Šimek J.: Fenomén SKT Liberec

Středisko komplexní terapie je fenomén, jaký nemá v našem zdravotnictví obdoby. Proto těžko říci, zda dvacet pět let existence je obrovským úspěchem nebo epizodkou nesmrtelného podniku. Není s čím porovnat. V každém případě se za těmi dvaceti pěti lety skrývá obrovské úsilí, které z předem ztraceného podniku (mission impossible) dokázalo vybudovat renomované pracoviště. Šimek JiříStejně mimořádným fenoménem je zakladatel a vůdčí duch střediska MUDr. Vladislav Chvála. Vizionář, jemuž osud dopřál realizovat vizi, kterou sám zpočátku považoval za neuskutečnitelnou. Poznal jsem jej na jedné z psychosomatických konferencí, které již samy o sobě byly v dobách totality neuvěřitelnými podniky. Lékaři se na nich setkávali nad tématy z hlediska vědeckého marxistického materialismu absurdními. Marnost našeho počínání nejlépe vyjádřil jeden z prominentních lékařů komunistů, který se mne zeptal: „Vy vážně chcete vědecky studovat něco, co neexistuje?“ Mínil tím lidskou duši. Na jednom z našich setkání se mi kolega Chvála svěřil se svou vizí, kterou pracovně nazval „jedová chýše“. Celý pracovní den stráví ve své gynekologické ambulanci, navečer se pak odebere na periferii Liberce do polorozbořené chýše, obleče si černý plášť, opráší si vlasy a vousy popelem a bude tam čarovat s pacientkami, kterým to sám předtím doporučí. A bude vědecky sledovat, zda u určitých gynekologických poruch je účinnější vědecká medicína, nebo čarování. Samozřejmě mne ten nápad hned od počátku chytil. Na jedné straně velmi přesně vyjadřoval, co jsem si sám o léčbě mnohých chronických onemocnění myslel, na druhé straně byl lákavý svou nerealizovatelností. Jaké ale bylo mé překvapení, když mi náhle jednoho dne kolega Chvála zavolal, že ředitel OÚNZ mu projekt „jedové chýše“ schválil a že příští měsíc s tím začíná. Pravda, nezačal pracovat v polorozbořené chýši, ale v docela slušně vypadajících bývalých jeslích a nestřídal role lékaře a černokněžníka, ale šel čarovat na plný úvazek. Amatérismus je obvykle v medicíně pro pacienty pohromou, počátky střediska komplexní terapie ale prokázaly, že i z tohoto pravidla je možná výjimka. Z mého psychoanalytického hlediska byl Vladislav Chvála v psychoterapii v podstatě amatér. Když mne požádal, zda bych se občas nepřijel podívat, jak to tam vedou, a tedy prováděl jakousi neformální supervizi, uvědomil jsem si, že i já, přesto že jsem byl uznaným členem pražské psychoanalytické skupiny, se vzhledem ke svému původu internisty také cítím víc amatérem než psychoanalytikem profesionálem. Rozhlédl jsem se dostupnou literaturou a zjistil, že žádná zavedená psychoterapeutická metoda u psychosomatických poruch nefunguje a všechny se musí pro terapii těchto nemocných modifikovat. Mé osobní zkušenosti to potvrzovaly. Tak jsem na nabídku kolegy Chvály kývl s tím, že můžeme nějaký čas hledat spolu. V dějinách psychoterapie najdeme osobnosti, které bylo těžké napodobit. Jejich úspěchy vycházely ani ne tak z nové metody jako ze zvláštností jejich osobností. Příkladem může být Milton Erickson. Vladislav Chvála k nim patří. Po otevření střediska komplexní terapie stál tváří v tvář pacientům, kterým nikdo nedovedl pomoci. Odborné texty mnoho návodů neposkytovaly. Začal tedy zcela heuristicky hledat, jak jim pomoci. Záhy se ukázalo, že příznak choroby, ať již za ním stála nějaká „skutečná patologie“ nebo ne, je součástí příběhu pacienta. A bylo zřejmé, že to, zda pacient porozumí podstatě své choroby v kontextu nějaké psychoterapeutické koncepce, není důležité. Slovník zavedených terapií prostě nepomáhal. Bylo nutné „převyprávět“ příběh pacienta, ale tak jak on sám mu rozuměl. To nebylo snadné. Zde má psychoanalytická erudice pomáhala rozumět, že pacient se drží svého vlastního pojetí prostě proto, že v nevědomí fungují špatné zkušenosti se světem, spojené se spoustou obav a úzkostí. V takové konstelaci každá změna mohla přinést katastrofu. Žel, obsahy nevědomí přístupné nebyly. Nezbylo než pozvat pacienta ke společnému hledání. Nápadně ta situace připomínala známý paradox filosofie „hledání černé kočky v černém tunelu“, zde ovšem obohacené o nejistotu, zda v tom tunelu vůbec nějaká kočka je. Samozřejmě ne každý pacient s takovou nabídkou souhlasil. Vědom si obtížnosti řešení, Vladislav Chvála bytostně neměl nikomu za zlé, když se s ním na cestu nevydal. A protože pacienti mívají nereálné představy o možnostech medicíny i čarování, začal s nimi sepisovat kontrakty, ve kterých bylo jasně napsáno, co a jak dlouho budou podnikat. Nikdy nesliboval, že pomůže. Co vlastně pacienty přimělo, aby se vydali na tak nejistou cestu? V první řadě fakt, že obvykle bez úspěchu již vyzkoušeli všechno, co medicína skýtala. Daleko důležitější bylo, že doktor Chvála budil velikou důvěru. Za tou důvěrou stály dvě neobyčejné schopnosti. Především upřímný zájem o pacienta, o jeho osud, o jeho bolesti a úzkosti. Zájem, který „věděl, že neví“. Stejně důležité bylo porozumění doktora Chvály hlubokému nevědomí svých pacientů. Ve své empatii se nikdy ani nesnažil popsat, čemu a jak rozumí. Věděl, že slovy to popsat nejde. Ale obvykle nějak zareagoval v souladu s tím, co v pacientovi cítil. A citlivý pacient zavnímal, že pan doktor rozumí. To smiřovalo psychoanalyticky vzdělaného supervizora s neobvyklými pracovními metodami. Dokonce ani nedráždilo jeho počínající profesionalitu v oblasti lékařské etiky. Pacientovi nebylo slibováno nic, co nešlo splnit. Nabídka zněla, že s panem doktorem budou hledat, co s tím. I když pacient nepodepisoval žádný informovaný souhlas, bylo zřejmé, že jde o dohodu, kterou může kdykoliv vypovědět. Pan doktor mu nebude mít za zlé, že nevydržel, a péče, kterou mu skýtali jiní doktoři, tím vůbec nebude narušena. Některé manévry kolegy Chvály by měly vejít do dějin české medicíny. Ne proto, aby se jej jiní psychoterapeuti pokoušeli napodobovat. Nejsou napodobitelné. Spíš jako doklad, co si skutečně citlivý lékař může za vhodné situace [2] dovolit. Devadesátá léta byla i léta rozkvětu léčitelství. Mnozí lidé si nechali doma vyhledávat geopatogenní zóny a stěhovali lůžka tam, kde žádná geopatologie nebyla. Doktor Chvála správně vycítil, že se za tím skrývá cosi jiného. Kdo, kde, jak a s kým sdílí lůžko, je výrazem vztahů v rodině. Psychosomatičtí pacienti se bojí každé změny, i když by mohla dost pomoci. I začal pacientům doporučovat, aby něco změnili zde. Dítě odstěhoval od matky a do ložnice vrátil otce, jinde naopak manžele rozstěhoval. Asi není statisticky zpracováno, jak tato metoda fungovala. Ale již to, že se v rodině cosi změnilo, muselo nastartovat nějaký vývoj tam, kde byl možný. Často není možné pacientův zájem obrátit tam, kde je největší problém. Psychologické obrany fungují někdy neprůstřelně. Nějaký čas se doktor Chvála trápil s pacientem, u kterého byly zjevné sexuální problémy, ale pacient o tom nechtěl ani slyšet. Proč jej nejvíce bolí hlava v noci, bylo pro něj naprostou záhadou. I koupil doktor Chvála balíček karet s nahými ženami. Pečlivě zabalil, věnoval pacientovi a poradil mu, aby jej otevřel, až jej zase bude strašně bolet hlava. Netrvalo dlouho a ve dvě hodiny po půlnoci jej vzbudil telefon. Tam rozzuřený pacient. Co si to pan doktor dovolil, dát mu takové nemravnosti! Pan doktor vlídně odvětil: „Nebude přece jen sexualita pro vás určitým problémem, když vám to stojí za to ještě v noci dělat takový rozruch pro pár nahatých žen?“ Nejzajímavějším příběhem je v této sérii příběh totální alopecie (úplné ztráty vlasů) u jedné dívky. Zde byl nápadný těsný vztah mezi dominantní matkou a pacientkou. Doktor Chvála vymyslel rituál. Každý den si sedne matka před zrcadlo a dcera jí vytrhne jeden vlas. Po nějakém čase matka s dcerou přišly a změna žádná. V čem je chyba? Po chvíli přemýšlení se zeptal: „Kdo rozhoduje o chvíli, kdy se vytrhává vlas matce?“ Odpověď nepřekvapila. Samozřejmě matka. Nařídil tedy, aby se obřad vytrhávání vlasů konal vždy z iniciativy dívky. Když tato zvláštní dvojice přišla opět na kontrolu, dívce zřetelně hlava obrůstala jemným chmýřím. Ani tento příběh ale nemá zjevný happy end. Po několika týdnech telefonovala matka, že dcera prodělala těžkou angínu, a že se pak rozhodly v těchto experimentech nepokračovat. Práce s psychosomatickým pacientem jako jedincem je skutečně mimořádně obtížná. Jeho příběh se snáze převypráví v kontextu rodiny. Není tedy divu, že doktor Chvála a jeho spolupracovníci přesunuli těžiště svého zájmu k rodinné terapii. Pro mne, psychoanalyticky orientovaného lékaře, zde samozřejmě těsnější spolupráce končila. S nostalgií, a také s trochou závisti, jsem již jen z povzdálí sledoval další vývoj čarování doktora Chvály a Střediska komplexní terapie. Původní amatérismus se profesionalizoval. Rodinnou terapii od počátku doplňovaly zavedené metody dalších členů kolektivu. Záhy se ukázalo, že je možné zkušenosti získané víceletým poctivým úsilím předávat dál. A že je mezi lékaři a psychology o tyto zkušenosti zájem. Tak se Středisko komplexní terapie se svými výcvikovými instituty stalo celonárodně významnou institucí. Pro psychoanalyticky orientovaného lékaře jsou významné dvě koncepce, které vyšly ze zkušeností střediska. První je „časová osa“. Časová osa nevysvětluje, proč po rozvodu nebo po ztrátě zaměstnání člověk onemocní tou či onou chorobou. Názorně ale ukazuje, že každá choroba je součástí příběhu člověka. Nemoc vážným a všem srozumitelným způsobem dokládá, že pacient už „nemůže“. Někdy příznaky či sama choroba pomáhá pacientovi zvládat složitou, jinak pro něj neřešitelnou sociální situaci. Kdybychom v tu chvíli pacientovi jeho nemoc sebrali, jeho psychická a sociální struktura by se zhroutila. Druhou významnou tezí je „rodina jako sociální děloha“. Potvrzuje víru klasické psychoanalysy: zdravý vstup mladého člověka do dospělosti si žádá zdravé fungování rodiny. To je dnes, v době rozpadu všech tradičních struktur, a tedy i rodiny, vážné upozornění. Není důležité, zda jsou všichni pohromadě. Důležité je, zda matka funguje jako matka a otec jako otec. Nebo jako matka a otec funguje někdo jiný. Dítě se zpočátku učí nápodobou, zde jsou nejrůznější indoktrinace dokonce potřebné. Ale zhruba od dvanácti let si už mladý člověk postupně buduje svůj vlastní, vnitřní i vnější svět. A potřebuje složitou dynamiku vztahů se svými vychovateli, aby ten jeho svět byl skutečně funkční. Středisko komplexní terapie samozřejmě není jen MUDr. Vladislav Chvála. Je to tým spolupracovníků, který se v průběhu času proměňuje. Zde by bylo slušné mnohé z týmu zmínit. Napadají mne mnohá jména, ve vzpomínkách mám ale i pracovníky, jejichž jména jsem zapomněl. Kdybych začal jmenovat, určitě bych na mnohé zapomněl, a pak by mne to mrzelo. Co bylo pozoruhodné i zpovzdálí, je soudržnost týmu v každé době. To nemohlo být dáno pouze osobností zakladatele a ředitele. Lidé, kteří přicházeli a odcházeli, sdíleli upřímný zájem o psychosomatické nemocné a při vší své profesionalitě (která byla nepsanou podmínkou) věděli, že tváří v tvář psychosomatickému pacientovi nevědí, věděli, že je třeba hledat, a to s ním. A bylo jim zřejmé, že kvalita jejich péče se odvíjí od kvality týmu. Tak se ve středisku nevytvořil prostor pro boj o moc a pro usilování o světskou slávu. Časem jsem se naučil vážit si každého, kdo alespoň nějaký čas ve středisku pracoval, i když jsem třeba jeho metodám vůbec nerozuměl. Ve stejném duchu jsou vedeny vzdělávací akce a pravidelné konference. Nestalo se zvykem tam předvádět „jak jsem úžasný/á“, spíš každý ukazuje, kam dospěl, a nabízí „zkuste to také tak nějak“. Za všechny členy týmu, jako typický příklad, si dovolím zmínit PhDr. Lídu Trapkovou (já vím, že je Ludmila, ale nějak mi to nešlo napsat). Jako u všech ostatních neumím datovat, kdy se objevila. Prostě tu najednou byla, a je tu už velmi dlouho. Od počátku realizovala své vlastní názory na to, jak s pacienty pracovat. Nikomu nic nevnucovala a také si nenechala nic vnutit. Přitom jakýmsi záhadným způsobem ladila se všemi ostatními. A své zkušenosti podle potřeby a situace předávala dál. Od všech ostatních se odlišila jedinou věcí. Stala se životní družkou zakladatele a ředitele střediska. Jak se to stalo, netuším, nikdo se tím nezabýval. Prostě jeden z příběhů v historii týmu, jakých je tam celá řada. Třeba příběh nynějšího ředitele vzdělávacího institutu Mgr. Jana Knopa. Ten se z mého pohledu liší jedinou, zcela nepodstatnou věcí. Nestal se životní družkou MUDr. Vladislava Chvály… Středisko komplexní terapie je prostě fenomén, jaký nemá v našem zdravotnictví obdoby. Centrem zájmu je člověk jako nemocná bytost. Není tam prostor pro mocenské ambice ani pro dobývání světské slávy. Proto o další osud střediska a jeho vzdělávacích institutů nemám žádné obavy a v roce jeho výročí mu přeji všechno dobré. Jiří Šimek   [2] Taková vhodná situace rozhodně není dnes, v době doporučených postupů a zákonného požadavku poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů.