PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

(Ediotrial)

V.Chvála na 15. konferenci PM v Liberci Několik hodin mám k dispozici zprávu, že PsychoSom (takto psáno s velkým S) se stal členem prestižní skupiny recenzovaných periodik uznaných Radou pro výzkum a inovace. Po deseti letech práce je to povzbuzení, které může posunout psychosomatickou medicínu také u nás k respektovaným medicínským oborům. Nejspíš tím skončí časy, kdy jsme se mohli považovat za disidenty medicíny (viz v tomto čísle uveřejněnou přednášku Aleše Fürsta). Mělo to své kouzlo jako všechno, co se děje navzdory strukturám, navzdory přírodním silám nebo představám a přesvědčením většiny. Nejspíš bude muset skončit také období svobodného nakládání s časem, dobrovolné a neplacené práce, vydávání časopisu doslova na koleně. Samozřejmě, pokud vzroste zájem o publikování v uznávaném periodiku, kde publikace se počítá do odborného růstu doktorandů, může vzrůst množství textů k recenzi i k publikaci. Jistě to nebude ze dne na den, ale až se tak stane, a pokud nám práce přeroste přes hlavu, budeme se muset zařadit po bok ostatních odborných médií alespoň organizací práce, sháněním financí na vydávání časopisu, dodržováním termínů atd. Z toho moc radost nemám, protože bych byl nerad, abychom ztratili svou nezávislost na oficiálních strukturách, na podnikatelském sektoru ve zdravotnictví. Už jen komerční redakční systémy, které používají ostatní média, byly pro nás nedostupné, ale plně nám je nahradily otevřené systémy, jako je WordPress. Nevýhody spojené se změnou statusu časopisu mohou být snad vyváženy zvýšeným zájmem o výzkumnou práci v oblasti, které se v plné šíři nevěnuje žádné jiné odborné periodikum, snad s výjimkou Vesmíru. Bio-psycho-sociálně zaměřený výzkum vyžaduje překračování hranic oborů, a dokonce celých oblastí vzdělanosti, které se pod vlivem vývoje vzájemně metodologicky uzavřely a izolovaly, i když se formálně na půdě univerzit mohou respektovat. PsychoSom si může udržet prostor pro svou existenci, pokud bude k dispozici právě takovým snahám o přemosťování hranic mezi odborníky různých oborů, bude-li pečovat o dialog mezi nimi. Přátelskou atmosféru, jaká panuje už tradičně na konferencích psychosomatické medicíny v Liberci, bychom rádi pěstovali i na stránkách našeho odborného média. Nezbytnou podmínkou nové fáze vývoje však bude zvyšování náročnosti, důraz na kvalitní texty, smysluplný výzkum a jeho publikování. To se nemusí s dobrými vztahy vylučovat. Už několik let recenzujeme texty autorů, diskutujeme s nimi a pečujeme o to, aby popřípadě upravili své texty tak, že budou odpovídat nárokům, které na ně musíme klást. Samozřejmě neotiskujeme všechno, co přijde. Existuje jistá závislost mezi množstvím textů zaslaných do redakce a kvalitou konečné podoby jednotlivých čísel. Rádi bychom si udrželi šíři záběru, jakou jsme měli dosud. Poslední číslo tohoto roku budiž příkladem širokého rozkročení PsychoSomu. Původně plánovaná kazuistika v rubrice Pro praxi sice po bouřlivé diskusi nakonec (na poslední chvíli) otištěna nebyla, ale díky ní jsme si v redakční radě vyjasnili hranici, za kterou jít nechceme. Nejde jen o obsah textu, který by se měl pokusit sdělit, co se mezi pacientem a terapeutem stalo, a jak tomu kdo z nich asi rozuměl, ale i o přijatelnou formu, která by neměla urážet citlivé oko čtenářovo. Snad se k tématu jak a proč uveřejňovat kazuistiky ještě v některém dalším čísle vrátíme. Otištěna (také po diskusi a autorských úpravách) tak byla klasická teoretická studie v souvislosti s výzkumem fenoménu studu, jak se jím zabývala kolegyně Juračková. Téma, které může být užitečné pro úvahy o reakcích těla na sociální zátěž. Naléhavé téma, se kterým vystoupila socioložka Eva Křížová na 15. Konferenci, jsme zařadili možná překvapivě do teorie. Křížová se už léta zabývá jedinečným sociologickým výzkumem rozsahu alternativních léčebných praktik využívaných naší veřejností. Nabízí nám možnost dívat se na alternativu a potíže s různým teoretickým přístupem jinak než jen čistě medicínským pohledem. V oddíle Filosofie se ocitla jiná přednáška z 15. konference, ve které se Jan Poněšický zabývá novými výzkumy mozku. Uvažuje zde o dopadu nových faktů na oblast psychosomatické medicíny. Jde odvážným směrem, ale čím více o mozku víme, tím více se blížíme k obratu v chápání nemoci vůbec. Mohlo by se stát, že bez dlouho odmítané psychosomatické a psychoterapeutické medicíny se biologicky orientovaná medicína už neobejde, protože jednostrannost zašla už příliš daleko. Úvahy o psychoterapeutickém vztahu z pera Jana Šikla, psychoanalytického psychoterapeuta, se dotýkají dokonce ještě další dimenze, která by neměla být přehlížená – spirituálního rozměru terapie. A úvahou Davida Skorunky o semináři s Naomem Chomským, kterou bychom spíše hledali v Respektu, nebo v Kavárně, příloze Lidových Novin, se dostáváme k otázkám politickým a jazykovědným. I ta byla zařazena po diskusích, protože se může jevit svým tématem už mimo naše teritorium. Jenže psychosomatické uvažování tíhne k úvahám o celé společnosti, a řada našich předchůdců se něčeho takového dopustila. A tak kdybych měl toto číslo charakterizovat, řekl bych, že jsme vykolíkovali hranice rozsáhlého teritoria, ve kterém bychom se do budoucnosti chtěli setkávat. Doufám, že to je prostor dostatečně velký pro všechny, kdo se bio-psycho-sociálnímu přístupu ke zdraví a nemoci věnují. V Liberci 6. 12. 2014