapie úsilím o vnitřní změnu a proměnu, kterému by před 150 a více lety šlo jen těžko porozumět jinak, než jako duchovnímu úsilí? Není psychoterapie (také) novou verzí spirituální praxe? Po staletí v minulosti by to možná byl jediný představitelný kontext a rámec pro takový proces. To možná spíše ten náš dnešní sekularizovaný rámec a kontext je netradiční a neobvyklý. Možná nejistý v sobě a svou identitou, sám v jakési narcistické vývojové krizi vlastní adolescence, si urputně trvá na své separaci a autonomii. A také na tom, že může stát sám o sobě. A opravdu může? Pokud je to tak, neměla by se psychoterapie více ohlížet a znát ke své tradici, po rodičích, po příběhu, ze kterého se vydělila? Úsilí k čemu? Nepsychologickým jazykem: k pravdě, svobodě, změně myšlení a hodnot, změně vztahů k bližnímu. Nejde o staré pojmy, jako jsou obrácení, metanoia a smíření? Jak se to děje, jak se to dělá? Skrze přijetí vlastní minulosti? Sebepoznání, nalezení svého já a jeho překročení? Smíření se sebou? Nezaznívají v tom, v nové dikci, staré univerzální a duchovní cíle? Mohly by se nějak takhle jmenovat, či vlastně jak? Tedy psychoterapie jako duchovní úsilí, jako spirituální hnutí a hledání, jako nová kapitola ve staré knize tohoto snažení? „O všenápravě věcí lidských?“ Úsilí o nápravu svého života z rozpoznání, že nežiji dobře? Že můj život není v pořádku, a ani já? Že mu něco chybí, že neteče, nemá směr, nedává mi radost a smysl? Že neumím být dobře s lidmi, mít rád? Že nejsem sám sebou, že nejsem ve spojení se smyslem „věcí“? Kudy a co vzít s sebou na tuto cestu? Nutně rozpoznání jakéhosi středu uvnitř sebe, zaslechnutí hlasu pravého já, bytostného já, selbst. Jak vratké pojmy. To snad už lépe, že „před kostelem - hádala se duše s tělem“. Odvahu to vidět, nutno vzít s sebou. Směšná je častá výmluva „odpíračů“, že psychoterapie je pro slabochy. Kolik odvahy je k ní třeba! Odvahy k přiznání skutečného stavu věcí. Nezbavit se jich projekcemi, nepotlačit, nevytěsnit, nepopřít. Často doslova dotlačeni bolestí, často symptomy, které si jako symboly onemocnění trvají na svém. Symptomy, často nejvěrnější naše část a hlas, který si trvá na svém proti nám samým. Jak často a jak velmi se jej chceme zbavit, aby věci mohly zůstat postaru! Má tedy cenu mluvit o nových způsobech staré cesty? Zahlédl jsem, a to je místo mé vstupní inspirace, že během psychoterapie, pod ní, „běží“ ještě něco jiného, že v psychoterapii je potenciál úsilí a péče ještě o určité jiné obsahy a že psychoterapie vyvinula speciální dovednosti o ně pečovat a usilovat. Možná jaksi mimoděk, na pozadí jejího vědomého úsilí, probíhají paralelně duchovní procesy. Prozrazují je určitá slova, která jistě patří do psychoterapie, zdomácněla tady, ale je otázka, kde byla původně doma. Odkud jsme si je přivezli a vypůjčili, dobré by bylo minimálně uznat, že patří i někam jinam. Chtěl bych tak trochu zkusit „napínat“ některé pojmy, aby si rozpomněly… Psychoterapie jako úsilí a péče o pozornost, bdělost a přítomnost. Specifická je péče o sen, pozornost ke snu a snění, protože sen pomáhá do přítomnosti obsahům, které bdělí a vědomí nevidíme. Jako péče a úsilí o čin, svobodu, vztah a lásku, celost a pravdivost. Sebe, já. Napadají vás další? Nemyslím, že výčet je úplný, ani že se umím tématu úplně zhostit. Prostě jen nápad k rozvíjení, zahlédnutí kontextu něčeho, co zde před námi běžně je. Ostatně ten nápad přišel v noci, uvědomil jsem si najednou zcela jasně, že psychoterapie je spirituální úsilím nenáboženského světa.  

Přítomnost, bdělost, tady a teď

Psychoterapie vyvinula pozoruhodnou reflexi významu malého a skrytého. Nevědomého, zavrženého, popřeného, vytěsněného, nechtěného, bagatelizovaného (těchto malých bratří naší přítomnosti) – vlivu, této stínové dimenze, která vytlačena do nevědomí, neviděna, významně ovlivňuje, či dokonce vytváří „teď“ naší mysli. Jak relativní je „velikost“ co do vlivu na přítomnost. Jak „malé a skryté“ ovlivňuje více než velké, viditelné, vědomé, chtěné a proklamované. Jak se „hodnota“ okamžiku rodí ze subjektu a není jen reakcí na vědomou a vnější realitu. Psychoterapie a zde psychoanalýza zvlášť vytvořila jedinečnou časoprostorovou „Petriho misku“ jako rámec, kde se daří speciálním pozorováním. Metodou volných asociací, a jiné školy různě jinak, dostává do přítomnosti a reflexe obsahy, které by jinak zůstaly za dveřmi našeho vědomí. Takto jsou vtahovány dovnitř vztahové i prostorové přítomnosti a zde, často skrze různé překážky, psychosomatiku a odpory, zvedány do slov a vědomí. Přítomnost se stává celistvější. A to nejen o nějaké neutrálně objektivní fenomény, ale i o vědomí mechanismu, jak a proč tyto obsahy nemohou být i jinde v našem životě vědomě přítomny. Je tedy rozpoznán i „mechanismus“ a důvody, proč tyto věci nemohly být na jevišti přítomnosti nasvíceny a nebyly vidět. Klientovi je vrácena svoboda vynést toto pozorovaní z terapeutické situace ven, do své běžné reality, kde tyto obsahy často chyběly stejně a ze stejných důvodů, jak to potkal v terapeutickém rámci. Jako specifický příspěvek k tomu, jak psychoterapie obohacuje úsilí a péči o přítomnost, vnímám téma přenosových fenoménů. Téma ryze psychoterapeutické, původem psychoanalytické. Vzpomínám na rozhovor s jednou milou kolegyní, kdysi i psychoanalytičku, dnes buddhistkou. Vytkla mi, a psychoanalýze zvláště, fixaci na minulost, hrabání se v minulosti, „když jde přeci o bdělé přítomné bytí“. Provokovalo a inspirovalo mě to k obhajobě zabývání se minulosti v západní psychoterapii. „Zpracování minulosti je přeci péčí o přítomnost!“ Minulost je v subjektu specificky relativní a tlačí se do „teď“. V mnohém jej zatěžuje, strhává do minulosti a tou kontaminuje, ale v mnohém ji také individualizuje a činí jedinečnou pro jeden každý subjekt. Neklinický, běžný „přenos“ je každodenní součástí našeho vnímání reality. Vidím-li strom, nevidím žádný objektivní, „reálný strom“. Vidím strom plný mé minulosti, před každým stromem se táhne, jak políčka filmu, má předchozí zkušenost se stromy mého života, která zabarvuje ten aktuálně přítomný. Prohlubuje jej o jedinečnou moji zkušenost se stromy. Především pak mé rané zkušenosti se stromy, první rozpoznání a pojmenování stromu, výhledy ze stromu, pobyty na stromech, úrazy a traumata se stromy. To všechno výrazně ovlivňuje ten přítomný. Vlastně se pohybuji, jungiánsky řečeno, v „komplexu“ stromu, či řečeno se Stanislavem Grofem jedná se coex stromu (coex expiriens - kondenzovanou zkušenost). Chtěl by to někdo jinak? Bylo by to k žití s objektivními stromy? Strom vidím skrze „přenos“ na strom. Rozhodně k pocitu radosti a smyslu ze stromu potřebuji přenos své paměti a osobní historie do přítomnosti. Strom se dokonce umí stát symbolem a to je velice jedinečné spojení osobního a univerzálního. Eliade říká, že symbol pomáhá člověku získat vztah k univerzalitě. Edinger říká, že symbol je most mezi tajemstvím a lidskou myslí, symbol je živoucí archetyp.  

A kdy už to léčit?

Přenos není jen „neurotické opakování“, zatížení přítomnosti minulostí, neschopnost vidět a žít přítomnost, neschopnost vidět a vnímat druhého člověka, jaký je, skrze zkreslení našimi projekcemi. Ano, to všechno, a ještě mnohem víc naše zkušenost s přítomností dělá. Přenos je ale také možné vidět jako formu paměti. Velmi osobní, až tělesné - psychosomatické paměti, která se vtěluje do „teď“. A má k tomu své dynamické a možná i jiné důvody. Třeba to není jen neurotické opakování, třeba se může s minulostí v přítomnosti něco důležitého stát. Třeba je přítomnost otevřená pro člověka a „jeho a její obrácení“. Dovolte mi, abych volně reprodukoval: Lacroix v knize „Smysl člověka“ píše, že v životě člověka není nic definitivního, hotového a minulého. Co bylo uděláno, může v přítomnosti nabýt nového smyslu. Nejde o to změnit fakta historie, ale o to, že v „teď“ může člověk změnit jejich význam. Minulost není uzavřená a hotová, je otevřená zpracování, proměně, pochopení, odpuštění, interpretaci. Minulost nevládne, je tu, v přítomnosti, k dispozici – je ve vzniku. Myslím, že psychoterapie rozpoznala vliv minulosti a její dopad na přítomnost, také že našla velmi tvořivé způsoby, jak s minulostí pracovat pro přítomnou chvíli, jak vstupovat léčivě do své minulosti. Dalším pojmem, který myslím dobře propojuje psychoterapii se spirituální praxí, je způsob, jak psychoterapie pečuje o čin, jak nakládá s činem. Klade otázku: „Jak a z čeho se rodí čin?“ Dnešní doba je, poněkud přeextravertovaná. Co není vidět, měřitelné, účinné ve vnějším smyslu, jako by nebylo. I psychoterapie je tím postižená, a tak mi přichází stále více jiné a jedinečné, jak některé její „denominace“ pečují a usilují o čin. Aby čin byl dobře a plně činem. Při přijímání do psychoanalýzy, ale i dynamické psychoterapie, bývalo dáváno doporučení, aby v době jejího trvání člověk nedělal zásadní rozhodnutí. Důvodům jsem rozuměl tak, že aktér prochází zásadní vnitřní transformací, pro kterou má být vytvořeno dobré a bezpečné místo, a to nejen v rámci terapie, ale i v jeho nitru. Že není třeba hned vyjít ven skrze čin, ale pocity, vnitřní stavy a jejich dynamiku zkoumat a nějakou dobu nechat být „uvnitř“, bez dopadu na vnější realitu. Jistě že nakonec má být vnitřní změna vynesena na světlo, že to je podstatná část jejího smyslu - aby ovlivnila „vnější“, měla „dopad“ na vnější realitu. Ale že to má svůj čas. Že péče o čin může být i v jeho zadržení. Že činem může být i zadržení činu. Že čin lze „ztratit“ i jakýmsi jeho ne plně vědomým učiněním - odehráním, actingoutem. Zkrátka že je zde jedinečný a dnes neběžný důraz na zadržení činu jako způsobu péče o jeho pravost. Imperativ je v tom: Poznejte jej! Poznejte a zkoumejte, z čeho jsou vaše činy, ať jsou více vaše. A více činy, pokud jejich charakteristika je také z toho, že jsou vědomě provázané s tím, kdo je činí. Kdo byl někdy v psychoterapii, ví z vlastní zkušenosti, že imperativ „nečiň rozhodnutí“ je myslitelný jen jako jakýsi paradox. Jako korektiv k hluboké potřebě jít a činit rozhodnutí, vynést změnu ven, přiznat se k ní, učinit vyznání, comingout, a přeložit ji z „vývojky“ terapeutického procesu do „ustalovače“ vnější reality a závaznosti činu. Zde by asi úvaha mohla dobře pokračovat reflexí „jak psychoterapie pečuje o paradoxní intenci“. Jedinečným tématem, které je ukázkově „dvojdomé“ - doma jak v psychoterapii, tak v duchovní oblasti – je sen. Sen je v duchovní tradici často místem, kde mluví Bůh, zdroj odkazující k transcendentnímu zdroji. Úzdrava jde „shůry“ – jsme „nemocní ztrátou Boha“ – posledního vztažného rámce a spoje krovu. Freud vrací sen subjektu a popisuje geniálně jeho intrapsychické funkce. Vrací jej do nitra člověka. Tajemství snu je v člověku, sen je subjektivizován. Ale také je „prométheovsky ukraden“ ze svého původního místa a oddělen od transcendentního zdroje. Myslím, že jungovská analýza hledá způsob jak jej vrátit na původní místo. Jak jej neztratit pro subjekt, ale znovu sakralizovat, učinit posvátným a cele nevlastněným člověkem. Nezbavit spojení s transcendentním zdrojem, který nemusí být „daleko za havlovským horizontem bytí“, ale v imanenci, ve středu věcí, v duši člověka. Tedy sen jako posvátný zdroj, který tryská v subjektu. Šlo by pokračovat s dalšími pojmy charakteristickými pro psychoterapii, k úsilí o pravé já, k úsilí o vztah, který stojí ve středu terapeutické situace, o téma sebelásky, o integraci a přijetí vlastní historie. Jinou skupinou by mohly být pojmy jako slovo se svou proměňující mocí, která je v obou uvažovaných tradicích velmi významná, a vůbec pak řeč, slyšení – poslyšnost (po-slušnost). Vždyť interpretace je vnímána jako proměňující intervence. Nejde o běžné informativní sdělení, ale o opravdovou in-formaci – vnitřní proměnu, skrze mezilidský dialog, kde je slovo velice osobní a pozorné k pacientově osobní historii i přítomnosti. Samostatnou kapitolou by mohly být pojmy, které si psychoterapie z „duchovní oblasti“ nepůjčila, či jejichž obsah není zřejmý. Třeba téma oběti a pokání. Je-li předmět úsilí o duchovní transformaci s psychoterapií společný, jak se pokouším naznačit, bylo by jistě na místě uvažovat, proč se o těchto obsazích v psychoterapii nemluví. Jestli jí nechybí, jestli by se pro ně neměla „vrátit“ a zkusit je integrovat do tohoto původního celku. U pokání bych si dovedl představit, že ho v psychoterapii ve specifické formě vidím. Snad skrze pokoru, kterou její proces evokuje, je pokání přítomné. Možná dokonce jaksi „zdola“ bez stereotypu vnějšího imperativu, kde snad ve spirituálním kontextu občas i uvízla na mělčině. Oběť pak je, myslím, představitelem obsahu, ke kterému psychoterapie těžko hledá vztah a z jistých důvodů, které by jistě stály za reflexi, ji má na „indexu“. Oběť je „tvrdým“ spirituálním pojmem, který odkazuje k jinému řádu, který psychoterapie nezavzala do svého běžného myšlenkového systému. Bylo by ale samozřejmě možné uvažovat o „sekularizovaném“ obsahu slova a uvažovat, co všechno v psychoterapii obětujeme, čeho se vzdáváme. Jistě různých životních strategií, různých vrstev sebeobrazu, jistot o sobě, narcistických iluzí, grandiózních fantazií, falešných představ, idealizací dětství, rodičů, schopností své lásky, stejně jako nástrojů, které mi pomáhaly zvládat svůj zivot. Projekcí, potlačení, vytěsnění a mnoha dalších nevědomých způsobů, které tak dobře sloužily. Pokud bych měl ale vyjít ze své zkušenosti s psychoanalýzou, řekl bych, že její výchozí paradigma tvoří jistý stín. Je příliš „individualistickou“ vizí, která měla člověka osvobodit z dobového prožitku nesvobody subjektu ve vztahu k „náboženskému“ dogmatu, které se chovalo „totalitně“ k potřebám subjektivity. V tomto kontextu „osvobozovala“ člověka pro úkol individuace. Pod rukama slepého Kyklopa prošly však i mnohé jiné ovce… Psychoanalýza nemá zájem o překonání Já - Ega a jeho odevzdání. Usiluje právě o něj (a není to malý cíl), aby bylo pánem v domě vědomí. Psychoanalýza povstala z práva na subjekt. Tím je pozdním dědicem osvícenství, víry v racionalitu a vědecké poznání jako poslední a úplné. Tedy tak tomu bylo v dobách jejího vzniku. Osvobozuje – separuje – individualizuje člověka. I z náboženské nesvobody a nesamostatnosti. Psychoanalýza patří historicky i svým zakladatelem k „věrozvěstům“ osvobození subjektu, jak říká S. Zweig v „Hvězdných hodinách lidstva“, a kde Darwin, Koperník a Freud patří mezi „mýtotvorné titány“ – tvůrce práva na subjekt a jeho svobodu poznání. Pro ranou psychoanalýzu a Freuda je charakteristický antagonismus k náboženství, lze se však dívat na tuto polarizaci z odstupu, skrze porozumění době a kontextům vzniku. Pak vystupuje více do popředí dialektická protipólnost, jako předpoklad pro kontrastní vidění, otázky a dialog. Zde, myslím, dobře navazuje a odpovídá na některé otázky „jungovská“ psychoanalýza. Vnímám ji jako vyvažující protipohyb, který vrací subjekt zpět do širšího nadindividuálního kontextu, který člověk nutně potřebuje, aby byl celý. Náboženství zde plní spirituální funkci tím, že vrací člověka (subjekt) do celku a řádu. Relativizuje jeho výjimečnost, koriguje inflaci jeho Já, pomáhá překročit separaci a autonomii jako finální cíl. Nabízí ji místo nutného vývojového úkolu, či možná etapy duchovního zrání. Zralé Já má ale ještě jiný cíl – odložit sebe, nebýt svým vlastním cílem. Snad by bylo možné mluvit o přirozené transcendentní potencialitě Já? Zůstaňme u otázky na závěr, je to pravdě podobnější. Zde bych chtěl skončit. A jistě ne proto, že je to celé či hotové. Předznamenal jsem, že text je jen nápadem a „nedokonavost“ k němu nutně patří.   Do redakce přišlo 19. 10. 2014 Do tisku zařazeno po recenzi 15. 11. 2014