Poněšický J.: Tělo – mozek – psyché, nový koncept psychosomatiky?
(Filosofie) Souhrn: Poněšický J.: Tělo – Mozek – Psyché, nový koncept psychosomatiky? PSYCHOSOM 2014; 12(4), s. 289- 294 Neurovědy, které se stále častěji zabývají vztahem mezi psychickou a mozkovou činností, vedly v posledních letech ke vzniku nových oborů: neuroepigenetiky, neuropsychologie, neuoropsychoterapie, neuropsychoanalýzy, a dokonce i neurofilosofie. V této stati diskutuji koncept neuropsychosomatiky. Summary: Poněšický J.: The body - the brain - the psyche, a new concept of psychosomatics? PSYCHOSOM 2014; 12(4), pp. 289-294 Neurosciences, which have been increasingly concerned with the relationship between mental and brain activity, in recent years have led to the emergence of new disciplines: neuroepigenetics, neuropsychology, neuoropsychotherapy, neuropsychoanalysis and even neurophilosophy. In this paper I am discussing the concept of neuropsychosomatics.
Jan Poněšický a prof.Loewe na 15.konferenci
Ve svých přednáškách a publikacích jsem se opakovaně podivoval nad tím, že sice hovoříme o psychosomatice kůže, zažívacího či kardiovaskulárního ústrojí, ale nikoli o psychosomatóze mozku – jedinou výjimkou je stres a posttraumatická stresová porucha (PTSS). Zde byla objevena například neuroepigenetická porucha tvorby a funkce receptorů, jež na sebe zpětnovazebně vážou stresové hormony, a tím rozvoj stresu tlumí.
Ze zorného úhlu centrální nervové soustavy (CNS) bychom mohli dokonce tvrdit, že existují v psychosomatické medicíně pouze psychosomatické poruchy mozku skrze vzniklá spojení mezi psychikou, kortexem, limbickým systémem a senzorickými, motorickými i vegetativními centry v podkoří. Teprve následná neuronální a humorální, eventuálně i epigenetická odpověď má za následek funkční tělesnou poruchu (ale i psychogenní psychiatrická onemocnění).
Zde však vznikají první pochybnosti: Můžeme redukovat problém psychiky a tělesnosti na vztah psychiky a mozku? A ještě dále: Je mozek jediným řídícím orgánem našeho těla a tělo jeho vykonavatelem (poddaným)?
Možný je i opačný názor: Tělo funguje samostatně a „najímá“ si mozek k lepšímu řízení své homeostázy, tzn. mozek je jeho vykonavatelem.
Asi se zeptáte, zda je možno oba tyto pohledy, oba tyto komunikační procesy spojit – a o tom chci přednášet.[1] Přesto zbývá otázka po samostatnosti těla, po biologické moudrosti těla, nezodpovězena. Dalším námětem do diskuse je otázka samostatnosti psychiky (ducha, Geist, mind) a jejího substrátu, a tím i vlivu na mozek –(je s ním psychika nějak protkaná, a pokud je, tak jak?) – otázka oprávněnosti dualismu či monismu, resp. fyzikalismu.
Neurobiologové preferují spíše monistické pojetí. V každém případě poukazují na formování našeho mozku, či dokonce funkce genů zevními vlivy i naší psychickou činností.
Lidský mozek znásobuje schopnost jedince regulovat a udržovat homeostázu, nutnou k přežití (Damasio 2011), o schopnost intencionálního emočně rozumového chování, jímž se adaptujeme na měnící se životní podmínky, a to již anticipatorně (ve snaze po pohodě). To se děje vědomě i nevědomě. Jde tudíž o rozšíření udržování stálosti vnitřního prostření organismu od buněčné, orgánové a tělesné úrovně až po mozkovou, psychickou a interpersonální regulaci.
Toto komplexní sebeřízení je umožněno důležitou kartografickou vlastností mozku reprezentovat objekty, jejich vztahy a funkce, mapovat je, což dává vznik vědomí a umožňuje vědomou seberegulaci i jednání. Zde jen poznamenám, že kritérium zdraví není stav tělesné, psychické a sociální pohody (viz WHO – to by bylo sotva možno někoho prohlásit za zdravého), nýbrž schopnost ji znovu etablovat.
Prvým a nejdůležitějším objektem mozku je naše tělo, které již v nitroděložní době formuje mozek tím, že jej používá k regulaci jeho homeostázy. Vysílá do něj neustále vzruchy – informace o svém stavu, které mozek mapuje a reaguje na odchylky od normality. Zde lze obecně poznamenat (Hüther, 2011), že na co mozek používáme – počátkem života to znamená spíše na co je pasivně používán – dle toho se utváří, tj. vytvářejí se neuronální sítě, neuronální „karty“ (Damasio 2011). Tato reprezentace vlastního těla v mozku, včetně jeho vnitřku a s ním spojených tělesných „bazálních“ emocí, je základem našeho budoucího „já“, tzv. protoself (Damasio 2011). To reaguje regulatorně na vzruchy a změny v těle, které opět vysílá informace o stavu své homeostázy, obohacené o emocionální vyhodnocení – pohody či nepohody – do mozku, což má za následek přiblížení či vyhýbání. Obé na sebe vzájemně působí, komunikuje, čímž vznikne časem specifický individuální vzorec chování. Klíčem k tomuto dění je přání po přináležitosti, jistotě. Tímto způsobem dochází postupně k přizpůsobení, k „domestikaci“, což může vést k odpojení těla od citu i od kognice, jde-li o vynucenou (heteronomní) adaptaci.
Zde jsem poněkud předběhl vývojovou dynamiku, jejímž dalším krokem je vývoj našeho „já“ ve smyslu sebepojetí, sebevědomí (self) souvisejícím s intencionalitou centrální nervové soustavy vzhledem i k vnějším objektům.
Je třeba si uvědomit, že zevní svět vnímáme skrze tělo, zvláště naše smyslové orgány –oči, uši atd. – a změny v nich jsou registrovány mozkem, transformovány do psychické oblasti a vnímány dle jejich subjektivní důležitosti. Bion považuje smyslová data a s nimi spojené emoce za syrový materiál, jenž je transformován do symbolické formy, a teprve potom je přístupný naší paměti a vědomému jednání. Jde o styčný bod mezi tělesnem a psychikou, podobně jako je pud reprezentován v psychice ve fantaziích, vzpomínkách, obrazech, v jednání. W. Bucci rozlišuje symbolické kódování od předsymbolického kódu v tělesné senzomotorické, smyslové či viscerální formě, obé spojuje obrazový systém reprezentace – „na každém slově visí obraz a na každém obrazu tělesný pocit“ – což využívá v terapii u pacientů s poruchou reprezentace svých stavů.
Zároveň s reprezentací a uvědoměním objektů prožívá batole zkušenost vlastní aktivity, působnosti na okolí (i na své tělo), a tak k vědění o něm přistupuje zážitek protagonisty, že já vše vnímám, já něco vlastním, tak a tak jednám. Tato zkušenost vlastní perspektivy, vlastní subjektivity rozšiřuje původní protoself. Damasio označuje tuto komplexnější reprezentaci sebe včetně vztahových emocí, k nimž patří strach, hnus, vztek, láska a radost, smutek a překvapení, za jádrové self. Jde o neustálou dostavbu a přestavbu našeho zprvu tělesného „já“, našeho sebeobrazu v mozku o další zkušenosti, a ony „karty“ jsou i zdrojem našeho rozšiřujícího se vědomí o sebevědomí.
V dalším průběhu vývoje dítěte – i dospělého – obohacuje stále více mentálních, vědomých zkušeností se sebou, i v interakci s lidmi naše „já“ (self), které se stává autobiografické, dítě nežije a nereaguje jen v přítomném okamžiku, nýbrž si uvědomuje i minulost a budoucnost, později svědomí a ideály, cíle, svou identitu a smysl života. Kognitivní uvědomění vlastního vnitřního, zejména emocionálního stavu nám poskytuje možnost se vědomě dle těchto signálů („emocionálního kompasu“) chovat. Toto autobiografické „já“ se spojuje s jádrovým „já“ i s tělesným protoself, ovlivňuje neustále stavy našeho těla, a to opět neuronálně i humorálně ovlivňuje náš mozek. Toto vzájemné propojení funguje oboustranně resp. cirkulárně: naše psychické prožívání a naše jednání ovlivňuje naše emocionální jádrové i tělesné self jak pozitivně (např. již placebo efektem), tak i negativně (během deprese). A naopak pochody v našem těle (např. stonání či tělesný postoj – viz níže) ovlivňují psychiku. Obé se může jak vzájemně korigovat, tak i vymknout vzájemné regulaci, a pak je třeba uvážit, na jakém místě tohoto začarovaného kruhu je účelné léčebně zasáhnout.
V psychoterapii není tak důležité, na které úrovni terapeut intervenuje, podstatnější je, zda ona terapeutická intervence aktivizuje všechny tři úrovně self. Tak např. významný psychoanalytik Otto Kernberg již před mnoha lety tvrdil, že psychoanalytická interpretace je jen tehdy hodna svého jména, když způsobí emocionální otřes. (Poněkud problematické jsou kognitivní terapeutické směry, neboť zatímco spojení centra emocí, amygdaly, k mozkové kůře jsou hojná, opačná nervová spojení jsou velmi řídká.) V optimálním případě jde o neuronální sjednocení úmyslu jednat spojeného s afektivními myšlenkovým stylem a tělesným výrazem. Plán musí být ztělesněn (selfmanagement), v opačném případě může tělo feedbackem úmysl a čin podrýt. Tělo se přizpůsobuje cílové představě. Zde dochází k rezonanci, což je poměrně vágní pojem, jenž objasňuje i tzv. embodiment – subjektivní se vyjadřuje v tělesném a tělesné v duševním, obé se může zastupovat. Nemoc je následek nežitého života a neprovedeného činu, tvrdí Victor v. Weizsäcker.
Embodiment zdůrazňuje samostatnost tělesného prožívání a jeho vliv na psychiku. Pro ilustraci uvedu několik příkladů, kdy byla dána pokusným osobám instrukce odvádějící pozornost od sledování, jak pouhý tělesný postoj či pohyb bez vědomého úmyslu a smyslu ovlivňuje náš mozek, naše prožívání.
Studenti, kteří byli pochváleni za zvládnutí úlohy, při které seděli vzpřímeně, byli v testech mnohem více hrdí a sebevědomí než ti, kteří seděli shrbeně.
Studenti, kteří při čtení o zvýšení poplatku za studium kývali hlavou, s ním souhlasili ve větší míře než ti, kteří pohybovali hlavou doleva a doprava. Instrukce zde pouze zněla: výzkum koncentrace na text při pohybech hlavy.
Palmární pokus: Studenti, kteří měli při vyplňování úloh druhou ruku položenou na lavici dlaní vzhůru, si brali častěji poblíž ležící sušenky než studenti s odmítavým postojem ruky.
Z toho vyplývá (i pro psychoterapii) význam tělesné zpětné regulace homeostázy: tělesná relaxace má za následek psychické uvolnění, po zklamání či selhání je důležité „nevěšet hlavu“, během terapie deprese je důležité klást důraz na aktivitu. Obecně platí: ve zdravém těle zdravý duch. A naopak je naše tělo neustále ovlivňováno naším „já“, které se dále a dále utváří novými zkušenostmi, vznikajícími přesvědčeními a postoji a z nich pramenícími vzorci chování, jež lze chápat jako tělesně-emočně-kognitivní orientační mapy, jako tělesnou i mentální paměť. Tak je náš mozek formován i dosavadními panujícími názory, bráně se změnám. Wilhelm Reich poukázal již před více než půl stoletím na tělesný postoj (dnes bychom jej mohli označit jako embodiment) svalového napětí spojený s jistou nehybností, který nazval tělesným krunýřem. Tím si člověk „pomáhá“ při kontrole svých emocí.
(Damasio i Hüther se domnívají, že musí nyní dojít ke změně životních postojů, že je na řadě epocha spolucítění. Tak jako nás kdysi nadchla industriální a nyní digitální revoluce, by nás měl nadchnout způsob jak zorganizovat naši společnost, aby v ní panovala spravedlnost a sociální smír. Teprve pak se to může zapsat do našeho mozku.)
Z uvedeného by mohl vzejít i příspěvek k orgánové specifitě psychosomatických onemocnění. Metaforicky lze říci, že každá funkční část našeho těla, každý orgán má svoji duši. Když je např. srdce v tělesné mapě mozku zobrazeno ve středu našeho protoself spolu s jeho životodárnou činností, tak by se pozdější centrální oblast psychiky našeho jádrového „já“ (schopnost sebeřízení, výkonnosti a aktivity nutné k orientaci a udržení života) mohla spojit s původní reprezentací srdce. Tím by se vysvětlilo, proč pacienti ve stavu psychického selhávání, životního zborcení, dostanou často srdeční obtíže.
Antroposofická medicína jde ještě dál a zaujímá toto hledisko např. i u ledvin, které mají za úkol čistit krev, zbavovat tělo odpadových látek. Jejich mapa v mozku řídí tuto činnost, jež se může opět spojit s pročišťováním vlastní osobnosti od emocionáního stresu a se schopností jasného úsudku a distancování se od nepodstatného. Pochopitelnější je to u pohybového aparátu, tělesného držení i pohyblivosti, jehož reprezentace se v mozku spojí s psychickou stabilitou a flexibilitou, a tak se problém v této oblasti může projevit tělesně.
Co říci na závěr k tomuto neuropsychologickému pojetí psychosomatiky?
Na jedné straně vzniká dojem zjednodušení: místo psychických procesů jde o dynamiku neuronálních sítí. Např. místo známého poznatku, že má člověk obrovskou schopnost se přizpůsobovat jak akomodací, tak i asimilací (Piaget) utvářením svého životního prostředí, což umožňuje lepší přežití, se hovoří o tom, že se tato schopnost včetně intencionality vytvořila a probíhá v mozku.
Na druhé straně je přinejmenším přínosné, když je možno prokázat, že jisté psychické stavy a struktury („já-self“, vzorce chování) mají neuronální základ. Samozřejmě je iluzorní si myslet, že jsme schopni porozumět všemu tomu, co se odehrává mezi 100 miliardami nervových buněk, a to ještě 1000x znásobeno počtem nervových synapsí.
Působí-li psychika, jejíž materiální či energetický substrát neznáme, na mozek – což odpovídá spíše dualistickému emergentnímu pojetí, tak by zde měl existovat alesploň nějaký společný funkcionální princip. Co je společné na činnosti těla mozku a psychiky? Mohla by to být komunikace (už i mezi buňkami) ve službách homeostázy, s tím spojená výměna látková i informační umožněna semipermeabilitou, jež udržuje napětí i komunikaci mezi vnitřkem a vnějškem, na psychické rovině mezi autonomií a přizpůsobením se okolí, mezi sebepůsobností a necháním se ovlivňovat, nasloucháním.
Do redakce přišlo 22. 10. 2014
K tisku zařazeno 15. 11. 2014
Předneseno na 15. konferenci psychosomatické medicíny v Liberci v říjnu 2014.
[1] Stať byla přednesena na 15. konferenci psychosomatické medicíny v Liberci.
Web7master s.r.o.